Tlak okolností
Existenci her žánru battle royale jsem okrajově zaregistroval už dávno, když se lidé kolem mě pouštěli například do H1Z1: King of the Kill. Viděl jsem pár zápasů: deathmatch mezi stovkou lidí na stále menším prostoru, hráči nacházejí vybavení a následně se s ním postřílí. Vykouřilo se mi to z hlavy snad ještě předtím, než se to do ní vkouřilo.
Když se svět zbláznil a PUBG začala lámat rekordy, byl jsem nejdřív překvapený a pak odhodlaný si hru někdy vyzkoušet, protože jakožto herní novinář bych to prostě měl udělat.
Ale odkládal jsem to. Pořád bylo co hrát, pořád jsem se na to davové šílenství díval s lehkou podezřívavostí a hlavou se mi honily ošklivé, arogantní myšlenky. „Jen ať si děti hrají,“ byla jedna z nich. Z letargie mě nevytrhlo ani vydání plné verze. Až někdy v lednu mě zodpovědnost konečně přemohla. Přispěl jsem svými pár kačkami do Fondu na věčné prvenství PUBG v seznamu nejprodávanějších her a vrhl se rovnýma nohama do krví potřísněného kolotoče.
Neměl jsem čekat.
Nemůžu pryč
Poprvé skáču z letadla. Řítím se šílenou rychlostí na zelenavý ostrov. Mojí postavičkou prudce škubne otevřený padák. Dopadám na zem, k polorozpadlému domu, koukám… a nevím. Nevím, co čekat. Nevím, co dělat. Nevím, jak se vypořádat s paranoidním pocitem, že se za každým stromem může skrývat smrtící hlaveň. O chvíli později se někomu připletu do cesty, a než se moje vystrašené prsty stačí vzpamatovat, do hlavy je mi vpravena milosrdná kulka a já zdrceně přemýšlím nad tím, co tady vlastně proboha dělám.
Přetočte čas přibližně o měsíc kupředu. Padám ke stejnému domu na stejném padáku, jen moje garderoba je už poněkud extravagantnější. Ale to není to jediné, co se změnilo. Místo toho, abych hloupě koukal a nadskakoval z každého stínu, rychle vrazím do dveří. Seberu kalašnikov. Brokovnici nechám ležet, stejně jako pětkové náboje. Automaticky otvírám mapu, odhaduju postup smrtící zóny, bez cavyků odbíhám vybrat další dům. Někdo tam čeká, prošpikuje mě skrz naskrz VSSkem a já vesele dumám nad tím, jaké dobrodružství, jaký krátký příběh mě asi čeká příště.
PUBG je jako dravec, který do své kořisti zatne drápy a nepustí. Jenže místo toho, aby si následně na své oběti pochutnal, ji přetvoří z vystrašeného králíčka v zabijáckého lva. I když ne, to není tak docela přesné. Spíš se z ní stane trochu ostřílenější a sebevědomější králík, který ve svých hebkých pacičkách umí celkem slušně třímat samopal.
zdroj: Vlastní
Pokrevní bratři
Vždycky jste lovec a vždycky jste kořist. Když se skrýváte za bezpečným pahorkem se sniperkou v ruce a vyhlížíte naivní nebo zbrklé cíle, je to jenom krátké intermezzo prokládající neustálý boj o život, a vaše zdánlivé bezpečí může lehce roztříštit řev motoru přijíždějícího auta nebo zlověstný cinkot granátu.
Jste pod tlakem a máte trochu strach. Váš nepřítel je pod tlakem a má trochu strach. Jste bratři. Navzájem si rozumíte líp, než by naivkové zvnějšku považovali za možné. A přece se navzájem chcete zabít. Střelit toho druhého do hlavy winchestrovkou. Přejet ho autem. Usmažit Molotovovým koktejlem. Umlátit mačetou, pěstmi, klidně i pánvičkou. Zabít všechny ostatní. Všechny vaše nervózní, zmatené sourozence.
