Anarchy Reigns – recenze
Platinum Games je tak trochu nedoceněné studio. Dělá poctivé hry, zábavné hry, ale vydavatelům jejich titulů buď nefunguje marketing, nebo si na ně zasedl nějaký zlý herní bůh. Doopravdy uspěla jen Bayonetta a částečně MadWorld, protože přinesl na tehdy „slušné“ Wii brutálně masakrální akci, u které jste se občas pořádně zapotili – doslova.
Crysis 3 – recenze multiplayeru a konečné hodnocení
V recenzi singleplayerové části Crysis 3 bylo zdůrazněno, že tato série budí pozornost především svým skokovým grafickým zpracováním. Crytek však své nynější multiplayerové ambice dával hlasitě najevo a online složce jsme se tudíž rozhodli věnovat zvláštní prostor. Ostatně, když hlava studia už dlouho před vydáním Crysis 3 řekne, že svou budoucnost vidí na internetu a promuje při tom svou úspěšnou free-to-play střílečku Warface, člověk si domyslí, že by se toto směřování mohlo týkat i završení známé série.
Dungeonland - recenze
Zapomeňte na příběh a upozaďte význam zkratky RPG, který se ve spojení s dungeony a kobkami všeobecně skloňuje. Dungeonland je spíše akční mlátička, než nějaká hra na hrdiny, kde je třeba rozvíjet své schopnosti a činit důležitá rozhodnutí. S oběma přimhouřenýma očima by se hra dala označit za brutálně osekaný hack ‘n’ slash, který vás nejdříve vyděsí šíleně vysokou obtížností, aby vzápětí odkryl chytlavé jádro hry, které spočívá procházení tří víceméně náhodně generovaných prostředí a porážení desítek silných nepřátel. Ideálně v multiplayeru.
Battlefield 3: Aftermath - recenze
Battlefield 3 to měl poslední měsíce těžké. Na jeho pozice v rámci multiplayerových FPS zaútočila CoD: Black Ops 2, něco se pokusil (neúspěšně) zkanibalizovat Medal of Honor: Warfighter, Halo 4 si přišlo k ostatním hrám vyzvednout svou silnou hráčskou základnu a velkou potenciální hrozbou (a lákadlem) se stala onlineovka PlanetSide 2.
Natural Selection 2 - recenze
Znáte tenhle? Vejde mariňák do baru a umře. Vejde druhý mariňák a také umře. Třetí taky natáhne bačkory. Až toho čtvrtého napadne počkat na posily s plamenometem. Jo, tak tohle ale není vtip. Takhle nějak funguje přirozený výběr v praxi.
New Super Mario Bros U - recenze
Ke konci Sodovkové džungle měl Mario dvacet životů a spokojeně hopkal po plošinkách směrem k hradu s minibossem. A pak, na jednom ošemetném precizním skoku, přišel postupně o všechny životy a vrátil se na poslední checkpoint v polovině džungle.
Painkiller: Hell & Damnation - recenze
V Nordic Games měli plán: oprášit Painkillera z roku 2004. Chtěli upravit grafiku a přivézt zpět klasický kompetitivní multiplayer - jen vy, zbraň a nepřátelé. Aby rozhodoval um a ne délka hraní. Rozhodně to byl, alespoň na papíře, chvályhodný pokus o záchranu kdysi tak populární, dnes však skomírající hry a značky. Bohužel, vždycky neplatí, že za pokus člověk nic nedá. Co fungovalo před osmi lety, to nemusí automaticky fungovat i dnes a níže se tedy dočtete, proč byste do nového Painkillera NEMĚLI investovat nejen peníze, ale ani svůj čas.
