Kid Icarus Uprising - recenze
Když Nintendo na E3 v roce 2010 odhalilo 3DS a vyvalilo herní line-up, pravděpodobně vás v něm uchvátily tituly jako Metal Gear Solid, Resident Evil, Star Fox, Mario Kart a jiné. Nejspíš jen těm největším nostalgikům uvízl v hlavě Kid Icarus Uprising bez ohledu na to, že to byla snad první hra, která se rozběhla na obrazovce tehdy nového handheldu. Třetí díl série, která začala už někdy v roce 1987 a mezi jejímž druhým a třetím dílem uplynulo dvacet let, nedávno konečně udeřil na regály obchodů a už po prvních minutách strávených s ním vám dá jasně najevo, že pokud jste ho kdysi přehlíželi, dělali jste zatraceně velkou chybu.
Max Payne Mobile - recenze
S porty starých her na iOS je to těžké. Vždycky, když je oznámí, zajásám. „Hurá, XY vyjde na iOS! To jsem hrával před deseti lety!“ Chvilku si rochním v tom, že to, na co jsem před několika lety potřeboval výkonné PC, můžu hrát na mobilu. Záhy hru ale vypnu, protože se to buď nedá ovládat (Duke Nukem 3D, GTA3...), nebo se to prostě na mobil vůbec nehodí (např. Settlers). Port prvního Maxe Paynea od War Drum Studios spadá do obou kategorií a zároveň do žádné. I přesto se ale Max Payne Mobile řadí k těm lepším portům.
The Last Story - recenze
Hironobu Sakaguchi je ve světě japonských RPG velice známé jméno. Slavný designér a scenárista dal hráčům hlavně sérii Final Fantasy a krom ní je podepsán i pod desítkami dalších her. Nejnověji pod titulem The Last Story pro konzoli Wii, který Sakaguchi označil za své poslední velké konzolové RPG, i když nevím, jestli mu věřím, protože původně to samé tvrdil i o prvním Final Fantasy. Podstatné ale je, že ať už The Last Story je Sakaguchiho poslední hra nebo ne, rozšiřuje nepříliš početné řady JRPG titulů pro Wii smysluplným způsobem a svému stvořiteli rozhodně nedělá ostudu.
Unit 13 - recenze
Střílečka Unit 13 pochází z dílny tvůrců Zipper Interactive, kteří jsou v tomto žánru doslova ostřílenou firmou. Stejný tým má za sebou sérii SOCOM, a jestli se někdo hodí pro kapesní military nářez, jsou to rozhodně oni. Anebo ne? Pokud čekáte variaci na skvělý titul SOCOM: U.S. Navy SEALs Fireteam Bravo 2 pro PSP, který vyšel před šesti lety, asi vás moc nepotěším. Unit 13 se totiž vydává jinou cestou. Kašle na příběh, kašle na cutscény a hráče rovnou vysílá do jednotlivých misí s předem daným cílem.
Resident Evil: Operation Raccoon City - recenze
Když jsem poprvé slyšel o Resident Evil: Operation Raccoon City, tak se mi základní myšlenka hry líbila. Vezměte do rukou skupinku čističů pracujících pro Umbrellu a vykonejte trochu špinavé práce ve městě zaplněném zombíky, genetickými experimenty, živými protivníky a samozřejmě ikonickými hrdiny série. A když na to dojde, přepište ve své hře dějiny série a střelte Leona do obličeje. Nejsem purista, takže pohled z jiné strany a hlavně pokus o tvorbu menších paralelních vesmírů, v nichž vše není tak apokalypticky růžovoučké, zněl atraktivně. Pravda, s dalšími a dalšími videi a informacemi jsem začal pociťovat nejistotu a pochyby. A vida... byly na místě.
Gotham City Impostors - recenze
Na Gotham City Impostors jsem se docela těšil. Nijak přehnaně, ale samotný princip nadsazené a zběsilé multiplayerové střílečky, nadupané pomocí praštěných vynálezů a udělátek mi byl sympatický. Na rozdíl od jiných se mě také nijak nedotkl fakt, že hra celkem otevřeně parazituje na batmanovském herním boomu. Vždyť jsou hlavními hrdiny právě ti geekové, taťkové a magoři, kteří si hrají na Batmany a Jokery a řežou se na ulicích Gothamu, zatímco mají na hlavě naražené masky vystřižené z krabice od cereálií.
