Kenshi – recenze unikátního RPG
Když se člověk u titulů, co kombinují velké množství různých přístupů a možností, snaží přesně vystihnout, čím vlastně doopravdy jsou, skončí leckdy v úzkých. Stěžejní prvek bývá mlhavý, nejasný, s rozostřenými okraji. Ne tak v tomto případě. Kenshi, monumentálně obrovská hra, jejíž hotová verze spatřila světlo světa po dvanácti letech ve vývoji, je skrz naskrz RPG v nejčistším slova smyslu. Hrajete role. V místní postapokalypse jich existuje závratné množství, a které se ujmete, je jen a pouze na vás.
The Hong Kong Massacre – recenze
Přemýšleli jste někdy při hraní Hotline Miami nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby Jacket uměl zpomalovat čas a zvládal by se s matrixovou elegancí vyhýbat kulkám? Vývojáři ze studia Vreski v tomto ohledu přešli od fantazírování k činům a The Hong Kong Massacre postavili na idejích zběsilosti, stylovosti a krvavosti. Výsledná hra má však k dokonalosti daleko.
Onimusha: Warlords – recenze
Nadpřirozenem propletená historická fikce Onimusha letos slaví osmnácté narozeniny. Čerstvě plnoletý titul Onimusha: Warlords stál na začátku pěti her vydaných ve čtyřech letech, po nichž následovalo ještě jedno pokračování v roce 2006. Po roce 2012, v němž vyšla prohlížečová hříčka Onimusha Soul, se pak po celé sérii definitivně slehla zem. Až do letoška, kdy se na PS4 objevil HD remaster prvního dobrodružství samuraje Samanosuke Akečiho.
Resident Evil 2 – recenze
Původní Resident Evil 2 vyšel 21. ledna 1998, tedy téměř přesně před jedenadvaceti lety. Nelze zapomenout, jak nás hra tenkrát pohltila. O přestávkách se pravidelně pánská polovina čtvrté třídy rozdělila na předstírané nemrtvé a bandu Leonů, kteří chrčící spolužáky kosili z imaginárních zbraní, zatímco holčičky si u toho klepaly na čelíčka. Dnes vydaný remake už zřejmě k podobnému veselí nezavdá, což je, řečeno s nostalgickou jiskrou v oku, upřímně trochu škoda. Ale není třeba zoufat nad ztraceným mládím, hra je to totiž pořád výborná.
Feudal Alloy – recenze
Česká arkáda Feudal Alloy boří zažité představy o středověkých rytířích. Zatímco ti skuteční se oblékali do plechového brnění, náš herní rytíř je z kovu přímo sestrojen a bije v něm křemíkové srdce – je to robot. Společně s ním si užijete dobrodružství v klasickém stylu žánru metroidvania, i když díky pohádkovému designu si hru s žádnou jinou nespletete. Feudal Alloy se příjemně hraje i navzdory slabší umělé inteligenci nepřátel a malému nepořádku v RPG prvcích.
Book of Demons - recenze
Na pojem early access dá dnes a denně házet neuvěřitelné množství špíny a jeho problematikou se zaobírá nejeden videoherní novinář. Přesto v tom nepřeberném množství titulů, které se vydávají do early access, existuje několik zářných příkladů reprezentujících zdravý vývojářský přístup a výbornou práci hráčské komunity. Prvním budiž letošní hit Dead Cells, dalším by mohla být právě Book of Demons.
Nidhogg 2 - recenze verze na Switch
První Nidhogg položil natolik silné základy jednoduché 2D šermovačky, že by bylo s podivem, kdyby studio Messhof u pokračování šláplo vedle. Puritáni by sice mohli volat po čistotě designu a návratu ke spartánskému jádru prvního dílu, ale dvojka má co nabídnout i jim. Majitelé Switche navíc nemají na výběr – k mání je jen Nidhogg 2, jehož silné stránky naštěstí nová konzole od Nintenda perfektně akcentuje.
Just Cause 4 - recenze
V Just Cause 4 budete ničit, rozmetávat, pustošit, rozbíjet, bořit, odstřelovat, rozstřelovat, přejíždět, detonovat, demolovat, odpalovat, střílet a nakonec ještě trochu likvidovat. Nic víc, nic míň. Pokud jste požehnáni sloní pamětí, všimli jste si, že krom čtyřky v názvu jsem identickými slovy otvíral recenzi předchůdce před třemi lety. Lacině jsem si tak ušetřil námahu s vymýšlením úvodu. Jenže když mohou vývojáři recyklovat svou vlastní tvorbu a předložit v podstatě to samé, jen s jiným pořadovým číslem, proč bych nemohl já?
Overkill‘s The Walking Dead - recenze
Když se licenční hry ujme zkušené a schopné studio, může se z ní vyklubat klenot, kterým je letošní Spider-Man. I známí harcovníci však mohou selhat a zařadit se tak vedle nesčetně dalších, kteří si na oblíbených značkách vylámali zuby – Overkill‘s The Walking Dead je toho bohužel důkazem.
Darksiders III - recenze
Takhle dlouhé intro je jako stvořené pro ztrátu pozornosti. Tuhle cimrmanovskou parafrázi jsem si říkal několikrát během asi tříminutového úvodu vedeného neuvěřitelně monotónním hlasem, který se snaží zasvětit hráče do Darksiders III. Pokud si dáte tu trpělivost a budete správně rozeznávat jednotlivá slova ztracená v absurdně hlubokém hlase, dozvíte se něco málo o čtyřech jezdcích Apokalypsy, vedoucí úloze Charred Council a především o velice netrpělivé jezdkyni Fury, se kterou se pustíte do záchrany lidstva.
