Shenmue I & II – recenze
Téměř před dvěma dekádami se objevila hra, která následující vývoj herního průmyslu ovlivnila možná víc, než by si mnozí mysleli. Netradiční, v mnoha ohledech revoluční, poutavá, výpravná, ale i frustrující a pro mnohé nepochopitelná – taková byla japonská Shenmue. Nyní se vrací na naše obrazovky v prakticky nezměněné podobě společně s druhým dílem, aby si oba skvosty mohli užít i dnešní hráči. Otázkou ovšem zůstává, zda je dokážou náležitě ocenit.
Spider-Man – recenze
Hry s pavoučím mužem v hlavní roli mají opravdu dlouho trvající tradici. Vždyť úplně první se objevila už v roce 1982 na Atari 2600. Za tu dobu se u série vystřídalo nespočet studií, která se postarala o více či méně kvalitní tituly. Jen malá část z nich zaznamenala vyšší než nadprůměrná hodnocení. A i po opravdu nepovedených kouscích (třeba poslední z roku 2014) se najde studio a vydavatel, kteří věří, že to udělají mnohem lépe. A letos se to konečně povedlo.
Yakuza Kiwami 2 - recenze
Takovou úrodu, jakou zažívají hráči japonské série her Yakuza, by ocenili v současné době snad všichni. Jak na běžícím pásu totiž vycházejí nové nebo předělané hry ze světa japonské mafie a jedna vedle druhé dělají sérii skvělé jméno. A tak zatímco svět čeká na novou značku tvůrců série, na níž prý pracují, je hráčům předložen alespoň remake druhého dílu - Yakuza Kiwami 2. A jde o remake s velkým R.
We Happy Few – recenze
Představte si ten nejkrásnější, na pohled nejšťavnatější kousek ovoce, perfektně zralý a vybízející k ochutnání. Máte? Fajn. A teď si představte, že se do něj s chutí zakousnete a vzápětí zjistíte, že je to voskové ovoce z výlohy asijského bistra. Takže ho rychle vyplivnete, ale stejně máte problém zbavit se pachuti svíček na patře. Tahle metafora není možná úplně dokonalá, ale We Happy Few na mě zapůsobilo nějak podobně.
Dead Cells - recenze
Občas se člověk musí zamyslet, proč vývojáři vyrábějí další díla do již nasyceného žánru. Jako primární příklad mohou posloužit třeba fantasy karetky, kterých už zkrátka máme dost, a přesto to zřejmě nestačí. Podobně jsou na tom i roguelike plošinovky a metroidvanie. Na distribučních platformách jich najdete jak hub po dešti – má tedy vůbec cenu přidávat další? Může se takový titul prosadit? Dead Cells od studia Motion Twin na obě otázky odpovídá kladně a dodává i jednoduchý návod, jak na to. Stačí vlastně jen maličkost. Vyrobit fantastickou hru.
Octopath Traveler - recenze
Dobrodružství se dá zažít v každém věku a z jakéhokoliv popudu. Někdo chce ulehčit své sestře, jiného trošku vydírají, další jde striktně za pomstou. Životní příběhy jsou zamotané a u obyčejných lidí v nich nejde o záchranu světa, ani o jeden jediný společný cíl. Své o tom ví osmička hrdinů JRPG Octopath Traveler, exkluzivního pro Nintendo Switch, které osud a náhoda svede dohromady, aby si vzájemně vypomohli na svých cestách. Na cestách lemovaných lítými tahovými souboji, podloženými perfektním RPG systémem, nádhernými výhledy na krajinky, města i zatuchlé katakomby.