Cannon Fodder 3 - recenze
Sázka na nostalgii. Snaha oslovit starší hráče, kteří se slzou v oku přispěchají k titulu s pocitem, že se jim dostane hodně zábavy a velké porce bezskrupulózní akce - tohle asi na flipchart napsali pěkně pod sebe vývojáři, když se vrhli do vývoje Cannon Fodder 3.
Warp - recenze
První hra, která vyšla v rámci Microsoftí indie akce „House party“ není sice Portal, ale při jejím hraní si častokrát uvědomíte, že ač si tyto dva titulu nejsou zase tak podobné, mají toho spoustu společného. Stejně jako Chel z Portalu, je i Zero, roztomilý malý marťan, jen testovacím subjektem, který se snaží dostat ze spletitého laboratorního komplexu, v němž jej proti jeho vůli drží vědci, co na něj omylem narazili při průzkumu jeskyně.
Binary Domain - recenze
Znáte ten pocit, když víte, že přichází hra, u které cítíte, že nedopadne úplně podle představ tvůrců? Takový ten pocit: „ano, vypadá to zajímavě, vymysleli jste zajímavé mechaniky, máte hezké trailery, ale už teď vím, že se to bude hrát se stejnou lehkostí s jakou tlačíte mrtvou krávu po štěrkové silnici“. Jsou to prostě případy, kdy se velké naděje a ambice tvůrců nemilosrdně srazí s tvrdou realitou, která je rozemele na produkt přinejlepším podprůměrného ražení. Tak přesně takový pocit jsem měl pokaždé, když jsem něco psal či četl o japonské taktické akci Binary Domain. A hle, jak jsem se mýlil!
Alan Wake's American Nightmare - recenze
Oblíbený autor hororových bestsellerů Alan Wake se vrací, aby se znovu utkal s (vlastními) démony a temnými silami. Populární herní postava získala cenné body i příznivce ve své první hře a nedávno vydaná předělávka konzolové verze pro PC jeho kvality jen potvrdila. Alan Wake's American Nightmare ale není klasickým pokračováním, leč jakýmsi velmi volně navazujícím příběhem, v němž kromě oblíbené postavy nalezneme ze známých věcí ještě baterku a zbraň.
Mass Effect 3 - recenze
Jestli tvůrcům z Bioware doposud něco chybělo, tak to byla koruna králů videoherních vypravěčů. Dramatické příběhové oblouky a emotivní okamžiky Dragon Age, The Old Republic a předchozích dvou dílů Mass Effect sice kritika i hráči přijali s nadšením, ale nikdo je zatím nezařadil mezi mistry současné vypravěčské popkultury – Stephena Kinga, Stevena Spielberga nebo Neila Gaimana.
Journey - recenze
Netrvalo to dlouho, něco málo přes dvě hodiny, ale i tak relativně krátký zážitek může posunout chápání videoher a šeredně zamíchat s vaším osobním žebříčkem top titulů posledních několika let. Podvodní flOw byl příjemným překvapením, rozkvetlý Flower definitivně přesvědčil i ty největší škarohlídy o možné umělecké stránce videoher a Journey se s melancholickým nádechem dotýká dokonalosti. Zanechává hluboké pocity a prostor k příjemnému rozjímání.
Syndicate - recenze
Jsem živoucí důkaz toho, že hry vedou člověka k zamyšlení a neplodí jen násilí a zkreslený pohled na svět okolo nás. Syndicate mě totiž chtě nechtě donutil k zamyšlení nad tím, co dělá různé virtuální světy ve hrách zajímavými místy ke strávení desítek nebo jen několika hodin (protože doba ani rozsah nerozhoduje), a co některým hrám chybí, protože jejich světy připomínají dětský bunkr z matrací, co pořád padá a večer se musí zase uklidit. Syndicate jednoznačně spadá do té druhé kategorie, přestože má zdánlivě všechny potřené předpoklady k tomu, abychom tuhle hru sežrali i s obalem.
Alan Wake - recenze PC verze
S výrazy typu „kultovní“ nebo „legendární“ by se mělo šetřit, jinak se jejich silný význam devalvuje. Pravdou je, že se toho moc nedržíme a mnohdy se podobnými výrazy oháníme jako tržišti. Alan Wake, hra finského studia Remedy, která před dvěma roky spatřila světa na konzoli Xbox 360, se nyní po delším čekání objevuje graficky vylepšená na PC. Mělo to vůbec cenu? Proč se k tomu vývojáři vlastně odhodlali? Protože Alan Wake je opravdu kultovní dílko. No a jsme u toho.