War of the Roses - recenze
Jednou za čas se na herní scéně objeví hra, z níž je doslova cítit, že je dělaná z lásky a směřuje na hráče, co ji budou ochotni obětovat svoje srdce. World of Tanks je toho perfektním příkladem, bez ohledu na aktuální ultrapopularitu, jelikož je postavená na jednoduchém konceptu, který tlačí na slabiny milovníků tanků a doslova jim umožňuje plnit si dávné sny. War of the Roses působí již od prvního spuštění velice podobně, nicméně hraje se tak dobře, aby jí to zaručilo úspěch?
Chivalry: Medieval Warfare - recenze
Fantasy nebo středověké multiplayerové řežby v těchto měsících zažívají boom. K osvědčenému a mohutně modovanému Mount and Blade: Warband se přidává War of the Roses (recenze vyjde brzy), ale také nezávislý a ambiciózní kousek Chivalry: Medieval Warfare. Všechny uvedené hry těží z toho, že jde o žánr, který zatím není vyplněný desítkami klonů, což s sebou přináší stálý zájem a nadšení komunity.
Call of Duty: Black Ops 2 - recenze
Když jsem v závěru recenze Medal of Honor: Warfighter psal, že i díly Call of Duty od Treyarchu jsou o stupeň a někdy i o dva lepší, než Warfighter, v kontextu to vyznělo jako lichotka, i když jsem v zápětí dodával, že se v žádném případě nejedná o zázraky. Treyarch totiž opakovaně v historii CoD dokázal, že jeho příspěvkům do série prostě něco chybí. Něco, co by je dělalo zábavnými a zajímavými.
Halo 4 - recenze
Master Chief a Cortana se vrací. On není napaden Floodem a nezmutoval do podivného superhybrida, ona je AI, které už prošla záruka, a hodiny nemilosrdně odtikávají do okamžiku, kdy se ponoří do naprostého šílenství a zahlcení informacemi. Oba se nachází v troskách lodi, na nichž unikli na konci trojky, oba volá znovu lidstvo do zbraně, aby riskovali své "životy" v boji za ty, kteří se o tom možná ani nedozví.
Battlefield 3: Armored Kill - recenze
Recenzování DLC Armored Kill k Battlefield 3 jsem se bál. Asi žádné DLC (ani hektická zběsilost Close Quarters) nezosobňovalo tolik věci, které jsem v Battlefield 3 nevyhledával. Veliké tankové bitvy, mohutné souboje na nebesích a post pěšáka jako krmiva pro kulomety a kanóny. Když totiž mluvíme o likvidaci obrněnců, vždy jsem to dělal pěšmo, mimo kokpit či pomíjivé bezpečí tanku. Na druhou stranu, jelikož jsem 99 % času odehrál za engineera, mám ze všech těch platfusáků největší šanci se v tomhle pancířem skřípajícím DLC chytit. Engineeři spolu se scouty (SOFLAM) budou hlavní hranou třídou.
Resident Evil 6 - recenze
„Tohle není Resident Evil!“ zahuhňala (drahnou dobu nepoužívanými hlasivkami) zombie, a jako masivní (ne)živá ozvěna se ozvali její nehezky vonící kumpáni: „Tohle není Resident Evil!“ Vzhledem k tomu, že se nakupili v malém prostoru ve značně nezdravém množství, obětoval jsem jeden ze zápalných granátů a proměnil celé skuhrající defilé v mnohem voňavější zdroje světla.
Counter-Strike: Global Offensive - recenze
Před dlouhými 13 lety spatřil světlo světa mod pro Half-Life, který takříkajíc změnil pohled na multiplayer střílečky. Do světa Unreal, Quake a dalších borců se probudil nedomrlý, minimálně z pohledu tehdejších multiplayerových velikánů, tvor. Dalo by se říci ošklivé káčátko. A přece, jak už to tak na světě chodí, se právě ono největší měrou zasadilo o upozadění extrémně rychlé deathmatch akce a masové nastolení taktičtějšího týmového deathmatche. Samozřejmě je řeč o Counter-Strike, který se nyní dočkal skutečného nástupce.
