Luigi's Mansion 2 - recenze
Mariův brácha Luigi kdysi (psal se rok 2002) na GameCube za pomoci vysavače lovil duchy a v Nintendu si řekli, že by nebylo špatné tuhle herní mechaniku oživit. Kníratý instalatér v zeleném tričku se proto nedobrovolně vydává zachránit Evershade Valley před nájezdem jindy mírumilovných duchů, kteří vlivem zlého kouzla zešíleli a páchají neplechu.
Evoland - recenze
Ať už patříte mezi herní veterány nebo ne, možná na YouTube sledujete video kompilace či dokumenty, které mapují historii interaktivní zábavy. Už ze základní školy ale všichni víme, že z pouhého přednesu si člověk toho dějepisu příliš nezapamatuje, protože vědomosti se do hlavy nejlépe vryjí autentickými zážitky. Právě proto přichází ke slovu Evoland. Nejde sice o stroj času, tak daleko to francouzští tvůrci ze Shiro Games nedotáhli, ale je to hra o hrách.
Dead Island: Riptide - recenze
Trhlá a dekadentní. Jaká jiná vlastně může být hra, kterou zakázali v Německu? Ale vážně. Dead Island: Riptide má v sobě zvláštní kouzlo přitažlivosti. Je krásná, dynamická a chvílemi i extrémně zábavná, přestože dokáže být i neurvalá, nešetří hejskovskými manýry a hýří divnými chybami.
Age of Empires II: HD Edition - recenze
Říkejte si tomu extrém, ale neupravená nebo lehce faceliftovaná HD retra by měla vycházet úplně zdarma. Pokud si totiž lidé zvyknout kupovat jednu hru dvakrát, stanou se bezcenné remaky normou a velet jim bude Age of Empires II: HD Edition. Tahle hra stojí pět set korun, ale ve skutečnosti má úplně stejnou hodnotu, jako starý originál ze zaprášené krabičky. Tedy nulovou. Vzhledem k tomu, co nabízí, je to hotový výron nesoudnosti.
The Walking Dead: Survival Instinct - recenze
Walking Dead je v těchto měsících fenomén. Z dobrého komiksu se vyklubal kvalitní seriál (ano, druhá řada byla do dvou třetin utrpení, ale ricktatura to snad vynahradila) a bylo jen otázkou času, kdy se objeví hry, které by ze seriálu Walking Dead vycházely. Dočkali jsme se tedy adventury Walking Dead od Telltale, a ačkoliv ji nehodnotím tak vysoko, jako skalní fandové, za zpracování předlohy ji rád pochválím.
LEGO City: Undercover - recenze
Čeští chlapi se odjakživa dělí na drsňáky a měkoně, optimisty a pesimisty, Sparťany a Slávisty, egoisty a altruisty, trenkaře a slipaře, ale v neposlední řadě i na ty, kteří si v mládí buď hráli se stavebnicí Merkur, nebo trávili své dětství u Lega. A přestože spousta z nás by si přála někdy zahrát hity jako Merkur: Batman nebo Merkur: Star Wars, faktem je, že v globálním měřítku je posledně jmenovaná skupina v totální převaze. V důsledku toho nese zřejmě nejlepší hra pro konzoli Wii U název LEGO City: Undercover.
Metal Gear Rising: Revengeance - recenze
„Milostný dopis fanouškům“ je jedna z mnoha floskulí, jaké herní kritici často užívají k jednoduché charakterizaci hry, kterou jim šéfredaktor hodil na stůj s jasným rozkazem „zrecenzuj to“. Snaží se tím říct, že jde o hru, která je bez výhrad střižená na tělo dost specifické skupině hráčů a objektivně v řadě aspektů chybuje, ale zároveň má něco, co ze všech těch chyb dělá pozitivní atributy. Jistě, jenom pro úzkou skupinu hráčů, ale právě v této výlučnosti spočívá pro fanoušky nezanedbatelné kouzlo a přitažlivost.
Cities in Motion 2 - recenze
Tvrdíte, že doprava ve městě se dá vyřešit ku všeobecné spokojenosti? Že MHD může jezdit často a tudíž nepřeplněné, a že se ceny lístků vůbec nemusí zvyšovat? Nechápete změny, kterými nás zaměstnanci magistrátu každoročně zásobují? Tak to jste pravděpodobně ještě nehráli Cities in Motion 2.
Army of Two: The Devil's Cartel - recenze
První a druhý díl série Army of Two jsem měl rád. Obě hry kombinovaly ujeté charaktery ústřední dvojice postav s béčkovou akcí a patřičně nepatřičnými vtípky, ale hlavně kladly velký důraz na kooperaci, kterou dnešní střílečky z pohledu třetí osoby nepropagují v takové míře, v jaké by mohly. Když byla oznámena Army of Two: The Devil's Cartel, začal jsem se tudíž těšit na pořádnou dávku propracované kooperace.
March of the Eagles - recenze
Kdyby mi před dvěma lety někdo řekl, že budu fanda Napoleonských válek, nevěřil bych mu. Střih. O dva roky později už se má vše úplně jinak. Po pročtení desítek knih jsem se nadšeně vrhl na novou strategii od Paradoxu, která pod názvem March of the Eagles zpracovává právě toto období z mírumilovných dějin Evropy. I když, nadšeně... Zrovna systém strategií od Paradoxu nepovažuji za silný v kramflecích ohledně válek, bojových vřav a hlavně bitev, které se motají kolem složité logistiky a taktických manévrů, což jsou právě Napoleonské války.
