Podivný svět z obrazů
Ve hře se ujmete Six, malé holčičky ve žluté pláštěnce, která se probudí v podivném surreálnem místě Maw. Na jeho povahu přicházíte postupně během sice krátké, ale přesto emocemi nabité hry, a postupně zjistíte, že v resortu nejste sami, ale že je obýván notně zneklidňujícími monstry. Ty, podobně jako v Inside od tvůrců Limba, s nímž má Little Nightmares leccos společného, nemůžete zabít – můžete se jim jen vyhnout krčením se ve stínech, prázdných bedýnkách nebo rychlým úprkem ventilačními šachtami.
Six je koneckonců oproti obvyklým obyvatelům resortu Maw malinká jako myška, což jednak umocňuje její zranitelnost, ale hlavně to poskytuje široký prostor pro čarování s prostředím. Předměty jsou tak disproporčně velké a nejednou jsem si vzpomněl na pohádku o Jackovi a fazolích.
Mlaskání ze tmy
U atmosféry ještě chvíli zůstanu, protože je jednoznačně největší devizou hry. Je zjevné, jak pečlivě skládali autoři jednotlivé prvky designu dohromady – už samotné prostředí, kdy dlouho není jasné, kde se vlastně nacházíte, posiluje pocit neznáma. Jednotlivé lokace a prostory sice nejsou plné překvapivých prvků, o to víc však vynikne řada překvapení, se kterými se na své cestě Six setká. I v tomto ohledu jsem si mnohokrát vzpomněl na Inside, kdy s tím, jak se rozplétá příběh hry, stoupá i mrazivost celého zážitku.
I Little Nightmares tohle zvládá na jedničku, nejen díky animacím, ale hlavně díky preciznímu zvukovému designu (monstra vydávají vskutku strašidelné zvuky, ať už jde o křik, mlaskání, čenichání a další), a samozřejmě díky magickému, v běžné realitě neukotvenému, prostředí jako takovému. Svět Maw budete sice opouštět bez toho, abyste znali odpovědi na všechny otázky, ale o to sugestivněji se vám budou drát na mysl a doplňovat mozaiku neklidu. A na něm hráčský zážitek v mnoha ohledech stojí.
zdroj: Archiv
Démonický Tom a křehký Jerry?
Základem hratelnosti jsou stealth mechaniky a puzzly. Six se velmi záhy musí vyrovnat s nepřáteli, kterých je však ve hře jen několik – o to častěji se však vrací. Proplétáte se jim pod prackami, snažíte se uniknout ve škvírách jako myš, balancujete na trámech nad jejich hlavami, a to všechno s pomocí ovladatelné a dobře promyšlené kamery, která sice pomůže rozhlédnout se po místnosti, ale také vyvolává pocit neklidu a závrati. Zcela záměrně a funkčně, ovšem.
Puzzly jsou jednoduché až prosté, a hlavu si u nich rozhodně lámat nebudete. Pokud vidíte klíč, je celkem evidentní, že bude patřit do dveří, a tak dále. Hovořím tu až o dětinské prostotě, což však neznamená, že by hra byla úplně snadná. Bohužel to však není dáno ani tak úrovní obtížnosti jako spíš tím, že Little Nightmares umí být občas solidně neohrabanou záležitostí. Ovládání je místy matoucí, předměty, které se tváří jako aktivní, aktivní nejsou a naopak.
Často jsou checkpointy na zbytečně vzdálených místech, což si vysvětluji jako snahu natáhnout herní dobu ve skutečnosti velmi krátké hry. Často však zemřete na základě ne úplně férových okolností, kdy třeba monstrum ve dvou stejných situacích zareaguje pokaždé jinak, a pak rozhodně není příjemné několikrát opakovat dlouhou, přitom po stránce obtížnosti dosti banální, pasáž. Rozumím, že vytvořit sladěný herní design není žádný med, ale úroveň hratelnosti je v případě Little Nightmares zkrátka kostrbatá. Ne že by se hra hrála špatně, ale precizní herní design Inside je kousku od pionýrů z Tarsier přeci jen vzdálený.
Ač je hratelnost vzhledem k zvláštní mechanice ovládání místy rozpačitá, frustrace se nedostaví, a klady hry jednoznačně překonávají její zápory. Pokud si myslíte, že v mnoha ohledech novátorská plošinovka se silnou hororovou atmosférou je něčím, co byste rádi zakusili, nemám žádný důvod vás odrazovat. Jen nečekejte první ligu herního designu. Plné kýble atmosféry? Ty jo!
zdroj:
tisková zpráva