Hybrid - recenze
Myslíte si, že už jste přišli na kobylku všem multiplayerovým akčním hrám? Hybrid vás z tohoto šeredného omylu hodně rychle vyvede. Jde o unikátní titul, který svým neotřelým zpracováním dokazuje, že i na plně obsazeném bitevním poli, jemuž vévodí takoví giganti jako Gears of War, Battlefield nebo Call of Duty, je stále ještě dost místa pro zdravou konkurenci.
Mount & Blade: Warband - Napoleonic Wars - recenze
K máločemu jsem přistupoval tak opatrně, jako ke komerčnímu modu (či DLC) Napoleonic Wars pro vynikající, nedostižnou a nedoceněnou hru Mount & Blade: Warband. Už dříve se ukázalo, že modderská komunita sice této hře prospívá, ale když už vyjde nějaký ten komerční mod, není to úplně na skákání do stropu. Ukázkovým případem budiž With Fire and Sword. Navíc, když vám někdo servíruje čistě multiplayerový mod, hned máte tendenci ho podezírat, že chce hodně koláčů za málo práce, nebo tak nějak. Krom jiného vás tím totiž připraví o možnost popojíždět po mapě Evropy jako žoldák během Napoleonských válek, což se neodpouští.
Battlefield 3: Close Quarters - recenze
Když se Battlefield 3 rozhodl sebrat Call of Duty, pokud ne rovnou trůn pro krále stříleček, tak alespoň jablko a nějaké ty další tretky, bylo jasné, že v mnohém chce jít stejnou cestou. Kampaň byste tedy obsahově nerozeznali, ale multiplayer si udržel svůj specifický styl, který podle mě a mých chutí ten z Call of Duty o dva stupně převyšuje. Tedy pokud neholdujete zběsilejšímu, cvoklejšímu a perky nabitějšímu stylu hraní bez taktiky, což nemyslím jako kritiku, protože všichni hrajeme hry pro něco jiného.
Ghost Recon: Future Soldier - recenze
Vítejte ve světě, kde se taktika snoubí s akcí, kde máte chvíli pocit, že hrajete moderní válečnou střílečku a jindy zase, že jste nad tyhle střílečky vysoko povzneseni. Ghost Recon: Future Soldier sice bere oba světy tak, aby vytvořily zábavný mix, ale na rovinu vám garantuji, že skalní fandové série, kteří odmítají jakékoliv změny, budou zklamáni. To je prostě fakt.
Max Payne 3 - recenze
Město, ve kterém mu nikdo nerozumí a kde neředí drinky. Všichni se věnují svému vlastnímu egu a předvádění před ostatníma - o něj nikdo ani nezavadí pohledem. Člověk by skoro řekl, že Maxovi je dobře. Skoro. Jenže tohle je Max Payne a ten už si na pocit „dobře“ odvykl, pokud nepočítáte skotskou v žaludku - na lačno. A i to je spíš jen pocit otupělosti, než nějakého štěstí. Ale co, Max je v Brazílii. V nablýskané díře jménem Sao Paulo. A je daleko od všech známých, kteří mu ještě zbyli a mohli by mu ublížit. Teoreticky. A co s ním tenhle přesun mezi kontinenty udělal?
Starhawk - recenze
Na Starhawk jsem se opravdu těšil. Jeho staršího bratříčka jménem Warhawk jsem chytil až ve stádiu, kdy se v něm proháněli hlavně zarytí a zkušení fandové, takže nebylo jednoduché mezi ně proniknout. Nakonec se mi to povedlo a svým chaotickým přístupem k frenetické akci ze sebe Warhawk udělal ideální oddychovou záležitost. Starhawk měl být podobný, a když si k tomu přidáte fakt, že pro hru tvůrci přislíbili pořádnou westernovou sci-fi, což je velmi atraktivní subžánr, už snad nebylo co vylepšovat. Teoreticky.
