Dark Souls II - recenze
Vážně už je to pět let od vydání Demon's Souls? Čas letí, ale Souls hry zůstávají stále stejné. Co na tom, že se From Software ohání tím, že Dark Souls není přímým pokračováním Demon's, ale spíše duchovním nástupcem. My víme své, ostatně jsme za to zaplatili desítkami hodin života, utrpením, extrémními výkyvy emocí a spoustou smrtí. Naštěstí jen těch virtuálních.
Yoshi's New Island - recenze
„Plošinovka od Nintenda“ představuje stejný punc kvality, jako „hodinky od Švýcarů“ nebo „buchta od babičky“. Řemeslu skákání a hopsání ve hrách asi nikdo nerozumí lépe, ale i mistr tesař se někdy utne. Nebo jinak: mistr tesař občas ani netne a nechá za sebe tnout někoho jiného. Yoshi's New Island má na svědomí studio Arzest, které sice dlouhodobě spolupracuje s Nintendem, jenže výsledek značí, že roztomilého dinosaura vedení kolem Satoru Iwaty odsunulo na vedlejší kolej.
Dragon Ball Z: Battle of Z - recenze
Dragon Ball je prastará, ale pořád zábavná manga i anime. Jde o jednu z prvních velkých mang, která se nebála roztáhnout jednu bitku přes několik knih. Navíc Dragon Ball pro spoustu lidí představuje první kontakt s podivnou japonskou mentalitou.
Valdis Story: Abyssal City - recenze
Je už taková doba, že se roztrhnl pytel s 2D plošinovkami a hopsacími hrami, za kterými už dávno nestojí velká studia, ale nezávislí vývojáři. A je vtipné sledovat, jak mnoho podobných titulů strčí velké hry s převahou do kapsy, pokud jde o zábavnost a šarm. Valdis Story: Abyssal City je jedním z nich.
Strider - recenze
Možná jste si toho nevšimli, ale nacházíme se v době, kdy se z recyklace stala každodenní realita. Velké vydavatelské domy namísto vývoje nových značek opakovaně sahají do rukávu a vynášejí trumfy, kterými nás bavily v devadesátých letech na arkádových automatech nebo starých konzolích. Vyjde to levněji a navíc ke hře přitáhnou pozornost pamětníků.
SteamWorld Dig - recenze
Nechybělo mnoho a SteamWorld Dig by vypadala jako Tenkrát na západě. Vžijte se do toho - ostré prérijní slunce se opírá do zpocených čel desperátů, Lola cmrndá jednu kořaličku za druhou a starý koloniálník vrací nazpátek vždycky jenom knoflíky. V zapadlém koutě vyprahlého světa jde prostě všechno trochu pomalu a jinak. Nebetyčná nuda, řekl by nezúčastněný pozorovatel. Ale on je to vždycky spíš jen klid před bouří.
The Sun at Night - recenze
Možná není tak slavná jako Lassie, ale lidem posloužila mnohem víc. Lajka, potulný pes z moskevských ulic, byla na konci padesátých let obětována pro výzkum vesmíru a jako první živý tvor se prolétla po oběžné dráze Země. Už se ale nevrátila. Původně to mělo být proto, že Sověti zapomněli „vynásobit zásoby dvěma“ (nebyla vyvinuta technologie pro návrat), ale ve skutečnosti Lajka zahynula v kokpitu vlivem stresu a přehřátí.
Castlevania: Lords of Shadow 2 - recenze
Už je to více než 3 roky, co jsme vyprovodili Gabriela Belmonta ke dveřím s nadprůměrným hodnocením a s lehkým poplácáním po rameni mu poradili, ať se příště oblékne do vlastního kabátu, kterým nebude připomínat všechny ostatní návštěvníky. Nyní se v roce nezmar Drákula vrací, aby nám ukázal, jak si tvůrci z Mercury Steam poradili s originalitou a především přechodem her na novou generaci konzolí, kdy už jsou v módě trošku jiné postupy, než tomu bylo před pár lety.
Octodad: Dadliest Catch - recenze
Svět okolo se vám zdá nudný a každodenní činnosti příliš snadné a monotónní? Co takhle se zbavit páteře, ono se ostatně neříká „Žádná páteř, žádný problém“ pro nic za nic. A když už budete u toho zbavování se obratlů, co si rovnou pořídit pár chapadel a zkusit se na svět okolo podívat očima chobotnice. Že se vám to zdá už trochu moc? Povězte to vývojářům Octodad a hlavně pokračování s podtitulem Dadliest Catch. Fakt, že v jejich hrách hrajete za chobotnici, je totiž ten zdaleka nejméně zarážející.
Rambo: The Video Game - recenze
Člověk toužící po bezvýchodné depresi, nefalšovaném utrpení a neodvratném pádu do propasti beznaděje, má aktuálně hned dvě možnosti, jak dosáhnout svého cíle. Za prvé, může vyrazit do kina na Babovřesky 2. Ty jsou sice bohužel o dvacet minut kratší než první díl, ale i tak by podle prvních ohlasů měly bez problémů splnit svůj účel a zprostředkovat peklo na zemi všem divákům. Druhou možností je koupit si právě vycházející Rambo: The Video Game. V tom, že tyto dva počiny přicházejí na trh prakticky ve stejný den, spatřuji jistou symboliku, vřele ale doporučuji jejich účinky nekombinovat. Rambo bude totiž bohatě stačit.
Insurgency - recenze
Naposledy jsem si vojenskou střílečku užil… Vždyť já už si to vlastně ani nepamatuji! Nejspíše šlo o nějaké starší Call of Duty, ale muselo to být pěkně dávno. Nevím jak vám, ale mně už „standardní“ akce se vší tou velkolepostí a každoroční snahou zase o něco hloupěji inovovat bezvadně fungující koncept lezou krkem.
