Kaiju-A-GoGo - recenze
Stalo se vám někdy, že jste v Transport Tycoon strávili hodiny plánováním a budováním megalomanské magistrály, jenom aby vám pak bezvýznamný starosta Horní Dolní, vzdálené pět světelných let od cílové elektrárny, zakázal postavit nádraží, protože jste mu před sto lety zbourali zahradního trpaslíka? Taky jste v tu chvíli měli chuť srovnat mu tu jeho vesničku se zemí napalmem? Kaiju-A-GoGo vám to umožní!
Wolfenstein: The Old Blood - recenze
„Neboj, kámo, mám plán. Prostřílím se dovnitř, tam zabiju všechny nácky a pak tě vysvobodím.“ I stalo se. B.J. Blazkowicz je mužem činu. Na nějaké velké povídání ho neužijete, ale zato oplývá jinými přednostmi. Nositele uniforem s háknkrojcem kosí jako sekačka trávu a třebaže má íkvé tykve, občas během toho kosení utrousí i správně béčkovou hlášku. B.J. Blazkowicz je hrdinou ze staré školy a z té samé školy loni přinesl stylovou střílečku jménem Wolfenstein: The New Order, která se dočkala datadisku Old Blood, takže jaký je?
Titan Souls - recenze
Čím menší herní projekt, tím větší mají autoři chuť tvořit nekonvenčně. Titan Souls je proto hrou v dokonalém přestrojení. Svým retro designem, skromnými rozměry map a velmi úzce zaměřenou hratelností působí až dětinským dojmem, ale přitom v ní zuří vysoká obtížnost i frustrace, a pouze nejodolnější hráči, kteří jsou schopní překonat obrovské výzvy, si užijí opravdovou zábavu. Titan Souls je vlkem v rouše beránčím, ale i přes svoji kontroverznost a orientaci na "masochistické" publikum stojí za vyzkoušení. Už jen kvůli rozšíření obzorů.
Westerado - recenze
Pokud patříte, stejně jako já, k těm, kdo vzývají božstva v naději, že někdo z Rockstaru konečně při rozjímání pod kaktusem dojde osvícení a zavelí k vývoji PC portu Red Dead Redemption, zbystřete. Pravděpodobně marné čekání si totiž můžete zkrátit hraním (původně browserové hry - odkaz) Westerado od studia Ostrich Banditos.
Assassin's Creed Chronicles: China - recenze
Bratrstvo parkourových zabijáků se poprvé přihnalo v roce 2007 a od té doby neúnavně nabírá nové členy. K dnešnímu dni vyšlo již třináct (!) větších Assassin's Creed her, ke kterým je třeba přičíst několik mobilních odboček, knížek a komiksů. Ubisoft zkrátka vytvořil popkulturní fenomén a ždíme ho jako hadr, dokud na něm nezbyde nitka suchá. Důkazem budiž plošinovková trilogie Assassin's Creed Chronicles, jejíž první díl s podtitulem China nedávno vyšel.
Dark Souls II: Scholar of the First Sin - recenze
Dark Souls II je oprávněně velmi populární titul, ale kdyby někdo náhodou nevěděl, o co jde: jedná se o oficiální vědecky testovanou simulaci masochismu. Je doporučovaná fanatickými sektáři namísto devítiocasé kočky, když se chcete potrestat za své hříchy. Poskytuje také efektivní způsob, jak se zbavit starého gamepadu – je garantováno, že s ním minimálně třikrát za hodinu třísknete o zem.
Life is Strange – recenze druhé epizody
Recenzi na první epizodu výpravné francouzské adventury Life is Strange jsem zakončil povzdechnutím nad vyhlídkou dlouhého čekání na vývoj dobře rozehraného příběhu. Na to konto je hned zkraje třeba říci, že čekání nakonec nebylo dlouhé, ale co je nejlepší, vyplatilo se. Druhá epizoda Out of Time dokázala v mezích mírného pokroku předčít první a opět úspěšně vybudovat pocit napjatého očekávání dalšího, třetího, dějství.