Ano, uznávám, jsou to trochu hulvátští sourozenci. Budou do voice chatu před zápasem hlasitě řvát rasistické hlášky, pouštět otravnou hudbu nebo něco povídat v jazyce, který jste v životě neslyšeli. Ale stejně se mi ani jednou nestalo, že bych některého z nich nesnášel a upřímně mu přál všechno nejhorší.
Některý z nich mě právě oběhl a zabil UMPčkem? Budiž, jsem idiot, měl jsem pořádně poslouchat, jestli nemám někoho v baráku. Že bych se vztekal, házel myší a vzlykal, že je to parchant, tak jako když mě potřicáté zabil nějaký profík v Call of Duty? Ani nápad. Jsme v tom přece všichni spolu, celá ta stovka ubožáků odsouzená k záhubě.
Hrdinové a zbabělci
Tím nechci naznačit, že by se ze hry vytratily emoce. Naopak, vítězoslavný pocit, když po dvaceti minutách prolézání prázdných baráků zlikvidujete během dvou minut čtyři hráče, je jako adrenalinová vlna tsunami. Zklamání, když půl hodiny taktak přežíváte a pak vás jednou ranou složí rána z Kar98k od chlápka, co jste ho ani neviděli, je zdrcující. Ale nenávist? Vztek? Ne. Další zápas. Další smrt. Další lov, další zoufalý boj o život. A jednoho slavného dne možná vítězství.
Na ostrov, zelený nebo pouštní, spadne sto lidí. Můžou být sami, nebo tvoří skupinky po dvou, třech, čtyřech – to záleží na konkrétním módu. Spousta z nich se elegantně snese přímo do školy, na vojenskou základnu, do středu velkoměsta, zkrátka tam, kde se pravidelně povalují ty nejlepší zbraně a vybavení. Na takových místech se umírá rychle. Druhá polovina bojácně přistane někde v poli, u malinkých baráčků, a netouží po ničem jiném než být co nejdál od všech ostatních.
PUBG ale nestrpí věčnou samotu. Jako neodbytný dohazovač své hráče neustále popohání k tomu, aby se k sobě přiblížili, aby se seznámili přes zaměřovače svých pušek a pistolí. Donutí je k tomu šířící se modrou zónou, která znamená smrt. Desítky kilometrů čtverečních volného prostoru postupně vystřídá malinký palouček, ubohý lesík, dva baráky se zahrádkou. Tam se po všech těch provražděných minutách utká několik nejšikovnějších a nejtvrdohlavějších.
A taky nejopatrnějších. Klidně se může stát, že vyděšený nováček bez pořádného vybavení se proplíží a prokempí až do finální pětice. Tam se pravděpodobně naplní jeho nejhorší obavy, jelikož už nebude mít kam utéct, ale ani pro zelenáče není takový problém přežít dostatečně dlouhou dobu na to, aby své konečné umístění mohl hrdě vytrubovat svým kamarádům.
Kamarádi s kadencí
Kamarádi. V kontextu téhle hry velmi relevantní slovo. V očividném smyslu, když s přáteli hrajete v týmu. Lehce hororový pocit samoty v té chvíli ustoupí spolupráci, při níž si klidně můžete povídat, jaký jste měli den, blbnout a umírat s úsměvem na rtech. Pak se ale dostanete do poslední desítky a žerty vás velice rychle přejdou, když vás přes nos praští vůně pečeného kuřete, tedy hlášky Winner Winner Chicken Dinner, legendární odměny za vítězství.
Ovšem jsou tu ještě jiní kamarádi, vrtkaví a nestálí, na které se nemůžete spolehnout. Každou hru doufáte, že se s nimi potkáte. „Kéž by na mě v támhleté koupelně čekalo AKM,“ šeptáte si roztouženě. Pak místo toho najdete upilovanou brokovnici a radši ji ignorujete, pokud to tedy není jediná zbraň v okolí. V takovém případě musíte vzít zavděk každým střelným přítelem, který je ochotný svěřit se do vašich rukou.
