Recenze

Nex Machina - recenze

Žánr top-down stříleček je prastarý. Jeho kořeny sahají až do šedesátých let, kdy v roce 1962 Steve Russell vytvořil hru Spacewar!, dokonce ještě předtím, než Led Zeppelin nebo Pink Floyd natočili své nejslavnější desky. Historie videoher je zkrátka starší, než kam sahá povědomí řady lidí o nich. A top-down střílečky, proslavené nejvíc hrami jako Asteroids nebo Space Invaders, jsou žánrem, který tu s námi už nějaký ten pátek je. Má i v roce 2017 co nabídnout? Tvůrci Nex Machina jsou evidentně přesvědčeni, že ano.

Abzû - recenze

Podmanivá hudba Austina Wintoryho znovu rozeznívá dramatické smyčce a další němá postava se vydává na tříhodinové dobrodružství kaleidoskopem divů a barev. Po postavě oděné do magické šály se do hluboce filozofického dobrodružství pouští bezejmenný potápěč - přestože to tvůrci samozřejmě nemohou přiznat, jde o minimálně duchovního nástupce Journey. Tam kde však Journey smazala ve své době hranice mezi uměním a hrou a změnila chápání herního průmyslu, tam Abzû šlape vodu. Ačkoli se na první dobrou snaží přímo ukázkově, něco tomu tentokrát schází.

Salt and Sanctuary - recenze

Zatímco se zraky fanoušků nesmlouvavých, ale férových RPG upínají k vydání Dark Souls III, vyšla bez větších ovací pro PS4 (a časem snad i pro PC) hra Salt and Sanctuary. Jde o nemilosrdné a na soubojích založené akční RPG, které má ambice zapsat se do srdcí fanoušků Dark Souls nesmazatelnou čarou stejně, jako přiznaný vzor. A světe div se, Salt and Sanctuary se to opravdu daří, protože nejenom splňuje všechny předpoklady výborné hry, ale navíc přidává parádně stylizované zpracování a rozlehlý svět k objevování.

Call of Duty: Warzone – recenze

Odstřelovač leží v trávě a optikou pušky trpělivě pozoruje soupeře. Sleduje jejich rutiny, učí se zvyklosti, vstřebává triky. Nechce se unáhlit, nechce udělat chybu, protože ví, že další šanci nedostane. Nadechne se, počká si na ideální moment… a zmáčkne spoušť. Kulka, která vyletí z jeho hlavně, se jmenuje Call of Duty: Warzone. A její trajektorie končí přímo uprostřed terče.

ANNO 1404 - video-preview

Dostali jsme možnost zahrát si v předstihu nový díl budovatelsko-dobyvatelské strategické série Anno, který vás tentokrát vezme do prostředí Orientu za dávných časů.

The LEGO Movie Videogame - recenze

I mistr tesař se někdy utne, tvrdí přísloví, jehož pravdivost se ukazuje dnes a denně. Tentokrát se utnulo vývojářské studio TT Games se svou hrou The LEGO Movie Videogame, která přerušila velice úspěšnou šňůru vynikajících nebo alespoň výborných LEGO titulů.

FIFA Street - recenze

FIFA Street není první pokus EA o převedení freestyle fotbalu do herní podoby. První tři díly ale nebyly nijak úžasné, a tak se série odmlčela a vrátila se až nyní - po 4 letech a bez pořadového čísla. Klasický marketingový tah (reboot ftw) tedy naznačuje, že hra prodělala jistou reinkarnaci a s původním konceptem nechce a nemá mnoho společného.

Layers of Fear 2 – recenze

Když jsem před lety recenzoval první Layers of Fear, byl jsem rozpolcen. Hru se mi vlastně ani nechtělo moc hrát, prvoplánové lekačky byly sice efektní, ale pořád šlo jen o lekačky. To nejlepší na hře byla atmosféra, kterou se autoři rozhodli upozadit na úkor strašení. Ruku v ruce s ní šel skvělý design prostředí, které mluvilo hlasitěji než všechny ostatní aspekty hororového dobrodružství dohromady. Pokračování vystřídalo viktoriánský dům za zaoceánskou loď, ovšem strašit se chystá i tentokrát.

