Symphony - recenze
“Jaký si to uděláš, takový to máš,” zpívá se v jedné známé písni. Tuhle klasiku jsem v Symphony nezkoušel, ale máloco vystihuje novinku od Empty Clip Studios lépe. Nenechte se zmást popisem. Když se řekne hudební indie hra, tak si většina z nás asi představí Audiosurf. Symphony má ale mnohem blíž k shoot 'em upu, která na začátku téhle generace nakopnula Xbox Live Arcade - Geometry Wars. Víc, než s hudební hrou tu máme čest se střílečkou s hudebními prvky, která vám přivodí karpální tunel rychleji, než Diablo III. Kolik her to o sobě může říct?
Orcs Must Die! 2 - recenze
Když před necelým rokem vyšel vynikající mix akční hry a tower defense strategie jménem Orcs Must Die!, rozhodně jsem nešetřil chválou a hlavně si užíval perfektní zábavy. Druhý díl jsem si proto nesměl nechat ujít.
Iron Brigade - recenze
Studio Double Fine se po necelém roce rozhodlo předělat Iron Brigade (Trenched na X360) i na PC. A jelikož jde o tvůrce Psychonauts nebo Stacking, neochudili nás o velmi osobité zpracování hry v žánru, který v posledních letech zplodil celou řadu variací. Spojit mech akci viděnou z pohledu třetí osoby a klasickou tower defense strategii? Pro Double Fine žádný problém.
Darksiders II - recenze
Letošní rok je pro fanoušky her na hrdiny učiněným rájem a svojí troškou do mlýna přispívá i THQ, která do lítého boje s finančními problémy vysekla žolíka v podobě Darksiders II pro PlayStation 3 (testovaná verze), Xbox 360 a PC (české titulky).
Hybrid - recenze
Myslíte si, že už jste přišli na kobylku všem multiplayerovým akčním hrám? Hybrid vás z tohoto šeredného omylu hodně rychle vyvede. Jde o unikátní titul, který svým neotřelým zpracováním dokazuje, že i na plně obsazeném bitevním poli, jemuž vévodí takoví giganti jako Gears of War, Battlefield nebo Call of Duty, je stále ještě dost místa pro zdravou konkurenci.
Sleeping Dogs - recenze
Je to paradoxní. Před rokem a něco byl True Crime Hong Kong mrtvý. Na Activision byla hra příliš drahá a vývoj se táhnul. Nyní mám v ruce výsledek životodárné léčebné kůry, kterou hra prošla s přechodem pod Square Enix, kde jí krom jiného dali i nové jméno - Sleeping Dogs. A musím říci, že kdyby hra před rokem opravdu a nezvratně zemřela, byla by to nejenom zatracená škoda, ale velká nehoráznost a ztráta pro všechny fandy žánrů, které Sleeping Dogs mixuje a dělá to způsobem, který občas nechává ústa otevřená - dokořán.
Mount & Blade: Warband - Napoleonic Wars - recenze
K máločemu jsem přistupoval tak opatrně, jako ke komerčnímu modu (či DLC) Napoleonic Wars pro vynikající, nedostižnou a nedoceněnou hru Mount & Blade: Warband. Už dříve se ukázalo, že modderská komunita sice této hře prospívá, ale když už vyjde nějaký ten komerční mod, není to úplně na skákání do stropu. Ukázkovým případem budiž With Fire and Sword. Navíc, když vám někdo servíruje čistě multiplayerový mod, hned máte tendenci ho podezírat, že chce hodně koláčů za málo práce, nebo tak nějak. Krom jiného vás tím totiž připraví o možnost popojíždět po mapě Evropy jako žoldák během Napoleonských válek, což se neodpouští.
Lollipop Chainsaw - recenze
Upřímně, dlouho jsem neměl v ruce tak těžko hodnotitelnou hru, jakou je úchylárna od Grasshopper Studios a Suda51 (oni nedělají prakticky nic jiného, než úchylárny, viz třeba Shadows of the Damned) jménem Lollipop Chainsaw. Poprvé na sebe upozornila na loňské E3 absurdní kombinací zombie mlátičky a stereotypizace střední školy a sexuality.
Spirit Camera: The Cursed Memoir - recenze
Spirit Camera: The Cursed Memoir se snaží předložit poutavý hororový zážitek s využitím augmentované reality, která umožňuje do obrazu snímaného kamerou vkládat v reálném čase virtuální nepřátele a důležité předměty. Nebo při určitém stimulu přehrávat animace či oživovat stránky jednoho ošuntělého, fialového deníku, který naleznete v balení s hrou. A právě s ním si užijete nejvíce legrace.
LEGO Batman 2: DC Super Heroes - recenze
Gotham City opět obléhají zlověstné síly. Tentokrát však útočí s takovou silou, že už nestačí, aby se jim postavil pouze Batman. Ke svému odboji si musel povolat i další superhrdiny z komiksové stáje DC. Ti s sebou do druhého LEGO Batman dobrodružství přinášejí, vedle potřebného klidu a míru pro tamní obyvatele, svěží větřík, jenž z něj dělá jednu z nejlepších her, která pod LEGO licencí doposud vyšla.
Heroes of Ruin - recenze
Vydat hru, která si za největší vzor bere Diablo, právě v době, kdy se třetí díl pekelné legendy vřítil do obchodů a většinu hráčů ještě (pořád) nepustil ze svých osidel, je šílenství a zároveň geniální marketingový plán. Šílenství proto, že vaši hru s ním budou všichni přímo porovnávat a zákonitě tak budete mít velice silnou konkurenci. Geniální plán to pak může být za předpokladu, že svou hru vydáte na nějaký handheld a zaútočíte na oslabené hráče cestovní verzí jejich oblíbeného žánru.