Tahle zbraňová personifikace zdaleka není jen mou úchylkou. Přezdívky pro všechny možné pušky a pistole, vřelé vztahy k oné a okázalá lhostejnost k nějaké jiné, tvoří tradiční podkres, ať už hraju s kýmkoli. Máte ke svým hračkám o tolik osobnější vztah, když je náhodou najdete oproti tomu, kdybyste si je vybrali v nějakém menu před zápasem. „Hurááá! Krátká emka!“ haleká nadšeně spoluhráč, zatímco já trnu blahem při pohledu na kýžený tlumič ke své sniperce.
Zbraně si všechny citové výlevy naprosto zaslouží. Není to s nimi jednoduché, musíte se je naučit znát, abyste si navzájem vyhovovali, ale o to je pak krásnější, když si konečně porozumíte. Projektily jsou ovlivněné zemskou přitažlivostí, a to ještě různě podle toho, kterou zbraní jaké ráže zrovna střílíte. Můžete si nastavit automatickou palbu nebo střílení po jednom náboji. Postupně na své kdysi holé drahoušky montujete lepší zásobníky, tlumiče, optiky, pažby, a s každou další úpravou cítíte, že kuře je o maličký kousek blíž.
Jejich revírem je Erangel
O to víc mrzí, když vám podrazí nohy jedna z hromady chyb, které v PUBG najdete. Drobné lagy, kvůli kterým nemáte šanci trefit chlápka běžícího přes pole. Cheateři, kterých jsem moc nepotkal, ale když už mě zabili a ukradli mi desítky minut postupu, jímaly mě vražedné choutky. Granáty, jejichž nepředvídatelná trajektorie z nich dělá větší hrozbu pro toho, kdo je vrhá.
Samostatný odstavec musím věnovat fyzikální stránce. Od doby Kobry 11 jsem nezažil tak smrtící silniční provoz. Je naprosto skvělé, že ve hře existuje myriáda vozidel nabízejících nové taktické varianty, a pořádné auto je mnohdy užitečnější než ta nejskvělejší bouchačka. Ale víte, kolikrát mě můj vlastní spoluhráč zabil tím, že do mě autem jenom maličko ťuknul? Víte, kolikrát moje motorka začala metat nesmyslná salta, aby mě nakonec přejela? Víte, kolikrát jsme já a kolegové zemřeli na následky strašných zranění způsobených vystoupením z auta jedoucího rychlostí přibližně 20 km/h?
Nevíte, byť jste už nejspíš odhadli, že jde o číslo vyšší než nula. Poprvé se tomu zasmějete, je z toho dobrá historka. Popáté už to taková bžunda není. Pak se naučíte bláznivou fyziku respektovat. Ale veškerá opatrnost světa vás nepřipraví na chvíle jako ta, která během vteřiny zlikvidovala půlku našeho týmu:
Izolované incidenty. Unikátní úkazy. Neobvyklé nešvary. Přesto protivné. Ale těžko se mi dští, když se mi nejvíc ze všeho chce vypnout Word a pustit PUBG. Ze spárů téhle hry není úniku.
Medailonky
Těžko zapomenout na výjimečné okamžiky, které pro mě hra vykouzlila. Ve skupině čtyř lidí jsme přistáli poblíž zatopeného městečka, a jak se brzy mělo ukázat, nebyli jsme sami. Několik minut krutého boje po sobě zanechalo čtyři mrtvé – tři z mého týmu a jednoho soupeře. Znáte starý římský příběh o bratrech Horatiích? Toho dne jsem se stal jedním z nich. Postupně jsem zabil všechny tři soupeře, a když mě o pár minut později, osamoceného a zraněného, sprovodila ze světa čerstvá skupinka, ani mě to moc nemrzelo.
