Nihilumbra - recenze filozofické plošinovky
7/10
zdroj: Archiv

Nihilumbra - recenze filozofické plošinovky

Datum vydání:
25. září 2013
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

6. 1. 2014 19:30 | Recenze | autor: Ondřej Švára |

Na počátku nebylo nic. Tedy skoro nic. Jen párek očí zabodnutých do neforemného obalu. Není to krásná metafora k lidskému životu? Atmosférická plošinovka Nihilumbra k němu přistupuje vskutku nestandardně. Vypráví o životě, jak ho obvykle nevnímáme. Není prý výsledkem práce božských rukou, ani směsicí chemie a hmoty. Nihilumbra stylizuje naše bytí spíše jako kdyby ho kreslila matka příroda - někde na pomezí reálna a fantazie.

Nihilumbra balí život do metafor a surrealismu. To, co na ultrazvuku vypadá jako šedivý "balíček" lidského štěstí, tomu dílo od BeautiFun Games dodává aroma přírody, vtipu a barev. Bakterie mohou tedy klidně vypadat jako pouštní štíři, zdraví jako voňavá květina a sám život jako ustavičné překonávání překážek. Nihilumbra svými nápady stanovila plošinovkářskému žánru novou laťku kvality.

Oni tě stejně dostanou

Ovšem nic není tak metaforické, abychom se ve smyslu života nemohli s pořádnou dávkou nihilismu šťourat. Bystrý čtenář už pochopil - Nihilumbra nenosí své jméno kolem krku jako zbytečný řetízek. Je to hra plná pesimistických otázek a odpovědí. Hlavní hrdina, černé nemluvné nic, má zůstat ničím a nic nedokázat. Hned na začátku mu to suše oznámí vypravěč. Temným hlasem ho pak po celou hru provází a toliko deptá, až z toho mrazí.

Vypravěčův hlas je plný negativních názorů. Setkáváte s profesionálním nihilistou, jenž dokáže být hodně krutý. Řekne třeba: "Zapomeň na sněžné hory, to nebyl tvůj domov..." Máte pocit, že vás chlácholí a dává naději na něco lepšího, jenže pak dodá. "Ty vlastně nemáš žádný domov!" A je to...

Vypravěč-kruťák a nicka, to je kouzlo (ne)chtěného. Nihilumbra je originální v tom, že z vás nejenže nedělá hrdinu, ale ještě se snaží (aspoň do první poloviny příběhu) ve vás sfouknout každičký plamínek naděje. Jste nic. Jste prd ve vířivce a osudu věčného zapomnění a prázdnoty se nevyhnete. Surrealistická mlha zatracení vás bude honit od jedné obrazovky ke druhé.

Podle vypravěče nejste ani silní, ani rychlí, ani dost bystří, ani vytrvalí. Prostě nejste schopni přijít na kloub životu a uniknout prázdnotě. Časem se přeci jen věci vyvinou trochu jinak a Nihilumbra krásně vyroste v naději na lepší osud a dodá i něžná ponaučení. Ovšem způsob, jakým hráče zpočátku podceňuje a sráží, je unikátní. Na cestě snovým lůnem přírody jí budete chtít dokázat opak - že si žít zasloužíte...

Umělecká melancholie kontra minimalismus

A takovou motivaci hry příliš často nedávají. Nihilumbra je přitom poutavá i mnoha dalšími vlastnostmi. Například uměleckým zpracováním. Jako malá plošinovka samozřejmě neměla na výběr - jedna placatá obrazovka střídá druhou a vše se pohybuje bez nejmenších známek pokročilé technologie.

Jenže Nihilumbra víc nepotřebuje. Právě atmosféra je to, co v ní tankuje super. Ať sníh, či déšť, ať pouštní prach či lesní mech, vše v ní vytváří neopakovatelně melancholickou náladu. Když hrdina kráčí vánicí, samota a nihilistický hlas mu vhánějí nejen vločky do očí. Kdyby nicka vypadala jako člověk, připnula by si jistě havelok až ke krku a na hlavě smutně přidržela plápolající klobouk...

Melancholie z ručně malované grafiky, podporovaná mimochodem i skvělou hudbou (smyčci a klavírem), je to, co dokonale zakrývá jinak velmi prostě navrženou sérii map. Svět Nihilumbry je z hlediska plošinovkářského konceptu opravdu minimalistický. Mapy nejsou kdovíjak klikaté, každá obrazovka má sotva pár pater (většinou doslova), sem tam se objeví nějaký ten záhyb a sem tam nějaká díra, ale nebýt snových cutscén, v nichž hrdina padá mračny a vypravěč k němu osobitě promlouvá, byla by to vodovkami natřená bída.

