Sly Cooper: Thieves in Time - recenze
„Soňácký“ handheld PlayStation Vita trpí od svého vydání nedostatkem plnohodnotných herních titulů a rozpačitým majitelům nezbývá než doufat, že se letos dočkají bohatší nadílky než v loňském roce. Ostatně, únor přinesl vynikající JRPG Persona 4 Golden a březen nabízí nové pokračování legendární arkádové série Sly Cooper.
StarCraft II: Heart of the Swarm - recenze
Blizzard není schopný vydat hru včas. Většinou se dočkáme odkladu, prodloužení bety nebo jiných komplikací. Podobně tomu bylo i v případě StarCraft II: Heart of the Swarm. Zergské kampaně jsme se měli dočkat původně v druhé polovině minulého roku. Po půlroční betě hra vyšla až teď. Odkladu o pár měsíců a nezvykle dlouhé betě můžeme ale děkovat, protože díky tomu máme čest s něčím, co se v herním průmyslu nestává tak často.
Anarchy Reigns – recenze
Platinum Games je tak trochu nedoceněné studio. Dělá poctivé hry, zábavné hry, ale vydavatelům jejich titulů buď nefunguje marketing, nebo si na ně zasedl nějaký zlý herní bůh. Doopravdy uspěla jen Bayonetta a částečně MadWorld, protože přinesl na tehdy „slušné“ Wii brutálně masakrální akci, u které jste se občas pořádně zapotili – doslova.
God of War: Ascension - recenze
Vstal Kratos z mrtvých? Dokázal se snad vylízat z řezničiny na konci třetího dílu, že ho plebejci ze Santa Monica sebevědomě a s plnou parádou opět servírují majitelům letos již nedobrovolně dosluhující „soňácké“ videoherní mašinky?
Mass Effect 3: Citadel - recenze PC verze
Čas zavzpomínat na vybojované bitvy i padlé kamarády, čas popít s těmi současnými před tím, než se vydáte zachránit vesmír. Přesně to mělo nabídnout Mass Effect 3 DLC s podtitulem Citadel společně s další příběhovou misí, která přinese nějaké to střílení a standardní porci rozhovorů. Co se ale ve skutečnosti BioWare podařilo naservírovat, to překonalo veškerá očekávání. S klidným srdcem můžu prohlásit, že jsem snad žádné lepší DLC doposud nehrál.
Tomb Raider - recenze
„Aaaa, zase jsem mrtvá!!!” Až smích manželky z vedlejšího pokoje mě vytrhl z hraní a vrátil zpátky do sladké reality. Sladké proto, že oproti tomu, co zažívá v Tomb Raiderovi Lara Croft, je realita, i se řvoucím dítětem, patlajícím ovocnou přesnídávku po Xboxu, procházkou růžovým sadem. Že je nový Tomb Raider skutečným restartem celé slavné archeologické série naznačuje nejen Lařin věk a absence podtitulu v názvu hry, ale především způsob, jakým designéři z Crystal Dynamics s populární herní ikonou zacházejí.
Crysis 3 – recenze multiplayeru a konečné hodnocení
V recenzi singleplayerové části Crysis 3 bylo zdůrazněno, že tato série budí pozornost především svým skokovým grafickým zpracováním. Crytek však své nynější multiplayerové ambice dával hlasitě najevo a online složce jsme se tudíž rozhodli věnovat zvláštní prostor. Ostatně, když hlava studia už dlouho před vydáním Crysis 3 řekne, že svou budoucnost vidí na internetu a promuje při tom svou úspěšnou free-to-play střílečku Warface, člověk si domyslí, že by se toto směřování mohlo týkat i završení známé série.
Crysis 3 - recenze singleplayeru PC verze
Recenzi multiplayerové části a celkové hodnocení hry i s verdiktem najdete v tomto článku!
Dungeonland - recenze
Zapomeňte na příběh a upozaďte význam zkratky RPG, který se ve spojení s dungeony a kobkami všeobecně skloňuje. Dungeonland je spíše akční mlátička, než nějaká hra na hrdiny, kde je třeba rozvíjet své schopnosti a činit důležitá rozhodnutí. S oběma přimhouřenýma očima by se hra dala označit za brutálně osekaný hack ‘n’ slash, který vás nejdříve vyděsí šíleně vysokou obtížností, aby vzápětí odkryl chytlavé jádro hry, které spočívá procházení tří víceméně náhodně generovaných prostředí a porážení desítek silných nepřátel. Ideálně v multiplayeru.
Dead Space 3 - recenze
V očekávání před vydáním dalšího pokračování původně hororové sci-fi série Dead Space nejspíš každého zajímalo, nakolik příklon k akční stránce potlačí hororovou atmosféru obdivovanou v prvním díle. A nejspíš každý si z traileru nebo dema s nostalgickým posteskem vyvodil, že to prostě nebude stejné. Inu není. No a?
Aliens: Colonial Marines - recenze PC verze
Když mi bylo dvanáct, zbastlil jsem si z plastového samopalu, gumové sekerky, vysloužilé žehličky a plechového kastlíku na propisky DIY variaci na mariňácký smartgun. Byla to skulptura, na kterou při mé vrozené šikovnosti padlo několik kilometrů kobercové pásky, ale výsledek stál za to — pokud někdy rodnému sídlišti hrozila invaze vetřelců, JÁ byl připraven jí čelit. Nevím, jestli to něco vypovídá o mém dětství, ale rozhodně to znamená, že bych měl být ideální cílovkou Colonial Marines. Kdyby mi bylo dvanáct.
