Ďábel s gumovou kačenkou
Přiznám se, že ke klonům Diabla a podobným hack n’slash hrám vždycky přistupuju notnou dávkou skepse. Přece jen pokusit se navázat na takto opěvovaný titul a nabídnout hráčům dostatečně vyváženou hratelnost, zasazenou ideálně i do uvěřitelného světa s příběhem (aby to nebyla jen bohapustá rubanice), není vůbec žádná legrace.
Prvotina studia Thing Trunk se nicméně už skoro dva roky snaží získat si hráčskou obec a přesvědčit je o tom, že i klon prvního Diabla může být se všemi svými pokývnutími směrem k legendě pekelně dobrou záležitostí. A podle předběžného omrknutí profilu na Steamu to vypadalo až neuvěřitelně nadějně.
Po zkušenostech s domy postavenými na radioaktivním odpadu nebo indiánském pohřebišti se může zdát jako holý nerozum vystavět katedrálu na hluboké propasti vedoucí až do pekla, v níž se v hřejivém ohni koupe sám Ďábel se svoji gumovou kačenkou a chrlí na povrch kromě síry mraky nejrůznějších démonů a dalších zplozenců pekla. Malá vesnička kdesi v papírovém universu tak s otevřenou náručí vítá kteréhokoliv hrdinu bez bázně a hany, který je ochotný pustit se do spleti chodeb, vyřídit si to cestou s několika bossy a dojít až na samý konec pekla.
zdroj: Archiv
Hráč má na výběr standardní trojlístek fantasy povolání. Válečník, mág a rogue nabízí každý trošku jiný styl hraní. Ten se odvíjí v prvé řadě od toho, jaké poškození hráč uděluje (šípy například neprojdou přes přes překážky), pak jaké má k dispozici karty a v neposlední řadě ovlivní hraní i to, jak si hráč poskládá každý dungeon. Když se nad tím vším zamýšlím s odstupem od hraní, Book of Demons se opravdu hodně snaží přizpůsobit zážitek konkrétnímu hráči, byť ve skutečnosti těch variant v nabídce nikdy není přespříliš.
Otázka času
Po výběru povolání na hráče čeká roztomilá papírová vesnička s čtveřicí postav, které se s hráčem tu tam podělí o nějaké nové drby, ale hlavně poskytnou neocenitelné služby téměř při každé návštěvě. Krčmářka nabízí za úplatu speciální kotel plný užitečných drobných vylepšení posbíraných z dungeonu.
Místní mnich kromě historek poskytne při každé návštěvě lektvary doplňující život a manu na maximum. V samotném středu vesničky stojí papírová verze Deckarda Caina se svým "Stay and listen for a while!” Stranou pak najdete ještě kartářku, na kterou se někteří z osazenstva dívají skrz prsty, ale pro vás se stane možná tou vůbec nejdůležitější osobou, protože vám umožní vylepšovat karty, a především doplňovat lektvary na cesty.
Na cestách do útrob prokleté katedrály hráč stráví pěkných pár hodin, ale ve výsledku záleží na volbě každého jedince, jak si svůj postup hrou rozkouskuje. Dost možná nejlepší aspekt Book of Demons totiž spočívá v hráčově kontrole nad délkou jednotlivých dungeonů. Nejprve jsem byl z téhle možnosti mírně zmatený a nevěděl jsem, co od ní čekat, ale přizpůsobit si hru momentálním časovým možnostem je skvělá věc. Máte čtvrt hodinky? Pak si třeba zahrajete partičku Hearthstone.
Teď můžete podobný časový úsek vyplnit jedním krátkým dungeonem v Book of Demons. Hodláte u hraní strávit pár hodin? Není důvod se omezovat a nesáhnout po nejdelší variantě dungeonu, která nabízí i největší výzvu. To, jak je konkrétní dobrodružství dlouhé, značně ovlivní počet nepřátel rozesetých po jednotlivých částech dungeonu, ale také loot, který reprezentují lektvary, nové karty do sbírky, ale především peníze, bez kterých se ve hře neobejdete.
Kromě dávkování délky dungeonu si hráč ale současně upravuje i tempo, jakým se bude posunovat hrou. Množství peněz, které získáte při průchodu spletí chodeb, totiž ovlivní veškeré vaše nákupy ve vesničce a pokud budete potřebovat veškeré peníze z krátkých dobrodružství na drobné nákupy, nezůstane nic na všechna ta zásadní vylepšení, čarovné kotlíky a odemykání nových slotů pro karty se schopnostmi a vybavením. To, čím se zrovna může hráč ohánět, je do značné míry ovlivněno zvolenou profesí, protože každá ze tří nabízených má svoje speciální karty nad rámec těch obecných, o které se trojice napříč dobrodružstvím podělí.
