Call of Duty: Advanced Warfare - recenze
Už v recenzi singleplayeru jsem důrazně naznačil, že letos se Call of Duty vrací v překvapivé výborné kondici. A to samé můžu říct i o multiplayeru, který skvělým způsobem spojuje novátorství Sledgehammer Games a tradiční pojetí moderního válečnictví po vzoru Infinity Ward. Návrat tedy slaví nejen v nedávné době zapomenuté prvky nebo herní módy, ale spolu s nimi se k hráčům dostává i svěží moderní řežba, která hráčům téměř jistě vystačí na celý další rok.
Assassin's Creed Unity - recenze
Ulice jsou plné a na náměstích se vedle sebe tísní bez nadsázky stovky lidí. Většina Pařížanů se jen tak prochází (pokud tedy zrovna neprotestují a nestávkují, jsme přeci ve Francii), ale tuhle pokřikuje obchodník, támhle fidlá houslista, občas zakopnete o nuzného žebráka a vyhlášená kavárna na břehu Seiny praská ve švech. O kousek dál huláká politický řečník, vedle si někdo přivydělává pucováním bot, sem tam se kolem vás dokonce mihne pes, popřípadě prchající kapsář. A ta architektura! Notre-Dame bere dech. Paříž na konci 18. století je úžasné prostředí a Ubisoft, ne náhodou francouzského původu, jej zpracoval neméně úžasným způsobem. Akorát do něj tvůrci zapomněli nacpat stejně úžasnou hru.
Din's Curse – recenze
O Din's Curse se mluví jako o akčním RPG, v němž dungeony útočí na hráče. Co to ale znamená? Prohodila se role a lovený se stává lovcem? Nebo jen někomu nakynuly marketingové řeči a tahle indie rubačka je stejně tuctová, jako kterákoliv jiná diablovka tam venku? Odpověď na otázku není zase tak jednoduchá, byť samotná hra jednoduchá je.
Halo: The Master Chief Collection - recenze
Halo už není jen hra či herní série, ale fenomén. Halo je tím nejcennějším, čím zábavní divize Microsoftu disponuje (byť Minecraft nyní zdatně konkuruje) a má nemalý podíl na úspěchu konzole Xbox. Halo dalo vzniknout románům, komiksům i seriálům a s šedesáti miliony prodanými kusy jde o jednu z nejúspěšnějších sérií v historii zábavního průmyslu. Obrněný protagonista Master Chief se, zejména za velkou louží, stal symbolem celé herní branže a zná jej už i běžný „civilista“. Halo je zkrátka ohromná věc. A Halo: The Master Chief Collection je jedna zatraceně ohromná kompilace. Doslova.
Dreamfall Chapters Book One: Reborn - recenze
Každý příběh má svůj začátek a konec. Tak zní literární dogma. Ale hráči všech zemí, třeste se. Ono to neplatí doslova. Některé příběhy se prostě... zastaví! A co se s nimi děje pak? Vysvětlit to má první epizoda (či kniha) Dreamfall Chapters.
Call of Duty: Advanced Warfare – recenze singleplayeru
Na světě existuje jen málo sérií, kvůli kterým vám Tesco pošle email, a dočkají se půlnočního zahájení prodeje i v malém supermarketu někde v zapadlém provinčním městě. Můžete si o sérii Call of Duty myslet co chcete, ale na jejím současném výsadním postavení nic moc nezměníte. Ostatně i diskuze plné názorů, že Call of Duty hry jsou blbosti s následnou poznámkou, „ale stejně jsem si to stáhnul, abych ji vyzkoušel“ spíše vypovídají o tom, že Call of Duty hry vzbuzují nejenom zájem, ale též emoce. Tentokráte navíc právem, protože díl s podtitulem Advanced Warfare boří zažité představy, adrenalinovou akcí dohání posledních 5 let bídy či lehkého nadprůměru, ale hlavně má hlavu a patu. Alespoň v singleplayeru.
Lords of the Fallen - recenze
Už je to tu zase. Nepřítel má pět metrů na výšku a je oblečený do tolika vrstev ocele, že není vůbec vidět. Snad i spodní prádlo má z titanu. V ruce hybridní kladivo, které jakýsi šílenec překoval na kosu. Je třikrát větší než já, zatímco já jsem, ke svému vlastnímu překvapení, nahý. V ruce mám dýky a jako komár poletuji kolem a píchám do hory ocele, dokud nepadne. Scéna se odehrává na hřbitově, ani není zapotřebí kopat hrob. Tolikrát jako před tím si říkám: nebudu Lords of the Fallen srovnávat s Dark Souls. Ale není to možné.
