Když byl ohlášen Max Payne 3, nějak zvlášť jsem do stropu neskákal. Obě předchozí hry jsem s radostí prošel, patří podle mě k tomu žánrově nejčistšímu, co můžete najít a způsob vyprávění mi přišel originální a stylový. A nějak jsem nepotřeboval další dovětek, který by nakupil na hromadu Maxova neštěstí buď další hromadu hnoje, nebo mu snad vetkl nějaký hepáč. Max byl pro mě tak trochu uzavřenou záležitostí, založenou někde v hlavě ve škatulce „skvělý zážitek, vyprávět vnoučatům“. Proč tedy chlapíka v koženém kabátu se smůlou na počasí tahat ven? Pak jsem uviděl první obrázek, známého plešouna s pupkem, který tak rozzuřil některé fandy, a přišlo mi to jako docela dobrý nápad. Pokud se dobře uchopí. Ale od té doby uplynula spousta vody...
...a pak mi Max Payne 3 přistál v mechanice. Vzal moji hlavu a už během úvodního intra mi ji omlátil o nejbližší skříň s tím, abych nepochyboval a šel si nalít dalšího panáka. Asi desátého. Kde jsme, to už víme. Kdy? Osm let po událostech druhého dílu, kdy dal definitivně vale Moně Sax (nebo ne, pokud jste se fakt snažili), daleko od New Yorku. Pracuje jako osobní strážce jedné zazobané a vlivné rodiny, což většinu času obnáší postávání na párty plné narcisů a dutohlavů a upíjení skotské. Což má Max rád. Dá se říci, že tahle sebezničující stránka Maxe definitivně zvítězila. Háže do sebe jednoho panáka za druhým, polyká nasucho prášky po hrstech, a když už je toho moc, vyzvrací se do umyvadla, zatímco jej omývá bledě krvavé brazilské slunce.
Angry gringo
Samozřejmě, něco se musí podělat. Ale ještě než zjistíte co, přijde Velkej vousáč. Ten samý, který tak rozzuřil fanoušky. Napoví vám, že nyní budete hrát flashback a musíte se propracovat až k němu. A věřte mi, že Velkej vousáč není otylý plešoun, kterému byste něco drzého odsekli. Velkej vousáč v danou chvíli připomíná džina, kterého někdo bez rozumu vypustil z lahve a teď neví, kam skládat mrtvoly. Ostatně, ten dojem podporuje i za ním hořící hangár, hodně rozzuřený výraz Velkýho vousáče, který spíš připomíná pitoreskní smrtku a chlapík v neprůstřelné vestě, kterému chybí ruka, kusy tkáně z většiny těla a v nejbližší chvíli mu bude chybět ještě víc věcí.
Proč? To už musíte odhalit sami. Protože skokem se přenášíte do chvíle, kdy se všechno poprvé podělá: na jistou exkluzivní party vpadne skupina jednoho vlivného gangu z favel a zkusí unést jak hlavu rodiny, kterou Max chrání, tak jeho ženu. A tím celý ten masakrální bordel teprve začíná...
První věc, která vás praští do očí, je styl. Max Payne 3 je formálně velmi výjimečná a specifická hra. Když jsem před pár týdny označil stylizaci hry z trailerů k filmu Muž v ohni, ani jsem nevěděl, jak moc blízko jsem pravdě. Základní motiv zápletky amerického poldy, který se na exotickém jihu utrhne z řetězu je tu velmi, velmi podobný. Ale až uvidíte hru, poznáte, že práci režiséra Tonyho Scotta v Rockstaru obdivují. Pokud jste viděli Muže v ohni nebo ještě lépe Domino, bude vám zcela jasné, jak hra vypadá (a jen z pocitu atmosféry přidejte Elitní jednotku).
zdroj: Archiv
Kamera si v cut scénách nebo příslušných akčních momentech (třeba bullet time) hraje s perspektivou, používá všemožných efektů (blurování, rozmazávání), filtry sype z rukávu a výsledkem je něco opravdu unikátního. Hraní bych stoprocentně zakázal epileptikům a nezaručím, že se nějakému procentu lidí nebude dělat špatně, ale osobně je pro mě forma tím nejlepším na celé hře. Dodává plasticitu brazilskému horku, zapadajícímu slunci, miliardě neonů na diskotéce, tříštícímu se sklu, jiskření odražených kulek a samozřejmě perspektivě unaveného a zestárlého Maxe, který žije s permanentní hladinkou a doplňuje to výše zmíněnými medikamenty.