Hand of Fate - recenze mixu karetní a akční hry
Společně s nástupem indie scény přišla i lavina her, které sveřepě mixují i zdánlivě nekompatibilní herní žánry. Z některých míchanic vám bude stejně "dobře", jako byste snědli jídlo od Babici či Ládi Hrušky, ovšem najdou se mezi nimi i takové, které vám přirostou k srdci. Hand of Fate je příkladem stravitelnější skupiny žánrových mutací. V tomto případě bych se dokonce nebála tvrdit, že po téhle kombinaci karetní hry a diablovky budete mít v bříšku jako v pokojíčku.
Helldivers - recenze kooperativní řežby
Studio Arrowhead si mě s Magickou příliš nenaklonilo. Kdykoliv vzpomenu na kouzelnou top-down akci, postavenou na míchání elementů a magie, vybaví se mi akorát nefunkční multiplayer, hromady bugů a ztřeštěný humor. Od jejího vydání však uběhly už čtyři roky, takže jsem se rozhodl věřit, že se vývojáři poučili ze svých chyb a jejich nová hra bude lepší. Nutno říct, že jsem svou důvěru investoval správně.
Hotline Miami 2: Wrong Number - recenze
Klimax, orgasmus, le petit mort. Říkejte tomu dle potřeby a představte si ho maximální, nejsytější, jednoduše takový, kdy všechno sepne v příslušném bodě vašeho těla a sestřelí jeho zbytek, prostor kolem vás se zavře na jediný atom a obratem exploduje. Ve druhém Hotline Miami má konkrétní jméno: Death Wish. Tak se jmenuje mise, kde v podkresu sbírá sílu Roller Mobster od Carpenter Brut, nejlepší track tříhodinového soundtracku. Stojím před chodbou, hlídanou dvěma mafiány. Jeden má nůž, druhý železnou trubku. Hudba stupňuje očekávání, přidá se syntezátorová linka a – TEĎ!
Bloodborne - recenze
YOU DIED. Ikonické heslo se vrací jako starý známý, kterého jste ale nikdy neměli rádi. Věrný své povaze vás atakuje s menší či větší frekvencí, až si nakonec přiznáte, že i když je vlastně otravný a symbolizuje vaši neschopnost, zároveň vás baví. Pro Souls hry typická hláška nechybí ani v Bloodborne, která přináší nový pohled Hidetaky Mijazakiho na žánr, jenž vytvořil a skrze novou hru se jej snaží více či méně pozměnit.
Battlefield Hardline - recenze
Jestliže jsem dojmy ze singleplayeru končil výčtem negativ, v případě multiplayeru začnu s pozitivy. Navzdory rozporuplným dojmům z bety nakonec zvládla hra více hráčů udržet Battlefield Hardline nad vodou, a přestože výsledek není perfektní, je až překvapivě dobry. Pokud tedy kupujete Battlefield jen kvůli multilayeru, pak nemusíte ztrácet naději. Autoři totiž na rozdíl od singlu v multiplayeru tolik neexperimentovali, přerod klasické BF hry v něco nového realizovali jen napůl, a přes dílčí chyby dokáží s odřenýma ušima nabídnout poměrně zábavná multiplayerová klání.
Resident Evil: Revelations 2 – recenze (celé hry)
V nekonečné sérii Resident Evil se zase jednou blýsklo na lepší časy. Krom toho, že se Capcom rozhodl vydat hru rozsekanou na epizody, rovnou zkusil přihodit i několik významných pomrknutí na fanoušky původních dílů. Při dávkování jedné epizody na týden jsem však občas měl pocit, že sedím na horské dráze. To když se nadšení z napínavé kapitoly náhle proměnilo v rozčarování – z nejrůznějších důvodů. V konečném důsledku ale naštěstí Revelations 2 dopadla dobře.
Ori and the Blind Forest - recenze
I mezi nezávislými hrami existují obrovské rozdíly. Hrát můžete díla bez výrazného stylu, pokročilé technologie i líbivého kabátku, zkrátka bez ambic. A pak jsou tu projekty jako Ori and the Blind Forest, které svoji kvalitou překonávají mantinely vlastního žánru. Přestože plošinovky již dávno patří alternativě, Blind Forest v sobě nese znaky mainstreamové velkorysosti a snad i proto si hru okamžitě zamilujete. Nadchne vás výtvarná uměleckost, velkoryse pojaté herní prostředí, atmosféra plná emocí, svůdná hratelnost, zkrátka všechno. Tahle hra se může stát nejlepší plošinovkou letošního roku.
