Ve víru space opery
Hned na úvod vám s politováním musím sdělit, že Star Wars Battlefront II tou ideální hrou není, takže pokud stejně jako já na tenhle vysněný sci-fi kousek čekáte, čekejte dál. První díl znovuzrozeného Battlefrontu vyšel před dvěma lety a přinesl solidní multiplayerovou řežbu. Takže když EA při oznámení slíbila přidat ještě singleplayerovou kampaň, navíc se „zlou“ hlavní hrdinkou, kvitovala jsem tohle sdělení s upřímným nadšením. Bohužel mě tohle nadšení během hraní velmi rychle opustilo a nakonec se cítím spíš jako škvrně, kterému jeho figurka stormtroopera při intergalaktické potyčce spadla do kanálu.
Ústřední postavou příběhové kampaně je Iden Versio, prominentní dcera admirála a velitelka elitní imperiální jednotky Inferno. Zní to působivě a drsně, jak se na temnou stranu sluší a patří. Nicméně… nikoho nebaví hrát za prohrávající tým a v pohádkách, především v těch pod taktovkou Disney, zásadně vítězí dobro nad zlem. Během nějakých dvou tří misí si tedy odbudete klišovitou zápletku napravování záporáka a elegantní přiléhavou uniformu impéria vyměníte za rebelské montérky. Je to opravdu škoda, protože jde o promarněnou šanci být v něčem originální.
Iden má všechny předpoklady být svéráznou a zapamatovatelnou postavou… a není. Možná proto, že prakticky nemá charakter, natož aby kromě přeběhnutí k Republice prošla nějakým výraznějším vývojem. Snad kromě bojových schopností, které se odemykají postupně. V základu jsou tři – pulzní kanón, termální granát a možnost skenovat prostředí s pomocí miniaturního droida, který sídlí na Ideniných zádech.
zdroj: Vlastní
Technologie daleké galaxie
Sken není to jediné, co robůtek umí, dokáže i elektrošokem usmažit nic netušícího nepřítele nebo fikaně otvírat dveře a bedny s vylepšeními v podobě karet. Některá z nich zvyšují účinnost stávajících schopností, jiná je úplně nahrazují a tehdy je jen na vás, jestli v dané misi upřednostníte například léčení před skenerem. Kartičky a zbraně lze střídat na předem určených místech, případně po smrti. Střelnou zbraň můžete mít u sebe vždy jen jednu a po vzoru Mass Effectu se při střelbě zahřívá, takže místo hledání střeliva a nabíjení čekáte, až vychladne.
V kůži velitelky Versio strávíte polovinu zhruba šestihodinové kampaně, zbylý čas si mezi sebe spravedlivě rozdělí veteráni univerza Luke Skywalker, princezna Leia, Han Solo, pašerák Lando Calrissian a Kylo Ren. Dostanete se tedy i k použití Síly a zelených i červených světelných mečů. Navzdory rozmanitosti postav a jejich dovedností jsou ovšem jejich úkoly většinou k uzoufání nudné ve smyslu „pojď sem, vyčisti lokaci od nepřátel, braň spojence“ a to se opakuje pořád dokola. Občas dojde na ozvláštnění v podobě silnějšího protivníka nebo pilotování nějakého létajícího prostředku, ale ani to nepřidá misím moc energie. Přitom nejsou dlouhé, spíš zdlouhavé.
Zlatá hvězdná klícka
Jako pěst na oko pak působí úkol v nitru vulkánu, kde jedno ze zadání zní: „zmáčkni nějaké čudlíky a když to nepomůže, prostě tu konzoli rozstřílej na hadry“. Musela jsem se ujistit, že jsem omylem nezapnula Saints Row, protože Battlefront II se do té chvíle smrtelně vážně a tenhle pokus o humor v tu chvíli působil vlastně nemístně. Ničemu nepomáhá ani přísné naskriptování všech misí, které občas nefunguje na první dobrou, a vám nezbude než pobíhat v kruhu, než se příslušný skript uvolí pustit vás dál.
Ve srovnání s otevřenými světy, ve kterých jsem strávila letošní podzim, jsou lokace směšně uzavřené. Proti koridorům z principu nic nemám, kdyby bariéry byly nastavené rozumnějším způsobem než výhružným odpočítáváním, kdykoliv se jen trochu vzdálíte od momentálního cíle. Přitom právě prostředí je jednou z věcí, kterou nezbývá než pochválit, protože vypadá vskutku nádherně a paradoxně k prozkoumávání vybízí, ať už na povrchu planet, vesmírných stanic nebo z kokpitu.
