Zní to hrozně honosně, ale znamená to, že je tu Juliet, roztleskávačka s velkými ňadry, hlubokým výstřihem a kratičkou sukní, která motorovkou porcuje zombie. Postupně jsem se na hru začal těšit, ale když jsem viděl milionté video s Juliet, které bylo na jedno brdo, začal jsem se bát, jestli vlastně není tahle stylizace všechno, co dokáže hra nabídnout.
Má jí motorovou
A skoro jsem měl pravdu. Po první hodině hraní jsem byl z Lollipop Chainsaw celkem slušně otrávený. Z většiny dosavadní akce jsem měl pocit, že splňuje všechny podmínky proto, abych o ní mohl říct, že to je „one-trick pony“. Nutno říci, že jsem si v následujících cca pěti hodinách dojem trochu poupravil. Ona prostě tahle hra vážně není jednoduchá na nějaké zhodnocení, protože je až příliš ujetá a opravdu hodně záleží na tom, jak moc vás bude bavit stanovený styl humoru.
Základní myšlenka je jasná. Juliet pokazila narozeniny zombie invaze, takže musí vytáhnout své střapce, motorovku a posléze i hlavu svého přítele, kterou mu musela amputovat, aby se nestal zombíkem. Což mu nebrání v tom, aby vše nekomentoval a nestal se příležitostnou zbraní. Jak se Juliet probírá městem plným zombií, odhaluje i důvod téhle apokalypsy a na konci každého levelu se musí vypořádat s jedním bossákem.
Stovky přeříznutých zombií
Lollipop Chainsaw je v podstatě klasická mlátička plná komb, která si postupně za měnu, která vypadává ze zombií, dokupujete. Komba samotná nejsou obtížná na zapamatování a provedení, ale protože je Juliet poněkud křehká a má limitovaný rejstřík obraných chvatů, ta delší a účinnější komba, bez nichž se v pozdějších fázích neobejdete, je těžké provést, aniž by vám zombie útok nepřerušily. Problém je přitom v zakomponování komb do hry. Nemáte pocit, že by to byla výzva, spíš malá designérská chyba, která hru neztěžuje stylem „jo, teď jsem to dal“, ale spíš „proboha už to zase dělá kraviny“.
Že hra není jednoduchá, to je bezesporu dobře. S Juliet je třeba být neustále v pohybu, používat úhyby, přeskoky a zombie ohlodávat, dokud se jim nedá useknout hlava. Pravdou ale je, že úspěšné provedení je spíše o náhodě, než umění. Prostě je kolem vás těch zombií obvykle tak moc, že tolik žádané setnutí hlavy několika zombií najednou je spíše dílem náhody, než vaší úspěšné snahy. Navíc, samotná komba se poněkud nesmyslně kupují od těch základních, která velmi často vůbec nevyužijete. Vypadá to, že vám je někdo hodil do cesty, abyste hned nekupovali ta účinná.
zdroj: Archiv
Vyvrcholení s bossem
Samotné mlácení zombií se mi osobně po nějaké době přejedlo. Ano, obtížnost se zvedá, ale prostě jsem necítil, že by to po třech hodinách byla taková zábava. Občas stereotyp naruší minihry, kdy velmi často někoho chráníte, ale tady je zase problém, že nepoznáte, kdy je to minihra nepovinná, a kdy povinná. Někdy se vám z chráněného spolužáka (když jej neochráníte) stane jen silná zombie, někdy je to restart od checkpointu a body dolů v důležitém hodnocení na konci levelu.
Naopak, jednotliví bossové jsou prostě radost. Jsou vtipně a nápaditě nadesignovaní a jejich porážka vyžaduje z vaší strany nějakou strategii. Jejich vizuální design je mile úchylný, ať už jde o megaslepice, nebo třeba drsného punkera, který zhmotňuje svou muziku. Na bossácích se nejvíce ukazuje tvůrčí kreativita týmu a je možná škoda, že se nepromítla do designu zombií v obecném měřítku.
V hlavní roli kalhotky
Nejvíc se ale tvořivost vývojářů projevuje ve stylizaci hry. Je cvoklá, vyzývavá, karikující. Komiksové předěly vypadají skvěle, ale hlavní je postava Juliet a její stereotypizace. Maximální sexualizace s nadsázkou vytváří prazvláštní „kalhotkový“ humor, který si vlastně dělá legraci sám ze sebe. Nemůžu říct, že bych se nějak extra smál, na to už mi nějaký pátek není -náct (což ale nemyslím kriticky), ale musel jsem prostě ocenit tu vyzývavost vzhledem k publiku.
Lollipop Chainsaw předvádí totální nadsazení stereotypů o střední škole a roztleskávačkách a absurdní zdůraznění náctileté sexuality na hraně fetišismu. Takže ano, je vidět, že hru dělali Japonci. Pobavilo mě, že některé americké kritiky pohoršily obscénnosti, kterými protivníci Juliet častují. Obávám se, že nejsem asi dostatečně konzervativně založený, ale nějak mě ani nepohoršily, ani nepobavily. Pokud někoho ano, asi jsou na svém místě, protože tahle hra je provokace hned na několika úrovních.
Jedno číslo nestačí
Ve výsledku ale platí, že když úchylnost, tak ji mám rád spíše na způsob Shadows of the Damned. Přiznám se, že i když je komplexní pojetí prakticky všech prvků záměrně takové, aby šly přes čáru, navíc v cvoklé kompozici, z níž by i Nyan Cat dostala epileptický záchvat, právě ten všudypřítomný humor a zdůraznění toho, že se hra nebere vážně mi zabránily v ponoření do děje. Týká se to i konce, který... no ale to uvidíte sami.
Pět, šest hodin herní doby, kterou kampaň nabízí, je dle mne akorát. Ano, je to málo, ale víc by stylizace ani herní obsah neutáhly. Navíc, tahle hra je zcela jasně koncipována jako arkádovka, k níž se vracíte a zkoušíte pořád dokolečka nové věci, odhalujete skryté věci a hlavně překonáváte předchozí skóre.
Je tedy Lollipop Chainsaw dobrá hra? Určitě není nepovedená. Zda se do ní zažerete závisí v první řadě na tom, jak vám sedne specifický styl humoru. Hra sama umí nabídnout výzvu, má několik skvělých okamžiků, pár geniálních postav (hlavně Julietin otec), ale občas vás zase dokáže dost otrávit. A že bych se opravdu bavil a nechal hrou vysloveně strhnout, to mohu s čistým svědomím říci jen o soubojích s bossy. Ten zbytek je dobrý. Lehce nadprůměrný.
