A Way Out – recenze
Možná nejlepší pozvánkou ke čtení recenze (a potažmo i hraní) A Way Out pro většinu hráčů bude zmínka o tom, že se jedná o docela nový projekt tvůrců Brothers: A Tale of Two Sons. Hra, která se do paměti zapsala originálním, ale přitom zcela přirozeným ovládáním dvou postav najednou, zaslouženě sklidila pozitivní kritiku, takže pro Hazelight Studio byla asi největší výzva překročit svůj vlastní stín. Skvělá zpráva je, že se jim to povedlo. Bez výhrad a takřka bez problémů.
Ghost of a Tale - recenze
Po pěti letech od zafinancování na Indiegogo vystupuje trubadúr Tilo z Ghost of a Tale ze stínu early accessu do světla plnokrevných titulů. Přináší vypointované stealthové dobrodružství, ve kterém se prolínají žánrová klišé s neotřelou stavbou prostředí a dechberoucí prezentací. Nenechte se ale oklamat vizuálem. Tilo svými vousky, ušima a velkými kukadly pouze naznačuje, že je protagonistou jednoduché, pohádkové a roztomilé zábavy. Ve skutečnosti vás zavede hluboko do světa, kterým lomcuje rozklad, dekadence a nepěkná společenská krize – krysy jsou všude a myškám nejraději zasekávají halapartny do hlavy. Zvlášť, když jsou na útěku z hradního vězení.
Far Cry 5 – recenze
Hodnotit většinu nových her od Ubisoftu je zapeklitý oříšek. Ať už zahalení v kápi šplháte na osmdesátou věž, nebo s kulometem a raketometem osvobozujete stý padesátý nepřátelský tábor, vždycky to bývá zábava – jenže taková povědomá. Kdyby tyhle hry existovaly ve vakuu, kdyby je nebylo možné přirovnávat k jejich předchůdcům, nejspíš by pravidelně vyhrávaly ocenění za nejlepší hru roku. Ovšem takové vakuum neexistuje, a porovnávat se musí i v případě Far Cry 5.
Mulaka – recenze
“That is not Zel… that game”. Tak se jmenuje achievement, který získáte v momentě, kdy se pokusíte rozflákat velkou hliněnou nádobu s vidinou toho, že by z ní mohl vypadnout nějaký ten penízek. Hliněné nádoby se však v Mulace rozbíjet nedají a žádné rupie z nich také nepadají. Jinak tu ale těch podobností se Zeldou najdete vskutku požehnaně. A tak je fér, že když už autoři kopírují, aspoň to skrz vtipný achievement i přiznávají.
The Fall Part 2: Unbound - recenze
Štěstěna je vrtkavá dáma, říká se. Podobnou věc by ale z určitého úhlu pohledu šlo prohlásit i o inovaci. Jistě, pokud jí ve hře není dost, velice pravděpodobně se setkáte s negativní kritikou a názory, že série vykrádá sama sebe. Jenže, na druhou stranu, stačí snahu o novoty namířit špatným směrem, když to nebylo potřeba, a snadno může dojít k tomu, že pokazíte pokračování výborné hry. K něčemu takovému bohužel došlo i v případě The Fall Part 2: Unbound.
Metal Gear Survive - recenze
Je tady další přírůstek do rodiny Metal Gear. Plíživé dobrodružství z prostředí geneticky modifikovaných supervojáků odrůdy Snake zasazené do Studené války ale tentokrát nečekejte. Ano, sice se na okamžik podíváte na mateřskou základnu a během litého boje dokonce zahlédnete Big Bosse, jenže ten záhy bere roha a nechává vás i celou základnu na pospas peklu. A pozor, to není jen řečnická figura, to je myšleno doslovně. Ona se totiž během vřavy otevře z ničeho nic obří červí díra a ta vcucne část základny kamsi hodně, hodně daleko… Tohle je prostě jiný Metal Gear - Survive.