Průlet precizně vymodelovanými troskami Hvězdy smrti za doprovodu pompézní hudby a ikonických zvuků TIE Fighteru mi na chvíli zvládl vzít dech, jen aby mě o pár vteřin později vrátila na zem zašedlá obrazovka, jestli bych se místo okounění s dovolením vrátila na místo mise, děkujeme mnohokrát.
zdroj: Vlastní
Mód pro každou příležitost
S většinou map z kampaně se následně můžete setkat znovu v jejich multiplayerových obdobách. Módů se do hry dostalo zatím pět a bystří hráči předchozího Battlefrontu asi postřehli, že je to méně než posledně. Galactic Assault je z nich největší, odehrává se v nejrozlehlejších lokacích se dvěma týmy po dvaceti hráčích. Na začátku si navolíte jednu ze čtyř základních specializací, ale zabíjením nepřátel a dobýváním nebo bráněním cílů získáváte body, za něž se můžete respawnovat jako některý z početně limitovaných (a silnějších) hrdinů nebo za kniplem stíhačky.
V módu Starfighter Assault usedne do kokpitů létajících strojů 24 pilotů a svedou velkolepou bitvu, ovšem tentokrát ve vesmíru. Právě tenhle typ bitev chyběl v minulém díle zřejmě nejenom mně, protože jde o velmi hraný mód. Osobně jsem u něj strávila nejvíc času a vesmírné bitvy považuji za nejsvětlejší momenty z celého Star Wars: Battlefront II a nejvíc osvěžující složku hry. Ovládání se kupodivu dá zvládnout i na klávesnici a myši, i když na složitější manévry možná není úplně od věci popadnout gamepad, byť se s ním o dost hůř míří.
Heroes vs. Villains nabízí střet dvou týmů po čtyřech a jak název naznačuje, k dispozici budete mít ikonické hrdiny a padouchy ze Star Wars univerza. Vzhledem k malému počtu hráčů v týmu je poměrně klíčová sehranost týmu, což může být při hraní s náhodnými lidmi trochu problém. Tím je i vyrovnané složení party. Smrtící dvojitý meč může být Darth Maulovi k ničemu, když ho Leia sestřelí blasterem na dvacet metrů, než k ní stihne doběhnout. A když chtějí být všichni Darth Maulové…
Týmy potřebují mít vybalancovanou skladbu, ale s náhodnými hráči jí málokdy dosáhnete. Na druhou stranu, díky stísněnosti lokací a dynamickému střídání cílů jde o mód bohatý na akci a nenajdete tu hluchá místa, kdy by se nic nedělo. Takže vám vlastně až tolik nevadí, že nemáte ideální sestavu hrdinů, protože se to v té frenetické akci ztratí.
Blast není nic jiného než klasický deathmatch, a Strike pak variací na Capture the Flag v šestnácti hráčích na menší uzavřenější mapě. Systém odemykání lepších postav či vozítek za body v rámci zápasu figuruje ve všech módech a na konci zápasů se přepočítávají na zkušenosti, potažmo kredity. A právě s kredity přichází problémy, které Battlefront II provází poslední týdny. Problém ale netkví přímo ve faktu, že ve hře byly (a podle vyjádření vydavatele zase budou) mikrotransakce. Potíž je s naprosto zoufalým systémem progrese, založeným nikoliv na vašem herním stylu a preferovaných postavách, nýbrž na vrtkavé náhodě.
Kredity tentokrát nebudou stačit
Za kredity si totiž nekupujete jen tolik propírané hrdiny, ale především bedny. Krabice se stovkami a stovkami kartiček schopností, kosmetických emotů, póz, hlášek, součástek k výrobě zbraní a dalších kreditů, za které můžete znovu a znovu roztáčet kolo štěstěny. Kde je problém? Především v tom, že v nepřeberném množství karet existuje jen pramalá šance, že vám vypadne zrovna ta, kterou byste potřebovali – natož v kvalitě odpovídající vašemu levelu. A pokud ano, klidně může být duplicitní. V jiných střílečkách víte, jakou zbraň či výbavu chcete a šetříte bodíky na konkrétní loadout. To tady není prakticky možné.
Kreditů za jednotlivé zápasy navíc nedostanete zase tak moc, matchmaking na ranky hráčů zrovna také dvakrát nebere ohled a vesele míchá nováčky s lidmi, kteří už stihli nahrát desítky hodin a nahrabat si hromady kartiček. Rozbitému systému nepomůže ani zmíněné dočasné vypnutí mikrotransakcí, ke kterému se EA uchýlila po PR průšvihu z předchozích dnů. To, že za obsah nemůžete utrácet reálné peníze, totiž nezakryje nutnost grindovat, aby si z vás ostatní nedělali fackovacího panáka. Což je zábavné jen pro tu stranu, která měla větší štěstí u výherního automatu a byla ochotná u něj strávit víc času, aniž by nutně musela být šikovnější.
zdroj: Archiv
Obvyklé porodní bolesti v podobě mizerné konektivity serverů EA a občasné zamrznutí hry během načítání už jsou jen trpkou třešničkou na dortíku, který mohl být vážně lahodný, kdyby ho cukrář nespálil na troud. V jádru Battlefront II totiž není vůbec špatná vesmírná střílečka – byť do té z úvodního odstavce má kilometry daleko. Jen ji o její zábavnost připravuje systém, který víc než schopnosti odměňuje strávený čas a kvůli tomu se brzy omrzí. Na ideální moderní střílečku ze světa Hvězdných válek si tedy budeme muset ještě nějaký ten pátek počkat.
