Best of iPad - Doodle Dorks, Reckless Racing, Risk a další
Po delší době tu máme další díl seriálu o zajímavých titulech pro iOS platformy. Znovu připomínáme, že to je výběr toho, co se nám líbí a nelíbí nebo se nám dostalo při běžném hraní do rukou, na pokrytí aktuálních titulů zatím nepomýšlíme, ale když bude z vaší strany dostatečný zájem, rádi vyhovíme. Co vás ale dneska čeká? Podíváme se na překvapivý český hit Doodle Dorks, s vidláky si zazávodíme v Reckless Racing, vylepšíme švih v Let’s Golf 2, nakrmíme zelené cosi v Cut the Rope a nakonec ovládneme svět v adaptaci stolní hry Risk.
Proun - recenze "československého" Wipeoutu
Když ho vidíte v pohybu, připomíná Proun klasický Wipeout. Avšak po pár vteřinách hraní si možná vzpomenete na něco úplně jiného. Třeba jako já na geometrické intro z LHX: Attack Chooper nebo na tu dětskou, barevně lakovanou, dřevěnou stavebnici, na takové ty zelené kvádříky, žluté stříšky a červené mostíky, ze kterých se dá postavit parádní hrad, co ale nedrží pohromadě. Proun je vůbec hra o asociacích. Až mě brní, jak mnoho barevných nálad tenhle ve skrze primitivní závod s koulí na lepivém potrubí může skrývat.
Close Combat: The Longest Day - recenze
Je to k neuvěření, ale série Close Combat si udržuje pozornost virtuálních stratégů téměř patnáct let. Aktivně se hraje i modifikuje, i když od prvního dílu vypadá graficky pořád skoro stejně. Close Combat je podhoubí válečníků. Určitě nejsem sám, kdo na téhle hře vyrostl, a kdo si užíval napínavé realtime bitvy druhé světové války v pěti dílech původní série. Je třeba dodat, že hra postupně dospívala a s každým novým dílem se něco vylepšilo, až série doběhla k pátému a poslednímu přírůstku Invasion Normandy, který je právě základem pro recenzovaný remake Close Combat: The Longest Day.
The First Templar - recenze
Historie bez příměsi fantasy nebo sci-fi, to je ve hrách nedostatkové zboží. First Templar takovou hrou klidně být mohla, kdyby… No, ono těch kdybysmů je opravdu požehnaně a při hraní téhle solidní akční adventury se budete občas cítit jako na tobogánu. Na strategie specializovaní tvůrci z bulharského týmu Haemimont (Tropico 3, Tzar, Celtic Kings, Glory of the Roman Empire a další) totiž ve své první nestrategické hře nepochopitelně zkombinovali mix příjemných i záludných překvapení, že z toho jde jednomu opravdu hlava kolem.
Bastion - recenze
Supergiant Games jsou sice v herním průmyslu nováčci, ale hned jejich první hra dokázala způsobit pořádný zájem ještě před vydáním. Akční RPG Bastion dostalo na E3 2011, zejména díky nádherné grafice a unikátnímu zapojení komentátora veškerého děni, více jak patnáct ocenění v kategorii nejlepší stahovatelná hra a na nás je rozhodnout, zda tehdy nešlo o předčasné oslavy.
Terraria - recenze
Právě jsem dva kilometry pod zemí a dávám si na čas. Sedím na kameni, za zády odpočívá po čertech rozpálený krumpáč a v torně už je něco kil narubaného zlata a rubínů. Musím na chvíli zvolnit, dohodnout s rukama pakt o nefachčení. Odpočívám. Ale taky dávám pozor. Nesmím si otřít obličej špinavou dlaní, naposledy jsem si takhle zadřel do zpoceného čela kamennou drť, a to bych nikomu nepřál. Snad ani těm netopýrům, co se v dálce evidentně rojí na zteč. Tahám z torny meč a nebojím se. „No tak, slepí přátelé,“ pobízím je. Má zbraň je drobena vzácným meteorickým prachem. Přestávka skončila…
Mount & Blade: With Fire & Sword - recenze
Jan Skrzetuski, pan Podbipieta, Jurij Bohun, pan Wolodyjovski... pokud vám tato jména nic neříkají, pravděpodobně pro vás nebude mít Mount & Blade: With Fire & Sword to kouzlo, jaké tvůrci zamýšleli. Nic to však nemění na tom, že byste si měli onoho Sienkiewicze přečíst, chátro nehodná! Ale zpátky ke hře, která, ač by teoreticky měla být lepší než původní titul či Warband, to prostě nezvládá.