Gas Guzzlers: Combat Carnage - recenze
Existuje mnoho herních titulů, které si snad ani nezaslouží pozornost, ale přesto se jich prodají miliony kusů kvůli známému jménu a reklamě. Naopak existuje i řada titulů z nezávislé sféry, které by si pozornost zasloužily, ale peníze na reklamu ani známé jméno nemají, a tak prostě zapadnou. Na poli herního průmyslu se však již delší dobu blýská na lepší časy. Není výjimkou, že nezávislé scéně se daří strhávat na sebe pozornost a o její další zviditelnění se jistě postará i Gas Guzzlers: Combat Carnage.
Tiny & Big: Grandpa’s Leftovers - recenze
Nikoliv máslo, ale zapařené slipy je třeba míti na hlavě, abyste v herní adventuře dostali vděčnou roli hlupáka a pazgřivce. V té od Black Pants Studios je nosí poťouchlík jménem Big. A slipy naražené do čela mu dodávají magické schopnosti, s nimiž ovládá neznámou obětní pyramidu v neznámé poušti uvnitř neznámé země.
Quantum Conundrum - recenze
Jmenujete-li se Kim Swift, každý správný geek by se vás měl pokoušet sbalit nebo vás aspoň pozvat na dort. Znamená to totiž, že se z vaší hlavy (spolu)zrodila myšlenka Narbacular Drop, potažmo Portalu, která dala vzniknout naprosto úžasné sérii. Na druhé straně z toho ale také vyplývá, že se na vaši další hru nebude nikdo dívat nezaujatě - právě naopak. Od Quantum Conundrum se čekalo mnoho, nebo možná ještě víc. Podařilo se hře navázat na kvality Portalu?
Spec Ops: The Line - recenze
Nemohl jsem se udržet smíchy. Američtí vojáci na Blízkém východě, záchrana ztracené jednotky, kalašnikovy. S touhle hrou jsem byl hotový dřív, než jsem ji vlastně dostal do rukou. Viděl jsem před sebou další blábol současné standardizované válečné střílečky, v níž jeden hrdina postřílí třetinu zemské populace, protože mu to řekli nadřízení, protože ti druzí jsou prostě ti zlí, a protože válka je přece cool. To my všichni víme. Zabíjí se v ní, lidé trpí, ale dokud jste na správné straně, máte dost nábojů a sem tam nějakého toho vedlejšího hrdinu, za jehož smrt se mstíte, válka je prostě cool.
Iron Front: Liberation 1944 - recenze
ArmA 2 má svůj nenapodobitelný styl. Není to jen tím, že se snaží v co největší možné míře simulovat účinnost zbraní. Boj v ArmA 2 je specifický díky otevřené krajině i extrémně rozmanité bojové technice a významně ho také tvaruje chování AI, která ne vždy dobře dokáže otevřené prostředí využívat. Iron Front: Liberation 1944 přitom tento styl přejímá se vší jeho krásou i chybami, až si člověk říká, jestli si zaslouží postavení samostatné hry (kterou formálně je!), nebo patří spíš do škatule běžných druhoválečných módů.
Krater - recenze
S Kraterem jsem měl tu čest ještě v době, kdy se zmítal v alfa/beta verzi a z mých prvních dojmů jste asi odtušili, že zrovna nadšený jsem ze hry nebyl. Přesto se v ní podle mého něco skrývalo, atmosféru neměla špatnou a celkově se zdálo, že by se z tohoto ošklivého káčátka nakonec mohlo vyklubat něco docela hezkého. Otázkou je, jak moc jsem byl naivní...
Mortal Kombat Vita - recenze
Pamatuji si, že to bylo těsně po revoluci, snad rovnou v roce 1992, kdy jsme na školním výletě do Itálie poprvé navštívili jednu z místních heren, u nás tehdy prakticky neznámou věc. Okouzleni miliardou tlačítek a úžasných her jsme se rozptýlili po herně, aby se po čase vytvořily dvě skupinky. Jedna byla u bojovky, kde si všichni oblíbili „Yhomastua“ (ano, byl to Yoshimitsu) a druhá, nepřekvapivě, stála také u bojovky, kde se trhaly páteře, krev cákala proudem a pro mrtvolu jste nešli daleko. Tak jsem poznal Mortal Kombat.
Dragon’s Dogma - recenze
Až se nás léto zeptá, co jsme dělali poslední měsíce, nebudeme se vykrucovat a nervózně si žmoulat prstíky. Pohlédneme mu zpříma do očí, pravou dlaň ležérně položenou na rukojeti dračího meče, v levé ruce otrhaný svitek s kresbou nahé Triss Ranuncul. Vážně jsme se nenudili - lovili jsme šupinaté bestie ve Skyrimu, umírali v temných labyrintech Dark Souls, pátrali po vrahovi králů v rozšířené edici druhého Zaklínače a se slzičkou v oku vzpomínali na staré časy v Legend of Grimrock. Někdo na krvavý oltář položil celou roční dovolenou, jiný obětoval drahou polovičku, která odmítala pochopit, že Fus Ro Dah je mnohem důležitější, než vyznání nekonečně lásky pod rozkvetlou třešní. Ámen!
Pandora's Tower - recenze
Japonská RPG na Wii mají v poslední době několik styčných ploch: zajímavý příběh, atypický soubojový systém a většinou i nepříjemnou nutnost neustále procházet stejné lokace za účelem získání vyššího levelu a tím i větší šance na likvidaci dalších nepřátel. Pandora’s Tower v tomto ohledu není výjimkou, ale naštěstí dělá vhodné kompromisy směrem k tomu, aby vás brzy neotrávila a vy jste se naopak solidně bavili.
