zavřít

Dead Cells - recenze

Windows

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: PS4, Windows, MAC, Xbox One, Linux, PS4 Pro, Switch, Xbox One X

Verdikt: Jedna z nejlepších metroidvanií vůbec. Strhující hratelnost tvořená jedinečně vybroušeným souborem skvěle vyvážených, smysluplných detailů, podpořená výborným audiovizuálem, dovede zabavit klidně sto hodin.

Hodnocení redakce 9/10

Jak hodnotíme

metacritic 89/100

- Recenze autor: Jan Slavík Komentáře: 0

Občas se člověk musí zamyslet, proč vývojáři vyrábějí další díla do již nasyceného žánru. Jako primární příklad mohou posloužit třeba fantasy karetky, kterých už zkrátka máme dost, a přesto to zřejmě nestačí. Podobně jsou na tom i roguelike plošinovky a metroidvanie. Na distribučních platformách jich najdete jak hub po dešti – má tedy vůbec cenu přidávat další? Může se takový titul prosadit? Dead Cells od studia Motion Twin na obě otázky odpovídá kladně a dodává i jednoduchý návod, jak na to. Stačí vlastně jen maličkost. Vyrobit fantastickou hru.

Podivný vězeň

Scenáristické pozadí Dead Cells je poměrně zvláštní. Tvůrci představují zdánlivě nesourodý mix makabrózně pochmurných scén se svérázným a občas řádně černočerným humorem, což je chůze po mostě širokém jak ostří nože. Stačilo by malé šťouchnutí kterýmkoliv směrem, a zážitek se řítí do propasti. To se tu však naštěstí nestalo – hra dobře drží balanc, a hlavně netlačí na pilu. Nepodsouvá smutné scény s provařeným „teď plačte“ ani s otravností cirkusových klaunů neprotežuje vtípky.

Příběh je zde vlastně nepovinný. Hra ho servíruje takříkajíc „soulsovsky“. Bez falešné pompy, v indiciích daných do prostředí, občasných zápiscích či v koutě zastrčených zátiších. Strukturovaného vyprávění se nedočkáte a náznaky můžete klidně ignorovat, nic se nestane, ale pokud se rozhodnete zjistit o zdejším světě víc, neodejdete s prázdnou, protože má něco do sebe.

Dead Cells

Klasika trochu jinak

Číslo v hodnocení jste viděli, a pokud s Dead Cells nemáte vlastní zkušenost, nejspíš čekáte seznam pozitiv, díky kterým si zaslouží tak příznivé numero. A to je celkem problém. Odkud začít? Máte co do činění s hrou, která je v jádru vlastně naprosto klasická akční roguelike s prvky metroidvanie. Sedm úrovní plných nepřátel (žádné arény či nekonečné spawny), cesty a odbočky, co se otevírají s odemykáním schopností, a na konci kola dveře dál.

Už zde lze zmínit zajímavé ozvláštnění, totiž že úrovní od začátku do konce sice projdete šest či sedm, ale nemusí být pokaždé stejné. Na výběr jich je daleko víc, záleží prostě na tom, kterými dveřmi opustíte tu předchozí. Všechny cesty sice vedou do Říma, respektive závěrečného hradu, ale kudy se tam dostanete, už je na vás.

Představte si kousek barevného skla. Běžný předmět, nad nímž se nikdo nepozastaví. A pak si představte vitráž, ze které se tají dech. Takhle nějak to funguje v Dead Cells. Je to soubor zdánlivých maličkostí, co jsou ale všechny do jedné vyladěné takřka k dokonalosti. Výsledkem je fenomenální zábava.

Dark Cells?

