Fire Emblem: Three Houses - recenze
Populární série především strategických RPG (SRPG) z japonských sopek a hájů se vrací. Poprvé na Nintendu Switch a opět s velkou parádou. Fire Emblem: Three Houses se přesunula na novou platformu, svou základní formulku jen trochu proměnila a přitom si pořád drží svůj tradičně vysoký standard.
Thea 2: The Shattering – recenze slovanské strategie
Vydařené tahové RPG Thea: The Awakening se dočkalo po 4 letech pokračování a opět vás v něm čeká spousta hodin kvalitní zábavy. Nový grafický kabátek a úprava rozhraní hře jenom prospěly. Nezbývá než vyslyšet hlasy bohů a vydat se na nebezpečné dobrodružství, ve kterém půjde o život. Thea 2: The Shattering je tu.
Vambrace: Cold Soul – recenze
Vambrace: Cold Soul se už od prvního pohledu nesnaží zapřít svou inspiraci v Darkest Dungeonu. Zmíněné hře se podobá hratelností a místy i vizuálním stylem. Oproti svému vzoru je však mechanicky jednodušší, méně promyšlená a bohužel také ne zrovna extrémně zábavná.
Battle Brothers: Warriors of the North – recenze
Hyle Ničitel právě dokonal dílo zkázy, když dalším úderem svého sekero-kladiva rozštípl jak štít, tak i lebku sedláka, který v ruce držel zbraň očividně poprvé a zároveň naposledy. Hyle a Ragnar na mě upírají zraky z potřísněných tváří, na nichž není jediná kapka jejich vlastní krve, a netrpělivě čekají na můj pokyn. Další osada nám padla k nohám a na severu již není jediné, která by se nepoklonila moci našeho kmene či nelehla popelem. Ženy, děti a starci bědují a naříkají nad hromadou neúplných, zmrzačených těl. Zkrátka a dobře, je tady další rozšíření k Battle Brothers.
Fade to Silence – recenze mrazivého survivalu
Survivaly jsou přesycený žánr. Aby se mohl nový titul prosadit, musí zákonitě přinést něco neokoukaného, nějak ohnout koncepty, upravit mantinely nebo alespoň poskytnout neotřelý úhel pohledu. Fade to Silence od studia Black Forest Games je na to konto vcelku sympatická. Snaha nepřijít s pouhou sepranou kopírkou je zřejmá, občas probleskne i opravdu zajímavý nápad. Jenže při samotném hraní zjistíte, že si titul svými designovými chybami nepěkně šlape po vlastním potenciálu.
SteamWorld Quest: Hand of Gilgamech – recenze karetního RPG
Studio Image & Form mě dříve potěšilo výbornými kousky SteamWorld Dig 2 a SteamWorld Heist. Dvě naprosto odlišné, originální a prostě skvělé hry, které jsou zasazené do jednoho krásného, vtipem nacucaného světa. Že mě bude zajímat i SteamWorld Quest: Hand of Gilgamech, jsem věděl ještě před jejím oznámením. Cokoliv se značkou SteamWorld ve mně vyvolává absurdní touhu. Novinka ji sice uspokojila, ale po předchozích zkušenostech jsem čekal přeci jen víc.
Fell Seal: Arbiter’s Mark - recenze tahového RPG
Nesmrtelnost nemusí být jen darem. Právě naopak, bývá často prokletím, s nímž je víc než těžké celou věčnost žít. Naštěstí ale existují způsoby, jak ze světa odejít ve chvíli, kdy máte pocit, že se váš čas konečně naplnil a udělali jste vše, co bylo třeba. Přesně tak se rozhodl Primus, první ze sedmi mocných, kteří zahnali temnotu a od té doby bdí nad světem. Jak je ale dobrým zvykem, přichází problémy z řad vlastních bratří. Připravte si meče a kouzla, tahová strategie s trochou RPG Fell Seal: Arbiter’s Mark je tu.
Days Gone – recenze
Deacon St. John, bývalý člen seriózního motorkářského gangu, milující manžel, veterán, drsný, ale přátelský chlap, který umí nenávidět i odpouštět. Tak právě s tímto charismatickým týpkem s kšiltem pevně otočeným dozadu jsem strávil desítky hodin, které byly zcela mimo má očekávání. Ve většině případů to myslím v dobrém, ale Days Gone bohužel chybí „tradiční“ perfektní dotaženost playstationových exkluzivit.
Pathway - recenze
Sám švihácký archeolog tu sice chybí, ale jinak je dobrodružství pod taktovkou rogue-lite tahové strategie Pathway od studia Robotality jak vystřižené z Indiana Jonese. Všechny kulisy jsou na místě: Blízký východ a Afrika, pluky nacistů, tajemné artefakty, ještě tajemnější kultisté, hrozně moc prastarých chrámů a samozřejmě skvadra jaksepatří tvrďáckých hrdinů.
Sekiro: Shadows Die Twice – recenze
Kdo si myslel, že FromSoftware umí dělat hry jen podle jedné šablony, může směle změnit životní postoje. Ne, že by se japonští tvůrci snad ve své novince Sekiro: Shadows Die Twice otočili zády k tomu, co jejich tituly proslavilo – dobře známý základ zůstává, ale krášlí ho tolik novinek, svěžích změn a originální, fantasticky vytříbený bojový systém, který až hraničí s genialitou, že nakonec to „soulsovské“ jádro skoro nepoznáte. Výsledek je obrovská pecka.