Tales of Vesperia: Definitive Edition – recenze

Psal se rok 2008 a Microsoft se snažil za každou cenu prosadit na japonském trhu, jak jinak než licencováním exkluzivních práv na velké značky. Díky tomu se dostal k pěkné řadě RPG titulů, mezi kterými byla i série Tales of Vesperia. Ta se stala hitem ihned po svém vydání jak v Japonsku, tak i ve Spojených Státech. Hráči v Evropě ostrouhali a hry se dočkali až o celý rok později, zrovna v době, kdy v Japonsku vycházela rozšířená verze na PS3. Ta se však za hranice Japonska nikdy oficiálně nepodívala. Stejně tak se nikdy nepodívala na žádnou z digitálních platforem – až dodnes.

Onrush – recenze

Onrush je štěstí v neštěstí. Sony si pořádnou závodní arkádu prostě udělat neumí a po vadnoucím MotorStormu a neustále odkládaném Driveclubu se Evolution Studios nakonec zbavila. Naštěstí přispěchali Codemasters, schopné vývojáře koupili a výsledkem je Onrush. Zběsilá arkádová akce, která vám hned na začátku řekne to nejdůležitější, co o ní potřebujete vědět: tohle nejsou závody.

Injustice 2 - recenze

Filmoví superhrdinové před přibližně deseti lety uchvátili popkulturní prostor a jejich popularita naznačuje, že ho jen tak neopustí. Marvelovské celovečeráky se staly synonymem pro blockbuster a jejich úhlavní sok, DC Comics, jen horko těžko dobývá v tomhle derby ztracené pozice – navzdory tradici svých hrdinů v čele s Batmanem a Supermanem. U Wonder Woman, která právě přichází do kin, je situace o něco lepší, ale Marvel přesto vede v propracovanosti a dosahu svého filmového multiverza o několik délek. Ve světě videoher se ovšem role obrací. A je to především díky sérii bojovek Injustice od studia NetherRealm. Sérii, která si v tomhle žánru sebevědomě vyšlapala svou vlastní cestičku.

Little Nightmares - recenze

Znáte ten pocit, kdy byste se sice rádi trochu báli, ale tak nějak s mírou? Hektolitry krve a kastrační pomůcky? Ne, děkuji pěkně! Raději tajemnou atmosféru a spoustu zneklidňujících surrealistických nápadů – zkrátka takovou malou noční můru, která se nechává inspirovat spíše křehkým géniem Jana Švankmajera než Texaským masakrem motorovou pilou. Pokud to máte podobně, jste tady správně. Při hraní Little Nightmares si školáci sice možná cvrknou, dospělým však budou příjemně poletovat motýlci v břiše. Koneckonců je hra švédských vývojářů z Tarsier Studios v první řadě logickou stealth plošinovkou, a teprve v té druhé hororem. Lekačky moc nečekejte, hutnou atmosféru a děsivá monstra ano.

Nier: Automata - recenze

Když videoherní studio zkrachujete, nemusí to nutně znamenat, že jste si svůj pád zasloužilo špatnými hrami. Stačí vzpomenout na Troika Games a jejich skvost Vampire: The Masquerade – Bloodlines nebo na japonské studio Cavia, které má na svědomí polozapomenutý, a ne zcela vybroušený klenot Nier. Obě studia šla ke dnu, i když vyprodukovala kvalitní tituly. Japoncům v čele s hlavním designérem a scenáristou Taro Yokoem však naštěstí ani krach nevzal chuť pokračovat v sérii, a když je Square Enix seznámila s Platinum Games, vznikla tvrdohlavá a experimentální Automata.

Hitman – recenze prologu a první epizody

Existuje něco jednoduššího a zároveň elegantnějšího než černé sako, bílá košile a červená kravata? V jednoduchosti je zkrátka síla. A byť původní díly série Hitman rozhodně nebyly ani náhodou jednoduché co do obtížnosti, jejich koncept byl snadno pochopitelný: jste vrah v elegantním obleku a na mapě máte označený cíl, který musíte nepozorovaně zlikvidovat. Provedení je na vás - můžete se plížit, převlékat i připravovat pasti. Nový, epizodicky vydávaný, Hitman se na osvědčený koncept snaží navěsit nové prvky hratelnosti, zároveň ale sám sobě kolem krku stahuje škrtící strunu v podobě řady nedodělků a technických problémů.

