Assassin's Creed IV: Black Flag - recenze
Nestává se tak často, aby mi po nějaké hře zůstala v ústech stejná pachuť jako po dohrání Assassin's Creed III. Produkčně solidní hra, která ale nezvládla ukočírovat scénář a mnohé herní mechaniky, iritovala zejména tím, jak dokonale zazdila svůj potenciál. V jednu chvíli vás potěšila, v druhé profackovala. Když krátce po vydání trojky Ubisoft oznámil ryze pirátský Assassin's Creed IV: Black Flag, nemohl jsem se ubránit skepsi.
Batman: Arkham Origins - recenze
Jsou hry umění? Můžou být. Zcela bez debat je ale uměním soubojový systém z novodobého herního Batmana. A hráči, kteří ho zvládají vytěžit na maximum, jsou umělci. Musí na pětníku zpracovávat tolik faktorů! Například si všímat, kdo z davu nepřátel po nich zrovna jde. Kdo se napřahuje k úderu a kdo se odkryl ráně. Kdo zaútočí nožem, proti kterému se kryje jiným způsobem, než před ostatními útoky. Koho ránu nelze vykrýt a čí naopak vlastním výpadem stihnete přerušit. Kdy přehmátnout na kombo úder, nebo kdy nasadit jednu z několika vychytávek, které hrdina nosí po kapsách.
Jack Keane and the Fire Within - recenze
Autoři Jack Keane and the Fire Within se nejspíš domnívají, že klasické point-and-click adventury prochází těžkým obdobím. Že když mají fanoušci tohoto svébytného žánru na výběr, raději sáhnou po akčně pojatém 3D titulu. Jinak si totiž jejich křečovitou snahu o akční podání své hry nedokážu vysvětlit.
Beyond: Two Souls - recenze
Dá se říct, že ve vztahu k osobě Davida Cage jsem dlužníkem. Nebýt debutu Cageova studia Quantic Dream, velkolepé hybridní adventury Omikron: The Nomad Soul, možná bych se nikdy nenadchnul pro Davida Bowieho, nikdy neprošel vztahem, ke kterému mě Bowieho muzika přivedla, a nikdy se od ní neodpíchnul k tuně dalších zájmů.
Shadow Warrior - recenze
Šestnáct let a šest gigabajtů dat. Tak hluboká propast zeje mezi dvěma hrami, které se stejně jmenují, podobně se hrají a přinášejí totožně pozitivní zážitky. Zbývá prozradit jméno - Shadow Warrior! Jak se povedl remake jedné z posledních akčních her z legendární éry doomovek? Inu, byl to kalup!
Alien Rage - recenze
Mnohé budgetové hry se tváří navenek stejně. Skoro byste řekli, že nejde snadno poznat rozdíl mezi dobrou a špatnou budgetovkou. Ale ono to jde. Řekněme, že sympatičtější projekt vypadá amatérsky jenom proto, že na víc nebylo a spousta nápadů se prostě nedočkala jemného dopilovávání (Afterfall: Insanity). A ten druhý? Ten smrdí amatéřinou, protože sami autoři byli amatéři. Projekt jim přerostl přes hlavu a vykolejil, jedna hlava nevěděla, co dělá druhá (zvlášť když se "týmuje" přes Skype). To se pak na svět velice snadno dostane paskvil, ze kterého na obrazovku létají problémy jako hrášky z lusky. Alien Rage má bohužel blíže k tomu druhému typu her. Těch, které dobývají mainstream motykou a poslepu.
Disney Infinity - recenze
V každém člověku dříme malé dítě. Pokud tomu nevěříte, zkuste si koupit startovní balíček Disney Infinity. Při jeho rozbalování se budete cítit jako o Vánocích. Ne o loňských Vánocích, ale o bezstarostných Vánocích, které jste prožívali v dětství.
Grand Theft Auto V - recenze
Pět a půl roku. Přesně tolik času uplynulo od vydání Grand Theft Auto IV. Telefony jsou chytřejší, lidi hloupější a okolní svět svou bizarností občas až nezdravě připomíná přepálenou satiru virtuálního opusu od Rockstar Games. Grand Theft Auto V tohle všechno reflektuje a znovu drží prst na tepu doby, když se dokáže všem aktuálním trendům vysmát nebo je rovnou nakopat do zadku.
Brothers: A Tale of Two Sons - recenze
Mám mladšího bráchu. Je zhruba polovičního věku a pravidelně spolu usedáme před obrazovku, abychom si zahráli kooperativní multiplayer. Vždy se náramně bavím a dmu pýchou, jak dobře jsem sourozence vychoval k obrazu svému, nikdy však od společného hraní neodcházím dojat.
Resident Evil: Revelations HD - recenze
Když podruhé vstupujete do stejné řeky, nedělejte to polovičatě. Ono to z břehu totiž blbě vypadá, když se namočíte k rozkroku, a pak z té vody zase vylezete. Vypadá to, že na to nemáte koul... no však mi rozumíte. Capcom samozřejmě z nedostatku odvahy nepodezírám, ale je fakt, že za portem Revelations na PC a velké konzole jsou spíš peníze než snaha o umělecké vyjádření. Původní 3DS pecka nebyla v Resident Evil kanonu nějakým velkým převratem. Naopak se držela osvědčeného scénáře bum-prásk-baf snad až příliš křečovitě. Po dvou dospělých dílech (pětce a šestce) je ale právě trocha strašení a tradičních hodnot to, co série potřebovala.