Wolfenstein II: The Diaries of Agent Silent Death - recenze
Ve válečných zápiscích s podtitulem The Diaries of Agent Silent Death se odhalují další tajemství z okupované Ameriky. Pointa však chybí. Spíše se potvrdil podivný kurz bonusové série, která do akční pecky Wolfenstein II: The New Colosuss dodává recyklovaný obsah, krátkou herní dobu a čím dál nesmyslnější nápady, jak ničit nacisty. Po demoliční zábavě z minula se přihlásila stealth hratelnost, se kterou Machine Games ukázali, jak hluboko lze po tvůrčí stránce klesnout.
PlayerUnknown’s Battlegrounds – recenze
PlayerUnknown’s Battlegrounds. Když jsem tohle podivné jméno poprvé slyšel, ani ve snu by mě nenapadlo, že se z téhle multiplayerové střílečky stane taková supernova. Kdybyste mi řekli, že okrajový žánr battle royale díky ní exploduje do olbřímích rozměrů, asi bych se nuceně zasmál a v kapse vytáčel číslo na Chocholouška. A už vůbec bych vám nevěřil, že tahle vyvraždovačka bude bavit mě samotného. Vyráží mi dech, že je to všechno pravda. Vyráží mi dech, že je PUBG tak skvělá.
Wolfenstein II: The Adventures of Gunslinger Joe - recenze
Na likvidaci nacistů už dávno není B.J. Blazkowicz sám. Série Wolfenstein mu v posledních letech přisoudila roli týmového hráče, za kterého spoustu špinavé práce odvedou jiní. O týmovém, vlastně partyzánském, způsobu osvobozování Ameriky, kam až Třetí říše ve fiktivní historii dokráčela, vypráví trojice nových příběhových dodatků k Wolfenstein II: The New Colossus.
Okami HD - recenze
Právě letos je tomu 10 let co Okami poprvé vyšla v Evropě (a Austrálii), ačkoliv v Japonsku a Spojených státech se hra prodávala již o rok dříve. Okami se velmi rychle stala miláčkem kritiků, ale bohužel ani nadšené recenze hře nepomohly k oslnivým prodejům. Můžeme spekulovat, zda na vině mohlo být mimo jiné rozhodnutí vydat hru na PlayStation 2, i přesto, že PlayStation 3 již klepal na dveře. Naštěstí Capcom nenechal tento klenot zapadnout, a od svého vydání se Okami dočkala resuscitace hned několikrát. Tentokrát v rámci titulu Okami HD.
LEGO Marvel Super Heroes 2 - recenze
Hráčské publikum je velmi specifické. Má rádo osvědčené herní principy, ale když jim je podáváte v pravidelných intervalech bez dostatečných změn, prskají na všechny strany. Jednou z největších výjimek tohoto pravidla je série LEGO, kde byste obvykle změny nenašli možná ani s lupou v ruce. Právě z toho důvodu mě velmi překvapilo, když jsem v novém LEGO Marvel Super Heroes 2 našla hned několik novinek. Nejedná se sice o zásadní změny, které by původní mustr nějak měnily, ale pro fanouška, který s LEGO hrami strávil už pár let, se jedná o takovou malou revoluci.
Seven: The Days Long Gone - recenze
Seven: The Days Long Gone je zvláštní hra. Na jednu stranu demonstruje snahu o inovaci zažitých principů, zkouší prezentovat neotřelé přístupy a zpracování prostředí, ale ve skutečnosti se navzdory prvnímu dojmu jedná o až překvapivě tradiční záležitost. Příběh mistra zloděje na vězeňském ostrově nakonec žánry příliš nepřekopal, pouze je trochu míchá dohromady, a to ještě docela opatrně.
Outcast: Second Contact - recenze
Plnoletost je krásná. Můžete dělat beztrestně tolik věcí, ale zároveň jsou na vás kladeny mnohem vyšší nároky. Přitom je osmnáct let, tedy alespoň v herní branži, dostatečně dlouhý časový horizont na to, aby se na vás zdárně zapomnělo a byli jste přehlušeni mnohem slavnějšími kamarády a sourozenci. Podobný osud do jisté míry potkal i Outcast. Jelikož ale doba přeje remakům starých her, došlo i na něj v Second Contact.