Mario + Rabbids: Kingdom Battle: Donkey Kong Adventure – recenze
Zamíchat legendárního zlo potírajícího instalatéra, šílené králíky a tahovku ve stylu XCOM vypadalo zpočátku jako pořádně šílený nápad. Jak jsme se ale dozvěděli v září loňského roku, šlo o šíleně dobrý nápad. Mario + Rabbids Kingdom Battle, přístupná strategie, která mísí taktickou hratelnost s humorem, si získala srdce nejen Adama Homoly (recenze), ale skoro všech v redakci. K původně oznámeným drobným rozšířením se po celosvětovém úspěchu přidalo rovnou celé nové dobrodružství s Donkey Kongem.
Sonic Mania Plus – recenze
Loňský návrat klasické arkádové hry ze starých konzolí od Segy sklidil úspěch na všech frontách. Sonic Mania zachovala původní tvář ježka Sonica a přitom do základu dokázala zamíchat mnoho novinek a moderních prvků tak, že jste chvílemi ani netušili, co je původní a co je nové. Hra díky tomu nebrnkala jenom na strunu nostalgie, ale přinesla potřebný přesah a hodnotu také pro mnohem mladší hráče.
Mothergunship - recenze
Kdy naposledy jsem si zahrál jednoduchou, efektní střílečku, u níž bych se nemusel zdlouhavě učit ovládání konkrétní postavy, nebo nešlo o klon Call of Battlefield? S čistým svědomím můžu říct, že si nevzpomínám. Ale pak je tu MOTHERGUNSHIP, která vám už jen názvem ve verzálkách dává jasně najevo, že je dobrá.
Omensight – recenze
Omensight od tvůrců Stories: The Path of Destinies na první pohled připomíná jen další ze záplavy akčních plošinovek. Na pohled druhý však láká na fakt, že se v ní stejně jako v jejím předchůdci vracíte v čase, tentokrát abyste vyšetřili vraždu. Detektivní práce není moc často viděná mimo žánr adventur, a právě na ni se titul snaží přilákat i hráče, kteří od hry očekávají něco víc než jen bezduché mlácení zástupů nepřátel.
Wolfenstein II: The New Colossus - recenze verze pro Switch
Wolfenstein II: The New Colossus od MachineGames vyšel loni v říjnu a za necelý rok svého života stihl posbírat řadu nominací i prestižních ocenění. Na hrudi se mu blyští třeba medaile za akční hru roku z The Game Awards 2017. Možnost vzít si s sebou takhle povedený titul na cesty či do postele sice zní na papíře úžasně, ale port na Nintendo Switch ukazuje, že ne všechny hry mají na handheldu smysl a že zkrátka není každý den posvícení.
Prey: Mooncrash - recenze
Kdo by od DLC Mooncrash k parádnímu sci-fi dobrodružství Prey čekal příběhové rozšíření z kosmické stanice Talos I. či přídavek podle totožných not, byl by na omylu. Tvůrci z Arkane Studios sice berou do rukou stejné štětce, ale styl obrazu je výrazně odlišný. Kdo v původní hře našel největší zalíbení v průzkumu strhujícího prostředí, bude zklamaný. Pokud vás však bavila hlavně akce a chcete si v nemilosrdném tempu vyrýt na pažbu desítky zářezů po inkoustových běsech, můžete zpozornět.
Downward Spiral: Horus Station – recenze
Virtuální realita navzdory dřívějším optimistickým předpovědím spíše skomírá. Poměrně slibně vypadal Fallout VR nebo Resident Evil 7 VR, žádná z těchto her však nepřekročila svůj stín. To znamená, že takový ten klíčový titul, který by ke koupi VR vybavení přiměl i docela obyčejné lidi, nejen technické nerdy, stále ještě chybí. Downward Spiral: Horus Station je další z her, která by to mohla změnit. I ona však od začátku nabízí dva módy – s VR brýlemi a bez VR brýlí. A tak na sebe v podstatě hned vysype, že ambicemi změnit situaci nehýří.