The Division 2 – recenze
Sedm měsíců po propuknutí epidemie černých neštovic, která zdecimovala Spojené státy, jste jako agent Strategic Homeland Division stále v akci, snažíte se ve všudypřítomném chaosu nacházet přeživší a pomáhat, kde jen to jde. Nyní vás povinnost volá do Washingtonu, kde budete dál pokračovat v tom, co The Division i její druhý díl umí nejlíp: akci, lootování a zase akci.
Eternity: The Last Unicorn – recenze
Příběh o posledním jednorožci se vývojáři z Void Studios rozhodli prodávat tlačením na staromilství, které podpořili řadou rozporuplných nebo rovnou příšerných mechanismů. Ve výsledku proto jejich RPG působí jako připomenutí, že ani nostalgie už není, co bývala.
Lovecraft's Untold Stories – recenze
Temný horor se nikdy neomrzí, zvláště spojí-li se s neobyčejnou hrou, jako je Lovecraft's Untold Stories. Zdánlivě je to jen další roguelike žánrovka pro herní masochisty, pod pokličkou se však skrývá chytrá arkáda, která vyměnila frustrující obtížnost za vyprávění v lovecraftovsky bizarní atmosféře. Při opakování misí sice detektivní zápletka ztrácí sílu a v pixel-artové grafice splývají cenné detaily, žádná trhlinka v konceptu však příjemné herní zážitky nezkazí.
Kingdom Come: Delivarance – Band of Bastards – recenze
V dodatečném obsahu Kingdom Come už jste s Jindrou mohli pomoct se znovuvýstavbou Přibyslavic a námluvami milé dívky pro pana Ptáčka. Zatímco předchozí přídavky šlo řešit čistě mírumilovnou cestou, v Band of Bastards už se bez řinčení zbraní neobejdete. Posázaví obsadila loupeživá banda vedená rivalským šlechticem a vy je se skupinou žoldáků musíte zase vyhnat tam, kam patří.
Kenshi – recenze unikátního RPG
Když se člověk u titulů, co kombinují velké množství různých přístupů a možností, snaží přesně vystihnout, čím vlastně doopravdy jsou, skončí leckdy v úzkých. Stěžejní prvek bývá mlhavý, nejasný, s rozostřenými okraji. Ne tak v tomto případě. Kenshi, monumentálně obrovská hra, jejíž hotová verze spatřila světlo světa po dvanácti letech ve vývoji, je skrz naskrz RPG v nejčistším slova smyslu. Hrajete role. V místní postapokalypse jich existuje závratné množství, a které se ujmete, je jen a pouze na vás.
Book of Demons - recenze
Na pojem early access dá dnes a denně házet neuvěřitelné množství špíny a jeho problematikou se zaobírá nejeden videoherní novinář. Přesto v tom nepřeberném množství titulů, které se vydávají do early access, existuje několik zářných příkladů reprezentujících zdravý vývojářský přístup a výbornou práci hráčské komunity. Prvním budiž letošní hit Dead Cells, dalším by mohla být právě Book of Demons.
Pathfinder: Kingmaker – recenze
Hned v úvodu přiznám barvu: mám slabost pro RPG založená na systému D&D. Kromě nespočtu seancí Dračáku už ani nepočítám, kolik hodin jsem utopil v prvním a druhém díle Neverwinter Nights. Pathfinder: Kingmaker má ke jmenovaným RPG velice blízko. Hra přímo vychází z gamebooků Pathfinder, což jsou dobrodružství ve stylu D&D s mírně modifikovanými pravidly. Hráči zběhlí v házení dvacetistěnkou se tu budou cítit jako doma.
Darksiders III - recenze
Takhle dlouhé intro je jako stvořené pro ztrátu pozornosti. Tuhle cimrmanovskou parafrázi jsem si říkal několikrát během asi tříminutového úvodu vedeného neuvěřitelně monotónním hlasem, který se snaží zasvětit hráče do Darksiders III. Pokud si dáte tu trpělivost a budete správně rozeznávat jednotlivá slova ztracená v absurdně hlubokém hlase, dozvíte se něco málo o čtyřech jezdcích Apokalypsy, vedoucí úloze Charred Council a především o velice netrpělivé jezdkyni Fury, se kterou se pustíte do záchrany lidstva.
Fallout 76 - recenze PC verze
Fallout 76 je poměrně dobrý prostředek k procvičení přídavných jmen. Když totiž chcete popsat, co všechno dělá špatně a jaký z toho máte pocit, není obtížné narazit na hranice slovní zásoby. Už je to zkrátka nějaký pátek, co jsme pod rouškou velkoprodukčního titulu dostali něco tak příšerně zastaralého, nudného, nezajímavého, nenápaditého, designově nevyhovujícího a navíc v tak otřesném technickém stavu, že hra správně neměla opustit ani uzavřenou alfu.
Call of Cthulhu - recenze
Studio Cyanide, které můžete znát díky videoherní adaptaci Blood Bowlu nebo skrze dobrodružství gobliního tichošlápka Styxe, se rozhodlo zařadit se svým zpracováním Call of Cthulhu do nekonečného zástupu vývojářů těžících z díla H. P. Lovecrafta. Povedlo se mu povznést se nad zvučné jméno kultovního autora a skrývá se za líbivými sliby o strachu a Prastarých také dobrá hra?