Ještě před rozborem samotné akce je nicméně potřeba vyvrátit jeden příměr. Možná jste zaregistrovali, že mnozí s oblibou používají obraty typu „2D Dark Souls“ u každé obtížnější plošinovky. Někdy jde o trefné srovnání, ale u Dead Cells je úplně mimo. V podání příběhu by se styčné plochy najít daly a na pohled hra japonskou klasiku trochu evokuje, ale jakmile se pustíte do hraní, po pěti minutách vám dojde, že ad absurdum už by se k Dark Souls dala přirovnat třeba Assetto Corsa, protože tam taky chvíli trvá, než hru dostanete do ruky.

Ne, zdejší akce rozhodně není snadná, ale probíhá v daleko vražednějším, nemilosrdném tempu, co do žil horem dolem pumpuje dávky adrenalinu od prvních kroků první úrovně až k závěrečnému bossovi. Špatně přečtená situace se často rovná smrti, ale na všechno máte zlomky vteřiny. Důraz na rychlost je samozřejmě záměrný a odráží se i v prvcích herního designu. Čím víc například zabíjíte, tím svižněji běháte. Dead Cells ve výsledku působí daleko víc jako mix starých Castlevanií a Sonica.

Učebnice obtížnosti

Jak už bylo naznačeno ve skelném příměru, prvků, co tvoří skvělou kompozici, by šlo uvádět přehršel. Hlavní důvody, proč se od Dead Cells téměř nedá odtrhnout, jsou nicméně tři. Zaprvé: Tuzí, ale naprosto féroví nepřátelé. Nastavit obtížnost tak, aby selhání bylo vždy vinou hráče, je v podstatě vývojářské Eldorádo. Dead Cells kráčí jeho ulicemi s tak přirozenou lehkostí, že vám to vlastně ani nepřijde jako něco obzvlášť významného. Ale je.

Přitom se ani nejedná o žádný převratný prvek, jenže právě v jednoduchosti zde tkví příslovečná síla. Nepotkáte nepřítele, který by fungoval jako pouhá vata k okamžitému podřezání. Každý protivník má přesně jednu věc, na niž je potřeba si dát pozor. Základní zombie skáčou z dálky. Tlusťoch se pokusí vás přitáhnout hákem, lze se pod ním skrčit. Kouzelník míří přímo na vás a skrčení naopak nepomůže. Na štítonoše musíte zezadu, ale na ježka s ostny pro změnu zepředu a tak dále. Zní to možná primitivně, ale zkombinujte to s krkolomnou rychlostí a faktem, že monstra nepotkáváte po jednom, a vzniká parádně nastavený koktejl.

Dead Cells

Kondenzovaná posilovna

Zadruhé: Jedno úspěšné dohrání zabere okolo hodiny – a klidně míň, pokud máte hru v malíku dost na to, abyste si mohli dovolit speedrun. A během této miniaturní chvilky Dead Cells předvede rozvoj postavy propracovanější a vyváženější než celá řada plnohodnotných RPG. Hrdina má tři statistiky. Každá zvyšuje životy a poškození určitou barvou zbraně. Vtip je v tom, že čím vyšší hodnota, tím větší damage, ale menší bonusy k životu. Hra tak na relativně skromném prostoru nabízí výbornou svobodu ve tvoření buildů a formování hratelnosti k obrazu svému. Jednoduché, funkční, geniální.

Zdaleka největší senzace jsou však předměty. Představit repertoár zbraní či výbavy, který by byl dostatečně rozmanitý, ale vyvážený, okořeněný bonusy a statistikami, co by byly znát na hratelnosti, ovšem nerozbíjely ji, je úkol, se kterým se (dost často neúspěšně) pere drtivá většina her na hrdiny. A hle, plošinovka Dead Cells si to dává levou zadní.

Hrdina unese dvě zbraně a dva aktivní předměty. To je jediné omezení, vše ostatní už je na vás, a věřte, je z čeho vybírat. Nástrojů zkázy jsou k dipozici desítky, a krom základního rezavého meče je naprosto každý z nich ozdobený nějakou vychytávkou. Dýky dávají kritický zásah každým třetím útokem, jedno kopí zraňuje víc, když nepřítele přibodnete na zeď, jiné zase citelněji zasáhne víc protivníků naráz, ale osamělému cíli ublíží méně.

