Tiny & Big: Grandpa’s Leftovers - recenze
Nikoliv máslo, ale zapařené slipy je třeba míti na hlavě, abyste v herní adventuře dostali vděčnou roli hlupáka a pazgřivce. V té od Black Pants Studios je nosí poťouchlík jménem Big. A slipy naražené do čela mu dodávají magické schopnosti, s nimiž ovládá neznámou obětní pyramidu v neznámé poušti uvnitř neznámé země.
Quantum Conundrum - recenze
Jmenujete-li se Kim Swift, každý správný geek by se vás měl pokoušet sbalit nebo vás aspoň pozvat na dort. Znamená to totiž, že se z vaší hlavy (spolu)zrodila myšlenka Narbacular Drop, potažmo Portalu, která dala vzniknout naprosto úžasné sérii. Na druhé straně z toho ale také vyplývá, že se na vaši další hru nebude nikdo dívat nezaujatě - právě naopak. Od Quantum Conundrum se čekalo mnoho, nebo možná ještě víc. Podařilo se hře navázat na kvality Portalu?
Civilization V: Gods & Kings - recenze
Blbě se recenzuje hra (v tomto případě datadisk), která se od preview verze liší jen v tom, že mě nechala sebe samu dohrát. Nicméně co platí v prvních dojmech, když se předjímá, nemusí platit v praxi. A přesně to se částečně stalo. Dlouho jsem přemýšlel, jak napsat totéž s drobnými obměnami a definitivními stanovisky, aniž bych zabředl do mnou nenáviděné formy zaníceného vyprávění příběhu mých virtuálních svěřenců. Přesto pro vás jeden kraťoulinký příběh mám.
Battlefield 3: Close Quarters - recenze
Když se Battlefield 3 rozhodl sebrat Call of Duty, pokud ne rovnou trůn pro krále stříleček, tak alespoň jablko a nějaké ty další tretky, bylo jasné, že v mnohém chce jít stejnou cestou. Kampaň byste tedy obsahově nerozeznali, ale multiplayer si udržel svůj specifický styl, který podle mě a mých chutí ten z Call of Duty o dva stupně převyšuje. Tedy pokud neholdujete zběsilejšímu, cvoklejšímu a perky nabitějšímu stylu hraní bez taktiky, což nemyslím jako kritiku, protože všichni hrajeme hry pro něco jiného.
Spec Ops: The Line - recenze
Nemohl jsem se udržet smíchy. Američtí vojáci na Blízkém východě, záchrana ztracené jednotky, kalašnikovy. S touhle hrou jsem byl hotový dřív, než jsem ji vlastně dostal do rukou. Viděl jsem před sebou další blábol současné standardizované válečné střílečky, v níž jeden hrdina postřílí třetinu zemské populace, protože mu to řekli nadřízení, protože ti druzí jsou prostě ti zlí, a protože válka je přece cool. To my všichni víme. Zabíjí se v ní, lidé trpí, ale dokud jste na správné straně, máte dost nábojů a sem tam nějakého toho vedlejšího hrdinu, za jehož smrt se mstíte, válka je prostě cool.
Iron Front: Liberation 1944 - recenze
ArmA 2 má svůj nenapodobitelný styl. Není to jen tím, že se snaží v co největší možné míře simulovat účinnost zbraní. Boj v ArmA 2 je specifický díky otevřené krajině i extrémně rozmanité bojové technice a významně ho také tvaruje chování AI, která ne vždy dobře dokáže otevřené prostředí využívat. Iron Front: Liberation 1944 přitom tento styl přejímá se vší jeho krásou i chybami, až si člověk říká, jestli si zaslouží postavení samostatné hry (kterou formálně je!), nebo patří spíš do škatule běžných druhoválečných módů.
Game of Thrones (RPG) - recenze
Po nepovedené strategii Game of Thrones: Genesis se studio Cyanide snaží známou značku provařit v RPG žánru a bohužel opět prokazuje svou (ne)schopnost se s tématem nějak slušně vypořádat. Upřímně nechápu, kde Francouzi vzali licenci na Game of Thrones. Seriál tuhle povedenou ságu katapultoval mezi nejcennější artefakty současné mediální zábavy, takže byste čekali, že se o herní adaptace poperou větší, známější a hlavně šikovnější studia. Z nějakého důvodu se tak nestalo, čili jsme odkázání na Cyanide a jejich metodu „sekám to jak Baťa cvičky, ono se to vyplatí“.