Pokud jste se báli, že Max ztratí svůj styl, můžete se uklidnit. Noir nevisí na kontrastu černé a bílé a na dešti. Noir je o náladě, stylu a rozpoložení. A Max Payne 3 bere jak noir, tak klasické chandlerovky a drtí je do jednoho brutálního produktu, kdy hlavní antihrdina chrlí jednu suchou hlášku za druhou, otevřeně sebou opovrhuje a přesto se drží nějakého osobního kodexu.
Opakovaně se vrhá do akce a vy vlastně nevíte, zda to dělá kvůli tomu, že je to jeho práce (což si tak trochu namlouvá, protože je jen bodyguardem a ne kráčející drtičkou masa), nebo proto, aby to konečně koupil a měl klid. Max je prostě brilantně vykreslený charakter, vedle kterého ty ostatní plní správně doplňující roli a vůbec nevadí, že někteří jsou jen čirými archetypy a stereotypy. I tak vás ale občas někdo (ne)sympaticky překvapí.
Balet skoro jako za starých časů
Dost o stylu, vzhůru k praktickým věcem. Mohu zodpovědně prohlásit, že se mi otevřela škatulka „skvělý zážitek, vyprávět vnoučatům“ a zmateně se začala rozhlížet, jestli jsme se nevrátili v čase. Ačkoliv systém střelby (nic jiného ve hře nehledejte, je to střelba, střelba, střelba a střelba) doznal určitých změn, měl jsem pocit, jako kdybych vklouznul zpátky do časů dvojky. Vše je intuitivní, stejně nadupané a adrenalinové.
I když... Ono je to trochu adrenalinovější. Můžete si říkat, že za to může Maxovo stáří - už se mu rýsuje bříško, je pomalejší a neplatí, že s počtem zabití zrychlujete. Max je je však především křehčí, než v předchozí hře a ve výsledku je tedy hra sympaticky obtížnější. Už na normální obtížnost (nad ní jsou ještě tři) je potřeba se dobře rozmýšlet, být přesný a dobře používat bullet time, skoky do stran a nový prvek, kryt.
Ne, nebojte se, z Maxe se nestala taktická střílečka à la Gears of War. Ale možnost schovat se za sloup či pult tu je. Hra vás ale žene dopředu, většinou tak, že nemáte čas se zločinci vykecávat, protože je ten váš kryt zničitelný. Ke všemu je AI pěkně agresivní, umí vás obcházet, a když někde budete dlouho trčet, nejspíš dostanete dávku do zad.
Prášků na léčení bude stále nedostatek, a pokud si někdo neumí představit hru bez regenerujícího zdraví, tak tady bude mít problém. V tomhle je Max staromilský a nekompromisní. Obtížnost narůstá i díky tomu, že soupeři se také umí schovat do krytu, a tak v nevhodnou dobu spuštěný bullet time můžete hezky vyplácat, protože zrovna většina nepřátel bude číhat za bukem.
Hrst prášků vyléčí i prostřelenou plíci
Celkově je akce dynamická a vyžaduje od vás konstantní pohyb, využívání bullet time i krytu. Nestůjte na jednom místě, nevrhejte se vpřed jako šílenci, nesnažte se hrát zákopovou válku. Efekt je skvělý, adrenalin vás žene vpřed a napomáhají tomu i filmečky, které mohou být kdykoliv přerušeny nějakou tou akční minihrou, kdy je třeba zase někoho odstřelit. Pokud by vám přišla hra opravdu těžká, jde zapnou jeden ze dvou stupňů autoaimu (částečný a plný), ale to ubírá celému akčnímu baletu nemalou část kouzla. Nicméně, jako jednorázová pomoc při sekvenci, kdy už po desáté nevíte jak dál, může být šikovná.