Řada zbraní mimochodem pracuje se zmíněnými kritickými zásahy, ale nikdy je nepodřizuje náhodě, vždy jde o podmínku, kterou můžete ovlivnit svou vlastní dovedností, třeba útokem zezadu či úmyslným držením se na méně než polovině životů. Jinak řečeno, čím dovedněji hrajete, čím větší dáváte rány, a to je prostě paráda. Rovnováha rizika a odměny se vydařila fantasticky, ostatní hry by se zde mohly ledasčemu přiučit.

Už to by stačilo k oslavným ódám na propracovanou zábavu. Ale Dead Cells se nezastavuje, co vás nemá! Každý předmět má ještě čtyřicet (slyšíte správně) úrovní kvality, které ovlivňují jeho poškození, a hlavně bonusové statistiky. A právě s nimi lze budovat celou řadu bohulibých souher a synergií. Povede se vám natrefit například na vzácné jedové šípy na vašem oblíbeném luku? To je ale štěstí, že zrovna máte meč, který dává otrávenému cíli dvojité poškození...

Podobných bonusů hra nabízí ohromné množství a jejich provázání je tím pravým kořením každého pokusu. Jsou samozřejmě pokaždé jiné, hra je díky nim fantasticky rozmanitá a nález nějaké skvěle vygenerované legendárky či mocného amuletu dovede zavdat k nadšenému halekání, jak když vám v druhém Diablu spadlo Shako. Výsledek je jasný – ačkoliv úspěšné zdolání zabere onu zhruba hodinu, bude to hodina bez nadsázky stokrát jinak, což je aspekt, kterým se sice chlubí celá řada titulů, ale jen velmi málo z nich to opravdu plní. Dead Cells bezezbytku.

Dead Cells

Husí kůže

Zatřetí: Hra dobře vypadá, a ještě lépe zní. Řeč není jen o velmi povedeném pixel artu, kterému také prospívá mix s moderními světelnými a kouřovými efekty. Rozmanitost zbraní by nesloužila k ničemu, kdyby pak nebyla zábava je zabodávat do hlav nahnilých zlosynů. Zde je to čirá radost. Každý zásah působí syrově, opravdově, brutálně, za což je potřeba děkovat medově hladkým animacím, gejzírům krve a též zvuku.

Zvukové efekty se zkrátka podařily na výbornou. Ať už zaslechnete praštění natahovaného luku, náraz šípu o hruď impozantního rytíře či smrtelný svist jak blesk rychlého arabského meče, prakticky nenajdete slabší kousek. Ano, cinkání kritických zásahů by přeci jenom mohlo znít trošku vražedněji a ne jak ranní stolice víly Zvonilky, ale to je nepodstatná maličkost.

Celý zážitek pak ještě šponuje hudba. Je poplatná celkovému designu, rychlá, rytmická a kypící adrenalinem. Nečekejte nicméně techno nebo něco podobného, tak laciná Dead Cells není. Chystají se na vás spíš strunové rychlovky jak z filmového Van Helsinga s Hughem Jackmanem. Což byla sice, pravda, šílená slátanina, ale hudbu měla dobrou, jestli si vzpomínáte.

...Vítězství?

Uplyne patnáct, dvacet hodin zábavných selhání a pokusů v rozličných stylech. Poslední boss se konečně hroutí do tratoliště vlastní krve a člověk si chce s širokým úsměvem oddychnout. Hotovo! To byla jízda! ...Chyba lávky!

Z finálního bosse totiž vypadne speciální buňka, jíž lze nakrmit zvláštní mechanismus na začátku hry. V praxi to znamená, že si odemknete vyšší obtížnost, která se ovšem neliší jen tužšími nepřáteli. Dostanete i nové schopnosti, zpřístupní se nové cesty, tajemné dveře, co se odemykají podle počtu aktivovaných boss-buněk...