TRI: Of Friendship and Madness - recenze
Před sedmi lety spatřila světlo světa hra, která změnila vnímání logického žánru, a do určité míry i posunula hranice herního designu. Místo pušky hráči vrazila do rukou experimentální výtvor a zákopy druhé světové nahradila architektonickými skvosty a logickými problémy. Řeč je samozřejmě o Portalu, který se ve formě barevného TRI dočkal duchovního nástupce, jenž dokazuje, že umění může být skutečně hratelné.
Kraven Manor – recenze
K hraní Kraven Manor mě přivedlo demo, které napovědělo, že se banda studentů pod názvem Demon Wagon Studios nad strachem minimálně zamyslela a našla způsob, jak hráče vyděsit. Nebylo tedy divu, že se na jejich hratelnou ukázku slétlo několik ocenění a chválu pějících názorů. Přesto jsem si ale říkal, že demo ještě není plná hra, a i když ukázka navnadila, udržet napětí a děsit v plnohodnotném titulu je trochu náročnější úkol. Obával jsem se bohužel oprávněně...
Sunset Overdrive - recenze
Co je vlastně Sunset Overdrive zač? Všichni víme, že jde o exkluzivitu pro Xbox One a dělali na ní tvůrci Resistance nebo Ratchet & Clank. Jak ale hra funguje v praxi? Představte si mládeži přístupnou verzi Saints Row, do ní přihoďte virtuální skateboarding Tonyho Hawka a celé to pak halabala nastříkejte stovkami různých sprejů. Sunset Overdrive určitě není nejlepší městská akce široko daleko, ale rozhodně je nejbarevnější. A také nejvíc odrazující.
Ryse: Son of Rome - recenze PC verze
Podle některých stojí Ryse: Son of Rome za nedávnými finančními problémy Cryteku, zatímco oficiální vyjádření tvrdí, že pravda je prý někde úplně jinde. Buď jak buď, nutnost přišít finanční záplatu na díru v rozpočtu by klidně mohla být záminka, proč původně exkluzivní titul pro Xbox One vyšel nedávno i na PC. Minulý rok Gábina Ryse v recenzi chválila za audiovizuální zpracování, ale za všechny ostatní aspekty hru pěkně zkritizovala. Pojďme se tedy podívat, jestli se něco od vydání Xbox One verze v listopadu 2013 změnilo.
Astebreed - recenze
Žánr vesmírných stříleček a japonská zábava k sobě mají tradičně blízko. V sedmdesátých letech, kdy vyšel arkádový hit Space Invaders, se v zemi vycházejícího slunce dokonce zvedla vlna drobné kriminality mládeže, protože bylo potřeba sehnat za každou cenu sehnat mince do automatů. Sedmdesátá léta samozřejmě odvál čas. Přesněji řečeno domácí konzole, kvůli kterým se lidem přestalo chtít za zábavou do arkádových heren. V Astebreed se ale vzpomínky na pionýrskou herní dobu autenticky vrátily. Se spoustou efektů a také s japonským manga stylem vám tahle hra provrtá hlavu a rychlou akcí i notně unaví ruce.
Styx: Master of Shadows - recenze
Cyanide Games je poněkud zvláštní společnost, která vytváří hry ze všech možných žánrů, často i velmi okrajových. Pestrost s sebou ovšem přináší i roztříštěnost, proto je dopředu obtížné odhadnout, co hry od Cyanide vlastně nabídnou. Třeba RPG Of Orcs and Men (na vývoji se podílelo ještě studio Spiders) netradičně kombinovalo akčně pojaté souboje se zadáváním příkazů, což vypadalo lákavě na papíře, ale v praxi to nefungovalo a frustrovalo. Cyanide se tedy chytili za nos, vzali Styxe, jednoho z hrdinů Of Orcs and Men a postavili jej do role ústřední postavy žánrově klasické stealth akce. A do značné míry se jim sázka na klasiku vyplatila.
