Zeno Clash II - recenze
Vezměte obraz Salvatora Dalího, plastiky Jana Švankmajera a Doylův Ztracený svět a nechte Mika Tysona, aby do nich mlátil tak dlouho, dokud nevytvoří jednolitou hmotu. Pak zavolejte chlapce z chilského studia ACE Team, ať z ní upečou hru – dostanete Zeno Clash, výlet do báječně nesmyslné krajiny osídlené fantastickými bytostmi, které spolu nejraději komunikují pěstními souboji.
Sanctum 2 - recenze
Kdysi dávno (ne nutně v předaleké galaxii) jsem o prvním Sanctum řekl, že je to spíše příslib nežli plnohodnotná hra a ono se nebylo čemu divit. Map nebylo mnoho, hratelnost a herní koncept byly tehdy do jisté míry experimentální a některé herní mechaniky potřebovaly doladit.
Metro: Last Light - recenze PC verze
Jak to říkal Pavel Bém, tunely jsou vděčná věc. Vinou se do tmy a co v té tmě číhá, to už je na vaší pověrčivosti a strachu z neznáma. Dmitrij Gluchovský vzal tunely z nejtunelovatějších, síť moskevského metra, která je ohromující i strašidelná sama o sobě, a napěchoval ji lidmi, mutanty a paranormálními jevy.
Monster Hunter 3: Ultimate - recenze
Série Monster Hunter je oblíbená především v Japonsku a v USA, u nás (čti v Evropě) ji moc lidí, alespoň dle mého dojmu, nezná. S každým dalším dílem se ale ukazuje, jaká to je škoda. Monster Hunter je totiž oslava hardcore RPG, které se dá hrát stovky hodin, dají se v něm vyrábět meče, brnění, pasti a hlavně tedy lovit obří monstra, která si nedají nic líbit. A když myslím nic, myslím tím nic ve stylu v poslední době populárního Dark Souls.
Retro/Grade - recenze
Z vousků mi jako cinkrlata ještě padají kousky ledové tříště, ale tělo mi přitom hicuje tak, že by si mě lidé mohli dávat do koupelen místo karmy. Chladný vesmír občas přináší horké chvilky. Třeba když vás v drobné raketce pošlou vstříc roji stovek nepřátel a ještě se k tomu ručičky na božím ciferníku roztočí nazpátek. Ano, vzad. Retro/Grade je óda na šílenost.
Lego City Undercover: The Chase Begins - recenze
Po dlouhých letech tvorby her postavených z Lega a veleúspěšných licencí (Indiana Jones, Harry Potter, Star Wars, apod.) přišli vývojáři z TT Fusion (divize TT Games) s nápadem vykašlat se na profláklé značky a vyrobit si vlastní „klon“ GTA - jen tedy opět postavený z Lega. Vzniklo z toho kvalitní a vtipné Lego City Undercover, které je v současnosti jednou z nejlepších her na konzoli Wii U. The Chase Begins je prequelem "velkého" Wii U titulu, který nedávno vyšel na handheld Nintendo 3DS. Povedlo se hře „navázat“ na úspěch svého staršího bratříčka, nebo tyhle kusy stavebnice nedrží moc pohromadě?
Mars: War Logs - recenze
Kdyby Mars: War Logs byla člověkem, trpěla by rozpolcenou osobností a to ne dvěma, ale rovnou několika. V touze být Falloutem, Riddickem, Mass Effectem nebo RAGE či Deus Ex ztrácí svojí vlastní identitu a namísto soudržných a odladěných pravidel kvalitního akčního RPG a mistrného adventurního scénáře přináší cosi, co by se v neohrabané poloze celé hry mělo jmenovat Mar: Wars Log.
Signal Ops - recenze
Podělal jsem to. Zrádce utekl dolů pro brokovnici, ale já za ním nemohl, protože mi signál vysílačky končil u schodiště. Vycouval jsem zpátky a přepnul na elektrikáře, čekajícího v boční ulici. Z jeho úhlu pohledu vidím, že podezřelý dům se dá obejít přes sousední střechu. S inženýrem to taky udělám a najdu na druhé straně zadní dveře do patra. Zašramotím paklíčem, dveře odemknu a – ruce vzhůru! Vpadnul jsem zrádci přímo do zad. Ať žije Temný Otec!
Far Cry 3: Blood Dragon - recenze
Píše se rok 2007. Krvavé slunce se skrz jedovaté mraky dívá na zpustošenou krajinu obydlenou draky s laserovým pohledem, zmutovanými krokodýly a fosforeskujícími pštrosy. Kybernetičtí vojáci Omega Force hlídají pevnosti obehnané silovými poli a z jejich podzemních laboratoří se ozývá nářek vědců přinucených k práci na zkázonosné zbrani. Z Kanady se stala kyselá pláň plná radioaktivity a Spojené státy bojují se Sovětským svazem. Hrajete Far Cry 3. A nestačíte se divit.
Luigi's Mansion 2 - recenze
Mariův brácha Luigi kdysi (psal se rok 2002) na GameCube za pomoci vysavače lovil duchy a v Nintendu si řekli, že by nebylo špatné tuhle herní mechaniku oživit. Kníratý instalatér v zeleném tričku se proto nedobrovolně vydává zachránit Evershade Valley před nájezdem jindy mírumilovných duchů, kteří vlivem zlého kouzla zešíleli a páchají neplechu.
