Spirit Camera: The Cursed Memoir - recenze
Spirit Camera: The Cursed Memoir se snaží předložit poutavý hororový zážitek s využitím augmentované reality, která umožňuje do obrazu snímaného kamerou vkládat v reálném čase virtuální nepřátele a důležité předměty. Nebo při určitém stimulu přehrávat animace či oživovat stránky jednoho ošuntělého, fialového deníku, který naleznete v balení s hrou. A právě s ním si užijete nejvíce legrace.
LEGO Batman 2: DC Super Heroes - recenze
Gotham City opět obléhají zlověstné síly. Tentokrát však útočí s takovou silou, že už nestačí, aby se jim postavil pouze Batman. Ke svému odboji si musel povolat i další superhrdiny z komiksové stáje DC. Ti s sebou do druhého LEGO Batman dobrodružství přinášejí, vedle potřebného klidu a míru pro tamní obyvatele, svěží větřík, jenž z něj dělá jednu z nejlepších her, která pod LEGO licencí doposud vyšla.
Heroes of Ruin - recenze
Vydat hru, která si za největší vzor bere Diablo, právě v době, kdy se třetí díl pekelné legendy vřítil do obchodů a většinu hráčů ještě (pořád) nepustil ze svých osidel, je šílenství a zároveň geniální marketingový plán. Šílenství proto, že vaši hru s ním budou všichni přímo porovnávat a zákonitě tak budete mít velice silnou konkurenci. Geniální plán to pak může být za předpokladu, že svou hru vydáte na nějaký handheld a zaútočíte na oslabené hráče cestovní verzí jejich oblíbeného žánru.
Gas Guzzlers: Combat Carnage - recenze
Existuje mnoho herních titulů, které si snad ani nezaslouží pozornost, ale přesto se jich prodají miliony kusů kvůli známému jménu a reklamě. Naopak existuje i řada titulů z nezávislé sféry, které by si pozornost zasloužily, ale peníze na reklamu ani známé jméno nemají, a tak prostě zapadnou. Na poli herního průmyslu se však již delší dobu blýská na lepší časy. Není výjimkou, že nezávislé scéně se daří strhávat na sebe pozornost a o její další zviditelnění se jistě postará i Gas Guzzlers: Combat Carnage.
Tiny & Big: Grandpa’s Leftovers - recenze
Nikoliv máslo, ale zapařené slipy je třeba míti na hlavě, abyste v herní adventuře dostali vděčnou roli hlupáka a pazgřivce. V té od Black Pants Studios je nosí poťouchlík jménem Big. A slipy naražené do čela mu dodávají magické schopnosti, s nimiž ovládá neznámou obětní pyramidu v neznámé poušti uvnitř neznámé země.
Quantum Conundrum - recenze
Jmenujete-li se Kim Swift, každý správný geek by se vás měl pokoušet sbalit nebo vás aspoň pozvat na dort. Znamená to totiž, že se z vaší hlavy (spolu)zrodila myšlenka Narbacular Drop, potažmo Portalu, která dala vzniknout naprosto úžasné sérii. Na druhé straně z toho ale také vyplývá, že se na vaši další hru nebude nikdo dívat nezaujatě - právě naopak. Od Quantum Conundrum se čekalo mnoho, nebo možná ještě víc. Podařilo se hře navázat na kvality Portalu?
Spec Ops: The Line - recenze
Nemohl jsem se udržet smíchy. Američtí vojáci na Blízkém východě, záchrana ztracené jednotky, kalašnikovy. S touhle hrou jsem byl hotový dřív, než jsem ji vlastně dostal do rukou. Viděl jsem před sebou další blábol současné standardizované válečné střílečky, v níž jeden hrdina postřílí třetinu zemské populace, protože mu to řekli nadřízení, protože ti druzí jsou prostě ti zlí, a protože válka je přece cool. To my všichni víme. Zabíjí se v ní, lidé trpí, ale dokud jste na správné straně, máte dost nábojů a sem tam nějakého toho vedlejšího hrdinu, za jehož smrt se mstíte, válka je prostě cool.