Uncharted: Golden Abyss - recenze
Ach ty videoherní paradoxy. Série Uncharted se na PS3 rozvíjí díl od dílu ve stále filmovější herní zážitek, od kterého čekáte, až konečně přeteče i na velké filmové plátno a ona jako na potvoru nakonec přistane na malém displeji handheldu PS Vita. Není to a priori špatný tah. Podpořit rozjezd nové herní mašinky kapesní adaptací jedné z nejoblíbenější PlayStation značek současnosti dává z marketingového hlediska smysl. Zvlášť, když jedním z hlavním prodejních artiklů PS Vita je výkon, který se dá na líbivé produkci Uncharted her krásně demonstrovat.
Shank 2 - recenze
Když jsem kdysi dávno psal recenzi na prvního Shanka, přirovnával jsem ho v úvodu k mixu, který jakoby vzešel z hlavy Roberta Rodrigueze a studio Klei Entertainment ho následně předělalo do videoherní podoby. Ani tentokrát se Robertovi nevyhnu, ale dosadím ho na druhý konec rovnice. Tentokrát jde totiž po ulici on a potká vývojáře z Klei, uctivě jim potřese rukou a začne se jich vyptávat na to, co jeho posledním filmům chybí a oni to naopak mají.
The Darkness 2 - recenze
Změna vývojářů není nikdy příjemná věc. Obzvláště u hry, která byla natolik specifická a charismatická, jako první The Darkness. Není proto divu, že se na druhý díl, který už nemá na svědomí studio Starbreeze ale Digital Extremes, dívala spousta fanoušků s nedůvěrou a někteří i skrze prsty. Když na povrch začaly vyplouvat další a další informace o změnách konceptu, zdálo se, že budou mít jednička a dvojka společného opravdu málo. A skutečně se tak i stalo. Samozřejmě, v zájmu zachování příslušnosti ke komiksové předloze jisté charakterové znaky jednoduše zmizet nemohly, ale změn bylo stejně více než dost. Důležitá je ale otázka, zda to byly změny k lepšímu, nebo naopak.
Kingdoms of Amalur: Reckoning - recenze
Jsou hry, které to nemají lehké. Je za nimi vidět opravdu hodně práce, umu i talentu. Mnohdy dokonce převyšují dobře propagovanou konkurenci v kvalitě i uměleckém dojmu, ale podobného věhlasu stejně nedosáhnou. Budou navždy solidní dvojkou, kdesi ve stínu věhlasného titulu, kterému se mnoho lidí klaní třeba jen proto, že jde o momentální módní záležitost. Tento nevděčný osud snad Kingdoms of Amalur: Reckoning nepotká. Nebylo by to rozhodně spravedlivé, protože tahle hra by se na vlně zájmu měla vyhřívat a bavit opravdu hodně fanoušků.
Cave Story+ - recenze
Z dnešního pohledu je to naprosto nepochopitelné, ale hry jako Cave Story jsme dříve běžně hrávali, bavili se o nich a znamenaly pro nás opravdu hodně. Odreagování, zábavu, napětí a nervy drásající chvíle, kdy jsme měli chuť prohodit náš předražený počítač z okna - přesně takové stavy člověk u řady plošinovek zažíval a dokonce je i vyhledával. U téhle vylepšené, komerční verze, kultovní freewarovky, vám stačí pár minut na to, abyste pochopili, že stejné pocity se mohou dostavit po tolika letech znovu a že vlastně vůbec nevadí, jak to celé vypadá.
Resident Evil: Revelations - recenze
Od vydání 3DS již brzy uběhne skoro rok a je třeba přiznat, že to tento handheld vůbec neměl a nemá jednoduché. Přitom potenciálu by bylo na rozdávání, jenže míra neschopnosti jeho využití byla dlouho až zarážející. Ale časy se díky hrám od Nintenda a konečně také i jiných firem mění a všichni posměváčci se mohou jít zahrabat. Jen se podívejte na Resident Evil: Revelations. Silná značka z „velkých“ konzolí dorazila na kartridže 3DS a po nanicovatém spin-offu v podobě Resident Evil: The Mercenaries dokazuje, že to jde – udělat výbornou a přitom obsahově původní 3DS hru.