Evoland - recenze
Ať už patříte mezi herní veterány nebo ne, možná na YouTube sledujete video kompilace či dokumenty, které mapují historii interaktivní zábavy. Už ze základní školy ale všichni víme, že z pouhého přednesu si člověk toho dějepisu příliš nezapamatuje, protože vědomosti se do hlavy nejlépe vryjí autentickými zážitky. Právě proto přichází ke slovu Evoland. Nejde sice o stroj času, tak daleko to francouzští tvůrci ze Shiro Games nedotáhli, ale je to hra o hrách.
Dead Island: Riptide - recenze
Trhlá a dekadentní. Jaká jiná vlastně může být hra, kterou zakázali v Německu? Ale vážně. Dead Island: Riptide má v sobě zvláštní kouzlo přitažlivosti. Je krásná, dynamická a chvílemi i extrémně zábavná, přestože dokáže být i neurvalá, nešetří hejskovskými manýry a hýří divnými chybami.
LEGO City: Undercover - recenze
Čeští chlapi se odjakživa dělí na drsňáky a měkoně, optimisty a pesimisty, Sparťany a Slávisty, egoisty a altruisty, trenkaře a slipaře, ale v neposlední řadě i na ty, kteří si v mládí buď hráli se stavebnicí Merkur, nebo trávili své dětství u Lega. A přestože spousta z nás by si přála někdy zahrát hity jako Merkur: Batman nebo Merkur: Star Wars, faktem je, že v globálním měřítku je posledně jmenovaná skupina v totální převaze. V důsledku toho nese zřejmě nejlepší hra pro konzoli Wii U název LEGO City: Undercover.
Metal Gear Rising: Revengeance - recenze
„Milostný dopis fanouškům“ je jedna z mnoha floskulí, jaké herní kritici často užívají k jednoduché charakterizaci hry, kterou jim šéfredaktor hodil na stůj s jasným rozkazem „zrecenzuj to“. Snaží se tím říct, že jde o hru, která je bez výhrad střižená na tělo dost specifické skupině hráčů a objektivně v řadě aspektů chybuje, ale zároveň má něco, co ze všech těch chyb dělá pozitivní atributy. Jistě, jenom pro úzkou skupinu hráčů, ale právě v této výlučnosti spočívá pro fanoušky nezanedbatelné kouzlo a přitažlivost.
Army of Two: The Devil's Cartel - recenze
První a druhý díl série Army of Two jsem měl rád. Obě hry kombinovaly ujeté charaktery ústřední dvojice postav s béčkovou akcí a patřičně nepatřičnými vtípky, ale hlavně kladly velký důraz na kooperaci, kterou dnešní střílečky z pohledu třetí osoby nepropagují v takové míře, v jaké by mohly. Když byla oznámena Army of Two: The Devil's Cartel, začal jsem se tudíž těšit na pořádnou dávku propracované kooperace.
Hitman: HD Trilogy - recenze
Ačkoliv nedávno vyšel Hitman: Absolution, na rovinu se přiznávám, že posledního Hitmana jsem hrál před zhruba sedmi lety. Mám na sérii skvělé vzpomínky plné adrenalinu, ničím nezkalených zážitků a vědomí jisté dokonalosti, kterou už přece nikdo nemůže překonat. Hitman hry mám zkrátka pokryté milosrdným hávem nostalgie, a když se na ně dívám zpětně, tak jedině přes růžové brýle.
Gears of War: Judgment - recenze
Série Gears of War podle mě nabídla jedny nejlepších third-person akcí současné generace konzolí. Od prvního dílu se Epic Games dařilo přidávat nové a nové věci, které systematicky zážitek vylepšovaly a spolu s atmosféricky podaným příběhem vše gradovalo v epickém finále Gears of War 3. Když bylo tedy oznámeno, že v rámci série vznikne příběhový prequel, do stropu jsem z toho rozhodně neskákal.
Castlevania: Lords of Shadow – Mirror of Fate - recenze
Série Castlevania ušla během své existence neuvěřitelně dlouhou a klikatou cestu. Od prvních dílů, které jsou pověstné svou obtížností, přes 3D inkarnace, v nichž hráče zabíjela hlavně kamera, až po současnost, kdy si série vzala v titulu Castlevania: Lords of Shadow slovo restart opravdu k srdci, vykradla nejednu značku a půjčila si spousty triků od současných rubaček jako God of War či Bayonetta. Výsledek nebyl špatný, proto není k podivu, že se chystá pokračování, které však na „jedničku“ nenavazuje přímo a s původní hrou je spojuje právě handheldový pokus Mirror of Fate.
Sniper: Ghost Warrior 2 - recenze
Na pokračování Sniper: Ghost Warrior z léta 2010 jsem si nějakou dobu myslel a nebyl jsem v tom sám. Slabost pro odstřelovací pušky a chlapíky, kteří je obsluhují ale, nejenom u mě, překonala rozporuplné dojmy z první hry. Navíc tu byla pořád velká šance, že tvůrci dokáží koncept ve druhém díle uchopit lépe a zároveň zachovají špičkové produkční hodnoty. Po necelých třech let od vydání prvního dílu jsme se všichni svorně dočkali a ...nyní už jasné, že další díl podobně intenzivně očekávat nebudu a hned vám vysvětlím proč.
BioShock Infinite - recenze
Povím vám příběh, jeden z mnoha. Necelé dva roky nazpátek jsme na Gamescomu dělali rozhovor s Kenem Levinem. Pavel Dobrovský a já, dvě paka z Level TV, ale taky dva hráči, kteří byli vůči zpovídanému v nefér pozici: Pavel skrze svou lásku k podmořskému Rapture, já zase pro desítky hodin, strávených na palubách kosmických lodí Von Braun a Rickenbacker. O čem si povídat s člověkem, který je zodpovědný za druhý System Shock?