Nabídka zbraní je také dostatečně zajímavá a široká. Musíte si ale rozmyslet, zda chcete tahat těžkou, dvouruční zbraň nebo čapnout dvě jednoruční do smrtícího dua. Oboje neunesete, takže váš čeká stovka Sophiiných voleb, zda to bude beretta s uzi, nebo ta krásná brokovnice.
Právě tohle tempo, které ruku v zakrvácené ruce kráčí s parádním stylem vyprávění vás nenechá ani na chvíli vydechnout a hlavně, vůbec vás nenechá pomyslet, že je hra lineární a vlastně se neustále opakuje. Ale co, to byly i první dvě a jak byly skvělé. Tady se potvrzuje hned několik věcí. Aby byla střílečka dobrá, nemusí být nelineární. Stačí mít dobrý design úrovní a správný poměr ingrediencí. Nemusíte ani přicházet s něčím novým.
Svým způsobem je Max Payne 3 pekelně neoriginální. Stejně tak jde mít hru s ryze filmovým feelingem a přitom nevytváříte dojem, že chvíli hrajete a chvíli koukáte na film Michaela Baye (vrhám káravý pohled k posledním dílům Call of Duty). Stačí vše dobře poskládat a držet hráče za k... ehm, pod krkem. Kampaň Max Payne 3 je jednoduše vynikající, strhující a omamně intenzivní jak herním obsahem, tak samotným vyprávěním příběhu.
Multiplayerová školka je otrava
U singleplayeru ale tentokrát nekončíme. Jsou tu arkádové módy, v nichž se můžete vyblbnout třeba v běhu na čas, který vám utíká a dobíjí se jen likvidací protivníků. Především je tu ale multiplayer, na nějž nás tvůrci dost intenzivně lákali. Ve výsledku stojí za vaši pozornost, ale proces, který musíte projít, abyste se k tomu nejlepšímu v multiplayeru dostali, je otravný. Jestli něco multiplayerovka nemá mít, je to „kurz pro začátečníky“, kdy musíte splnit nějaké úkoly, aby se vám odemkly elementární věci, jako je tvorba loadoutů a hlavně klíčové módy, kterými se hra chlubí.
V tomto případě to bylo nashromáždění padesáti killů v nováčkovských deathmatchích, což se nezdá být tolik, ale pořád jsou to tak dvě hodiny, zvlášť pokud hrajete bez asistence střelby (v multiplayeru jde pouze částečná a servery jsou oddělené pro ty, kteří ji využívají a pro ty ostatní). Proboha, já chci zkusit ty vaše slibované války gangů a ne se tu plácat v osmi lidech kvůli nějakému pochybnému nováčkovskému kurzu v módu, který mě nebaví!
Když ale tyto strasti překonáte, odemkne se vám celý multiplayer, který dá na všechny počáteční nepříjemnosti zapomenout. První sympatickou věcí na multiplayeru je to, že neustále něco odemykáte a plníte. Zkušenosti, milion výzev, které se postupně kumulují, vylepšujete zkušenosti se zbraní, takže je účinnější, okrádáte mrtvoly, takže střádáte na lepší zbraně i vybavení a tak dále. Stejně tak dobrá je tvorba loadoutů. Jste limitováni určitou nosností, která se vám zvedá s novými úrovněmi. To vás omezuje ve výběru, co všechno do boje s sebou a na sebe vezmete.
zdroj: Archiv
K tomu jsou tu sloty na bonusové předměty (třeba bombu, která způsobí, že okradení vaší mrtvoly bude posledním činem hráče) a samozřejmě perky. Nechybí mezi nimi ani bullet time, který zpomalí všechny ve vašem zorném poli, což pomůže i spoluhráčům. Perky fungují na principu nabíjení za sérii akcí a jdou střádat až na tři stupně účinnosti. Můžete pálit průraznějším střelivem, vidět nepřátele skrz zdi nebo všem společníkům zvýšit zdraví. Nejvtipnější je ale perk, který způsobí, že protivník přestane rozeznávat, kdo je přítel a kdo nepřítel. Milý chaos.