A Game of Dwarves – recenze
Typická budovatelská strategie vypadá tak, že stavíte nějaký ten zábavní park (Theme Park), budujete tropický ráj (Tropico) nebo si hrajete s vláčky a autíčky (Transport Tycoon). To vše s cílem neprodělat své virtuální kalhoty, splnit v poklidném tempu několik stanovených cílů a během pár hodin strávených u jedné mapy především dostatečně relaxovat a vypiplat dané místo či společnost k obrazu svému.
Driftmoon - recenze
Hry. Hrajete hry? No jistě. Tvoříte je? Je to klidně možné. A teď vaše polovičky. Hrají hry? Nejspíš ne. A tvoří je? Julku do ohně za to, že ne.
Hitman: HD Trilogy - recenze
Ačkoliv nedávno vyšel Hitman: Absolution, na rovinu se přiznávám, že posledního Hitmana jsem hrál před zhruba sedmi lety. Mám na sérii skvělé vzpomínky plné adrenalinu, ničím nezkalených zážitků a vědomí jisté dokonalosti, kterou už přece nikdo nemůže překonat. Hitman hry mám zkrátka pokryté milosrdným hávem nostalgie, a když se na ně dívám zpětně, tak jedině přes růžové brýle.
Proteus - recenze
Jedno je jisté: ostrov Proteus se o vás nezajímá. Je mu úplně jedno, kdo jste, co děláte a kam jdete. Existuje v rozporu: jen sám pro sebe a pro všechny zároveň. Stojí mezi dimenzemi, časem i prostorem. Nejste v něm důležití, ale máte se od něj co naučit o hrách a možná sami o sobě. Stejně jako inteligentní oceán v Lemově Solaris vás jeho existence začne provokovat, budete se ho ptát, zkoumat a uplatňovat na něj logiku a dekonstrukci.
Omerta: City of Gangsters - recenze
Amerika ve dvacátých a třicátých letech, to byla prohibice, gangy, zločin a v herní historii i velice slušná zábava (Mafia, Godfather). A taky nádherně stylová hudba, která jen krátkým zabrnkáním dokáže nostalgickou atmosféru plnou svištících projektilů z Tommy Gunů vytvořit. Omerta: City of Gangsters se rozhodla toto pohříchu herně nepříliš využívané období poměrně originálně uchopit jako kombinaci budovatelské a tahové strategie, u níž právě atmosféra měla hrát jednu z hlavních rolí.
Zafehouse: Diaries - recenze
Když Petr Poláček přišel s návrhem na recenzování Zafehouse: Diaries, zareagoval jsem po přečtení popisu na ZafeHouse.com slovy: „Vůbec nechápu, co to je, a jak se to hraje, ale OK.“ Na to Petr Poláček odvětil, že on také nechápe, a že co se nedá pochopit, to je dobré zrecenzovat, aby to pochopili jiní a mohli si odnést ponaučení, že i nepochopitelné hry si ve skutečnosti zaslouží pozornost. S tím se rozloučil a nechal mě se Zafehouse: Diaries.
Gears of War: Judgment - recenze
Série Gears of War podle mě nabídla jedny nejlepších third-person akcí současné generace konzolí. Od prvního dílu se Epic Games dařilo přidávat nové a nové věci, které systematicky zážitek vylepšovaly a spolu s atmosféricky podaným příběhem vše gradovalo v epickém finále Gears of War 3. Když bylo tedy oznámeno, že v rámci série vznikne příběhový prequel, do stropu jsem z toho rozhodně neskákal.
Castlevania: Lords of Shadow – Mirror of Fate - recenze
Série Castlevania ušla během své existence neuvěřitelně dlouhou a klikatou cestu. Od prvních dílů, které jsou pověstné svou obtížností, přes 3D inkarnace, v nichž hráče zabíjela hlavně kamera, až po současnost, kdy si série vzala v titulu Castlevania: Lords of Shadow slovo restart opravdu k srdci, vykradla nejednu značku a půjčila si spousty triků od současných rubaček jako God of War či Bayonetta. Výsledek nebyl špatný, proto není k podivu, že se chystá pokračování, které však na „jedničku“ nenavazuje přímo a s původní hrou je spojuje právě handheldový pokus Mirror of Fate.
Sniper: Ghost Warrior 2 - recenze
Na pokračování Sniper: Ghost Warrior z léta 2010 jsem si nějakou dobu myslel a nebyl jsem v tom sám. Slabost pro odstřelovací pušky a chlapíky, kteří je obsluhují ale, nejenom u mě, překonala rozporuplné dojmy z první hry. Navíc tu byla pořád velká šance, že tvůrci dokáží koncept ve druhém díle uchopit lépe a zároveň zachovají špičkové produkční hodnoty. Po necelých třech let od vydání prvního dílu jsme se všichni svorně dočkali a ...nyní už jasné, že další díl podobně intenzivně očekávat nebudu a hned vám vysvětlím proč.
BioShock Infinite - recenze
Povím vám příběh, jeden z mnoha. Necelé dva roky nazpátek jsme na Gamescomu dělali rozhovor s Kenem Levinem. Pavel Dobrovský a já, dvě paka z Level TV, ale taky dva hráči, kteří byli vůči zpovídanému v nefér pozici: Pavel skrze svou lásku k podmořskému Rapture, já zase pro desítky hodin, strávených na palubách kosmických lodí Von Braun a Rickenbacker. O čem si povídat s člověkem, který je zodpovědný za druhý System Shock?