Call of Juarez: The Cartel - recenze
Call of Juarez série prošla s novým dílem zásadní plastikou. Není to ale takové to napravování povislých víček nebo nenápadná botoxová řachanda do čela. Naopak se dá říct, že vizuálně hra vypadá o fous nebo dva hůř než její předchůdce. Překopávalo se však hlavně zevnitř, ostatně sousloví „moderní western“ hovoří samo za sebe. A věřte, že na papíře to ještě zní mnohem lépe než ve skutečnosti.
Harry Potter and the Deathly Hallows: Part 2 - recenze
Vždy jsem si myslel, že budu liberální rodič. Že svým, zatím hypotetickým, dětem nebudu zakazoval šlapat do louží, rvát se s vrstevníky, ničit hračky nebo jíst McDonalda. Teď jsem ale musel změnit názor. A může za to Harry Potter. Knížky J.R. Rowlingové jsou fajn, filmy celkem také, ale test druhého dílu sedmého pokračování (sic!) herní varianty téhle série změnilo mé liberální já v nenávistného odpírače čehokoliv virtuálního, v čem se kouzelníci z Bradavic objeví.
Dead or Alive: Dimensions - recenze
Pakliže patříte do skupiny milovníků tuhých bojovek, které vyžadují trénink a perfektní načasování, 3DSko už vám pravděpodobně udělalo radost díky vlastní inkarnaci čtvrtého Street Fighteru. Ne každému ale voní hry, kde i po týdnech tréninku dostanete namláceno od oponenta střední obtížnosti, a kde zásadní a kritická komba vyžadují skutečné prstokladové akrobacie.
Rise of Flight - recenze
Simulátory letadel z první světové války mají jednu velkou výhodu. Asi ji rozpoznáte už při prvním pohledu do kokpitu Nieuport 28.C1. Z podlahy kouká železný klacek, kterým se letadlo řídí, dole pedály a tam, kde byste očekávali palubní desku, se nejistě šklebí jediný budík. Létat s takovým strojem tedy nevyžaduje znalost přístrojů, stačí nastartovat motor, dát plný plyn, a aniž byste byli obtěžováni nějakým nastavením klapek či zatažením podvozku, tak v mžiku letíte.
Auta 2 - recenze
Auta jsou zpět! Pod tímto lakonickým oznámením se ukrývá informace, která potěší všechny malé kluky, ale i jejich trochu dětinské a věčně nedospělé otce. Studio Pixar natočilo druhý díl dnes již bezesporu kultovního animovaného snímku Cars (Auta) a současně s ním samozřejmě vychází i hra, v níž si budete moci zajezdit se svými oblíbenými hrdiny.
The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D - recenze
Pokud se o nějaké hře na Nintendo 3DS dá bez přehánění říct, že si kvůli ní nemalé množství lidí koupilo samotný handheld, pak je to The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D. A to i přes fakt, že se vlastně jedná o remake více než deset let staré hry. Kult Zeldy se v tomto případě spojil s vydatnou porcí nostalgie, která je navíc podepřená až neuvěřitelným hodnocením na Metacritic, které se zastavilo na devadesáti devíti ze sta. Z vlastní zkušenosti ale vím, že některé hry není radno vykopávat z nostalgického hrobu. Ne zřídka se mi totiž potvrzuje, že zkreslené vzpomínky jsou lepší jak hra samotná. Je to i případ znovuzrozené Zeldy?
