zavřít

We Happy Few – recenze

Windows

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: PS4, Windows, Xbox One

Verdikt: We Happy Few je znamenité po vizuální a zvukové stránce, neméně povedený má i příběh. Bohužel ho zabíjí zbytečně prázdný, místy rozbitý náhodně generovaný svět, repetitivní survival a hloupí nepřátelé.

Hodnocení redakce 6/10

Jak hodnotíme

metacritic 62/100

- Recenze autor: Šárka Tmějová Komentáře: 0

Představte si ten nejkrásnější, na pohled nejšťavnatější kousek ovoce, perfektně zralý a vybízející k ochutnání. Máte? Fajn. A teď si představte, že se do něj s chutí zakousnete a vzápětí zjistíte, že je to voskové ovoce z výlohy asijského bistra. Takže ho rychle vyplivnete, ale stejně máte problém zbavit se pachuti svíček na patře. Tahle metafora není možná úplně dokonalá, ale We Happy Few na mě zapůsobilo nějak podobně.

Kéž jsou všechny bytosti šťastny

Společenská kritika a alternativní historie jsou něco, co se ve hrách přirozeně nabízí, a přitom málo používá. We Happy Few se odehrává v šedesátých letech minulého století na souostroví Wellington Wells. Klubko ostrovů patří k Velké Británii, i když je od ní naprosto oddělené, a to z prostého důvodu. Uzavřená společnost se na nich oddává kolektivní extázi vyvolané drogou Štěstí, která kromě euforických stavů způsobuje také výpadky paměti. A obyvatelé Wellington Wells mají co zapomínat, protože jim na konci druhé světové války nacisté odvezli všechny děti na převýchovu do Německa.

Celá společnost se v blahodárnosti efektů Štěstí navzájem utvrzuje a každého odpadlíka je připravena bez milosti okamžitě zlikvidovat. Ženy v domácnosti vytáhnou válečky, sekretářky lopaty, byznysmeni pánvičky, policisté elektrické obušky a společně vás s blaženými úsměvy ubijí buď k smrti, nebo do vás pilulku Štěstí nacpou násilím. Přece vám jen chtějí pomoct!

Každý by měl být šťastný, a to za každou cenu. Bílé masky skryjí kruhy pod očima i náznak zamračení, motivační plakáty ve všech ulicích zaženou chmury, zábavné pořady strýčka Jacka rozveselí i toho největšího morouse. Pocit štěstí je volba, pamatujte. Kdybyste to náhodou zapomněli, lísteček vedle kávovaru, na psacím stroji, na zrcadle, na nočním stolku, na futrech vám to připomene. A kde jinde si můžete Štěstí vychutnat hned ve třech příchutích? Vanilku, čokoládu a jahodu by měl v zimě doplnit ještě kokos! No není to báječné?

Šťastných 10, vlastně 3

Je to báječné. Nicméně trojice (anti)hrdinů si projde každý svým vlastním šokem, který je z kolečka závislosti osvobodí, ovšem zároveň je vrhne do kola zcela nového – a to předstírání, že jsou stejní jako ostatní. Ať už jsou lidé kolem vás na drogách, nebo ne, jsou velmi podezřívaví vůči jakýmkoliv náznakům deviantního chování. Ve čtvrti abstinentů se musíte procházet v odrbaném oblečení a depresivní náladě, mezi šťastně naladěnými si nadšeně vykračujte a všechny zdravte, žádné běhání, žádné plížení, nezapomeňte na sváteční oděv. A pamatujte, po setmění jsou všichni slušní občané v posteli, netoulají se v ulicích.

Příklon od sandboxového survivalu k narativnímu dobrodružství vítám, protože právě vyprávění je to, co We Happy Few dělá nejlíp. Příběh je velmi dospělý a osciluje mezi komedií, hororem a satirou, neštítí se dotýkat témat sexuálního zneužívání, dědičné viny nebo indoktrinace. Výrazně mu prospívá i fakt, že Arthur, Sally ani Ollie nemají ambice zachránit svět, nýbrž motivace čistě osobního rázu. A teď nemluvím o pomstě, ale spíš o záchraně obyčejné lidské důstojnosti.

Neliší se jen jejich osudy, ale především herní styly. Arthur, bývalý cenzor a pisálek, si na rozdíl od zbylých dvou může vybrat mezi plížením a otevřenou agresí, nejlíp mu ovšem jde běhání. Jeho dávná kamarádka Sally se musí pohybovat potichu, díky dlouholetým zkušenostem s chemickými látkami ale nepřátele dokáže uspat nebo otrávit ze zálohy. Skot Ollie je bývalý voják a kromě přízvuku bojuje s protivníky pomocí výbušnin a hrubé síly.

We Happy FewWe Happy Few

Štěstí je krásná věc!

Wellington Wells jsou plné originálních nápadů, ať už jde o mraky vynálezů sloužících nadrogovanému režimu, brutální verzi Simon Says s elektrošoky či nahlédnutí do zákulisí místního módního průmyslu. Svět vymyšlený s takovou porcí kreativity tu nemáme zrovna každý měsíc – možná každý rok, když máme štěstí.

Bohužel, prostor mezi jednotlivými zajímavými úkoly je vyplněný spíše průměrnou vatou. Jednotlivé čtvrti jsou jasně dané, jejich konkrétní podoba je ovšem tvarovaná vrtkavou náhodou a procedurální generování není na takové úrovni, aby jim dodalo nějaký osobitý ráz a zajímavý obsah. V důsledku se tedy můžete vloupat přibližně do tří budov, kde se snažíte posbírat všechno, co má nějakou cenu, dá se sníst nebo z toho něco vyrobit. Občas narazíte na nesmyslné uličky nebo škvíry mezi domy, případně na stavení, která mají jen okna a dveře, ale žádné zdi.

