Rayman Jungle Run - recenze
Michel Ancel se nikdy netajil náklonností k jakémukoliv přístroji, který má ovládací prvky a displej schopný zobrazovat pohyblivou grafiku, protože na takových věcích se s trochou snahy dá vždycky rozjet Rayman. Jeho věčně optimistický hrdina si tak zaskákal na Game Boy, N-Gage, Dreamcastu, Mac OS i na mobilních telefonech. Do portfolia ale něco chybělo – vydání na iPhonech, iPadech a na Androidu. Jungle Run spolehlivě zaplňuje jak tuto mezeru, tak tu mezi Rayman Origins a Legends.
Of Orcs and Men - recenze
Jakmile se to ve světě her zaleskne něčím novým nebo alespoň trochu neokoukaným, většina hráčů okamžitě zbystří svou pozornost. Pravda je taková, že jsme se přejedli různých klišé, která svým vydavatelům zajišťují jisté a tučné výdělky. Prostě chceme změnu! Nemusí jít o nic velkého, ani revolučního, stačí jen, aby to dobře fungovalo. Of Orcs and Men nabízí jedno neotřelé řešení, což je dobře, ale také moc dobře nefunguje jako celek, což rozhodně není důvod k radosti.
Fable: The Journey - recenze
Když studio Lionhead, v té době ještě s vizionářským Peterem Molyneuxem v čele, oznámilo pokračování série Fable pro Kinect, jímala většinu fanoušků hrůza. Ne že by byl Peter neschopný, naopak. Bohužel však proslul také tím, že má smysl pro nápady, které v běžném světě moc nefungují. A hra Fable: The Journey je toho jasným důkazem.
Dishonored - recenze
Uf. Mám za sebou spoustu zábavných hodin, během nichž jsem protáhl humánního, mlčenlivého zabijáka Corva uličkami a zákoutími Dunwallu a vyřešil politické otřesy, které měly původ ve vraždě císařovny. Tu promptně hodili na krk mně, tedy Corvovi, čímž i stvořili název hry. Dishonored.
Tokyo Jungle - recenze
Poutavé apokalyptické téma nemusí vždy přinést nenažrané mrtvoly, vyzáblé bestie holdující lidské krvi, agresivní mimozemské bytosti nebo děsivé přírodní živly. Bohatě stačí, když se dozvíme, že všichni lidé si prostě vzali dovolenou a vládu nad světem přebírají zvířata.
Mass Effect 3: Leviathan - recenze
Mass Effect 3 většinu hráčů 95 % času královsky bavil, aby pak spoustu skalních fanoušků nakrknul kontroverzním koncem. I proto možná určitá skupina hráčů tohle DLC odsoudí, aniž by jej hrála, protože „přece nepřebije ani nevylepší ten hrozný konec.“ No, budiž, jejich boj. Připraví se tím ovšem o pár hodin velmi solidní zábavy, protože Leviathan je povedené rozšíření herního zážitku z ME3.
Carrier Command: Gaea Mission - recenze
Když pomineme solidní kus jménem Hostile Waters, tak jsme čekali čtyřiadvacet let, až někdo pochopí, že Carrier Command z roku 1988 byla fantastická hra, na kterou se neprávem zapomnělo. Spojit taktickou válečnou akci s mořeplavectvím a realtimovou strategií je přece tak atraktivní koncept!
Torchlight II - recenze
O Torchlight se v žertu říkalo, že jeho největší přeborníci se rekrutují z řad nemocných Parkinsonovou chorobou. Zuřivé klikání myší těmto lidem prý sedne nejlépe. Jasně, je to trochu černý humor, ale pokud si myslíte, že druhý díl přišel s nějakou převratnou novinkou, tak se šeredně pletete. Jenže jinakost by nikdo dvojce nepřál a zároveň neodpustil.
Resident Evil 6 - recenze
„Tohle není Resident Evil!“ zahuhňala (drahnou dobu nepoužívanými hlasivkami) zombie, a jako masivní (ne)živá ozvěna se ozvali její nehezky vonící kumpáni: „Tohle není Resident Evil!“ Vzhledem k tomu, že se nakupili v malém prostoru ve značně nezdravém množství, obětoval jsem jeden ze zápalných granátů a proměnil celé skuhrající defilé v mnohem voňavější zdroje světla.
Mark of the Ninja - recenze
Kvůli mohutné masáži akčními filmy má spousta z nás značně zkreslené představy o způsobu boje, kterým ninjové prosluli. Praví ninjové sice jsou tvrdí bojovníci, nevrhají se však bezhlavě do lítého boje proti mohutným přesilám. Naopak. Otevřený boj je pro ninju pouze krajním řešením jinak bezvýchodné situace. Ninjové se v první řadě soustřeďují na špionáž, infiltraci, sabotáže a atentáty.