Astro's Playroom je nejlepší ukázkou schopností PlayStationu 5

Robůtci, DualSense a výlet do historie

HoMM IV: Gathering Storm - recenze

Všichni příznivci série tahových fantasy strategií Heroes of Might & Magic si jistě nenechají ujít první datadisk The Gathering Storm. Jedná se o opravdu vydařený přídavek nebo jen o nastavovanou kaši?

Halo: Combat Evolved Anniversary - recenze

Je to velký kluk. Je mu už deset let. Že je to málo? Ale vždyť je to herní postava, a na takovou, upřímně řečeno, to je už docela dost. Úctu si však nezaslouží jen kvůli věku. Tenhle chlapík (nu, spíše genetický upravený nadčlověk) se totiž stal ikonou. Zelená zbroj, zlatý průzor, vzdorný postoj, případně ještě mihotavý třpyt štítu... John-117 alias Master Chief patří mezi nejvýznamnější a nejikoničtější herní postavy. A stejně tak série Halo patří k nejvýznamnějším střílečkám, ať už z hlediska příběhové kampaně nebo multiplayeru.

Assassin's Creed Syndicate - recenze

Viktoriánský Londýn, dvojice hlavních hrdinů, Assassin's Creed. To vše by znělo úderněji, kdyby Ubisoft hráče rok co rok nezásoboval novým dílem. Nicméně, kolesa produkce se musí otáčet a tak se tu, milí hráči, setkáváme u letošního ročníku s názvem Syndicate. A jde o setkání radostné, protože po různých experimentech a hledání nových cest, se Assassin's Creed série zase našla.

Bloodborne - recenze

YOU DIED. Ikonické heslo se vrací jako starý známý, kterého jste ale nikdy neměli rádi. Věrný své povaze vás atakuje s menší či větší frekvencí, až si nakonec přiznáte, že i když je vlastně otravný a symbolizuje vaši neschopnost, zároveň vás baví. Pro Souls hry typická hláška nechybí ani v Bloodborne, která přináší nový pohled Hidetaky Mijazakiho na žánr, jenž vytvořil a skrze novou hru se jej snaží více či méně pozměnit.

Gran Turismo 5 - recenze

Bylo, nebylo, před pěti lety vyšla skvělá hra Gran Turismo 4 (recenze), která zábavně simulovala průřez historií automobilů na konzoli PS2. Za tu dobu jsme ochutnali placené demo GT5 Prologue (recenze), vánoční soutěžní demo GT Academy a na akcích bylo možné si zahrát například s Mercedes Benz SLS AMG na Nordschleife.

FIFA 20 – recenze

14. února 2017 PSG zahodilo čtyřbrankový náskok z prvního zápasu a prohrálo odvetu proti Barceloně 6:1. 10. dubna 2018 se Barcelona psychicky složila v Římě a místní AS ji po prohře 4:1 ve Španělsku výsledkem 3:0 vyřadilo. 7. května 2019 Barcelonu ztrapnil pro změnu Liverpool, který sice na Nou Campu prohrál o tři góly, jenže doma na Anfieldu vyhrál o čtyři. To jsou tři nejvýznamnější fotbalové kolapsy poslední doby… a bohužel se k nim připojuje ještě jeden: FIFA 20.

NHL 19 - recenze

Kdybych vám před pár měsíci řekla, že Verva Litvínov bude v nové sezóně po dvou kolech na prvním místě Extraligy, že Jaromír Jágr do ní ani nenastoupí, a že nové NHL bude zase o poznání lepší než předchozí díl, asi byste mi právem nevěřili. Verva do posledního zápasu hrála o záchranu. Jarda Jágr sice nedohrál sezónu, jenže s ním se konec hokejové kariéry nikdy spojovat nebude. No a NHL loni předvedlo tolik zajímavých a hru měnících novinek, až si člověk myslel, že novinky jsou na pár let vyčerpané. A vida. Ve všech třech případech jsme se přesvědčili, že realitou se mohou stát i věci zdánlivě nemožné.