SOCOM 4 - recenze
Čtvrtý díl oblíbené taktické střílečky se dostavil, pokusil se nás dostat kombinací staromilství a nových prvků a... tak trochu zklamaně odešel. Anebo možná u vás v obýváků zůstal, to záleží na vašich preferencích v oblasti multiplayeru. Faktem ale je, že SOCOM 4 není ani v singleplayeru ani v multiplayeru žádný excelentní zážitek, byť se situace v druhém jmenovaném aspektu poměrně dynamicky mění a vyvíjí.
Solar 2 - recenze skvělého vesmírného sandboxu
Právě jste skončili hodinu či dvě intenzivního válčení v multiplayeru Call of Duty, hlavu máte jako střep a tělo se nechce zvednout ze židle. Je čas pro Solar 2, hezky rostlou masérku vaší hlavy, jejíž prsty příjemně kloužou po hemisférách mozku, uvolňují ho a zároveň ho nenechají usnout. Z obrázků a videí vypadá Solar 2 jako chaotická směs barevných bodů, hrubě obyčejná indie hra s velkým potenciálem pádu do hlubin hráčova zapomnění. Musím však uznat, že nenápadný a nepropagovaný Solar 2 mě nadchnul svěžím nápadem a hratelností, kombinující pohodu, uvolnění i monstrózní vesmírné bitvy.
Steel Diver - recenze
Tituly pro Nintendo 3DS vám toho umožní spoustu. Ať už se rozhodnete proletět letadýlkem, vyrazit na závodní trať nebo někomu rozdrtit čelist, bude vám to dopřáno. I když, pravda, v mnohdy ne zrovna oslnivé kvalitě. Se svým Steel Diverem se autoři rozhodli neškatulkovat a žánrovou paletu nintenďáckého handheldu rozšiřují o možnost velet ponorce.
Shadows of the Damned - recenze
Unikátní projekt, na kterém se podepsaly legendy japonské videoherní tvorby, se konečně dostal na stříbrné (a modré) placky. Kde mělo být nadšení, však zůstává jen rozporuplný pocit nenaplněného očekávání. Všechny závany geniálního herního designu byly dokonale utopeny ve fádnosti a technických chybách. A bizarní japonsko-mexický černý humor při nejlepší vůli hratelnost suplovat nedokáže.
F.E.A.R. 3 - recenze
Je docela paradoxní, že hra, která svým názvem představuje příslib děsu a hrůzy, vešla ve známost hlavně díky neskutečně intenzivní akci plné nadčasových efektů. Jednička prakticky ukázala veškeré soudobé konkurenci, jak se to má dělat. Dvojka na druhé straně neukázala konkurenci takřka nic. Sice těžila z původního, byť omlazeného enginu, ale graficky ani herně již ohromit nedokázala.
Sanctum - recenze zajímavé akční strategie
Některé hry mají vlastní duši. Nejsou jen prázdným nástrojem zábavy, který vám sdělí, co máte dělat, nebo jaké máte podmínky a úkoly. Jejich duši tvoří příběhy, osudy postav nebo prazvláštní světy existující paralelně s těmi skutečnými. Sanctum je variace na klasický tower defense hraná z vlastního pohledu a v lecčems to je hra zajímavá, která by svou duši měla mít. Nabízí jedinečný svět i monstra a strká vás do role obránců jakéhosi energetického jádra.
Dungeon Siege III - recenze
Svět už není, co býval. Roky dané jistoty a základní pravidla berou za své a mizí kdesi v nenávratné historii herního průmyslu. Prosím vás, tuhle větu si zapamatujte a opakujte si ji u každého dalšího odstavce. Dohráním třetího a bez uzardění lze říci, že i dlouho očekávaného pokračování autor tohoto článku rozhodně nevyřešil dilema, zda strávil čas u naprosto fantastické RPG mlátičky, anebo u dalšího pokusu herních vývojářů snažících se přiblížit hry lidem, kteří zrovna včera narazili v magazínu o životním stylu na inzerát propagující PS3 nebo Xbox360.