Borderlands 2 - recenze
Komiksová RPG střílečka Borderlands si mezi hráči zaslouženě vydobyla status rozhodně ne dokonalé, ale nesmírně zábavné záležitosti a na druhý díl se čekalo s nemalým očekáváním. Čekání už je však u konce, veškerá reklamní masírka může jít stranou a vy se už v pátek budete moci vrhnout zpátky do (zprvu mrazivého) objetí Pandory. Co vás čeká?
Transformers: Fall of Cybertron - recenze
Transformers. Jedna z nejoblíbenějších hraček v historii. Určitě není nic snadného, vyrovnat se vysněným světům, které si její fanoušci odmalička zdokonalovali a hýčkali. Na druhou stranu je nad slunce jasné, že v zájmu svých oblíbených hrdinů dokáží tito fanoušci i leccos odpustit.
Symphony - recenze
“Jaký si to uděláš, takový to máš,” zpívá se v jedné známé písni. Tuhle klasiku jsem v Symphony nezkoušel, ale máloco vystihuje novinku od Empty Clip Studios lépe. Nenechte se zmást popisem. Když se řekne hudební indie hra, tak si většina z nás asi představí Audiosurf. Symphony má ale mnohem blíž k shoot 'em upu, která na začátku téhle generace nakopnula Xbox Live Arcade - Geometry Wars. Víc, než s hudební hrou tu máme čest se střílečkou s hudebními prvky, která vám přivodí karpální tunel rychleji, než Diablo III. Kolik her to o sobě může říct?
Orcs Must Die! 2 - recenze
Když před necelým rokem vyšel vynikající mix akční hry a tower defense strategie jménem Orcs Must Die!, rozhodně jsem nešetřil chválou a hlavně si užíval perfektní zábavy. Druhý díl jsem si proto nesměl nechat ujít.
Iron Brigade - recenze
Studio Double Fine se po necelém roce rozhodlo předělat Iron Brigade (Trenched na X360) i na PC. A jelikož jde o tvůrce Psychonauts nebo Stacking, neochudili nás o velmi osobité zpracování hry v žánru, který v posledních letech zplodil celou řadu variací. Spojit mech akci viděnou z pohledu třetí osoby a klasickou tower defense strategii? Pro Double Fine žádný problém.
Darksiders II - recenze
Letošní rok je pro fanoušky her na hrdiny učiněným rájem a svojí troškou do mlýna přispívá i THQ, která do lítého boje s finančními problémy vysekla žolíka v podobě Darksiders II pro PlayStation 3 (testovaná verze), Xbox 360 a PC (české titulky).
Hybrid - recenze
Myslíte si, že už jste přišli na kobylku všem multiplayerovým akčním hrám? Hybrid vás z tohoto šeredného omylu hodně rychle vyvede. Jde o unikátní titul, který svým neotřelým zpracováním dokazuje, že i na plně obsazeném bitevním poli, jemuž vévodí takoví giganti jako Gears of War, Battlefield nebo Call of Duty, je stále ještě dost místa pro zdravou konkurenci.
Sleeping Dogs - recenze
Je to paradoxní. Před rokem a něco byl True Crime Hong Kong mrtvý. Na Activision byla hra příliš drahá a vývoj se táhnul. Nyní mám v ruce výsledek životodárné léčebné kůry, kterou hra prošla s přechodem pod Square Enix, kde jí krom jiného dali i nové jméno - Sleeping Dogs. A musím říci, že kdyby hra před rokem opravdu a nezvratně zemřela, byla by to nejenom zatracená škoda, ale velká nehoráznost a ztráta pro všechny fandy žánrů, které Sleeping Dogs mixuje a dělá to způsobem, který občas nechává ústa otevřená - dokořán.
Mount & Blade: Warband - Napoleonic Wars - recenze
K máločemu jsem přistupoval tak opatrně, jako ke komerčnímu modu (či DLC) Napoleonic Wars pro vynikající, nedostižnou a nedoceněnou hru Mount & Blade: Warband. Už dříve se ukázalo, že modderská komunita sice této hře prospívá, ale když už vyjde nějaký ten komerční mod, není to úplně na skákání do stropu. Ukázkovým případem budiž With Fire and Sword. Navíc, když vám někdo servíruje čistě multiplayerový mod, hned máte tendenci ho podezírat, že chce hodně koláčů za málo práce, nebo tak nějak. Krom jiného vás tím totiž připraví o možnost popojíždět po mapě Evropy jako žoldák během Napoleonských válek, což se neodpouští.
Lollipop Chainsaw - recenze
Upřímně, dlouho jsem neměl v ruce tak těžko hodnotitelnou hru, jakou je úchylárna od Grasshopper Studios a Suda51 (oni nedělají prakticky nic jiného, než úchylárny, viz třeba Shadows of the Damned) jménem Lollipop Chainsaw. Poprvé na sebe upozornila na loňské E3 absurdní kombinací zombie mlátičky a stereotypizace střední školy a sexuality.
