Steep - recenze
Sám vlastně nevím, kdy jsem naposledy sjel nějaký český svah. A mé virtuální já na tom není o mnoho lépe. SSX, Supreme Snowboarding a další podobné tituly už mají nejlepší léta za sebou - Ubisoft tak měl s novinkou Steep volné pole působnosti. Přesto mezi slepé tvůrci vypustili jen jednookého způsobem, jakým babička pouští na Moravě slepice. „Kšáá,“ řekl Guillemot, když pouštěl Steep bez větší marketingové podpory na trh a šel raději řešit důležitější věci. A zatímco se Guillemot musí nervózně rozhlížet kolem sebe, Steep se může bez problémů rozjet plnou rychlostí. Ve své kategorii nemá žádnou konkurenci, a byť je jednooký, vidí nejnovější titul studia Ubisoft Annecy velmi dobře.
Killing Floor 2 - recenze
Co je dobré, netřeba měnit, řekli si v Tripwire Interactive, a vytvořili Killing Floor 2, která znovu glorifikuje násilí a hraje se velmi podobně jako první díl. Přichází však také se slušnou porcí nového obsahu, trvanlivou hratelností a vyladěnou technologií. Po sedmiletém čekání je známá kooperativní akce vlastně konečně taková, jakou ji hráči chtěli mít. Uchovala si lidový charakter, ale už nevypadá jako amatérský derivát Left 4 Dead od Valve. Škoda pár přehmatů, i když nejsou příliš závažné.
Titanfall 2 - recenze
Respawn Entertainment jsou zpátky a podle šablony „větší a lepší“ vysoustružili pokračování, co se v drsné konkurenci neztratí. Titanfall 2 má navíc nelehkou úlohu, protože jako nejmladší otloukánek jde proti starším a zavedenějším značkám. Leckdo by se mohl ptát, jestli na špičku žánru všechny ty novinky ve dvojce stačí. Rovnou odpovím, že stačí. Zatímco byl první díl čistě multiplayerovou akcí s viditelně omezeným obsahem i rozsahem, Titanfall 2 všechno nafukuje, rozšiřuje a mění. Tvůrci, kteří svého času vytvořili šablonu pro singleplayer i multiplayer ve válečných akcích, vstoupili znovu do stejné řeky a vytvořili dílo na úrovni her Gears of War, Call of Duty nebo Battlefield.
Gears of War 4 - recenze
Popravdě řečeno jsem se Gears of War 4 bál. Kromě toho, že jsem měl po páté vstoupit do stejné řeky, mi přišlo, že je celý herní systém zastaralý. „Schovej se za bednu, všechno vystřílej, přesuň se dál, schovej se za kamenný kvádr, všechny vystřílej, přesuň se dál...“ Kdysi vlajková loď Xbox 360 s tímto systémem v současné generaci stříleček opravdu připomíná dinosaura. Ale takového, který dokázal oklamat evoluci, a nabízí kvalitní zábavu ve dvou zcela rovnocenných složkách – kampani a multiplayeru.
Destiny: Rise of Iron - recenze
Už tomu bude skoro rok, co do Destiny přibyla větší porce obsahu v podobě datadisku The Taken King, který leccos opravil, mnohé změnil a udělal z Destiny fajn hru, která má své mouchy, ale konečně naplňuje původní vizi svých autorů. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem tehdy ve světle skvělého datadisku hře i přes očividné nedostatky prorokoval zářnou budoucnost. Jenže, co se nestalo, Bungie na úspěšný datadisk nenavázali a hráčům naordinovali roční obsahový půst, kdy občas smetli ze stolu jen pár drobků ve formě SRL a dalších menších aktivit, ale jinak nechali Destiny na pospas osudu. Nijak zvlášť hru nerozvíjeli a jen čekali. Nyní tak opět přicházejí s prosíkem a doufají, že je hráči zase vezmou na milost. Rise of Iron ovšem není Taken King a obsah DLC je maximálně obstojný, jako ostatně celá Destiny se všemi změnami, kterými od vydání prošla. DLC však hru jako celek nikam neposouvá, to je třeba říci hned na úvod.
Umbrella Corps - recenze
Umbrella Corps je third-person multiplayer akce z Resident Evil univerza, která se odehrává dva roky po událostech Resident Evil 6, kdy už sice Umbrella neexistuje, ale světové korporace posílají žoldnéře, aby z laboratoří dostali vzácná data. A právě okolo střetu dvou skupin žoldáků uprostřed lokací, zamořených zombiemi, se točí multiplayer souboje této hry.
