Hitman 2 – recenze
V mém světě se věhlasný Agent 47 vždycky držel svých předností. V drtivé většině případů mi totiž velmi elegantně zmizel z dohledu a o tom, že je zrovna na trhu nový díl, jsem se dozvěděl s větším či menším časovým odstupem. Druhý díl restartované série ale šlo přehlédnout jen těžko díky silné marketingové kampani, do které byl zapojen i Sean Bean. Toho si v další umírací scéně prostě nikdo nechce nechat ujít. Pak už to šlo rychle, a než jsem se nadál, přirazil můj malý člun k rozkošné vilce na pobřeží.
Fist of the North Star: Lost Paradise – recenze
Kultovní osmdesátková manga Fist of the North Star již napříč lety ožila nejen v podobě anime a filmů, ale také prostřednictvím mnoha ne zrovna povedených her. Tentokrát se však dobrodružství nezdolného bojovníka poznamenaného sedmi jizvami ujalo studio, které má na svědomí sérii Yakuza, a výsledek opravdu stojí za to.
Dark Souls: Remastered - recenze verze pro Switch
Představovat titul natolik výrazný, že dal vzniknout vlastnímu subžánru, by bylo přinejmenším úsměvné. Dark Souls znají všichni, a pokud ji nehráli, alespoň o ni slyšeli. Z příměrů k ní už se pomalu stává vtípek, ale to nemění nic na tom, že se původní hra nestala milovanou, obdivovanou a napodobovanou legendou jen tak náhodou. Nyní si navíc můžete svoji dávku zoufalství a sladkých odměn přibalit na cesty, protože vyšla na Nintendo Switch.
Red Dead Redemption II – recenze
Sebejistá, okázalá, masivní. Těžko najít jedno správné slovo, které by nové hře od tvůrců série Grand Theft Auto slušelo. Red Dead Redemption II posouvá laťku svého žánrového mixu tak vysoko, že bude trvat roky, než se s ní někdo pokusí alespoň držet krok.
Call of Duty: Black Ops 4 - recenze
Call of Duty se vrací v překvapivé podobě. Série, která dosud spojovala obsah pro jednoho i více hráčů, poslala singleplayer k šípku a soustředí se na zážitky z klasické online hry, premiérového Battle Royale módu a vylepšené bitvy proti zombiím. Patnáctý díl značky, a zároveň čtvrtý v sérii Black Ops, je proto jako pytlík bonbónů, z nichž některé chutnají více, jiné méně a některé jste už ochutnali. Že značka přišla o samotářskou kampaň, nakonec příliš nevadí, problém vězí spíše v částečně recyklovaném obsahu a překvapivě špatné technické optimalizaci.
Assassin’s Creed Odyssey – recenze
Až do nedávna každý podzim znamenal příchod minimálně jedné iterace Assassin’s Creed. Egyptské Origins po roční pauze příjemně překvapily, ale stále působily relativně tradičně, s Odyssey se však tvůrci vydali do mnohem méně probádaných vod plných příběhových rozhodnutí a rozvíjení RPG prvků. A triér!
Valkyria Chronicles 4 - recenze
Původní Valkyria Chronicles pro mne představuje nejen jeden z nejlepších titulů, které vyšly na PS3, ale také jednu z nejoriginálnějších her, které se mi dostaly do ruky vůbec. Druhý díl na PSP měl dle mého pár mušek, trojka vyšla jen japonsky a odbočka jménem Revolution nemá s kouzlem Valkyria Chronicles nic společného. Takže oznámení čtyřky jsem bral jako skvělou zprávu a možnost vrátit se k výtečné hratelnosti na velkém monitoru.
Immortal: Unchained – recenze
Vydávat hru ve stylu série Souls v době, kdy už ani studio From Software, původní tvůrce Dark Souls, nemá chuť dále ždímat relativně vyčpělý žánr, je provokace. V podstatě se tím totiž snažíte říct, že dokážete nesčetněkrát vykradený koncept ozvláštnit natolik, aby ještě někoho dokázal bavit. Studio Toadman Interactive se prostřednictvím Immortal: Unchained pokouší nesmrtelnost žánru prokázat zatížením na palné zbraně. A bohužel krutě selhává.
Shadow of the Tomb Raider – recenze
Pět let zpátky jsme se dočkali zbrusu nové, mladistvé Lary. Tahle křehká dívenka, tehdy ještě neposkvrněná nebezpečným dobrodružstvím, nešla pro bolestivé výkřiky daleko. Ale poměrně rychle se zocelila a my napříč třemi novými díly sledujeme její přerod v nebojácnou mašinu na zabíjení, kterou jsme znali dříve. V Shadow of the Tomb Raider už není pochyb, že máme co do činění s vyspělou slečnou Croft. A spolu s hrdinkou dozrála i hra.
Shenmue I & II – recenze
Téměř před dvěma dekádami se objevila hra, která následující vývoj herního průmyslu ovlivnila možná víc, než by si mnozí mysleli. Netradiční, v mnoha ohledech revoluční, poutavá, výpravná, ale i frustrující a pro mnohé nepochopitelná – taková byla japonská Shenmue. Nyní se vrací na naše obrazovky v prakticky nezměněné podobě společně s druhým dílem, aby si oba skvosty mohli užít i dnešní hráči. Otázkou ovšem zůstává, zda je dokážou náležitě ocenit.