The Evil Within - recenze
Víte, co mě děsí? Že za pár měsíců uplyne deset let od vydání Resident Evil 4. Deset let! A pokud považujete za nejlepší díl hned ten první, raději ta léta nepočítejte vůbec. Stárneme všichni a zestárnul i Šindži Mikami, otec, syn i duch svatý série, která v mnoha ohledech definovala videoherní horor – alespoň takový, kde je součástí hrůzy cvaknutí prázdného zásobníku.
Borderlands: The Pre-Sequel - recenze
Druhý díl Borderlands patří k mým nejoblíbenějším kooperativním hrám. Kombinace svižné hratelnosti, šílených postav, praštěného humoru a kvadrilionu zbraní funguje výborně a zdálo by se, že jde vlastně o univerzální recept na úspěch. Ne vždy ale platí, že jsou kvalitní recept a správné ingredience zárukou úspěchu v podobě výborné hry. Bez šikovného kuchaře dobré jídlo nevznikne a bez šikovných vývojářů zase můžete zapomenout na výbornou hru. Borderlands: The Pre-Sequel je toho důkazem, když tvůrci z Gearboxu přenechali vývoj kolegům z 2K Australia. K dispozici měli všechny potřebné podklady a jistě i někoho z Gearboxu na drátě. Přesto je poznat, že Borderlands: The Pre-Sequel je dílo někoho jiného než Gearboxu.
Alien: Isolation - recenze
Alien: Isolation dlouho provázel mrak pochybností. S přenášením slavného protagonisty filmové série Vetřelec do her to nebylo totiž nikdy nijak valné. Britští stratégové z Creative Assembly navíc nepřebírali rodinné stříbro vědecko-fantastických filmů s důvěryhodným osvědčením. Jejich série Total War sice dlouhodobě dosahuje na špičku strategického žánru a do značné míry ho definují, thrillerová hra však vyžaduje zcela jiné nástroje než diplomacii mezi impérii a šoupání vojsky po mapě světa. Jak to tedy s vetřelcem dopadlo?
Middle-earth: Shadow of Mordor - recenze
Víte, co je neuvěřitelné? Že jsme se doteď nedočkali špičkového RPG ze světa Pána prstenů. Rozumějte, bavíme se o jednom z nejmilovanějších fantasy námětů ve sluneční soustavě, který si přímo říká o fortelné singleplayerové dobrodružství s masivním světem, rozličnými frakcemi a rozmáchlým příběhem. A ono pořád nic. Middle-earth: Shadow of Mordor má však k vysněné hře zatím nejblíže. Namísto tradičních RPG se přitom inspiruje vražednou sérií Assassin’s Creed, přičemž slovo „inspiruje“ znamená spíše „vykrádá“.
Schrödinger’s Cat: Raiders Of The Lost Quark - recenze
Schrödingerově kočce táhne na osmdesát a pořád se nedá říct, jestli je živá, nebo mrtvá. Možná obojí! Pakliže té úvaze vůbec nerozumíte, nevadí. Pro hraní inovativních plošinovek naštěstí nemusíte znát historii, ani pokročilou fyziku. Stačí vědět, že číča z legendárního experimentu propůjčila jméno hře, která se do herní historie zapsala málem tak významným písmem, jako sama „Schrödingerka“ do vědy.
Hyrule Warriors - recenze
Magické království Hyrule je neodmyslitelně spjato s The Legend of Zelda hrami, což jsou akční adventury s logickými hádankami, důrazem na průzkum a zajímavým soubojovým systémem, který ale nehraje hlavní roli. Dynasty Warriors, respektive přímo série her Warriors s rozdílnými přívlastky, je naprostým opakem Zeldy – jde o rubačku založenou na skládání komb okořeněnou výraznými RPG prvky. Lidé v Koei Tecmo a Nintendu se však rozhodli, že dvě naprosto odlišné značky hodí do mixéru a výsledný koktejl vyladí směrem k oblíbené bojovce. Chuť výsledného produktu je inovativní, velice plná, jemná, vyvážená a potěší jazýček každého gurmána i obyčejného jedlíka.
Space Run: Fast and safe delivery - recenze
Přepravovat napříč vesmírem zásilky není žádná sranda. Nevěříte? Zeptejte se vesmírného „poslíčka“ Bucka Manna, potvrdí vám to. Taková údržba lodě, její obrana a zároveň snaha nejen dodržet termíny, ale také předehnat konkurenci dokáže zaměstnat i opravdu schopného pilota. Hlavně ale vydá na výbornou tower defense hru!