Strike Suit Zero - recenze
Čtyři a půl tisíce lidí zaplatilo na kickstarterové kampani na dokončení (protože hra už byla v pokročilém stádiu vývoje) Strike Suit Zero téměř sto sedmdesát pět tisíc dolarů – mnohem víc, než vývojáři z Born Ready Games žádali. Důvodem byla lákavá představa vesmírných bitev, ve kterých se standardní průměrná raketa mění v neporazitelného transformera, posla vesmírné apokalypsy. A kdo by něco podobného nechtěl!
DmC - Devil May Cry - recenze
Bojovky jsou velmi křehký žánr. Stačí málo a po půlce hry zjistíte, že už se nebavíte. Stačí více a ještě dříve zjistíte, že hra nenabízí dostatečnou výzvu, uspokojení z dobře poskládaného komba, nic co by vás táhlo dál. Jinými slovy, udělat opravdu dobrou bojovku, která obstojí po celou herní dobu, není zrovna snadná věc a už jsme se párkrát přesvědčili, že může být hodně povolaných, ale málo vyvolených. Jak nakonec dopadla DmC -Devil May Cry? Nu, pokud už jste otevřeli článek, víte to - vy ostatní se zatím uspokojte s konstatováním „skvěle“.
LittleBigPlanet 2: Cross-Controller Pack - recenze
Arkádová série LittleBigPlanet patří k těm exkluzivním titulům, kvůli kterým by hráčům doma neměla chybět herní konzole od Sony, ať už jde o mateřskou PlayStation 3 nebo handheldy PSP a PlayStation Vita. Hadroví panáčci se nadobro usadili v miliónech hráčských srdcí, ze kterých je po letech jen tak někdo nedostane.
Sonic & All-Stars Racing Transformed - recenze
Modrý ježek Sonic je synonymum rychlosti. Možná i proto mu na první pohled sluší posadit se do závodního auta, sezvat kamarády ze všech možných her od Segy a dát si závod o to, kdo první protne cílovou pásku. Tak nějak by se totiž dala shrnout hlavní myšlenka Sonic & All-Stars Racing Transformed (dále jen Transformed), hry, ke které jsem zprvu přistupoval s lehkou nedůvěrou, aby mě během několika málo minut pohltila a ukousla si z mého volného času spoustu hodin.
Miasmata - recenze
Občas se člověku rozsvítí, až když se pořádně uhodí do hlavy. Miasmata mi po prvním setkání přišla jako katastrofa. Do práce s ní jsem se pustil mezi svátky a uprostřed horečky, kterou jsem marně uplácel paraleny, a chtělo se mi pochopitelně umřít. Protože hrdinou hry také cloumají vysoké teploty, mohl bych tomu říkat Stanislavského metoda recenzování, ale namísto toho jsem radši vypnul počítač a zalezl pod duchnu.
Waking Mars - recenze PC verze
Je na Marsu život? ptá se David Bowie rok předtím, než pro jistotu nazve svou doprovodnou kapelu Pavouci z Marsu. Nedávno vyvráceným nálezům z Curiosity navzdory - ten kdyby věděl! Probudit Mars tu znamená propadnout do hlubin jeskyně, kam se lidem koncem jedenadvacátého století zaběhla robotická sonda 0CT0. Po jejích (osmi) stopách pátrá kosmonaut Liang a s jetpackem na zádech odhalí rozsáhlou podzemní síť, kde ho vzápětí uvězní sesuv půdy. Nebo přesněji: kde VÁS uvězní sesuv půdy.
Mass Effect 3: Omega - recenze
Vrátit se po řadě měsíců do světa akčního RPG Mass Effect 3 (pokud nepočítám povedené DLC Leviathan) s sebou neslo poměrně velkou míru nostalgie a ještě větší nálož dat stahovaných z Originu. Ale povedlo se, nahrál jsem pozici před misí, z níž už není cesty zpět, a vydal se osvobodit vesmírnou stanici Omega, domov všech gangsterů a dalších pochybných existencí, ze spárů organizace Cerberus. Což je, jak si nejspíše vybavíte, organizace plná lidí, takže na souboje s exotickými druhy monster můžete v tomto DLC zapomenout.
Nintendo Land - recenze
Když jsem byl malý, existoval v pražských Holešovicích Park kultury a oddechu Julia Fučíka, socialistická verze amerického Disneylandu. Bylo tam všechno, co si malý kluk mohl přát. Střelnice. Strašidelné zámky. Řetízkáče. Horská dráha. Stánky s cukrovou vatou. Maringotky s videohrami. A spousta podivných lidí v prodřených džínsách opřených se znechuceným výrazem o kolotoče, na rtech jim visela skoro dokouřená startka a v ruce drželi lahvové pivo. Kolotočáři. Byl to jiný svět, vzrušující, tajemný a také slizký a umouněný. Návštěvy „juldy fuldy“ byly nezapomenutelné.
Grand Theft Auto: Vice City - recenze
Grand Theft Auto: Vice City se mi před deseti lety vrylo do paměti víc, než kterákoliv hra té doby. Jistě v tom nejsem sám. Netradičně pestré barvy, roztančená osmdesátá léta, první GTA s osobitým dabingem, ve kterém se vtipem a ostrými, politicky nekorektními, dialogy nešetřilo. A samozřejmě špičkový soundtrack. Typický Rockstar. Zjevení bylo znásobeno také vydáním přesně rok po revoluční trojce. Bez číslovky v názvu to mohlo vypadat jako prostý datadisk. Pod neonovou slupkou se ale skrývalo víc, než jen obyčejné pokračování.