Fallout 76 - recenze PC verze
Fallout 76 je poměrně dobrý prostředek k procvičení přídavných jmen. Když totiž chcete popsat, co všechno dělá špatně a jaký z toho máte pocit, není obtížné narazit na hranice slovní zásoby. Už je to zkrátka nějaký pátek, co jsme pod rouškou velkoprodukčního titulu dostali něco tak příšerně zastaralého, nudného, nezajímavého, nenápaditého, designově nevyhovujícího a navíc v tak otřesném technickém stavu, že hra správně neměla opustit ani uzavřenou alfu.
Hitman 2 – recenze
V mém světě se věhlasný Agent 47 vždycky držel svých předností. V drtivé většině případů mi totiž velmi elegantně zmizel z dohledu a o tom, že je zrovna na trhu nový díl, jsem se dozvěděl s větším či menším časovým odstupem. Druhý díl restartované série ale šlo přehlédnout jen těžko díky silné marketingové kampani, do které byl zapojen i Sean Bean. Toho si v další umírací scéně prostě nikdo nechce nechat ujít. Pak už to šlo rychle, a než jsem se nadál, přirazil můj malý člun k rozkošné vilce na pobřeží.
Fist of the North Star: Lost Paradise – recenze
Kultovní osmdesátková manga Fist of the North Star již napříč lety ožila nejen v podobě anime a filmů, ale také prostřednictvím mnoha ne zrovna povedených her. Tentokrát se však dobrodružství nezdolného bojovníka poznamenaného sedmi jizvami ujalo studio, které má na svědomí sérii Yakuza, a výsledek opravdu stojí za to.
Dark Souls: Remastered - recenze verze pro Switch
Představovat titul natolik výrazný, že dal vzniknout vlastnímu subžánru, by bylo přinejmenším úsměvné. Dark Souls znají všichni, a pokud ji nehráli, alespoň o ni slyšeli. Z příměrů k ní už se pomalu stává vtípek, ale to nemění nic na tom, že se původní hra nestala milovanou, obdivovanou a napodobovanou legendou jen tak náhodou. Nyní si navíc můžete svoji dávku zoufalství a sladkých odměn přibalit na cesty, protože vyšla na Nintendo Switch.
Red Dead Redemption II – recenze
Sebejistá, okázalá, masivní. Těžko najít jedno správné slovo, které by nové hře od tvůrců série Grand Theft Auto slušelo. Red Dead Redemption II posouvá laťku svého žánrového mixu tak vysoko, že bude trvat roky, než se s ní někdo pokusí alespoň držet krok.
Call of Duty: Black Ops 4 - recenze
Call of Duty se vrací v překvapivé podobě. Série, která dosud spojovala obsah pro jednoho i více hráčů, poslala singleplayer k šípku a soustředí se na zážitky z klasické online hry, premiérového Battle Royale módu a vylepšené bitvy proti zombiím. Patnáctý díl značky, a zároveň čtvrtý v sérii Black Ops, je proto jako pytlík bonbónů, z nichž některé chutnají více, jiné méně a některé jste už ochutnali. Že značka přišla o samotářskou kampaň, nakonec příliš nevadí, problém vězí spíše v částečně recyklovaném obsahu a překvapivě špatné technické optimalizaci.
Assassin’s Creed Odyssey – recenze
Až do nedávna každý podzim znamenal příchod minimálně jedné iterace Assassin’s Creed. Egyptské Origins po roční pauze příjemně překvapily, ale stále působily relativně tradičně, s Odyssey se však tvůrci vydali do mnohem méně probádaných vod plných příběhových rozhodnutí a rozvíjení RPG prvků. A triér!
Valkyria Chronicles 4 - recenze
Původní Valkyria Chronicles pro mne představuje nejen jeden z nejlepších titulů, které vyšly na PS3, ale také jednu z nejoriginálnějších her, které se mi dostaly do ruky vůbec. Druhý díl na PSP měl dle mého pár mušek, trojka vyšla jen japonsky a odbočka jménem Revolution nemá s kouzlem Valkyria Chronicles nic společného. Takže oznámení čtyřky jsem bral jako skvělou zprávu a možnost vrátit se k výtečné hratelnosti na velkém monitoru.
Immortal: Unchained – recenze
Vydávat hru ve stylu série Souls v době, kdy už ani studio From Software, původní tvůrce Dark Souls, nemá chuť dále ždímat relativně vyčpělý žánr, je provokace. V podstatě se tím totiž snažíte říct, že dokážete nesčetněkrát vykradený koncept ozvláštnit natolik, aby ještě někoho dokázal bavit. Studio Toadman Interactive se prostřednictvím Immortal: Unchained pokouší nesmrtelnost žánru prokázat zatížením na palné zbraně. A bohužel krutě selhává.
Shadow of the Tomb Raider – recenze
Pět let zpátky jsme se dočkali zbrusu nové, mladistvé Lary. Tahle křehká dívenka, tehdy ještě neposkvrněná nebezpečným dobrodružstvím, nešla pro bolestivé výkřiky daleko. Ale poměrně rychle se zocelila a my napříč třemi novými díly sledujeme její přerod v nebojácnou mašinu na zabíjení, kterou jsme znali dříve. V Shadow of the Tomb Raider už není pochyb, že máme co do činění s vyspělou slečnou Croft. A spolu s hrdinkou dozrála i hra.