Diablo III - recenze konzolové verze
Mít slabost pro konspirační teorie, myslel bych si, že Blizzard to svým nejvěrnějším hack’n’slash fanouškům udělal snad schválně, jen aby je znova popíchl. Když Diablo III vypustilo studio před rokem na domácí PC platformu (viz recenze PC verze), prodalo se sice během prvního dne kolem čtyř milionů kopií, ale pověsti jedné z nejúspěšnějších PC her historie předcházela pověst jedné z nejkontroverznějších. I prostý singleplayer vyžadoval neustálé připojení k internetu, „občas“ vyskočil Error 37, zmizel LAN, přibyl požadavek registrace na Battle.net, legendární předměty padaly jednou za uherský rok a v neposlední řadě tu byla rozporuplná aukční síň s reálnými penězi.
Arma 3 - recenze
Na Arma 3 jsem se jako na pokračování oblíbené značky těšil, lehce si hrál v editoru i v misích v zaplacené Alfě a byl zvědavý na plnou verzi. Zpráva o chybějící kampani při vydání mě lehce zaskočila a trochu zklamala - kampaň z původního Flashpointu a datadisku Resistance dodnes považuju za jeden z nejlepších herních zážitků. Nejde však o tragédii: kampaň přifrčí v průběhu následujících tří měsíců formou zdarma stažitelných DLC. Zatím si ale hráči musí vystačit „jen“ s porcí samostatných misí a tvorbou velmi aktivní moderské komunity.
Brütal Legend – recenze PC verze
„Are You Metal?!“ Touhle otázkou, a zároveň názvem hitu německých Helloween, je nutné recenzi Brütal Legend začít. Od vaší odpovědi se totiž odvíjí, jestli budete mít zajímavý pokus o heavymetalovou verzi GTA s příměsí strategie ve stylu geniálního Sacrifice rádi, nebo jej budete nenávidět.
The Wonderful 101 - recenze
The Wonderful 101 strašně klame tělem. Při prvním pohledu na obrázky se může zdát, že jde o hezkou hru pro děti, ve které akčně-adventurním způsobem řešíte jednoduché hádanky ve stylu populárních LEGO her. Jakmile však vezmete do ruky ovladač, zjistíte, že hra rozhodně lehká není, a přestože je všechno barevné, šílené a lehce infantilní, děti z ní nepochopí polovinu vtipů a ještě si na ní vylámou mléčné zuby.
Rayman Legends - recenze
Pokud existují univerzálně zábavné hry, Rayman Legends mezi ně suverénně patří. Pestrý svět s dechberoucími barvami a roztomilými bytostmi si užije zarputilý fanoušek krvavých stříleček i milovník vojenských strategií nebo fantasy adventur. Raymanovské legendy vyvolávají jen pozitivní pocity i ve chvílích, kdy už podesáté začínáte ze stejného místa. V Raymanovi je totiž všechno fajn, dokonce i umírání.
The Bureau: XCOM Declassified - recenze
E3 2010. Za zavřenými dveřmi mi tehdejší producent Martin Slater ukazuje first-person střílečku s prostým názvem XCOM. Ačkoliv už tehdy byl titul prezentován jako dítě 2K Marin („Od autorů BioShock 2“), Martinův oceánský přízvuk je hlasitou připomínkou toho, že původní koncept vznikl na pracovišti 2K Australia. Počítal s pohledem z vlastních očí, fotografováním, výzkumem technologií na základně… a také s vydáním v roce 2011.
Lost Planet 3 - recenze PC verze
Řeka blbosti jménem Gears of War si může přetékat klidně až po okna Pražského hradu, ale faktem je, že mechanismy krycí střílečky zpracovala jako žádná jiná. Mnozí se oblíbený koncept snažili napodobit a spousta z nich se spálila. Lost Planet 3 je toho ukázkovým příkladem. V křečovité snaze držet krok s dobou se třetí Lost Planet učí krčit za překážkami, jenže jí u toho praskají klouby a zároveň zapomíná na své dědictví. Ty tam jsou velkolepá third-person klání mezi mechy a mrakodrapovým hmyzem Akrid.
Splinter Cell: Blacklist - recenze
Terorismus není, ale opravdu není žádná sranda. Pokud vám neznámá teroristická organizace unese prezidenta nebo se rozhodne vyvolat globální válku, jediný, kdo vám pomůže, je muž se svaly z oceli a s pohledem Terminátora. Muž, který se nebojí napochodovat do pevnosti neprodyšně obsazené nepřáteli a všechny je vybít, nebo taky ne. Muž, který dokáže zastavit válku pouhým pohledem. Svět dokáže zachránit jedině Sam Fisher. Nevěříte? Splinter Cell: Blacklist vám to předvede.
Payday 2 - recenze
Američané jsou unikátní národ. Krom staré pravdy, že toho docela dost snědí, rádi konzumují i fenomén rozdvojování osobností. Nic prý nesmí vypadat tak, jak logika předpokládá, takže když se jde třeba krást, nesmíte vypadat jako zloděj. A protože módní policie spí asi ještě míň než ta normální, před akcí "banka" stráví Američan víc času v šatníku než nad strategickými plány. Maskování zkrátka do zámořské kultury násilného kýče patří. Je v něm kus národní historie, psychologie i tragiky a je vcelku jedno, zda se inspirujete Batmanem či Texaským masakrem a budete vypadat jak něco, co uteklo z manéže nebo chytalo puky.
Saints Row IV - recenze PC verze
Je skoro až k zamyšlení, jak je možné, že se v tak zběsilé a ujeté herní sérii jako Saints Row objevují mimozemšťané až ve čtvrtém dílu. Když dokážete vymyslet minihru, ve které dáte hráči možnost vymlátit nepřátelský gang s obřím fialovým dildem coby zbraní, jak dalece se vznášíte od myšlenky, mít ve své hře mimozemšťany? Ale ono je to nakonec jedno, teď jsou emzáci tady a po jejich vpádu se nejenže změnila naše planeta, ale ani Saints Row už není, co kdysi.
