Kingdom Hearts 3D: Dream Drop Distance je akční RPG, které staví hlavně na sledování jednoho charakteru a přímém ovládání v boji. Akční souboje doplňuje RPG rozvoj postav a využívání získaných schopností v boji. Další významnou součástí je průzkum 3D světů, v nichž se všechny souboje odehrávají, a kde zpravidla lineární cestou dojdete až ke kýženému cíli cesty – k nějakému tomu hnusnému bossovi, kterého je třeba porazit. Zní to skvěle? Bohužel pro začátečníka to až takový med není.

První klacky pod nohy mi začal házet už příběh. Začíná tím, že se dva hlavní hrdinové – Sora a Riku – dostanou před radu mistrů. Oba se chtějí stát mistry v ovládání zbraní nazývaných keyblades. Nosit je mohou jen lidé s dostatečně čistým srdcem, a protože Sora už jeden meč získal v některém z minulých dílů, jeho kamaráda Riku spolu s vypilováním umění čeká ještě samotný proces získávání keyblade. Dva přátelé tak dostanou za úkol zachránit před jistou zkázou několik světů, aby dokázali, že jsou velké pocty hodni.

Já věděl, že jsem měl v Albuquerque zahnout doleva

Jenže při cestě mezi světy se něco pokazí, přátelé se rozdělí a po chvilce pátrání zjistí, že se dostali do dvou paralelních realit. Jejich akce tak na sebe sice budou mít vliv, ale světy se budou muset probojovat každý sám za sebe. Pro vás to znamená dvě věci: zaprvé budete sledovat dva separátní příběhy, které dohromady skládají mozaiku, což je příjemné a zábavné.

Zadruhé to však znamená, že se budete muset s každým světem vypořádat dvakrát, což už tak úžasné není. Přestože se vás hra snaží vodit jinými cestami a výrazně odlišuje i mechaniku soubojů s bossy, vždy najdete hromadu styčných ploch.

Ranou pod pás je ale fakt, že zhruba každých dvacet minut hra vystřídá jednoho hrdinu za druhého: a to prosím bez nějaké návaznosti na příběh, ale prostě po uplynutí časového limitu. Občas vás tak hra vyhodí ze souboje či z řešení hádanky, což není úplně příjemné, ale dá se to překousnout.

zdroj: Archiv

Stejně se však chová i v případě, že bojujete s bossem, pižláte jej už 5 minut a k jeho smrti chybí kousíček. Jenže smůla, vyprší časový limit, ovládaný hrdina usne, druhý se probudí a vaše předchozí snažení je nenávratně v tahu. Pokud bych si mohl vybrat nejvíce způsob střídání charakterů ve hrách, Dream Drop Distance by zvítězila.

Pokud dokážete otravný mechanismus překousnout, můžete se po hlavě vrhnout do nápaditě nadesignovaných světů. V nich řešíte jak jednoduché puzzly, tak hlavně bojujete s nepřáteli. Dream Drop Distance kombinuje hned několik bojových systémů, které jsou sice samy o sobě zábavné, ale dohromady působí poměrně překombinovaně.

Méně je skoro vždycky více

Jakkoliv je skvělé útočit na nepřátele mečem a používat k tomu speciální schopnosti, tvůrcům přišel takový soubojový systém asi příliš obyčejný. Proto k němu přidali možnost občas využít speciální pohyb, který se aktivuje přejetím po dotykovém displeji 3DS. Potom se na něm objeví velká koule a vy ji vystřelíte jak z praku tak, aby zabila co nejvíce nepřátel.

Není to však ani zdaleka všechno – v soubojích vám také mohou pomoci malá zvířátka, která si cvičíte trochu jako Pokémony a můžete je dokonce dle libosti hladit. A pokud by se vám to ještě zdálo málo, můžete k soubojům využít i speciální zrychlený pohyb, pokud se při něm stihnete odrazit od zdi, skočit na zábradlí nebo obtočit kolem sloupu.

Pokud vám to zní jako šílený zmatek, přesně takový dojem budete v prvních hodinách ze soubojů mít. A když navíc vezmete v úvahu, že se pro oba dva charaktery v konkrétních schopnostech a jemných detailech mechanismy liší, budete mít hlavu jako balón. Naštěstí si ale po delší době zvyknete, přestanete využívat některé možnosti, které vám sedět nebudou, a nakonec se začnete dobře bavit.

Až v této chvíli si budete moci troufnout nejen na obyčejný plebs, ale i na silnější bossy. Bitky s nimi jsou povětšinou nápadité, jen autoři při jejich designování trochu pozapomněli, že hru budou hrát lidé a ne zabijácké stroje. I jindy vysoká obtížnost vystřelí, zvláště u některých bossů, skoro až ke stropu a budete se muset hodně držet, abyste ke stropu či proti zdi nemrskli své 3DS.

Hra v tento okamžik nejvíce hřeší na fakt, že bossů je v ní šíleně moc, a překonání výzvy tak někdy vyvolává frustraci, že za deset minut narazíte na něco ještě těžšího. Aspoň, že obecně jsou jednotlivé souboje odlišné a i při větším počtu opakování i zábavné.

Handheld není konzole

Co už však až tak povedené není, je ovládání. Po celou dobu jasně ukazuje, že by autoři pro jeho ideální vyřešení potřebovali o pár tlačítek více. Ještě lepší by ale byl větší displej, na který by se vlezli bossové a větší část herního světa. U spousty soubojů totiž budete sekat do něčeho nad sebou nebo budete potřebovat skočit na plošinku, kterou ani pořádně neuvidíte.

Přitom je to škoda, protože hra jinak funguje skvěle – světy jsou zábavně nadesignované, dostatečně pestré, k cestování mezi nimi slouží povedená minihra připomínající seskoky v Kid Icarus, a i souboje jsou po vypuštění některých zbytečností návykově zábavné. Jen celá hra působí překombinovaným dojmem, vyprávění příběhu je poměrně komplikované, bez znalosti předchozích dílů se v něm brzy ztratíte, a výčet nepříliš povedených prvků dokončuje již zmíněná nepovedená kamera.

Jestli hru doporučit nebo ne je pro mě potom poměrně těžké rozhodnutí. Začátek rozhodně není lehký a spoustu lidí odradí, ke konci zase pocuchá nervy příliš vysoká obtížnost a hrůzostrašná zamotanost příběhu plná odkazů na minulé díly. Nakonec ale převažují dobré vzpomínky na zábavné sekání s nepřáteli i zapamatovatelné bosse – a na sladký pocit triumfu po dokončení každého z nápaditých a originálních světů.