Co se týče tvorby postavy, je tu skutečně široká paleta jak funkčních, tak estetických možností a to za každou hratelnou stranu. Pokud rádi oblékáte panenky, určitě budete v sedmém nebi. Co se týče samotných módů, standard typu Deathmatch a Team Deathmatch ničím extra nepřekvapí. Zajímavější už je mód v němž je jeden hráč Max Payne, je tužší, drsnější a polyká spoustu prášků a ostatní chatrní gangsteři se jej snaží dostat. A když už se to jednomu povede, stane se Maxem. Celkem zábavné, adrenalinové, ale největší pozornost by asi měla směřovat ke Gang Wars.
Padouši proti padouchům
Gang Wars má být jakýsi doplněk děje. Není tomu tak. Ačkoliv vám vypravěčka vždy sděluje, jaký gang se pokouší o co, je tu jakýsi oslí můstek na kampaň a vše je doplňováno stylovými animačkami, kde vidíte i svého avatara, přesně tak, jak jste si jej načančali, děj kampaně to nijak nedoplňuje. Je to jednoduše další variace na Warzone mód z Killzone 2, doplněný o animačky (což je pro změnu z Killzone 3).
Hraje se na pět kol, kdy se mění jednotlivá zadání. Jednou máte zlikvidovat člena cizího týmu, jindy zabránit odpálení bomby, pak zase donést bágl s penězi na bod vyzvednutí. Vše se vám sčítá a v pátém, posledním, kole nastává týmový deathmatch, kde se počet ticketů na tým odvíjí podle toho, jak moc se mu dařilo v předchozích kolech. Je to chytrý nápad a opět, celkem adrenalinový. Ona je většina věcí v Max Payne 3 adrenalinová.
Samotný styl hraní multiplayeru je až překvapivě dobře odladěný. Zbraně dělají to, co byste čekali a vše pěkně odsýpá. Mapy jsou dostatečně variabilní na to, abyste si nevystačili s jedním nastavením, protože jedna věc je střet ve favelách a druhá přestřelka v kancelářích. K masakru není nikdy daleko a průběh ozvláštňují nejen výše zmíněné perky, ale i třeba možnost vsadit si na další kolo nějaké peníze nebo vyhlásit vendetu hráči, který vás alespoň dvakrát zabil. Dostanete pak víc zkušeností, peněz a hlavně je zábava hledat jednoho daného člověka na šíleném bojišti.
Navíc můžete v multiplayeru vytvářet klany (gangy) a vrhat se do vzájemných bitev. Jednoduše, pokud vám tento styl akce sedne, nemusíte končit kampaní a můžete se vesele vrhnout do války gangů v multiplayeru, protože je životaschopný a zábavný. Neklade sice příliš velký důraz na týmovou koordinaci a podpůrná role tu spočívá většinou v tom, že někoho načnete, než ho kamarád odstřelí, ale zábavou na pár desítek hodin určitě disponuje.
Max Payne 3 je jednoduše vynikající jízda, nebo spíš běh jednoho sebedestruktivního maníka, který se nesmazatelně zapsal do herní historie mizernou náladou, alkoholismem a haldou mrtvol. Je skoro až s podivem, jak moc je hra za tohohle zahořklého cynika bez kousku štěstí zábavná. A když doběhnete na konec trati, čeká na vás solidní porce válek v multiplayerovém podsvětí. Tahle hra baví a vydrží bavit dlouho.