Onrush – recenze
Onrush je štěstí v neštěstí. Sony si pořádnou závodní arkádu prostě udělat neumí a po vadnoucím MotorStormu a neustále odkládaném Driveclubu se Evolution Studios nakonec zbavila. Naštěstí přispěchali Codemasters, schopné vývojáře koupili a výsledkem je Onrush. Zběsilá arkádová akce, která vám hned na začátku řekne to nejdůležitější, co o ní potřebujete vědět: tohle nejsou závody.
Shadowgun Legends – recenze
Jako Destiny do kapsy. Škatulka, do níž Shadowgun Legends vklouzl přesně ve chvíli, kdy jej brněnští Madfinger Games takřka před dvěma lety představili světu mobilních her. A jedná se o označení oprávněné, jemuž se nelze vyhnout. České online střílečce pro dotykové displeje skutečně nechybí ani technická vyspělost, ani úctyhodný rozsah obsahu ne nepodobný právě megalomanské zábavě od Bungie. Ale jakkoliv se k hráčům nakonec dostala vydařená hra, s nejnovějším Shadowgunem se rovněž táhne pár nedostatků autorům dlouhodobě vlastních.
Warhammer 40,000: Inquisitor – Martyr – recenze
Jsou tomu tři roky, co pověstný Van Helsing přestal ve svém diablovkovém dobrodružství kosit hordy zrůd, zatímco kolem něj poletovala zesnulá Katarina. Studio NeocoreGames během této doby nespalo a pilně pracovalo na další rubačce Inquisitor – Martyr, tentokrát dokonce z oblíbeného univerza futuristického Warhammeru, v němž se zařadíte do obávané inkvizice. Jak však záhy zjistíte, její práce není zrovna nejzábavnější…
Moonlighter - recenze
Jak to, že když v RPG zajdete do obchodu, vždycky dostanete nabídku nových zbrojí, zbraní a lektvarů? Kde se berou? Že by si je prodavači sami vyráběli kadencí dvaceti kusů za odpoledne? Co vás nemá, po nocích prolézají kobky a bojují s monstry, aby pak přes den měli výbavychtivým hrdinům co nabídnout a tím odlehčit jejich naditým měšcům. Alespoň tedy v akčním rogue-lite lehce RPG obchodním manažeru Moonlighter od studia Digital Sun.
Murderous Pursuits - recenze
Být či nebýt! To je, oč běží v multiplayerové „hře na vraha“ Murderous Pursuits. Být lovcem, anebo kořistí, dost často však také obojím. Nová adaptace „asasínského“ vraždění v sobě ukrývá lákavou stealth akci, prosycenou adrenalinem útočníků a krví jejich obětí. K zahození není ani viktoriánská vzducholoď a styl, s jakým se díky ní vznesete do oblak. Bohužel, až tak vysoko nemíří hra svojí kvalitou. Povedený koncept kazí skromným obsahem, nulovou péčí o hráče a lajdáckým zpracováním. A přesto nejde šmahem odsoudit, protože své kouzlo má.
Vampyr – recenze
První světová válka končí a nad londýnským obzorem bude brzy svítat. Důvodů k radosti byste však mnoho nenašli. Sluneční svit odhalí prázdné ulice neutěšeného města svíjejícího se v křečích epidemie španělské chřipky. A jako by to nestačilo, v temných stínech se plíží další, daleko horší hrozba. Na toto jeviště vstupuje Jonathan Reid, prominentní chirurg a přední britský specialista na transfúze, který se právě probudil ve zkrvavené košili na hromadě mrtvol a netuší, co se mu stalo. Vítejte v akčním RPG Vampyr od tvůrců oceňované adventury Life is Strange, studia Dontnod.
Agony – recenze
Agony na sebe upozorňuje odvahou ukázat vám peklo tak zlé, groteskní a pokřivené, že by vedle ní konkurenční horory mohly blednout závistí. Nezastavuje se prakticky před ničím, a proto z ní taky některé části nakonec neprošly cenzurou do finálního produktu. Ukrývá se ale pod nánosem masa, kostí, perverze a bradavek nadržených démonek také dobrá hra?