Barvy pohybu

Naštěstí jsou tu ještě ty barvy. Nikoliv v kulisách, ale na hráčově kouzelném štětci, se kterým maluje po okolních površích, a mění tím jejich fyzikální vlastnosti ve svůj prospěch. Nebýt duhové palety, byl by hrdina opravdu ničím. Nicméně je to naopak - jak časem nalezne patero základních odstínů, stanete se téměř nepřekonatelným.

Každá barva má svoji klíčovou vlastnost. Třeba modrá zrychluje a hodí se k únikům před nepřáteli. Zelená je zase odrazová a duchovně navazuje na vlastnosti Keenovského skokana. Hnědá pak lepí, což se dá využít ku znehybnění nepřítele i vlastnímu stealth pohybu. Červená jako již hodně pokročilá barvička upaluje nepřátele k smrti a zároveň je tvořivá - osvětluje temná zákoutí a mate mechanické střílny, které pak pálí do vlastních řad. A finální žlutá? Ta alternuje elektřinu. Vdechuje život dříve nečinným strojům, které hýbají s výtahy a portály.

Barvy a natěračská praxe jsou v Nihilumbře vším. Spouštějí fyzikální hrátky, kompletují puzzly, hrdina s nimi překonává spoustu nepřekonatelných překážek a poráží protivníky. Smysl hratelnosti je především v barevné kombinaci. Třeba díky spolupráci zelené a hnědé už nebude žádná zeď příliš vysoká, protože na každou můžete skákat s lepivým přírazem. A čím více barev hráč zná, tím zajímavější výzvy před něj hra staví. Čekají vás chytré souboje s obřími masožravkami, lákání štírů do pastí nebo sebevražedný ping-pong s létajícími střelami.

Zadýchaná kombinatorika

Barvy se vzájemně doplňují i kontrastují. Hráč má poměrně volnou ruku při jejich používání a časem zjistí, že jakkoli jsou mapy navrženy jednoduše, pro mnoho problémů existuje vícero řešení. Nihilumbra, která se tak v první polovině příběhu zdá poměrně jednoduchá, je v závěru skoro až extrémní.

Bohužel, právě ve chvíli, kdy se do hratelnosti vmíchá i elektřina a magnetismus, hra se trochu zblázní. Z Nihilumbry je cítit, že byla navržena spíše pro přímočařejší puzzly a pokročilé složitosti jí nesluší. U těžkých puzzlů jsem měl nakonec pocit, že je plním náhodou, tedy metodou pokus omyl.

Když mi třeba v magnetickém kruhu rezonovala krabice, kterou jsem měl podpálit, abych přes ni mohl skočit do díry dřív, než se na dně objeví její klon a ucpe východ, nevěřil jsem, že tahle věc nějak zvlášť bavila třeba i samotné autory.

...

Pokročilejším puzzlům chybí trocha ladnosti. Zdálo se mi, že Nihilumbra předčasně ztratí svoji vyváženost, přitom délka hry je jejím dalším a ještě větším mínusem. Příběh je natolik koncentrovaný, že by delší vyprávění nesnesl, a proto po nějaký třech čtyřech hodinách končí. O ponaučení a krásnou myšlenku sice není nouze, nicméně člověk by chtěl se hrou strávit víc než jedno odpoledne. Zvlášť s tak atraktivní.

Nihilumbra holt není velkou hrou a její síla není v mechanice, nýbrž v atmosféře a filozofii. S tím počítejte a nebudete zklamáni. Ostatně, položili jste si někdy nějakou zásadní otázku? Třeba proč žít, když jednou stejně umřete? Jestli aspoň jedinkrát, ať už s humorem, sarkasmem či v depresi, Nihilumbra se vám díky tomu bude líbit. Ptá se také. Neustálými otázkami jako by objevovala sama sebe, přitom zejména objevuje vás a vaši duši.

Časem, až na kladené otázky začnete v duchu sami odpovídat, potká se její mise s úspěchem. Úkol, byť krátký, byl splněn a hráč, i když Nihilumbru skončil rychle, skončil ji zmoudřen, posilněn, obohacen a dojat. Co víc si od her přát.

P.S. Demo Nihilumbry si můžete vyzkoušet přímo v prohlížeči na homepage hry. Je tam na to speciální záložka :)

Ondřej Švára

Verdikt:

Podivuhodný výlet do lidské duše jménem Nihilumbra sice netrvá dlouho, ale i tak si získá vaše srdce.  Tahle hra je výsostně originální a atmosférická, což přebije i zjevné chyby.

Nejnovější články