Jindy jsme s kamarádem ve dvou prohledávali zdánlivě opuštěné baráčky a já měl zpočátku pouze kuši. Je to dost hrozná zbraň, která se příšerně dlouho nabíjí. Spoluhráč mi do sluchátek nahlásil, že jde za mnou. Slyšel jsem venku otvírané dveře a ani jsem se nepodíval, kdo že to ke mně vlastně běží po schodech. Vzpamatoval jsem se až po ráně z pistole, která mě trefila do zad. Otočil jsem se, a svou jedinou šipku jsem zákeřnému cizinci poslal přímo do oka.
Historka z trochu méně heroického soudku: potloukal jsem se po skladišti s brokovnicí, vedle mě se otevřely dveře a já příchozího střelil přímo do obličeje. Samozřejmě to byl jeden z mých kolegů. Friendly fire tu jako další ústupek realismu funguje velice nesmlouvavě.
Jsou to drobné útržky, situace vyňaté z půlhodinových zápasů, které jsou jinak často naplněny celkem nudným prohledáváním baráků a montováním optik na samopaly. Ale tyhle adrenalinové výkyvy, náhlá Kilimandžára vzrušení a strachu vyvstávající z jednotvárné plochy pouště, jsou pak o to výraznější. Někdo radši zvolí neustálou intenzivní akci klasické střílečky, ale pro mě je prazvláštní, nevyrovnané tempo PUBG dokonalou drogou.
Poslední souboj
Po několika příšerných přestřelkách jsme ze čtyřčlenné skupiny zbyli dva. Proti nám, někde mezi stromy, stála druhá dvojice. Všechny naše snahy, strategie, přesuny od domu k domu a těžký výběr, kterou trojici zbraní poneseme do boje, celé to kulminovalo v posledních několika minutách na pár metrech čtverečních, kam nás zahnala zóna.
Když se občas dívám na záznamy jednotlivých zápasů, vidím z chování ostatních hráčů, že jsou stejně zmatení, stejně nejistí, stejně opatrní jako já sám. Nejsou to žádní mistři, kteří si s vámi pohrávají a postupně vám kolem krku utahují smyčku, jak se to někdy může zdát v průběhu bitvy. A vsadím se, že ona poslední dvojice byla podobně napjatá jako my, podobně náchylná k náhlé chybě, zaslepená vidinou blízkého vítězství.
Ale méně zaslepená než my. Zkusili jsme provést obchvat, krýt se za stromy a napadnout jejich očekávanou pozici ze dvou stran. Jen co jsme opustili krytí, zazněl rachot střelby a já jsem náhle zůstal sám. Honem jsem se schoval za nejbližší strom. Vyklonil jsem se se Scarem v ruce. Rychlým kliknutím přepnul kameru do první osoby. A vyrovnal skóre na 1:1.
zdroj: Archiv
Tlak, který na sebe vyvíjíte, když PUBG hrajete sami, je jedna věc. Tlak, který cítíte, když vás sledují vaši tři padlí kamarádi a jejich vítězství či prohra závisí na tom, co v příštích pár vteřinách uděláte, je něco úplně jiného. V tu chvíli je vám k ničemu jakýkoli alibismus, nepomůže žádné ukazování prstem. Jako poslední Horatius nebojujete za sebe, nýbrž za celý Řím.
Taková zodpovědnost na mě zjevně byla trochu moc. Vyběhl jsem z krytu, namířil puškou na odkrytou hlavu svého posledního soka, a zoufale jsem minul. Moje kulky pročísly prázdný vzduch, ale dlouho mi nechyběly. Nepřítel mým směrem poslal adekvátní náhradu, ta si nic nedělala z mé neprůstřelné vesty a jedním tahem vymazala můj ukazatel životů.
Drůbeží sen
Je to nejblíž vítězství, co jsem kdy byl. Za všechny ty desítky hodin hraní jsem křupavé kuřátko ani jedinkrát neochutnal. Cítil jsem jeho vůni, zahlédl jsem jeho lahodné křivky, ale zuby jsem do něj stále ještě nezabořil. Nehodlám to vzdát – jednoho dne bude kuře moje. A víte, co se říká. S jídlem roste chuť.
