Pokud ve vás první obrázky z této 2,5D záležitosti vzbudily nostalgické vzpomínky na Prince of Persia, nejste daleko od pravdy. Přesto Ubisoft nechává perského prince nadále u ledu a z Assassin's Creed Chronicles: China dělá vlastně nízkorozpočtovou verzi klasického AC titulu pro nejhladovější fanoušky. Hodně sází na plíživou hratelnost, která, jak už ukázal třeba Mark of the Ninja, může skvěle fungovat i ve dvou a půl rozměrech. Jenže ve srovnání se skvělou hrou od Klei Entertainment působí AC Chronicles: China jako titul z druhé ligy...
2D a něco navíc
Zatímco ve "velkých" Assassin's Creed hrách se váš geroj umí velmi slušně ohánět mečem a klidně pobije desetinásobnou přesilu, v Assassin's Creed Chronicles: China je základem kradmý postup. Je takřka nemožné vrhnout se mezi dva nepřátele, zburcovat posily a všechny nelítostně zmydlit. Hlavní hrdinka Shao Jun totiž vydrží jen jednu, dvě rány, silnější oponenti jsou imunní vůči klasickým výpadům, a protože soubojový systém za moc nestojí, je obtížné se ranám vyhýbat. Nějakého designéra totiž napadlo, že blokování úderů podmíní držením páčky vpřed (samozřejmě v kombinaci se stiskem příslušného tlačítka), na což jsem si ani po pěti hodinách, které mi zakrvácená cesta po Číně zabrala, nezvykl. Naštěstí se dá potyčkám vyhýbat.
Co do ovládání jde o klasický díl série, takže až na souboje je celkem ladné a spolehlivé, byť občas se Shao Jun rozhodne prolézt oknem, namísto aby pod ním jen zůstala viset, nebo se z kraje lešení spustí, místo aby z něj bleskově seskočila. To už jsou klasické svízele kontextového ovládání, na které v Ubisoftu stále nenalezli spolehlivý lék. Poněvadž ale AC Chronicles: China není o prozkoumávání a zdolávání velkého rozmanitého světa, padne ovládání do ruky ve výsledku dobře. Rychlé parkourové sekvence jsou ostatně vůbec nejlepší částí z celé hry.
Přímočaré úprky jsou však výjimečné, většinu času máte více svobody. Level design připomíná již zmiňovanou Mark of the Ninja, pod čímž si představte mapu s jedním hlavním cílem, několika cíli vedlejšími a dvěma nebo třemi různými cestami. Je milé, že úrovně se mírně větví, jsou vertikální, můžete se vracet, přebíhat mezi několika rovinami, zkoumat jiné stezky, ale zároveň se na to všechno můžete vykašlat. Akorát se pak musíte smířit se slabší Shao Jun, protože za vyzobávání nepovinného obsahu získáváte vyšší skóre, což se promítne do schopností a vlastností čínské asasínky. Více zdraví, silnější údery …prostě klasika.
zdroj: Archiv
Made in China
Kromě meče má Shao Jun k dispozici pár dalších udělátek v podobě vrhacích dýk nebo petard, jenže právě při jejich použití vypluje na povrch nenápaditost a lacinost projektu. Říkal jsem použití? Vlastně jsem chtěl říct nepoužití. Poté, co jsem se na několika místech opakovaně snažil za pomoci zmiňovaných hraček důvtipně odlákat hlídku nebo ji omráčit, vyplavala na povrch existence mnohem jednodušší strategie. I když vám po obrazovce pochoduje několik pajduláků, stačí se schovat, písknout na jednoho, z krytu ho fiknout, písknout na druhého, také jej fiknout a takhle pokračovat klidně až do rána bílého. Hlídači jsou tupí, nikdy za vámi nešplhají, nikdy za vámi neskáčou. „Hlídají“ si svých pár pochůzkových metrů a i na konci hry se nechají podříznout jako podsvinčata.
Po pár hodinách se tak z Assassin's Creed Chronicles: China stane rutina, která hráče neumí motivovat, aby využíval všechno, co Shao Jun umí. Tvůrci zkrátka nedokázali vyrobit dostatečně nápadité levely. Při jejich procházení jsem nezažíval ony triumfální momenty uspokojení, kdy člověk za pomoci všech dostupných prostředků vymyslí a bezchybně provede nějaký geniální plán, který mu designér nenápadně podsunul. A právě to AC Chronicles: China v konkurenci Mark of the Ninja deklasuje. Po pár hodinách se zkrátka začne nudit a nic na tom nezmění ani elegantní skoky do kupek sena.
Když už hra začne časem nudit, aspoň se na ni moc dobře kouká. Assassin's Creed Chronicles: China je (zatím) jediným asijským dílem v sérii a autorům slouží ke cti, že hru rozdělili do několika odlišných oblastí, na které je radost pohledět. Jednou se proháníte po skalním chrámu, pak utíkáte z hořícího přístavu a samozřejmě nechybí ani turistický výlet na Velkou čínskou zeď, kterou vám, stejně jako desítky jiných míst, popíše zdejší encyklopedie. Ačkoli hra běží na jiné technologii než pohádkové Child of Light, její grafický styl taktéž připomíná rozpohybovanou malbu z vodových barev. Jen škoda, že nádhera občas dostala přednost před účelností - párkrát jsem měl problém s orientací, což se mi ve dvojrozměrných hrách „poštěstí“ málokdy.
Do konce roku ještě dvakrát
Vydáním Assassin's Creed Chronicles: China to celé teprve začíná. Do konce roku chce Ubisoft vydat další dva díly Chronicles (nemluvě o velkém konzolovém Victory nebo mobilním Identity), které se mají odehrávat v Indi a v Rusku. India a Russia dokonce mají na Čínu příběhově navazovat, ale to je to poslední, co mi utkvělo v paměti. Příběh Shao Jun je stokrát přežvýkaným vyprávěním o zhrzeném zabijákovi na cestě za pomstou, čehož si jsou vědomi i autoři - zřejmě proto vyprávění odbyli několika obrázky s bezkrevně nadabovanými větami. Přesto potěší, že i to málo můžete zažít s českými titulky.
Z Assassin's Creed Chronicles: China bohužel není vidět láska k řemeslu, nýbrž pouze povinnost udělat něco menšího, co vyplní čekání na velký podzimní díl a přinese Ubisoftu kapesné navíc. Přesto nápad převést asasínskou hratelnost do 2,5D není špatný a je klidně možné, že v chystaných dílech Assassin's Creed Chronicles: India a Assassin's Creed Chronicles: Russia se tvůrci vytasí s důmyslnější hratelností. Pokud vás druhý rozměr láká, doporučuji počkat na vydání zbývajících dvou dílů Chronicles a z nich si pak vybrat ten nejlepší. Doufejme, že jím nebude China.
