Inu, hodně těžké. Už jenom dokopat se k tomu, abych se šel ztrapnit k nějakému učiteli, byl problém. A kupovat si kytaru s tím, že se to „nějak naučím sám“, znělo okamžitě jako hodně blbý nápad. Jako na zavolanou ale přišel Rocksmith - hudební hra, která se vysmívá plastovým hračkám z Guitar Hero a jde na věc drsně a s reálnou elektrickou kytarou. Jakoukoliv.
Jak šel čas
Původní Rocksmith vyšel v roce 2011, ale do Evropy se dostal až o rok později. Koncept hry byl geniálně jednoduchý, takže se rychle se chytil i člověk, který měl kytaru v ruce úplně poprvé. V přední části obrazovky vidíte jednotlivé struny a pražce, na které „z dálky“ přijíždějí barevné obdélníky symbolizující tabulaturu. Laik bez jakékoliv průpravy tedy vidí, že přichází modrý obdélník na třetí pražec, z čehož si odvodí, že má stisknout třetí (modře zobrazenou) strunu na třetím pražci.
Pokud úspěšně zahrajete pár tónů, systém automaticky lehce navýší obtížnost - tu po vás chce nějaké to přeskakování mezi třetím a pátým pražcem, jinde na vás vybalí jednoduchý power akord, a když už to začíná vypadat, že se nudíte, přihodí do kotle slajdy, příklepy a další techniky, ze kterých vám budou krvácet prsty (doslova). Na rozdíl od „čudlíkového“ Rock Bandu slyšíte skutečné zvuky skutečné kytary a cítíte, jak vám při hraní hlubokých tónů rezonuje ten kus dřeva pod rukama. Ten fyzický pocit je k nezaplacení.
Rocksmith ale není jen o šprtání známých rockových vypalovaček. Součástí balíku s názvem Rocksmith byla i sada skvěle podaných tutoriálů, díky kterým jste se mohli nejprve všechny techniky v klidu naučit. Abyste si své schopnosti vypilovali ještě více, vývojáři pro vás připravili i sadu akčních miniher ovládaných hraním na kytaru.
Rocksmith 2014
Dlouhá připomínka prvního dílu je možná nošením dříví do lesa, ale je naprosto nezbytná. Následovník dva roky starého titulu využívá svého předchůdce jako solidní základ, který zlepšuje prakticky ve všech aspektech. Třeba interface jedničky se tvůrcům vážně nepovedl. Byl těžkopádný, pomalý (především na konzolích), před každou písní bylo nepochopitelně potřeba znovu ladit kytaru a mezi jednotlivými songy se nepříjemně dlouho čekalo. „Sorry, guys! Víme, že jsme to zvorali, ale už jsme neměli čas to opravit. Dvojka bude úplně někde jinde,“ slíbili tvůrci pár měsíců před vydáním. A světe, div se, oni to dokázali!
Rocksmith 2014 je v podstatě vším, čím měl být už první díl. Perfektně odladěným, zábavným, propracovaným a lehce přístupným výukovým nástrojem hry na kytaru. Pryč je těžkopádný režim z původní hry, který vás nesmyslně nutil sbírat body hraním předem definovaných songů. Nyní si můžete zvolit vlastní cestu (hra na sólovku, rytmickou kytaru nebo basu) a vrhnout se do samotného učení jednotlivých šlágrů. Rocksmith 2014 vám jen navrhne, že když už se tedy snažíte zahrát tenhle song, nebylo by od věci vyzkoušet tutoriál na tu a tu danou techniku. Tím ale snaha programu natlačit vás do něčeho, co hrát nechcete, končí.
Skvělým pomocníkem se při učení stane Riff Repeater. Pouhým stisknutím tlačítka či vyslovením příkazu pro Kinect (hra podporuje kompletní hlasové ovládání, takže nemusíte pořád přehmatávat z kytary na gamepad) zapauzujete aktuální skladbu a přejdete do editoru, ve kterém si můžete nastavit různé aspekty obtížnosti pro jednotlivé segmenty písně. Zvládáte intro v pohodě? Obtížnost na max! Ale tohle sólo je trošku komplikované. Nevadí, stačí daný úsek zpomalit a hned to jde lépe. A klidně můžete nastavit, že se libovolná část skladby bude přehrávat stále dokola, abyste si ji co nejlépe nacvičili.
Seznam základních songů mi paradoxně sedl více v první hře, a i když se v soupisce objevuje pár mých favoritů, dokázal bych si představit lépe vybrané skladby. Každý má ale jiný vkus a playlist proto zůstává na individuálním posouzení. Naštěstí je zde možnost si za mrzkých dvě stě korun licencovat nahrávky z prvního dílu (již koupená DLC se importují bezplatně) a tím si knihovnu pořádně nafouknout. A o stažitelné balíky s dalším obsahem už nyní není nouze.