Iron Front: Liberation 1944 - recenze
ArmA 2 má svůj nenapodobitelný styl. Není to jen tím, že se snaží v co největší možné míře simulovat účinnost zbraní. Boj v ArmA 2 je specifický díky otevřené krajině i extrémně rozmanité bojové technice a významně ho také tvaruje chování AI, která ne vždy dobře dokáže otevřené prostředí využívat. Iron Front: Liberation 1944 přitom tento styl přejímá se vší jeho krásou i chybami, až si člověk říká, jestli si zaslouží postavení samostatné hry (kterou formálně je!), nebo patří spíš do škatule běžných druhoválečných módů.
Krater - recenze
S Kraterem jsem měl tu čest ještě v době, kdy se zmítal v alfa/beta verzi a z mých prvních dojmů jste asi odtušili, že zrovna nadšený jsem ze hry nebyl. Přesto se v ní podle mého něco skrývalo, atmosféru neměla špatnou a celkově se zdálo, že by se z tohoto ošklivého káčátka nakonec mohlo vyklubat něco docela hezkého. Otázkou je, jak moc jsem byl naivní...
Mortal Kombat Vita - recenze
Pamatuji si, že to bylo těsně po revoluci, snad rovnou v roce 1992, kdy jsme na školním výletě do Itálie poprvé navštívili jednu z místních heren, u nás tehdy prakticky neznámou věc. Okouzleni miliardou tlačítek a úžasných her jsme se rozptýlili po herně, aby se po čase vytvořily dvě skupinky. Jedna byla u bojovky, kde si všichni oblíbili „Yhomastua“ (ano, byl to Yoshimitsu) a druhá, nepřekvapivě, stála také u bojovky, kde se trhaly páteře, krev cákala proudem a pro mrtvolu jste nešli daleko. Tak jsem poznal Mortal Kombat.
Dragon’s Dogma - recenze
Až se nás léto zeptá, co jsme dělali poslední měsíce, nebudeme se vykrucovat a nervózně si žmoulat prstíky. Pohlédneme mu zpříma do očí, pravou dlaň ležérně položenou na rukojeti dračího meče, v levé ruce otrhaný svitek s kresbou nahé Triss Ranuncul. Vážně jsme se nenudili - lovili jsme šupinaté bestie ve Skyrimu, umírali v temných labyrintech Dark Souls, pátrali po vrahovi králů v rozšířené edici druhého Zaklínače a se slzičkou v oku vzpomínali na staré časy v Legend of Grimrock. Někdo na krvavý oltář položil celou roční dovolenou, jiný obětoval drahou polovičku, která odmítala pochopit, že Fus Ro Dah je mnohem důležitější, než vyznání nekonečně lásky pod rozkvetlou třešní. Ámen!
Pandora's Tower - recenze
Japonská RPG na Wii mají v poslední době několik styčných ploch: zajímavý příběh, atypický soubojový systém a většinou i nepříjemnou nutnost neustále procházet stejné lokace za účelem získání vyššího levelu a tím i větší šance na likvidaci dalších nepřátel. Pandora’s Tower v tomto ohledu není výjimkou, ale naštěstí dělá vhodné kompromisy směrem k tomu, aby vás brzy neotrávila a vy jste se naopak solidně bavili.
Ghost Recon: Future Soldier - recenze
Vítejte ve světě, kde se taktika snoubí s akcí, kde máte chvíli pocit, že hrajete moderní válečnou střílečku a jindy zase, že jste nad tyhle střílečky vysoko povzneseni. Ghost Recon: Future Soldier sice bere oba světy tak, aby vytvořily zábavný mix, ale na rovinu vám garantuji, že skalní fandové série, kteří odmítají jakékoliv změny, budou zklamáni. To je prostě fakt.
Minecraft - recenze X360 verze
Dovedete si představit LEGO ve virtuálním světě? Pokud ano, máte v hlavě hrubý náčrt Minecraftu. Je to jako nekonečná stavebnice. Kostičky jsou všude, kam se jen podíváte. Jsou z nich mraky, rostliny a dokonce i zvířata. Na první pohled se titul z dílen (nezávislého) studia Mojang může zdát zaostalý, ale v několika následujících vteřinách hráče přesvědčí o staré pravdě - v jednoduchosti je síla.