Bez kartiček ani ránu
Když jsem zaregistroval, že v Book of Demons jsou k dispozici kartičky, automaticky jsem doufal v něco ve stylu Hand of Fate, kde si hráč pomocí karet s událostmi přizpůsobuje průběh dobrodružství a dokáže se tak připravit na konkrétní problémy správně zvolenou sadou karet. V Book of Demons je využití pravda mnohem jednodušší, ale o to líp zvládnuté. Na místo talentových stromů a schopností získává hráč při svých cestách pod zem kartičky. Ty se v zásadě dělí do tří různých kategorií - schopnosti, vybavení, vylepšení.
zdroj: Archiv
Začneme u schopností. Ty fungují stejně jako v každém klasickém RPG. Vyberete si kartu reprezentující schopnost (třeba Charge u válečníka), přetáhnete si ji mezi aktivní karty, automaticky se jí přiřadí hotkey a máte vystaráno. Karta má samozřejmě svoji cenu, kterou hráč musí zaplatit v maně. U vybavení je to pak trošičku jinak a jednotlivé kusy výstroje, které chce hráč používat pro jejich pasivní vlastnosti, si uzurpují část many natrvalo. Kupříkladu ohnivé poškození pro útoky si vezme sedm many a přesně tolik pak odečteme z množství many k aktivnímu využití.
Počet slotů pro karty je ale velmi omezený. Je možné si od papírového Deckarda koupit další slot, ale není to zrovna levná záležitost. Stalo se mi tak, že jsem se v určité fázi na chvíli zaseknul a nevydělával dost na to, abych pořizoval další a další sloty. Výhoda je, že si hráč může kartičky za pochodu měnit a upravovat si tak schopnosti podle toho, jakému typu nepřátel zrovna čelí, ale i tak si to žádá investici do kartiček a občas se člověku prostě nechce loučit s vyšperkovaným vybavením jen kvůli chvilkové slabosti.
Na vylepšování pak padne třetí část získaných karet, které se dělí do čtyř menších kategorií a spolu pak tvoří různé kombinace nutné k vylepšení efektu jednotlivých karet nabízejících schopnosti nebo vybavení.
Málo místa
Získávání peněz a nových karet je nicméně výsledkem hráčova počínání. Ta pravá akce se odehrává ve spletitých dungeonech prošpikovaných nejrůznějšími nepřáteli. Rozhodně se nedá autorům upřít fantasie, kterou při designování různorodých potvor nešetřili. Kostlivci jsou sázkou na jistotu, ale nejrůznější hmyzáci, démoni, toxická poletující prasátka a především záplava minibossů s různými mechanikami hráči nedá ani na chvíli vydechnout.
Zběsilým soubojům pak nepomáhá ani fakt, že hráč je při pohybu odkázán na předem dané koridory, což ovšem nepřátele nijak netrápí. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, která bije a přiznám se, že v prvních chvílích jsem chtěl s hrou seknout. Omezení mi přišlo natolik limitující v tom, jak můžu hru hrát, že jsem s ní nechtěl mít nic společného.
Nicméně po dalších hodinách a hodinách hrání jsem se rozhodl, že přivítám tuto vlastnost s otevřenou náručí. Je poměrně snadné pobíhat všude kolem jako utržený z řetězu a jen kolem sebe házet kouzla. Omezení spojená s úzkými koridory naopak hráče staví před spoustu drobných rozhodnutí ohledně schopností, jejich správného využití, a to vše je nutné kombinovat i s nepřáteli, kteří po prvních pár úrovních začínají být velmi nebezpeční. Útoky na dálku snadno překonají hranice zorného pole hráčovy postavy a jed se šíří podobně snadno. K tomu připočítejme nečekaná přepadení od hmyzích nepřátel, vybuchující démony, specializace a odolnosti vůči ledu, ohni, jedu nebo fyzickému poškození a najednou se hráč nestíhá ohánět a neví, kterému z nepřátel má čelit dřív.
zdroj: Vlastní
Jsou momenty, kde se toho děje na obrazovce možná až příliš a světelných efektů je až na škodu. Podezřele snadno se pak z jinak výborné hry stává trošku hazardní podnik s mačkáním tlačítek v téměř náhodném pořadí v naději, že se podaří probít si cestu ven. Tady pak jsou na místě moje asi jediné dvě výtky k celkové hratelnosti. První spočívá v tom, že nedokážete často ovlivnit přesuny nepřátel a pokud vám vpadnou do zad, máte velkou šanci umřít, protože se můžete pohybovat pouze v předem daných koridorech.
Druhý se pak týká automatického útoku a automatického zaměřování. Tím disponují všichni hrdinové bez rozdílu. Jakmile je nepřítel v zorném poli, dokonce i mečem vybavený válečník prostě zkusí na dálku uštědřit úder. Je tu vždycky šance minout cíl, ale u některých typů nepřátel se počítá každá rána a občas je lepší prostě žádnou ránu nedat, protože přinese víc škody než užitku.
Katakomby zkázy
Prvotní nadšení z designu vystřídal krátký šok z hratelnosti jen aby byl o chvíli později vystřídán hodinami zábavy. Book of Demons se snaží hráči přizpůsobit zážitek na míru a byť by bylo určitě skvělé mít k dispozici nějaké talenty, získávat při levelování víc než jen jeden bod do many nebo životů, případně nabídnout trošku pestřejší herní prostředí, jde ve výsledku o velmi nadstandardní herní zážitek.
U hraní se musí přemýšlet, prvoplánová snaha utlouct nepřátele čepicemi tu fungovat nebude a navíc je celá hra zasazená do překrásného papírového prostředí, na němž se autoři museli opravdu vyřádit. Troufám si tvrdit, že ji čeká zářná budoucnost a plno skvělých hodnocení pod vánočním stromečkem.