Tomu, co viditelně modelovala lidská ruka, se zbytečně velké náhodně generované plochy zatím nemůžou rovnat. V případě We Happy Few by mnohem větší smysl dával jednotný, kompaktnější svět. Byť by se pak už zřejmě nemohl nazývat survival sandboxem. Nedostatek jídla, pití a spánku se vám na normální obtížnost nestanou osudnými, ale naplňováním potřeb dostáváte bonusy k výdrži, díky které můžete do lidí silněji mlátit nebo déle utíkat.

V zajetí mechanických pomerančů

To druhé budete pravděpodobně dělat častěji, protože umělá inteligence ostatních obyvatel moc rozumu nepobrala. Aspoň předtím, než si za body koupíte ty dovednosti, které jejich podezřívavost sníží na minimum, se v konfliktu budete ocitat v jednom kuse. Osobně jsem se mu ze začátku snažila vyhýbat a plížit se, co to šlo, ale trvalo to neúměrně dlouho výsledkům. Zapomněli jste se převléct z gumového obleku po návštěvě klubu pro dospělé? Zvrhlíci. Máte zrovna dojezd Štěstí a zásobník není nikde v dohledu? Měli byste navštívit lékaře! Omylem jste při snaze podplatit bobíka skotskou vytáhli zbraň? VY NEJSTE ŠŤASTNÍ!!!

Paranoia sice může být vedlejším účinkem některých drog, ale tady je opravdová. Záhy zjistíte, že je mnohem snazší se na chvíli ukrýt do popelnice nebo na lavičku v zapadlé uličce a pronásledovatele setřást, než se jim snažit za každou cenu vyhnout, aspoň tedy v otevřeném světě. Navíc si vás nikdo z nich nepamatuje, takže máte libovolný počet pokusů jejich kuželu vidění uniknout.

V uzavřených misích jsem preferovala plížení, protože jak jsem říkala, umělá inteligence není zrovna nejbystřejší. Často trpí selektivní slepotou a hluchotou, a s postupně získanými dovednostmi vás většinou ignoruje, i když jí skoro skáčete po hlavě. Nebo aspoň dupete v těžkých botách přímo za zády. Případně je schopná se pár metrů od vás zaseknout v animaci.

We Happy FewWe Happy Few

Smíchej bělidlo, cikorku a pískací kachničku

Systém craftingu a průzkum světa by vlastně mohl být i zajímavý a zábavný, jenže se velmi rychle stane spíš nudnou rutinou. Kvůli léčivým kytičkám stačí proběhnout libovolnou travnatou plochu, sponky na paklíče jsou na prádelnících a v koupelně, když vám příběh strčí do cesty past, zařízení pro její zkratování bude nedaleko.

Dávkování nových mechanik a věcí, za kterými se máte hnát, je adekvátní, ale jakmile zjistíte, že si vystačíte se základními zbraněmi, které stačí sebrat, přestane vás výroba lepšího granátu s gumovou kachničkou na odlákání nepřátel zajímat.

Většina vašeho vybavení se opotřebovává, ale jen máloco je doopravdy nutné. Přes některé pasáže se nedá dostat bez plynové masky nebo improvizované baterky z trubky a žárovky, na vykopání truhel s vybavením potřebujete lopatu, ale co se zbraní týče, cokoliv najdete, to stačí. Už ve třetině hry mi inventář přetékal věcmi, které jsem se bála vyhodit, protože by se mohly později hodit, ale ve skutečnosti žijete od začátku v přebytku. A ne, opravdu nemusíte sbírat každou skleněnou láhev a kovový šrapnel.

Není art deco jako zlatá šedesátá

We Happy Few zůstává hrou s úžasně vykresleným, děsivě zvráceným světem a smutně nenaplněným potenciálem. Výtvarná stránka hry je vynikající, a přestože se srovnání s Bioshockem nabízí na první dobrou, bylo by zbytečně zkratkovité. Design, vizuály ani hudba ale nezvládnou zakrýt obrovskou prázdnotu mapy, které volba náhodného generování zbytečně ubližuje. Jestli si tím vývojáři chtěli ve výsledku ušetřit práci, možná jim programování generátoru lokací sebralo víc času, než by zabrala jedna vycizelovaná, perfektně promyšlená mapa.

Nastavení obtížnosti nabízí hned tři možnosti, jak si snížit, nebo zvýšit výzvu, od větších dopadů nenaplněných potřeb, přes souboje, po definitivnost smrti. Možnost jediného života vám nicméně doporučit nemůžu, vzhledem k tomu, že se jednomu z bobíků povedlo dobře mířeným úderem pánví odpálit mě až na střechu. Výhled tam byl sice fenomenální, byť trochu dokládal onu prázdnotu herního světa, ale pád ze třetího patra Arthur nepřežil, jelikož tvůrci nepočítají s možností, že by se takhle vysoko někdo dostal. Podobné výzvy si schovejte do her, které nejsou tak rozbité.

Pokud jste pro uměleckou stránku a zdařilý příběh ochotní překousnout ty části, které jsou průměrné až podprůměrné, pak má We Happy Few šanci si vás získat. Jestli hledáte hru se skvělým plížením, inteligentními nepřáteli nebo nedejbože zábavnými souboji, pak hledejte dál. Mě nicméně zvrácenost Wellington Wells schovaná za duhové chodníčky, veselé piñaty, motivační citátky a popové vinyly docela baví. Už proto, že mě hra nechá řídit obří vysavač. 

Tagy: akční adventura

Zdroje: vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.