Session Mode a ti další
Nejzajímavějším tahákem Rocksmith 2014 je Session Mode. Jde o jeden z hlavních argumentů, proč si nový díl vůbec pořídit. Zatímco jednička vám moc prostoru pro vlastní využití neposkytla (k dispozici byl jen nepříliš zajímavý Amp Mode), dvojka na to jde od podlahy a poskytuje vám zbrusu nový hravý režim.
V podstatě jde o to, že si vyberete až čtyři doprovodné instrumenty (bicí, perkuse, basové kytary, klávesy), všechny v několika různých variacích. Následně si nastavíte tempo, hlasitost jednotlivých nástrojů, stupnici a jdete na věc. Je až zarážející, s jakou samozřejmostí reaguje počítačem (konzolí) generovaná hudba na vaši produkci.
Můžete si vybrat přednastavenou sestavu, v pomalém tempu jemně zahrát pár tónů z ústřední melodie Maxe Paynea a poslouchat, jak ostatní instrumenty neagresivně doprovodí vaši hru. Zkusíte si rockové aranžmá hudebního motivu z Halo 3 a vaše kytara skoro zanikne v ukrutně hlasité eufonii vaší virtuální skupiny. Nebo co například zkusit šestnáctibitovou variaci na dobře známou hudbu ze Skyrimu? Všechno jde! Nemluvě o tom, že pokud byste podobné zvuky chtěli z kytary vykouzlit někde ve zkušebně, půjdou částky za zesilovače, multiefekty, pedály a další vylomeniny do desítek tisíc korun.
Session Mode, stejně jako celý playlist, lze samozřejmě hrát i v multiplayeru, takže se může s druhou kytarou nebo ideálně basovkou přidat kamarád či drahá polovička a při společném jamování uběhne večer jako nic. Půlnoc oznámí až soused, bušící smetákem do stropu.
Návrat hlásí i zábavné minihry v režimu Guitarcade, jejichž cílem je naučit vás nejrůznější techniky pomocí vtipných „parodií“ na známé hry. Return to Castle Chordead je variací na House of the Dead, kde ale místo pistole používáte k zabíjení zombíků akordy. Stupnice vás naučí klon Streets of Rage a rychlý pohyb po pražcích procvičíte při střílení kovbojů.
Rockerem snadno a rychle?
Mnoho lidí se určitě bude ptát: „A fakt se jako naučím na kytaru?“ Je to ale pěkně záludná otázka. Po mnoha a mnoha hodinách strávených u prvního Rocksmithu bych si nebyl úplně jistý. Přece jen v některých ohledech byla hra poměrně benevolentní a teprve edice 2014 mě upozornila na chyby, které dělám. Například že při hraní akordů mám tendenci dotýkat se sousedních strun, čímž je pochopitelně tlumím. V jedničce to nevadilo, nový Rocksmith si ale vyčistil sluch a i na tyhle chyby přijde.
Možná se tu nabízí paralela s různými fitness aplikacemi, které se vyrojily na mobilní telefony. Dostanete sadu instrukcí, návod na jednotlivé cviky a zbytek je na vás a vaší vůli něco se sebou udělat. Když to budete flákat a cvičit jen tak „na oko“, nebude výsledek zdaleka takový, jako když se do toho opřete ze všech sil, zatnete zuby a bez švindlování projdete i ty nejtěžší pasáže. Stejně tak platí, že nic nezkazíte, pokud alespoň párkrát navštívíte profíka a necháte si minimálně základy vysvětlit.
Během hraní jsem navíc ve hře nezaznamenal sebemenší technické problémy, což se nedá říci o konečcích mých prstů, které po mnoha a mnoha hodinách hraní pálí při dotyku jako čert. Snad poprvé bylo recenzování hry opravdu fyzicky bolestivé. Jedinou malou nepříjemností, se kterou se můžou někteří uživatelé setkat, je přítomnost „lagu“, neboli dlouhé odezvy mezi brnknutím na strunu a následným přehráním zvuku skrze reproduktory.
Potýkají se s ní především majitelé AV receiverů, které mají za úkol upravovat procházející signál, čímž dochází ke zpoždění v rámci desítek až stovek milisekund. Vývojáři proto silně doporučují vést zvuk analogově pomocí dvou cinchů - díky tomu si mimo jiné můžete svoje jamování nahrát třeba do počítače jako audiosoubor nebo pomocí speciálního adaptéru i do GarageBandu na iPadu.
Rocksmith 2014 je skvěle navržený nástroj, sada užitečných tutoriálů, párty hra a trpělivý učitel v jednom. Zbytek už je jen na hráči a jeho motivaci. Naučit se hrát na kytaru je zkrátka běh na dlouhou trať a chce to hrát a hrát, poslouchat se a neustále cvičit. Vaši vlastní píli totiž žádný program či hra simulovat nedokáže.