Skylanders Imaginators - recenze

Na hrách jako Skylanders člověk vyrůstá. Hráči stárnou, hry nedospívají. Ti, co začínali s figurkami zachraňovat magickou zemi Skylands, dnes už určitě střílejí nepřátele v Battlefieldu nebo se noří do světů s propracovanějšími systémy a plní náročnější úkoly. Člověk by řekl, že kouzlo přeměny fyzických hraček do virtuálního světa pokládáním na plastový portál vyšumí do ztracena jako další z trendů. A po saturaci trhu se pod takovými tituly slehne zem. Druhá krize „plastového vybavení“ pro videohry se ale zatím nekoná, i když série Disney Infinity už do ringu vhodila bílý ručník. (Článek původně vyšel v 269. čísle magazínu LEVEL)

Mirror’s Edge Catalyst - recenze

Pořád naživu. Značka Mirror’s Edge se probudila ze zimního spánku a chce být zase relevantní. V roce 2008 někoho překvapila a potěšila, jiné zase odradila a nebavila. Většina hráčů ji ale svými peněženkami ignorovala. Z jedničky se stal dnes už dobře známý případ masivně propagované nové značky, která komerčně neuspěla. I proto jsme museli čekat na pokračování dlouhých osm let. Nazývat ale Mirror’s Edge Catalyst pokračováním není úplně přesné. Nejde ovšem ani o reboot, prequel nebo remake. A zároveň trochu ano. Catalyst je od každého něco a říkat hře můžete třeba "preboot". Nebo druhý pokus. Nakonec je to ale vlastně jedno. Podstatné je, že „dvojka“ na první díl nenavazuje a její znalost pro hraní nepotřebujete.

LEGO Batman 3: Beyond Gotham - recenze

„Odoláš větru, dešti i naříkání fanoušků,“ složili kdysi tvůrci z TT Games přísahu a od té doby vydávají jednu identickou hru za druhou. Věrní přívrženci jejich LEGO série sice s každým novým dílem lamentují, ale nakonec si hru stejně koupí. Navíc se vždy přidají hráči noví, co předchozí asi trilion LEGO her neznají. Mohlo by to vypadat jako ideální stav. Jenže není. Ne zcela.

Destiny - recenze

Destiny mě během nedávné bety okouzlila. Na pohled nádherně zpracovaný svět, zábavné akční mechanismy, slibně se tvářící příběhové pozadí a velký potenciál pro kooperaci. Destiny se zdála být láskou na pár let - beta byla příslibem, vlastně poupětem, z něhož se měl rozvinout nádherný květ, co dlouho neuvadá. A pak vyšla plná hra a v naprostém rozčarování jsem zjistil, že obsah bety odpovídal obsahu celé hry.

Sonic Origins – recenze návratu modrého ježka

Kam běžíš, starý pichlavče?

Lost Sea – recenze

Představte si, že letíte letadlem nebo plujete lodí a čirou náhodou si to namíříte přímo skrz Bermudský trojúhelník. Pak se ozve rána jako z děla, váš dopravní prostředek se zakymácí a najednou vidíte jen temnotu. Nehodu nakonec jako jediný přežijete a před vámi leží ostrov zarostlý džunglí. Zní to jako začátek Robinson’s Requiem nebo drsnější variace na Minecraft, že? Právě touhle cestou se nicméně autoři Lost Sea nechtěli vydat, a místo drsného boje o přežití vás čeká variace na jednoduché hack and slash hry s důrazem na akci, ozvláštněné drobnými adventurními a RPG prvky. 

Dick Johnson V8 Challenge

Dick Johnson V8 Challenge - minirecenzeAutor: Bergy Publikováno: 1.března 2000 •Slavná ...

Helldivers - recenze kooperativní řežby

Studio Arrowhead si mě s Magickou příliš nenaklonilo. Kdykoliv vzpomenu na kouzelnou top-down akci, postavenou na míchání elementů a magie, vybaví se mi akorát nefunkční multiplayer, hromady bugů a ztřeštěný humor. Od jejího vydání však uběhly už čtyři roky, takže jsem se rozhodl věřit, že se vývojáři poučili ze svých chyb a jejich nová hra bude lepší. Nutno říct, že jsem svou důvěru investoval správně.