zavřít

Alien: Isolation - recenze

Windows

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: PS4, Windows, PS3, X360, Xbox One

Verdikt: Stealthová hra nedělá filmu Vetřelec ostudu a vychutná si ji, s nepatrným přimhouřením očí nad příběhem, fanoušek vetřelce i jeho zuby nepolíbený hráč.

Hodnocení redakce 9/10

Jak hodnotíme

metacritic 81/100

- Recenze autor: Pavel Dobrovský Komentáře: 0

Alien: Isolation dlouho provázel mrak pochybností. S přenášením slavného protagonisty filmové série Vetřelec do her to nebylo totiž nikdy nijak valné. Britští stratégové z Creative Assembly navíc nepřebírali rodinné stříbro vědecko-fantastických filmů s důvěryhodným osvědčením. Jejich série Total War sice dlouhodobě dosahuje na špičku strategického žánru a do značné míry ho definují, thrillerová hra však vyžaduje zcela jiné nástroje než diplomacii mezi impérii a šoupání vojsky po mapě světa. Jak to tedy s vetřelcem dopadlo?

Po zklamání v podobě Colonial Marines se zdálo, že vlastník práv na herní zpracování Vetřelce (Sega) už neví, co si má s licencí a jejím hlavním protagonistou počít. Je mojí milou povinností ohlásit hned na začátku recenze, že se nakonec obavy rozptýlily - Alien: Isolation dělá spoustu věcí dobře. V rámci přibližně patnácti hodin proto lze přehlédnout začátečnické přešlapy pramenící z nejistoty a nezkušenosti tvůrců.

V následujícím textu se pokusím vyhnout hodnocení konkrétních příběhových zlomů, protože provázání s filmovým vetřelčím univerzem je natolik pevné, že jakýkoli náznak by znamenal připravit se o moment úžasu. Nepovede se mi to úplně, jak brzy zjistíte, ale kolem obávaných spoilerů budu chodit po špičkách.

Je nutné zmínit, že hlavní těžiště příběhu neleží v pátrání Amandy Ripleyové po své matce (Ellen z filmové série), ale v událostech na vesmírné stanici Sevastopol, na které se patnáct let po konci prvního filmu objeví vetřelec – a vypukne chaos. S mechaničkou Amandou ho musíte přežít a kromě titulního nepřítele se zároveň potýkáte se zdivočelými lidmi i androidy, ovládanými centrální umělou inteligencí Apollo. 

Žena ve skříni 

Dobrou zprávou je, že Alien: Isolation se po několika hodinách nezvrhne ve střílečku. Nepřátel na odstřel je sice hodně, ale Amanda se cítí dobře s plazmovým hořákem, nikoliv s brokovnicí. Tím také končí podobnost digitální DNA s hrami System Shock nebo Dead Space, ve kterých bylo zasazení a obsah podobné, ale pointa ležela v chytrém prostřílení se zástupy nepřátel.

Isolation zkrátka není akční RPG. Jde o úspěšný stealth experiment, kde nekompromisní pravidlo „nebýt viděn“ znamená přežít. Co se pochopení tohoto experimentu týče, je dobré mít na paměti, že nejde o adaptací Vetřelců (akce v režii Jamese Camerona), ale Vetřelce (thriller pod taktovkou Ridleyho Scotta). A nejde ani o hru O vetřelci, nýbrž S vetřelcem. To jsou velké rozdíly, které hrají zásadní roli.

Opravdový thriller 

Ten jeden jediný vetřelec, na kterého budete narážet, je nezničitelný. Svým chováním vás tlačí do kradmého pohybu, prolézání ventilačních šachet a čekání pod stolem či ve skříních. Pomalým a opatrným pohybem naplňují hodiny hraní termín thriller, tedy napínání nervů až po okraj.

Nejsou tu laciné bafačky nebo odporní mutanti z béčkových hororů – jen dlouhé koridory s jednou mrchou. Nekonečně dlouhé minuty strávíte pozorováním detektoru pohybu, na kterém pulzuje zelený bod a rozhodujete se, jestli už je průchod místností bezpečný, nebo se vetřelec náhle vrátí.

V pohybu musíte být extrémně opatrní. Vražedná bestie reaguje na zvuky i na velkou vzdálenost a na rozdíl od lidských či androidích protivníků jí jednoduše neuniknete. Stačí popoběhnout po kovové podlaze, zdržet se hackováním terminálu, prořezáváním poklopů nebo otevřít hydraulické dveře a už se za rohem ozve rána, která oznamuje, že vetřelec právě skočil na vaše patro skrz vyústění klimatizace. Chvilka prodlevy? Smrt. Tím se stealthová náplň liší třeba od Thief her, kde bylo možné se v případě náhlého nebezpečí probojovat do bezpečí nebo utéci.

Mimochodem, v tom leží jeden z problémů Isolation. Protřelí hráči pochopí, o co se autoři snaží a budou ochotni přistoupit na rozdané karty, zatímco odkojenci laskavých stříleček a stealthů budou na nekompromisní pravidla koukat s nepochopením.