Overwatch - recenze
Jaký je recept na skvělou hru? Všechny ingredience asi nejde vyjmenovat, protože každý žánr se vaří jinak, ale ve všech bude jako jedna z hlavních přísad fungovat daleko před vším ostatním zábava. Kolem Overwatche už se toho namluvilo a napsalo spoustu a velmi často padá otázka, proč je tak oblíbený, a čím si vysloužil takovou pozornost. Ne, není za tím „hajp“ Blizzardu, ani líbivá grafika. Důvod je prostý, Overwatch je zkrátka pekelně zábavná a ne jen v prvních dnech kvůli okouzlení, ale dlouhodobě, i po měsíci intenzivního hraní.
Battleborn - recenze
Není to MOBA, ani střílečka. Není to Borderlands, ale ani League of Legends, a už vůbec to není spása Gearboxu. Co to je? Kočkopes s názvem Battleborn, který tak trošku dělá všechno, ale nic z toho pořádně. Tvůrci z Gearbox si tentokrát opravdu ukousli příliš velké sousto a na trh uvádí obsahově chudou hru, která fušuje do řemesla tak trošku Titanfallu, tak trošku úspěšným MOBA hrám, a leccos si půjčuje i z Team Fortress. Nic z toho ale skutečně neumí alespoň vzdáleně na podobné úrovni, jako její předlohy.
Plants vs. Zombies: Garden Warfare 2 - recenze
Když před sedmi lety vyšla tower defense hra Plants vs. Zombies, těžko by někdo předpověděl, že to tahle zdánlivá ujetost dotáhne až na konkurenta klasických multiplayerových stříleček, tradičně spjatých s válečnou tématikou. Garden Warfare 2 totiž skutečně je plnohodnotnou střílečkou se vším, co k multiplayerové akci patří. Oproti předchozímu dílu tak nabobtnala do rozměrů normální hry. Otázka ale zní, nakolik je nový obsah evolucí, a nakolik nastavovanou kaší.
Rainbow Six Siege - recenze
Terorismus je dnes mnohem aktuálnější téma než bychom si všichni přáli. Jak asi vypadá boj proti němu z perspektivy zásahových jednotek, zjistíme po dlouhých sedmi letech v dalším díle série Rainbow Six. Ovšem pozor, ze staré ságy zůstalo pouze jméno. Hra s podtitulem Siege zahodila skoro všechno tradiční ve prospěch čistého multiplayeru a vysoce akčního nasazení. Siege je opravdu jiná. Naštěstí ale právě proto stojí za hřích.
Star Wars Battlefront - recenze PC verze
Také jste si při sledování prvních videích ze Star Wars Battlefront říkali, že takhle to přeci v životě nemůže vypadat? Že se zajisté jedná o technickou prezentaci možností enginu a skutečný výsledek bude ukázkám podobný jen zdaleka? Já také. Jenže jsme se tentokrát všichni spletli, protože hra vypadá neuvěřitelně. Pod povrchem už to nicméně taková sláva není.
A Fistful of Gun - recenze westernové střílečky
Jeden proti všem, tomu se říká výzva. A všichni proti všem? To je hlavně velká zábava. A Fistful of Gun nabízí obojí. Spojuje totiž tradiční zákony Divokého západu se zběsilou videoherní arkádou. Kdo chce, může si v top-down akci zahrát na osamělého hrdinu, ale teprve kooperativní multiplayer nabídne všem pistolníkům to pravé pomyšlení. Škoda jen občasného herního chaosu. Někdy je ten západ na herní obrazovce až příliš divoký.
Warhammer: The End Times - Vermintide - recenze
Na černočerné obloze zlověstně plane chaotitový měsíc Morrslieb a jeho nazelenalý svit zvěstuje zkázu. Zhoubu, která postihne město Ubersreik, protože právě tam dojde k invazi skavenů, obyvatel podzemních tunelů, vražedné rasy krysích mutantů vzešlých z chaotitu. Skaveni věří, že vláda nad celým světem na povrchu je předurčena právě jim. Na vás a třech dalších hrdinech bude, abyste jim to v kooperativní akci Warhammer: The End Times - Vermintide rozmluvili.