Diablo III - recenze
Uplynulo dvacet let a Zlo s velkým Z opět povstalo. Na Nový Tristram padla hvězda a zabořila se do katakomb místního kláštera, což samozřejmě nevěstí vůbec nic dobrého. Vy, coby hrdina bez bázně a hany, se na místo velké události jdete podívat. Záhy zjistíte, že malé městečko je obléháno hordami nepřátel a tyhle stvůry mají na svědomí i zmizení místního mudrce, nám ne úplně neznámého Deckarda Caina. Je jasné, že spojení s tímhle chlápkem nebude znamenat nic jiného, než že osud říše je opět v rukou jednoho bezejmenného bojovníka.
Max Payne 3 - recenze
Město, ve kterém mu nikdo nerozumí a kde neředí drinky. Všichni se věnují svému vlastnímu egu a předvádění před ostatníma - o něj nikdo ani nezavadí pohledem. Člověk by skoro řekl, že Maxovi je dobře. Skoro. Jenže tohle je Max Payne a ten už si na pocit „dobře“ odvykl, pokud nepočítáte skotskou v žaludku - na lačno. A i to je spíš jen pocit otupělosti, než nějakého štěstí. Ale co, Max je v Brazílii. V nablýskané díře jménem Sao Paulo. A je daleko od všech známých, kteří mu ještě zbyli a mohli by mu ublížit. Teoreticky. A co s ním tenhle přesun mezi kontinenty udělal?
Starhawk - recenze
Na Starhawk jsem se opravdu těšil. Jeho staršího bratříčka jménem Warhawk jsem chytil až ve stádiu, kdy se v něm proháněli hlavně zarytí a zkušení fandové, takže nebylo jednoduché mezi ně proniknout. Nakonec se mi to povedlo a svým chaotickým přístupem k frenetické akci ze sebe Warhawk udělal ideální oddychovou záležitost. Starhawk měl být podobný, a když si k tomu přidáte fakt, že pro hru tvůrci přislíbili pořádnou westernovou sci-fi, což je velmi atraktivní subžánr, už snad nebylo co vylepšovat. Teoreticky.
Trials Evolution - recenze
Na platformové souboje jsme zvyklí u AAA titulů. Modří závidí Forzu a Halo, zelení zas Uncharted nebo Metal Gear Solid. Jenom občas se ale stane předmětem závisti hra z nižšího ranku, resp. z nabídky PSN a XBL. Právě série Trials patří k těm, co rozpoutávají rozsáhlé diskusní nářky ve stylu "proč jsem si nepořídil X360". Kdepak, tohle není pokus o rozpoutání dalšího kola konzolových válek - jen připomínka toho, že geniálně jednoduchý fyzikální koncept, prezentovaný nezničitelný panáčkem na motorce, se právě dočkal zbrusu nové a dost možná nejlepší inkarnace.
Fable Heroes - recenze
Vývojáři z Lionhead své fanoušky rádi překvapují, ale ne vždy pozitivně. Při čekání na údajně novátorský titul Fable: The Journey, nám stihli naservírovat ještě jeden netradiční titul - Fable Heroes. Hra vyšla na Xbox Live v rámci programu Arcade Next a jedná se spíše o jednoduchou mlátičku s drobnými RPG prvky, která sice těží ze světa Albionu, ale skalní příznivce nejspíš dvakrát nenadchne. Co hůř, příliš nenadchne ani další hráče.
Confrontation - recenze
Další fantasy říše se utápí v krvi. Temné síly povstaly a je na skupině hrdinů, aby dali věci do pořádku. Ach jo, kolikrát ještě budeme nuceni sledovat tuhle nudnou stafáž k obyčejnému klikání myší, kterému svorně říkáme akční RPG. Francouzská hra Confrontation se na to ale snaží jít od lesa. Tvůrci si řekli, že nepůjdou s davem a udělají RPG mlátičku trochu jinak. A po hodině hraní člověk nabude dojmu, že jim to málem vyšlo. Málem…