Intimita koridoru 

Skrýt s předstihem se dá na mnoha místech a důsledkem je poznání Sevastopolu z úhlů, které by vás nikdy nenapadly. Například z pod desky stolu, kdy kolem chodí kostnaté nohy bobíška (pojmenujete si ho různě, uvidíte), zatímco dáváte dohromady plány, kdy se pokusíte prosmýknout okolo pod další stůl.

Kouzlo koridorů Sevastopolu není v různosti prostředí, ale v texturové sterilitě a propracované architektuře. Právě tou se od sebe lokace liší mnohem víc než barevnými texturami. Je to estetika, kterou grafici na jedničku přebrali z čistých vědecko-fantastických filmů a funguje na sto padesát procent, protože povyšuje Sevastopol na nezapomenutelnou stavbu (podobně, jako Nostromo z filmu).

Neviditelná hrůza 

Co mě fascinovalo a děsilo nejvíc byla nepředvídatelnost vetřelcova pohybu koridory. Na senzoru je vidět, jak běhá nad vámi nebo pod vámi, ale nikdy není jisté, kdy a kde se objeví. Jeho autonomním chováním (relativním – na několika místech na začátku a konci hry je naskriptovaný) se plní vše, co fanoušek od filmů a napínavého zážitku očekává.

Vetřelec, to je stroj na zabíjení s myšlením ovládanými instinkty a pudy. Nechová se jako zvíře – tedy neloví pro nasycení, ale pro potěchu, případně aby si odnesl tělo do hnízda. Ve svém určení je dokonalý. Po několika hodinách jsem zjistil, že ho vlastně respektuji a uznávám jeho silovou dominanci, se kterou se dá soupeřit jedině tak, že o mě nebude vědět a v tváří jeho primitivitě budu chytřejší.

Dirigentem vetřelce

Vetřelcův pohyb je sice v rámci předem určené lokace do značné míry nahodilý, zároveň se ho naučíte číst a manipulovat s ním. Amanda jako mechanička umí vyrábět z nalezeného haraburdí spoustu lákadel (zvuk, světlo, molotovy, ke konci si zamilujete plamenomet, před kterým vetřelec s kvílením na pár desítek sekund uteče atd.) a v podstatě dirigovat, jak se situace bude vyvíjet.

To ovšem neznamená, že by Amanda byla všemocná. Jednou za čas i zkušeného hráče vetřelec překvapí, což se rovná smrti. Po nahrání pozice se ovšem začne pohybovat jinak a dost možná ho na stejném místě nepotkáte. Dostanete tak dost prostoru k prozkoumání alternativních cest a ve finále se naučíte vetřelce lépe obcházet víc.

Save/load 

Dovolím si malou odbočku ke způsobu, jakým se ukládá pozice. Jde to pouze na konkrétních místech. Jsou od sebe vzdálená tak, abyste se obávali, že se k nim nestihnete dostat. A to není všechno – úložné terminály rozhodně nejsou bezpečnou zónou, třeba jako ohniště v Dark Souls. Při každém ukládání musíte několik sekund čekat, než se systém načte a během té doby se může stát, že za sebou uslyšíte kroky a.... Na rovinu přiznávám, že tak nervózní, jako v Isolation, jsem nebyl při ukládání v žádné jiné hře.

Přitom intenzivních her na kočku a na myš vlastně není v průběhu kampaně tolik (vychutnat si je ale můžete v odděleném survival módu). Creative Assembly však zručně pracují s budováním atmosféry, kdy vás i jedno zahlédnutí vetřelce udržuje v napětí během jeho absence. Střídmá setkání s vetřelcem mě nutila schovávat se a bát třeba i dvacet po minut poté, co bestie zmizela. Stačilo, aby někde něco spadlo na zem, a už jsem vězel ve skříni či pod stolem a napjatě očekával, odkud se co vynoří. Jakmile jsem nervy povolil, mrcha se objevila.

V Isolation se tak na úrovni velkorozpočtových titulů objevuje otevřený svět a emergentní hratelnost, která dělá čest svým autorům i tematice vetřelců. I kdyby hra byla jen o schovkách, šlo by o nejlepší hru s vetřelcem v celé herní historii (s čestnou výjimkou Aliens z roku 1987, kde jich bylo víc), protože dokázala podchytit smysl jeho existence. Alien: Isolation je ale mnohem víc.

Člověk člověku vlkem

Jak už bylo řečeno, Isolation zobrazuje stanici Sevastopol, potažmo lidskou společnost na pokraji zániku. Setkání s dalšími přežívajícími (ať už nepřátelsky naladěnými, nebo spolupracujícími) a čtení emailů v počítačových terminálech, tvoří maso a krev obsahu.

Z počítačů a magnetofonových pásků se dozvíte o drobných sviňárnách, které si lidé dělali, a postupem času zjistíte, do jakých extrémů jsou dohnáni. Amandu většina přežívajících nevítá s otevřenou náručí. Někdy jí dovolí projít kolem, ale z drtivé části se chovají podle zákona džungle.

Představujete pro ně neznámo, které na Sevastopolu znamená nebezpečí, a to je třeba zastřelit. Pěkně podaná metafora o lidech zbavených lidskosti, kteří se stávají vlastně stejnými zvířaty jako vetřelec, dobře ukotvuje pocit zoufalství a izolace.