Najednou máte důvod projít si všechny levely ještě jednou (nebo třicetkrát). Jako by samotný fantastický pocit z akce nestačil, hra ještě k tomu neustále servíruje nový obsah a další vrstvy motivace. Pořád je co odemykat, jak zlepšovat vlastní dovednost. A mimochodem, skutečný příběhový konec hry je podmíněný kompletním „dohráním“, tedy s pěti buňkami, což je ale úspěch vyhrazený jen opravdovým borcům, protože už se dvěma to vážně není žádná sranda.

Je zatěžko určit přesné množství hodin, po které Dead Cells zvládne bavit, než se vyčerpá a představí opravdu všechen svůj obsah. Velkou měrou to závisí na skillu hráče. Číslo to nicméně rozhodně bude trojciferné. Pro ilustraci – kvůli recenzi jsem hrál něco okolo padesáti hodin, odemčenou mám ani ne polovinu předmětů a zasekl jsem se u dvojbuněčných pokusů o dohrání. Ale psaním o hře jsem se na ni opět navnadil tak, že po tečce za poslední větou ji půjdu znovu spustit. Tentokrát už se to poddá. Určitě.

Dead Cells

Proč ne za deset?

Z tónu textu musí být každému jasné, že jsem plné skóre rozhodně zvažoval. Ale pár mušek by se nakonec našlo. Úrovní by mohlo být víc, po nějaké době už se přeci jen trochu okoukají. Existuje i několik zbraní, za kterými sice najdete dobrý nápad, ale moc se nehodí do krkolomného tempa hry. Například Valmontův bič (mrk mrk), co dává kritické zásahy svým koncem. Zní to zajímavě, ale snažit se na pixel přesně mířit při zdejší zničující rychlosti zkrátka moc nejde. S tím se pak pojí lehká frustrace, když vám například právě tento bič padne v legendární verzi a vy ho s hořkou pachutí musíte nechat na zemi. Ačkoliv... možná to s ním jenom neumím, kdo ví.

Asi největší (avšak stále velice mírná) výtka musí směřovat právě k naznačené roli náhody. Vyšší úrovně obtížnosti jsou tuhé jak hřebíky do rakve, a abyste měli šanci je zdárně dokončit, prakticky se neobejdete bez legendárek. Respektive obejdete, ale chce to stovky hodin tréninku. Je proto nepříjemné, když zrovna žádná nepadne, po půlhodině stále nemáte dost vysoké statistiky, aby šlo smysluplně pokračovat, a nakonec kvůli tomu zahynete.

Zároveň je ale potřeba říct, že ani takový scénář vám hru neznechutí tak, že byste ji vypnuli. Naopak to spíš burcuje chuť zkusit to ještě jednou, protože teď už ta legendární vrahova dýka (či jiná oblíbená zbraň, jak je ctěná libost) dozajista padne.

Ano, jsou to maličkosti. Avšak musí se na ně brát zřetel, když se člověk rozhoduje, zda udělit vzácné maximální hodnocení. Neberte je v potaz, pokud váháte, zda si Dead Cells pořídit. Zážitek ze hry je tak fantastický, že pár mikroskopických nedokonalostí nemůže, nesmí nikoho odradit. Běžte do toho, nebudete litovat. Čeká vás přehlídka zábavy, radosti, adrenalinu, chvějících se rukou, bušícího srdce, sladkého hněvu, omamného uspokojení a neschopnosti odložit ovladač. Jídlo počká. Další level nikoliv.

Tagy: akční fantasy RPG plošinovka roguelike

Zdroje: Vlastní

Některé naše odkazy mohou vést na prodejce her či hardwaru. Pokud si skrze takový odkaz něco koupíte, můžeme z prodeje obdržet malá procenta. Více informací zde.

Kupte na CZC.CZ

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.