Fable Anniversary - recenze
Pokud ve videoherním průmyslu existuje synonymum pro enormní hype následovaný skromným uznáním minutého cíle, pak je tím synonymem jméno Peter Molyneux. Chlapík, který si svým snílkovstvím a bezuzdným vizionářstvím vysloužil nejen řadu uznání, ale minimálně stejnou řádku ústrků, posměšků a kritiky z řad herního publika. Přitom v roce 2004, kdy původní verze Fable (PC verze s přídomkem Lost Chapters se objevila o rok později) vyšla na Xbox (nutno dodat, že šlo do stejné míry o dílo Molyneuxe i lidí ze studia Blue Box), měl za sebou zářezy jako Populous, Magic Carpet či Dungeon Keeper, tedy významné milníky herních dějin.
Donkey Kong Country: Tropical Freeze - recenze
Nintendo je jako ta pověstná hydra. Když jí useknete jednu hlavu, narostou dvě nové. Všichni můžeme tvrdit, jaký že není Wii U propadák, o který někdo stěží zavadí prachovkou. Japonským mágům je to však jedno a navzdory nepřízni osudu jsou pořád schopni kralovat herním světům s neuvěřitelnou dávkou kreativity, nadšení a zcela zarážejícího zapálení, které by jim mohli závidět Sony i Microsoft dohromady. Důkaz? Zapomeňte na Maria, naprosto fenomenální návrat Donkey Konga tentokráte nechává oblíbeného instalatéra prodlévat ve stínu banánů.
Fist Puncher - recenze
Pixelově obstarožní grafika, laciné situační vtípky a hrdina, který zápletku řeší raději dobře mířenou ranou, to jsou hlavní klady hry Fist Puncher. Stylovost a jednoduchost by šla s nadhledem označit za jakéhosi žánrového předchůdce Saints Row, kdyby ovšem v časové ose nešlo o novější titul.
Consortium - recenze
Je to Mass Effect, ale bez velkoleposti. Je to System Shock, ale bez panické hrůzy ze Shodan. Je to Deus Ex s chybějící apokalyptikou. Consortium, jinak také vesmírná odysea vojína Bishopa, vypadá na vskutku netradiční mix tradičních ingrediencí. Z ničeho neopisuje tak okatě, aby dostala nálepku plagiátu, ale zároveň se kvůli tomu těžko identifikuje. Pro marketing existuje snad už jen jeden katastrofičtější scénář. Co může být horší, než že si lidé hru zapamatují jako kopii veledíla? Snad jen to, že si ji nezapamatují vůbec.
Tomb Raider: Definitive Edition - recenze
Ušetřím vám práci při psaní komentářů. Tomb Raider: Definitive Edition je úplně stejná hra jako ta, která vyšla před rokem, má oproti původním konzolovým verzím silně vylepšenou grafiku a Square Enix si za to „drze“ účtuje plnou cenu. Ale za předpokladu, že jste se k poslednímu dílu slavné série zatím nedostali a potřebujete něčím nakrmit hladovou mechaniku své next-gen konzole, mohou vám být finanční praktiky Square Enix úplně ukradené. Už původní verze Tomb Raider je totiž parádní a napínavá záležitost hollywoodského střihu, a i když má své mouchy, je jedním z nejlepších příkladů, jak oživit chátrající značku.
Metal Gear Rising: Revengeance - recenze PC verze
Platinum Games už dávno nejsou „ti neznámí blázni“, co si hrají s vysokými podpatky napěchovanými municí a své kousky stylizují do obskurních příběhů a neuvěřitelných lokací. Tedy, pořád dělají stejně ujeté věci, ale už si na krabice lepí nálepky jako Metal Gear a patří mezi pomyslnou vývojářskou smetánku! A že jim to s věhlasnými jmény jde jedna báseň, dokázali loni s konzolovou verzí Metal Gear Rising: Revengeance, která se nedávno objevila i na PC a exceluje na této platformě ještě více!
Nidhogg - recenze
„Líbí se mi, jak umělec pracuje s modrou barvou,“ zazní v jednom mém oblíbeném filmu. Líbí se mi, jak Mark Essen alias Messhof pracuje s modrou barvou, respektive jak s modrou barvou pracuju já, respektive jak s modrou barvou pracuje můj meč, respektive jak s modrou barvou pracuje můj meč v hrdle modrého protivníka. Na to, že před koncem prvního odstavce už jsem v recenzi stihnul třikrát „respektive“, se s modrým panákem moc nerespektujeme a jdeme si nejenom po tom krku. Jenže takhle už to v Nidhogg chodí: zleva doprava, zprava doleva a vždycky proti šermíři opačné barvy.
Assassin's Creed Liberation HD - recenze
Asi nebudu jediný, kdo před časem zlomil nad sérií Assassin's Creed hůl, jen aby ji následně tváří v tvář povedené čtyřce pracně slepoval. To jsem ale netušil, že v Ubisoftu zapomněli vyprat úplně všechno špinavé prádlo, a teď jen nevěřícně koukám na HD předělávku Assassin's Creed III: Liberation, která raději neměla vzniknout.
Grand Theft Auto: San Andreas - recenze mobilní verze
Rockstaru se na mobilních zařízeních očividně zalíbilo. Grand Theft Auto: San Andreas, jedna z největších her z předminulé generace konzolí, se nedávno podívala i na tablety a telefony. Bohužel ji při vydání provázely ošklivé technické problémy a na řadě zařízení, minimálně na Androidu, nešla hra vůbec spustit. To je teď už minulostí a našemu ponoření se do posledního GTAčka na Renderware enginu už tedy nic nebrání.