Korporátní budoucnost 

Filmové sérii dali tvůrci do vínku strašidelnou vizi o korporacích, které ovládají nejen vesmírnou expanzi, ale také životy lidí. Pohled do budoucnosti tedy může působit optimisticky (hej, vždyť jsme ve vesmíru!), zároveň však neutěšeně, protože v takovém vesmíru nemáme vlastní svobodnou vůli. Posloucháme v ní manažery ukryté za maskou korporace, které jsou bohem a jediný, kdo se vymyká jejich kontrole, je vetřelec. Narušuje zaběhnutý systém ekonomické a smluvní nadvlády nad lidskými osudy. Jak ostatně říká Ash ve filmu: „Přežívá, nezatížený vědomím, výčitkami nebo falešnou morálkou.“

Vaše přežívání se proto odehrává na popředí konkurenčního souboje vesmírných molochů Weyland-Yutani a Seegson (nováček do vetřelčího univerza), které mají zájem o monopolní výrobu androidů a získání jakékoliv výhody (tedy vetřelce) na svoji stranu.

Právě androidi na Sevastopolu pod nadvládou umělé inteligence Apollo se stávají třetí stranou, se kterou se musíte vypořádat. Můžete je sice zastřelit, ale teče z nich jen bílá krev a vydrží podstatně víc než lidští soupeři. Řešení? Opět se před nimi schovávat. Vypadají děsivě: plešaté hlavy potažené mrtvolně bílou syntetickou kůží jsou přesně takové, jak nechcete, aby umělé nápodoby člověka vypadaly. To raději realistického Bishopa (majetek Weylandu), než Seegsonovy postavy z nočních můr.

Co tu dělám? 

Autoři splnili dobře domácí úkol a všem stranám vytvořili takovou motivaci, aby ani lidé, vetřelec či androidi nespadli do škatulky výplňových překážek. To samé se jim ale vymklo z rukou v případě Amandy Ripleyové. Jejím cílem je najít stopy po své matce a uniknout ze Sevastopolu, zároveň však není velmi slibná linie „matka-dcera“ akcentována natolik, aby jste na ní po několika hodinách nezapomněli.

Potenciál pro skutečné lidské drama tu je, jeho volání však nikdo nevyslyšel. Proto si zejména ke konci hry přijdete jako android ovládaný Apollem – plníte zadané úkoly a už vlastně nevíte, jaký smysl na stanici máte.

Začátečnické chyby 

Pracuje-li někdo dlouho na strategiích, je celkem jasné, že cestičky skrz thrillery nemá prošlapané a musí je hledat. Alien: Isolation není úplně bez chyb. První hodinu se hledá a poslední dvě hodiny ztrácí v připitomělosti (pro pořádek: to, co je mezi tím, tedy cca 11 hodin, je skvělé). Dlouho jsem nezažil, aby hra končila čtyřikrát, tedy ne čtyřmi možnými konci, ale čtyřmi od sebe poměrně vzdálenými vyvrcholeními.

V tomto ohledu Isolation naráží do zdi s hlasitou ranou. Určité příběhové momenty tu být musí, přestože jsou (nejen) pro fanoušky filmu předvídatelné a podle toho jak se patří tupé. Právě ty narušují nahodilost událostí a svobodný pohyb skrz Sevastopol. A opravdu by mě zajímalo, jestli za ně mohou licenční podmínky („Ve hře s vetřelcem musí být scéna připomínající filmové scény A, B a C," jak velí šéf 20th Century FOX), nebo si je scénáristé dobrovolně vymysleli sami. Ve hře jako Isolation nemají co dělat. V praxi je totiž vidět, jak svobodný a otevřený postup Sevastopolem nejde dohromady se semknutým vyprávěním.

Koutek techniků 

Alien: Isolation je dobře připravena pro PC hráče. Lidé z Creative Assembly ostatně přišli z PC platformy a rozumí, co vše lze na vykreslování prostředí upravit. Šoupátek a přepínačů v nastavení je opravdu hodně a engine sám o sobě je kvalitně optimalizován, aby vykouzlil i na průměrných konfiguracích kvalitní atmosféru. Všechny obrázky, které vidíte u recenze, jsou snímány z průměrného nastavení. Takže: well done.

Bylo by zajímavé zjistit, jak vysoký byl rozpočet, ale rozhodně nemohlo jít o zanedbatelné peníze. V závěrečných titulcích jede krom známých herců i Londýnský komorní orchestr nebo filmoví mágové ze studia Pinewood. Tohle je hra, která nestála málo a je to na ní vidět i slyšet (dabing je luxusní). A je to také hra, kde všechny peníze byly rozumně investovány do postavení legendy jménem vetřelec zpátky na nohy. I když občas mírně zakulhá, pořád jde o výjimečný zážitek pro všechny - nejenom pro fanoušky vetřelce a Vetřelce.

Tagy: stealth akční Vetřelec

Zdroje: Vlastní

Kupte na CZC.CZ

Související videa

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.