Shadows: Heretic Kingdoms - recenze
Celé desetiletí si museli fanoušci slovenského RPG Kult: Heretic Kingdoms počkat na pokračování. Trpělivost se ale vyplatila. Zatímco názvem se Shadows: Heretic Kingdoms liší od první hry jen kosmeticky, hratelnost, atmosféra a příběhové podání hry se změnily dramaticky - naštěstí k lepšímu. Druhý díl (vlastně jeho první část s podtiulem Book I: Devourer of Souls) fantasy ságy chytře propojuje tradiční RPG prvky s novými nápady, a nebýt některých chyb, byl by to úžasný mix moderny s klasickým stylem po vzoru Baldur's Gate.
Assassin’s Creed Rogue – recenze PC verze
Rozšíření ságy o Assassin’s Creed Rogue sice v listopadu minulého roku vypadalo zprvu jako prachsprostá ždímačka na peníze, ale nakonec se ze hry vyklubala překvapivě solidní zábava pro majitele konzolí PS3 a X360. O pár měsíců později připlouvá Shay Patric Cormac i na PC, takže jsme se logicky podívali, jak se autorům povedla konverze po technické stránce, a zda nabízí oproti konzolové verzi něco navíc.
Lucius II: The Prophecy - recenze hororu s malým Satanem
Existuje spousta špatných her. Některé se vybarví postupně, což je škoda, neboť u nich zbytečně strávíte svůj drahocenný čas. Jiné naopak dokážete prokouknout prakticky na první pohled. Lucius II: The Prophecy je zářným příkladem právě druhé zmiňované skupiny. Od první minuty tušíte, že jste si vybrali špatně a tenhle horor klopýtá na hranici snesitelnosti.
The Binding of Isaac: Rebirth - recenze
Patříte-li mezi masochisty, kteří mají rádi roguelike herní styl, první inkarnace The Binding of Isaac vám jistě neunikla. Zalíbení v její specifické úchylnosti našla hromada hráčů i videoherních kritiků – já nejsem výjimkou. A když na scénu vtrhly konzole se svou „novou generací,“ rozhodli se tvůrci v čele s Edmundem McMillenem, že přišel čas mučit Isaaca znovu a to v titulu nazvaném s dávkou černého humoru The Binding of Isaac: Rebirth.
The Legend of Zelda: Majora's Mask 3D - recenze
Majora’s Mask je jednou z nejvíce stresujících, frustrujících a nepřátelských her, jaké jsem za poslední léta zkusil. Coby chlapeček v zelené tunice jsem se ocitl v zemi Termina, která, jak již název napovídá, čelí svému konci. Za tři dny jí spadne na hlavu děsivě se smějící měsíc, a je na hrdinném Linkovi, aby s tím něco udělal. Což se v takto šibeničním termínu samozřejmě nedá stihnout. Apokalypsa se nezastavitelně blíží, obloha rudne, lidé utíkají, hudba zrychluje, hráč zmateně pobíhá po světě a měsíc se nakonec zakusuje do povrchu zemského. Život končí, Link se vrací na začátek třídenního cyklu, přichází o všechen postup a jede nanovo. Co to sakra je?
Evolve - recenze
Týmové střílečky mívají problém, že stojí a padají na, uhodli jste, týmu. Není divu, že úspěch multiplayerových akcí se drolí na řežby, kde vystačíte s individuálním skillem, a vedle toho několik málo úzce profilovaných, většinou „realistických“, válečných her, kde to bez socializace v klanech nemá valného smyslu. Existují samozřejmě výjimky, ale potvrzují pravidlo: abyste si týmovou střílečku užili, potřebujete k sobě spoluhráče, kteří se po spawnu nerozutečou každý svým směrem, a kteří znají své role. A jestli někde platí, že tým je tak silný, jako jeho nejslabší článek. Tak je to v Evolve.
