Ashen původně vyšla již na konci roku 2018, nicméně dočkali se jí pouze hráči na Xboxu a Epic Games Store. Po opadnutí roční exkluzivity se hra probojovala i na Steam, GOG a PS4 a při té příležitosti splácíme dluh v podobě recenze. Budiž nám omluvou, že je stále oč stát. Ashen má totiž potenciál oslovit trochu jinou cílovku než aktuální soulslike pecky Sekiro a Code Vein.
Dark Souls ze školky
Kolem soulslike her se vybudovala aura absolutní neprostupnosti pro běžné smrtelníky, což je samozřejmě přitažené za vlasy. Faktem nicméně je, že nejde o večerní oddychovky pro fanoušky Candy Crush a že tvorba z dílny From Software vyžaduje nemalou investici co do času, vůle i trpělivosti. Možná i proto se kiwi vývojáři z mladého studia A44 rozhodli udělat stravitelnější variantu.
Ashen je na první pohled „normálnější“ hrou než Dark Souls. V úvodu se spustí srozumitelné příběhové intro, které vysvětlí premisu světa ponořeného do dlouhé tmy, v němž se konečně začínají probouzet paprsky světla a vy máte za úkol je znovu pořádně rozzářit. Následně vám patron Bataran sdělí pár rad do života a brzy nato potkáte další postavy, přičemž všechny mluví vesměs jako lidé, nejen jako chodící hlavolamy.
V menu máte přehlednou GPSkovou mapu s jasně vyznačenými úkoly a v deníku jsou popsané veškeré hlavní i vedlejší questy, jejichž plnění se nabízí v chronologické posloupnosti a nestává se tak, že najednou narazíte na příliš drsný quest, před nímž je třeba dvě hodiny grindovat. Zkrátka a dobře, do vody vás tu nikdo neháže a první kroky (a vlastně i všechny další) jsou v Ashen jasnější.
To si logicky vybírá svou daň v podobě příběhově ploššího světa. Není tu zkrátka takový prostor pro vaši fantazii a mysteriózní atmosféru soulslike her, kde si dějové pozadí skládáte z různých útržků. Ashen je méně sofistikovanou záležitostí, kde jsou úkoly zadávané černé na bílém a málokdy vás něco překvapí. Spráskejte temné zlouny a moc nad tím nedumejte! Právě proto si hru dokážou užít i nováčci v žánru a hráči odkojení standardní západní tvorbou.
zdroj: Archiv
Zatímco přímočařejší hratelnost nelze brát nutně jen jako výtku, je to zkrátka tvůrčí záměr, level design už je v porovnání se Souls hrami prostě a jednoduše horší. Zatímco z tvorby From Software jsme zvyklí na sofistikovaně provázané oblasti, kde se jako v metroidvanii postupně otevírají nová zákoutí a z nich se přirozeně vracíte zpět novými cestami, v Ashen je mnohem víc obyčejného běhání tam a zpět. Lokality jsou mnohdy rozsáhlejší než u konkurence, avšak to je dvousečné. Když se před vámi z vody vynoří obří bohyně Gefn nebo vám nad hlavou propluje megalomanský velrybopták, připadáte si úžasně miniaturně jako Alenka v říši divů. Jindy naopak velké prázdné plochy evokují akorát MMO bez hráčů.
Kdovíjaké nadšení nebudí ani zdejší „lezecké” vsuvky. Kvůli rozsáhlosti a vertikálnosti světa poměrně často šplháte do vyšších míst, abyste našli extra penízky, výrobní materiály na kopí nebo pírka permanentně zvyšující vaše zdraví. Plošinovkové hopsání bývá i na hlavní příběhové cestě, jenže není stoprocentně spolehlivé. Občas vaše postava nevyleze na metr vysoký schod, ačkoli všude jinde to jde. Občas narazí do neviditelné stěny. Občas se nezachytí při dopadu… A vy žuchnete dolů. Zase a znovu.
V lepším případě vás pád jen vrátí o kus zpět, v horším případě se zabijete nebo utopíte (hrdina neumí plavat). Smrt samozřejmě znamená návrat k poslednímu táboráku, pardon, modlitebnímu kameni, což v praxi znamená regres klidně čtvrt hodiny, respawn všech nepřátel a ztrátu veškerých peněz, které na vás čekají v sáčku na místě vašeho skonu. Pokud tedy při snaze o jejich znovuzískání neskonáte ještě jednou.