Horizon Zero Dawn: The Frozen Wilds - recenze
Vývojáři z Guerrilla Games nechali svůj nový unikátní svět Horizon Zero Dawn poprvé vykročit do nekompromisního světa zavedených značek a zhýčkaných hráčů letos v březnu. Horizon vykročil pravou nohou a stejně dobře má našlápnuto i datadisk The Frozen Wilds. Ten totiž nic zásadního nemění. Nabízí další dávku vytříbené hratelnosti, sympatických postav, náročných soubojů a působivého prostředí. Jen to tentokrát balí do nesrovnatelně kompaktnějšího formátu.
Star Wars Battlefront II – recenze
Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii, existovala dokonalá vesmírná střílečka. Měla smysluplný promyšlený příběh, který byl velkolepý, trochu dojemný a zároveň tak akorát vtipný. Oslnivou grafiku, grandiózní hudební doprovod, originální a zábavnou hratelnost i úkoly. Servery byly vždy perfektně stabilní. A nikdo si tam nemusel odemykat náhodné schopnosti v bedničkách skrz mikrotransakce.
Sonic Forces - recenze
Dr. Robotnik patří mezi největší neřády v historii her. Chlapík s kulatým bříškem, který se svým výrazným vousem celoročně hlásí k charitativní akci Movember, má velkou slabost pro trýznění zvířátek. Chuť dostal i tentokrát, takže nezbývá než povolat jeho věčného odpůrce ježka Sonica a pustit se do práce.
Everspace: Encounters - recenze
Everspace se mohla už od early accessu pochlubit stabilní zábavnou hratelností, která ale přece jen po nějaké době ukazovala, jak je obrovský vesmír vlastně prázdný. Poletování lodičkou je skvělé, ale dokonce i umělá inteligence, která hlavnímu hrdinovi dělá společnost, se přežije. A tak se Bůh, v tomto případě tvůrci, rozhodli vesmírný konflikt oživit postavami a úkoly a šířit tak po galaxii trochu života skrze rozšíření s názvem Encounters.
Super Mario Odyssey - recenze
Super Mario Odyssey je typickou hrou od Nintenda. Využívá léty prověřenou a poctivě vycizelovanou herní formuli – skákání přes překážky a řešení drobných logických rébusů. Vybroušený základ je pak dále doprovázen symfonií originálních nápadů, které každých několik desítek minut přinesou něco nového a hráči se na tváři usadí lehce přihlouplý úsměv. Jeho mozkové buňky jsou totiž co chvíli stimulovány k trochu odlišné činnosti a parádně u hry relaxuje. Pokud totiž mluvíme o hraní si a o hravosti obecně, není v současné době ve videoherním průmyslu lepší příklad než Super Mario Odyssey.
Wolfenstein II: The New Colossus – recenze
V tři roky staré střílečce Wolfenstein: The New Order starý dobrý BJ Blazkowicz kosil nácky na Měsíci, rozbíjel jim obrněné roboty, odvážil se až do samotného Berlína, připravil půdu pro revoluci, a nakonec se nechal hrdinsky odstřelit nukleárním kanónem. Člověk by řekl, že takové úspěchy musí tomu starému pardálovi stačit, ale ono ne. Wolfenstein II: The New Colossus našeho hrdinu nachází v ještě lepší formě. Dokáže vraždit národní socialisty dokonce i z nemocničního vozíku (kanón si přece jen vybral svou daň), navíc si našel brnění, co z něj dělá nadčlověka, a k tomu všemu se tentokrát podívá až na Venuši a samému führerovi do tváře. Zkrátka bombastické pokračování, jak má být.
Assassin’s Creed Origins - recenze
Snad u žádné herní série jsem nevydržela tolik dílů, jako u Assassin’s Creed. Možnost cestovat po nádherných kopiích měst prodchnutých historií a příběhy konspirací, spiknutí a politických machinací totiž žádná jiná značka, pokud vím, nenabízí. I tak mě ale loňská pauza vlastně potěšila, protože co může být horšího, než když vaší oblíbené sérii začne docházet dech. Zvlášť když poslední díly v čele s Unity nepůsobily jako lehké zadýchání, ale spíš pořádné předsmrtné křeče. Rok se s rokem sešel a Anubovi dík, soudě dle Assassin’s Creed Origins zatím není potřeba se loučit napořád.