Halo 5: Guardians - recenze
Další rok, další Halo? Kdepak, tohle pravidlo neplatí, protože Bungie a po nich 343 Industries nechrlí nové díly vlajkové série Xbox konzole každý rok, čili mají dost času, aby přišli s něčím novým. Ne vždy tento pokus vyjde a často vyzní do ztracena – například Spartan Ops v Halo 4 nebyl špatný nápad, ale nakonec nešlo o žádný tahák. Halo 5: Guardians zkouší nové věci v kampani i v multiplayeru a opět platí – něco vyšlo, něco ne. A váš výsledný dojem ze hry bude záviset na tom, co přesně od Halo 5 čekáte.
Windward - recenze námořního dobrodružství
Ať příznivý vítr dopřeje vašim plachtám ten správný směr! Nic upřímnějšího snad na otevřeném moři ani nelze popřát. Možná tak ještě klid od pirátů, vždyť mořeplavecká arkáda Windward nabízí ze života na vlnách opravdu všechno. Smělé ambice však nenaplnila. Válčení, obchodování a objevování je v ní provázeno všudypřítomným stereotypem a od vyložené nudy zachraňuje hru jen povedený kooperativní multiplayer.
The Red Solstice - recenze
Na první pohled je The Red Solstice jen další nevýrazná kooperativní akce. Grafika vypadá přinejlepším průměrně a na klasický mustr tvůrci roubují leitmotiv o kvalitách řecké tragédie. Zkrátka jde o titul, do kterého byste asi za normálních okolností spíš nešli. Ovšem pod nevýrazným audiovizuálním zpracováním a klišovitým příběhem se skrývá hra, která nakonec obstojí. Pokud tedy nepatříte do skupiny méně trpělivých a výzvy vás baví.
Splatoon - recenze originální střílečky
Po zdi stéká inkoust, olihně unaveně vydechují a v končetinách křečovitě svírají tu váleček s barvou, onde paintballovou pistoli. Rozhodčí počítá, kdo vyhrál kolo, a nakonec přiřkne výhru nám. Nicméně byla těsná: opravdu šlo o každý vybarvený čtvereční centimetřík. S úsměvem od ucha k u uchu pak celý tým opět míří do akce, aby si užil další čtyřminutovou přestřelku. Přestřelku, v níž neteče krev proudem, ale na zdi se stříká barva a vůbec nejde o to, kolikrát „zabijete“ (nabarvíte) své nepřátele, ale o to, kdo na konci svým inkoustem pokryje větší plochu úrovně. Tak nějak vypadá textový přenost souboje ve Splatoon.
Verdun - recenze
První světová válka a hry si moc nenotují. Svou povahou i historickou epochou jde o nevděčné a úzce profilované téma, které válečné drama z Omahy asi jen tak netrumfne. Podle toho taky vypadá těch pár her, které se tématice věnují. Malé rozpočty, většinou béčkové pojetí, dílčí chyby, ale i trocha autenticity a neokoukaných kulis, respektive principů. To všechno platí i pro novou simulaci zákopové války Verdun, která by se s trochou nadsázky dala považovat i za adaptaci Remarqueova románu Na západní frontě klid.
Battlefield Hardline - recenze
Jestliže jsem dojmy ze singleplayeru končil výčtem negativ, v případě multiplayeru začnu s pozitivy. Navzdory rozporuplným dojmům z bety nakonec zvládla hra více hráčů udržet Battlefield Hardline nad vodou, a přestože výsledek není perfektní, je až překvapivě dobry. Pokud tedy kupujete Battlefield jen kvůli multilayeru, pak nemusíte ztrácet naději. Autoři totiž na rozdíl od singlu v multiplayeru tolik neexperimentovali, přerod klasické BF hry v něco nového realizovali jen napůl, a přes dílčí chyby dokáží s odřenýma ušima nabídnout poměrně zábavná multiplayerová klání.
The Witcher Adventure Game - recenze
Jen dva díly zaklínačské ságy stačily k tomu, aby v polském CD Projektu začali produkovat spin-offy. Jedním z nich je předělávka stolní hry The Witcher Adventure Game na obrazovky počítačů a tabletů. A přestože si tvůrci z CDP a Can Explode nevedli během vývoje vůbec zle, Adventure Game ve výsledku není takovou peckou, na jaké jsme v dobrodružstvích s Geraltem v hlavní roli zvyklí.