Nespolehlivá kolize textur a předmětů se neprojevuje jen při hopsání, ale občas též v soubojích, kdy skrz některé hrany terénu (čti přírodní kryty) protivníci dovedou prohodit kopí, a to není fér. No a když už jsme u těch potyček…
Boj!
Souboje. Alfa a omega každé soulsovky. Základ už dobře znáte: každý lehký úder, těžký úder, kryt i úskok žerou staminu. Více než několik akcí bezprostředně po sobě neudýcháte. A tak se konstantně snažíte vyvažovat ataky s několikavteřinovými pauzami, během nichž pozorujete animace nepřátel, načítáte si je a podle toho reagujete. Ovládání funguje spolehlivě, a to nejen na gamepadu, ale též na klávesnici s myší! Hip hip hurá.
Skvělé na soubojích v Ashen je, že vám nikdy nedají nic zadarmo. Několikrát se mi stalo, že jsem úspěšně absolvoval potyčku proti těžkému protivníkovi nebo celé skupině, narostl mi hřebínek a když jsem chvilku poté narazil v lese na opuštěnou hyenu, suverénně jsem se do ní pustil a ona mi během několika sekund ukousla celý zadek. Ne, v Ashen nikdy nemůžete hodit nohy na stůl a strčit prst do nosu. Musíte být neustále ve střehu, neustále sledovat pohyby nepřátel a postupovat metodicky. A tak to má v podobných hrách být.
Žel bohu těch protivníků není mnoho. Ashen si řekne o 15–30 hodin času, hodně záleží na vaší šikovnosti a zvědavosti, každopádně rozmanitost nepřátel je méně než jeden typ za hodinu. Co více, téměř všichni jsou variací na humanoidy s velmi podobnými útoky. Nedá se svítit, toto časem zkrátka omrzí.
Ashen sice řadíme mezi RPG, ovšem do podkategorie „akční RPG” s hodně velkým A. Nečekejte sbírání zkušenostních bodů, levelování ani odemykání nových schopností. To není výtka, to je konstatování a takový byl i umělecký záměr autorů. Namísto skillů zde získáváte relikvie a talismany, které například zvýší zdraví, lépe regenerují staminu nebo vám kolem hlavy rozsvítí patero agresivních bludiček, které po každém vašem úspěšném úderu protivníka ještě dodatečně hryznou.
No a pak je tu problematika bossů, integrální součást všech soulslike her a spolehlivý zdroj bezmezné frustrace vystřídané ještě bezmeznějším nadšením z triumfu. Bohužel ne tak v Ashen. Podobně jako běžní nepřátelé, i bossové jsou zde obyčejní humanoidi, akorát o něco větší a sem tam s fíglem navíc. Bossů je pouze pět a zvlášť první dva jsou absolutně nezajímaví. Nevyžadují žádný sofistikovaný přístup, nepředstavují zajímavou výzvu a porazíte je úplně stejným postupem jako ostatní protivníky, akorát to trvá krapet déle. O chlup lepší jsou bossové v druhé části hry, byť stále nic pamětihodného. V tomto ohledu A44 zkrátka selhali.
zdroj: Archiv
Malá hra
Ona obecně je právě variabilita hlavním kamenem úrazu Ashen. Rychlý a pomalý úder, úskok, kryt. Toť vše. Žádné protiútoky, komba, magie, střelné zbraně ani různé bojové styly jako třeba v Nioh. Opět se vracíme k tomu, že Ashen je záměrně triviálnější záležitostí pro začátečníky a že hrozně záleží, co od hry očekáváte. Chcete jednodušší Dark Souls? Pak mé výtky ignorujte a buďte rádi, že máte o spoustu starostí méně. Jde o zcela legitimní přístup.