Krater - recenze
S Kraterem jsem měl tu čest ještě v době, kdy se zmítal v alfa/beta verzi a z mých prvních dojmů jste asi odtušili, že zrovna nadšený jsem ze hry nebyl. Přesto se v ní podle mého něco skrývalo, atmosféru neměla špatnou a celkově se zdálo, že by se z tohoto ošklivého káčátka nakonec mohlo vyklubat něco docela hezkého. Otázkou je, jak moc jsem byl naivní...
Warlock: Master of the Arcane - recenze
Warlock: Master of the Arcane lze laikovi nejlépe popsat jako Civilizaci, která je překlopená do fantasy světa Ardanie, známého především ze série Majesty. Na první pohled je vše dost podobné – na hexové mapě, viděné z ptačí perspektivy, se rýsují pláně, pouště, džungle a sem tam nějaké to městečko, které postaví vaši nebo nepřátelští osadníci. Pod širým nebem se však producírují i roztodivné armády a dohromady to prostě vypadá familiérně, skoro jako Civilizace. Zdání ale klame.
Indie Game: The Movie - recenze
Před pár dny měl internetovou premiéru dlouho očekávaný film Indie Game: The Movie. Koupit jej lze na iTunes či na Steamu, ale taky přímo na oficiálním webu, kde lze předpokládat, že z vašich peněz tvůrci uvidí největší část a navíc si tu kromě digitální verze můžete koupit i DVD nebo BluRay. Pokud o projektu nic netušíte, prohlédněte si trailer a vězte, že se snímek dostal na prestižní Sundance festival (a uspěl tam), sbírá velmi pozitivní recenze (aktuálně na Rotten Tomatoes 100% pozitivních!) a co je nejpikantnější, že po právech na jeho příběh sáhla HBO jako po inspiraci pro hraný dramatický seriál. To všechno říkám proto, že jde o profesionální dokument s velmi vysokou produkční hodnotou. Jeho kanadští tvůrci sice sehnali investici na Kickstarteru a je to pro ně podle všeho první projekt podobného rozsahu, ale to je naopak výtečně předurčuje ke zdokumentování nezávislé herní scény - sami jsou nezávislí a všechno obětují své tvůrčí vizi.
Conflict of Heroes: Awakening the Bear! - recenze
Deskové hry žijí s těmi počítačovými v symbióze. V pravěku videoher mnoho deskovek dezertovalo na počítače, v novějších dobách se zase objevil trend dělat z populárních videoher deskovky. Ne vždy se to povedlo, protože ne každý pochopil podstatu zábavnosti těchto výrazně odlišných herních platforem a snažil se je hrubě a násilně promíchat. Budiž nám příkladem Axis & Allies, jenž byla z bravurní deskovky bez vkusu překopána na slabou realtime řežbu. Strategie Conflict of Heroes: Awakening the Bear! je ale jiná třída: velmi potěší majitele deskovky a nenaštve ani odhodlané PC válečníky.
Lone Survivor - recenze
Zatímco dříve se většina hráčů zajímala hlavně o skvělé grafické zpracování, dnes dokáží ocenit i jiné přednosti. Do módy nám přišlo retro. Těží z toho hlavně vývojáři nezávislých her. A jedním z nich je i Jasper Byrne. Po zajímavých projektech Soul Brother a Soundless Mountain II obohatil indie scénu o další originální titul. Většině chyb svých předešlých her se její tvůrce dokázal vyvarovat, a tak nám vznikl horký aspirant na hororový titul roku.
DiRT Showdown - recenze
Jako v neřiditelném smyku mezi dvěma svodidly si musí připadat všichni, kteří nedokáží odolat rallye sérii DiRT a roky kupují jeden díl za druhým. Ty se od sebe napřeskáčku liší natolik, že už se z toho každému musela rozkočit hlava. Jeden díl vás hodí do zběsilé terénní arkády kdesi na amerických stadionech a ten další se zas poslušně vrátí do klasické rallye. A tak pořád dokola.