Spider-Man – recenze
Hry s pavoučím mužem v hlavní roli mají opravdu dlouho trvající tradici. Vždyť úplně první se objevila už v roce 1982 na Atari 2600. Za tu dobu se u série vystřídalo nespočet studií, která se postarala o více či méně kvalitní tituly. Jen malá část z nich zaznamenala vyšší než nadprůměrná hodnocení. A i po opravdu nepovedených kouscích (třeba poslední z roku 2014) se najde studio a vydavatel, kteří věří, že to udělají mnohem lépe. A letos se to konečně povedlo.
Yakuza Kiwami 2 - recenze
Takovou úrodu, jakou zažívají hráči japonské série her Yakuza, by ocenili v současné době snad všichni. Jak na běžícím pásu totiž vycházejí nové nebo předělané hry ze světa japonské mafie a jedna vedle druhé dělají sérii skvělé jméno. A tak zatímco svět čeká na novou značku tvůrců série, na níž prý pracují, je hráčům předložen alespoň remake druhého dílu - Yakuza Kiwami 2. A jde o remake s velkým R.
We Happy Few – recenze
Představte si ten nejkrásnější, na pohled nejšťavnatější kousek ovoce, perfektně zralý a vybízející k ochutnání. Máte? Fajn. A teď si představte, že se do něj s chutí zakousnete a vzápětí zjistíte, že je to voskové ovoce z výlohy asijského bistra. Takže ho rychle vyplivnete, ale stejně máte problém zbavit se pachuti svíček na patře. Tahle metafora není možná úplně dokonalá, ale We Happy Few na mě zapůsobilo nějak podobně.
Dead Cells - recenze
Občas se člověk musí zamyslet, proč vývojáři vyrábějí další díla do již nasyceného žánru. Jako primární příklad mohou posloužit třeba fantasy karetky, kterých už zkrátka máme dost, a přesto to zřejmě nestačí. Podobně jsou na tom i roguelike plošinovky a metroidvanie. Na distribučních platformách jich najdete jak hub po dešti – má tedy vůbec cenu přidávat další? Může se takový titul prosadit? Dead Cells od studia Motion Twin na obě otázky odpovídá kladně a dodává i jednoduchý návod, jak na to. Stačí vlastně jen maličkost. Vyrobit fantastickou hru.
Octopath Traveler - recenze
Dobrodružství se dá zažít v každém věku a z jakéhokoliv popudu. Někdo chce ulehčit své sestře, jiného trošku vydírají, další jde striktně za pomstou. Životní příběhy jsou zamotané a u obyčejných lidí v nich nejde o záchranu světa, ani o jeden jediný společný cíl. Své o tom ví osmička hrdinů JRPG Octopath Traveler, exkluzivního pro Nintendo Switch, které osud a náhoda svede dohromady, aby si vzájemně vypomohli na svých cestách. Na cestách lemovaných lítými tahovými souboji, podloženými perfektním RPG systémem, nádhernými výhledy na krajinky, města i zatuchlé katakomby.
Mario + Rabbids: Kingdom Battle: Donkey Kong Adventure – recenze
Zamíchat legendárního zlo potírajícího instalatéra, šílené králíky a tahovku ve stylu XCOM vypadalo zpočátku jako pořádně šílený nápad. Jak jsme se ale dozvěděli v září loňského roku, šlo o šíleně dobrý nápad. Mario + Rabbids Kingdom Battle, přístupná strategie, která mísí taktickou hratelnost s humorem, si získala srdce nejen Adama Homoly (recenze), ale skoro všech v redakci. K původně oznámeným drobným rozšířením se po celosvětovém úspěchu přidalo rovnou celé nové dobrodružství s Donkey Kongem.
Sonic Mania Plus – recenze
Loňský návrat klasické arkádové hry ze starých konzolí od Segy sklidil úspěch na všech frontách. Sonic Mania zachovala původní tvář ježka Sonica a přitom do základu dokázala zamíchat mnoho novinek a moderních prvků tak, že jste chvílemi ani netušili, co je původní a co je nové. Hra díky tomu nebrnkala jenom na strunu nostalgie, ale přinesla potřebný přesah a hodnotu také pro mnohem mladší hráče.
Mothergunship - recenze
Kdy naposledy jsem si zahrál jednoduchou, efektní střílečku, u níž bych se nemusel zdlouhavě učit ovládání konkrétní postavy, nebo nešlo o klon Call of Battlefield? S čistým svědomím můžu říct, že si nevzpomínám. Ale pak je tu MOTHERGUNSHIP, která vám už jen názvem ve verzálkách dává jasně najevo, že je dobrá.
Omensight – recenze
Omensight od tvůrců Stories: The Path of Destinies na první pohled připomíná jen další ze záplavy akčních plošinovek. Na pohled druhý však láká na fakt, že se v ní stejně jako v jejím předchůdci vracíte v čase, tentokrát abyste vyšetřili vraždu. Detektivní práce není moc často viděná mimo žánr adventur, a právě na ni se titul snaží přilákat i hráče, kteří od hry očekávají něco víc než jen bezduché mlácení zástupů nepřátel.
Wolfenstein II: The New Colossus - recenze verze pro Switch
Wolfenstein II: The New Colossus od MachineGames vyšel loni v říjnu a za necelý rok svého života stihl posbírat řadu nominací i prestižních ocenění. Na hrudi se mu blyští třeba medaile za akční hru roku z The Game Awards 2017. Možnost vzít si s sebou takhle povedený titul na cesty či do postele sice zní na papíře úžasně, ale port na Nintendo Switch ukazuje, že ne všechny hry mají na handheldu smysl a že zkrátka není každý den posvícení.