Sedmero lokací plus dva velké dungeony sice nabízí dostatečně pestré kulisy, jenže když do toho zasadíte nenápadité nepřátele s nenápaditými zbraněmi, je i těch 20 hodin až až. Po celou dobu střídáte akorát sekery a palcáty (plus výjimečně si hodíte kopím), přičemž svůj jednoruční klacek ze samotného začátku hry jsem vyměnil až po sedmi (!) hodinách hraní, protože dřív se mi do rukou nic lepšího nedostalo. To je trochu nuda. Zbraně sice lze upgradovat, ale většinou se to promítne pouze do jejich statistik, nikoli do vzhledu, a brnění pro jistotu nejde vylepšovat vůbec. Trochu zamrzí i absence smysluplného obchodování nebo využití napaběrkovaného lootu.
Jediný uspokojivý pocit z progresu jsem zažíval při návratech do svého sídla Vagrant’s Rest, které se postupem času měnilo z nuzného kempu na regulérní vesničku. Coby hráč sice nemůžete rozvoj své usedlosti ovlivnit, ale stále jde o pěkný prvek, který podtrhuje příběhovou zápletku Ashen – čím blíže jste k vyléčení světa z věčné temnoty, tím blíže jste též k dostavění vlastního bydla.
Výhodou nízké variability je aspoň dobré vyvážení hry, takže si nemusíte lámat hlavu, jestli se vydat cestou jednoručních, nebo obouručních zbraní. Oboje funguje bez problémů. Nevýhodou naopak je, že se to brzy okouká a že Ashen je jednorázovou zábavou. New Game+ tu sice v omezené míře najdete, ovšem napodruhé se dočkáte vesměs identického zážitku a opakované hraní tak postrádá smysl.
A co takhle něco vlastního?
Ne ve všem je Ashen jednoduchou (byť stále dobrou) kopírkou Dark Souls. Tak například onen svět. Ano, má za sebou sice období temna, ale to neznamená, že z něj na každém rohu odkapává deprese a blbá nálada. Samotný začátek je zasazen do pěkného středoevropského lesa a ke konci hry se zase podíváte do prosluněného velkoměsta. Malovaný výtvarný styl připomíná playstationovou kultovku Journey a je věcí osobního vkusu, zda vám jednodušší grafika a postavy bez obličejů sednou, nebo ne. Pro mě byla grafika příjemnou změnou oproti „realističtějším” soulsovkám a oceňoval jsem konzistenci výtvarného stylu po celou dobu hraní.
Světlé lokality jsou klasicky prokládány i pěkně temnými dungeony. To je ostatně poplatné námětu celé hry – bavíme se tu přeci o boji světla proti tmě. Nutno podotknout, že ona tma je tu opravdu temná, a když do dungeonu vlezete bez lucerny, protože se sveřepě držíte obouruční zbraně, neuvidíte nic. Jakože opravdu nic. A to se ve hrách jen tak, ehm, „nevidí”.
Nevšední je i zdejší důraz na kooperativní multiplayer též evokující Journey. Celé dobrodružství je designováno tak, abyste je absolvovali po boku s parťákem. V ideálním případě to bude váš kamarád, s nímž se domluvíte a projdete společně celou hrou. V případě realistickém však půjde o umělou inteligencí ovládaného poskoka, protože hráčská základna Ashen je nevelká a za celou dobu hraní na GOGu se mi do hry nikdo nepřipojil.
S AI pomocníky je to ve hrách vždy dvojsečné, nicméně Ashen se řadí k těm zdařilejším pokusům. Předně je nutno vypíchnout, že AI kolega opravdu bojuje – nepřátelům ubírá hodně zdraví, získává si jejich pozornost, a když padnete, většinou vás zdárně oživí. Jinými slovy, pokud parťáka vypnete, výrazně naroste obtížnost, a to je jasným důkazem, že má smysl ho mít po boku.
Na druhou stranu se občas někde zapomene, zmizí a pak se zase zázračně (ne)objeví, což bylo ironické zvlášť v momentě, kdy jsem s Jokellem pátral po jeho rodinných předcích a on se ani neobtěžoval připojit… Pro dobrotu na žebrotu.
Jsou chvíle, kdy Ashen stojí sebevědomě na vlastních nohách a má co nabídnout i veteránům soulslike žánru. Primárně jim však hru doporučit nelze, ledaže mají chuť na odpočinkovou dovolenou a spokojí se s osekaným zážitkem od nového mladého studia. Pokud naopak v rybníku drsných soulsovek děláte teprve svá první tempa, jde o pravděpodobně nejlepší intro na trhu.