Team Assault: Baptism of Fire - recenze
Jsem přesvědčen, že každý tvůrce hry moc dobře ví, co je na ní špatného, co recenzenty i hráče naštve. Zároveň však doufá, že ty dobré věci mají dostatečnou sílu přebít všechny slabiny. Tahová taktická hra Team Assault: Baptism of Fire má hodně slabších míst ale i několik potenciálních trumfů. Mezi ty nejsilnější patří taktické hraní ve stylu Jagged Alliance a mocný editor map a jednotek.
Diablo III - recenze
Uplynulo dvacet let a Zlo s velkým Z opět povstalo. Na Nový Tristram padla hvězda a zabořila se do katakomb místního kláštera, což samozřejmě nevěstí vůbec nic dobrého. Vy, coby hrdina bez bázně a hany, se na místo velké události jdete podívat. Záhy zjistíte, že malé městečko je obléháno hordami nepřátel a tyhle stvůry mají na svědomí i zmizení místního mudrce, nám ne úplně neznámého Deckarda Caina. Je jasné, že spojení s tímhle chlápkem nebude znamenat nic jiného, než že osud říše je opět v rukou jednoho bezejmenného bojovníka.
Men of War: Condemned Heroes - recenze
Trestanecké prapory to měly ve 2. světové válce hodně složité a jejich bojové úkoly se rovnaly sebevražedným misím. Operace v týlu nepřítele, nasazení na první linii a nezáviděníhodné nabíhání na takřka nedobytné pozice s mizivou krycí palbou i šancí na přežití se staly denním chlebem mnoha mužů. Nemluvě o tom, že pevnou součástí pěchotních bataliónů byla i vodkou nadměrně intoxikovaná družstva, jejichž úkolem bylo proběhnout minovým polem a vlastní obětí vyčistit cestu normálním jednotkám.
Vessel - recenze
Ve dvou se to lépe táhne. I když je ten druhý třeba křehký, jako mýdlová bublina a tlačenici na Metallicu má od doktora zakázanou. Ve Vessel, poutavé indie plošinovce, o níž se nikdy moc nemluvilo, byl pro takové třasořitky stvořen nádherný a bezpečný svět, ve kterém si zvykli rošťačit. Překypuje romantikou, steampunkem a hádankami. I vy ho budete milovat. Vemte pár svých věrných bublin a vstupte do něj. Hned po poslední herní obrazovce se v něm rozhodnete žít.
Confrontation - recenze
Další fantasy říše se utápí v krvi. Temné síly povstaly a je na skupině hrdinů, aby dali věci do pořádku. Ach jo, kolikrát ještě budeme nuceni sledovat tuhle nudnou stafáž k obyčejnému klikání myší, kterému svorně říkáme akční RPG. Francouzská hra Confrontation se na to ale snaží jít od lesa. Tvůrci si řekli, že nepůjdou s davem a udělají RPG mlátičku trochu jinak. A po hodině hraní člověk nabude dojmu, že jim to málem vyšlo. Málem…
Naval War: Arctic Circle - recenze
Moderní válčení je z velké části neosobní. Nevidíte, jak stříká krev z nepřítele, kterého jste sekli šavlí. Svého protivníka často ani nezahlédnete, což platí zejména pro válčení na moři, pod hladinou a ve vzduchu. Soupeř je jen tečka na radaru vzdálená stovky kilometrů, na níž vypustíte raketu, která si ho sama najde a zničí.
The Walking Dead: Epizoda #1 - recenze
Zombie. Je na nich něco sexy. Příšerného a sexy. Vrací se do populární kultury jako bumerang, přestože by měly ležet dávno pod drnem přechodné módy. Jak dlouho to je od doby, kdy George Romero natočil Úsvit mrtvých? Třicet čtyři let. Od té doby se zombie objevují jako na běžícím páse. Ne snad, že by před Romerem nebyly - v historii se v té nebo oné podobě vyskytují stovky let. Možná je to proto, že nám v rozporu se všemi náboženstvími ukazují, jak otrhaně, primitivně a zoufale letargicky může vypadat život po životě. Intelektuálnější z nás v nich vidí kritiku konzumerismu, filozofické konstrukty a zhmotnění politických strachů. Skutečný důvod jejich neustálého výskytu ve filmech a hrách bude ale prozaičtější: prostě se do nich dobře střílí. S vážnou tváří.
