Recenze

Tastee: Lethal Tactics - recenze

Jižanské dusno, ostří hoši a dámy, dva týmy na protilehlých stranách herní arény a pár tahů na to se navzájem vystřílet nebo splnit cíl dané mise. To je TASTEE v kostce. Nečekejte však žádný Counter-Strike. TASTEE je plnokrevná taktická tahovka, kterou mnozí přirovnávají k XCOM. Pravdou je, že možná uspokojí stejný typ hráčů. Pokud však tento zdařilý kousek od kanadského studia SkyBox Labs lze k něčemu přirovnat, nejjednodušší (a taky možná nejcyničtější) je říct, že jde o Frozen Synapse s estetikou Team Fortress 2.

NHL 2K6 (PS2) - recenze

Série NHL 2Kx se už léta snaží o věrné přenesení ledního hokeje na konzole a přestože aktuální ročník postrádá punc ESPN, svou hratelností či bohatými možnostmi exceluje a na míle převyšuje známější produkt EA Sports.

UEFA Champions League - recenze

Už dlouho se neukázal žádný troufalec, který by konkuroval kralující fotbalové sérii FIFA od EA Sports. Jak v recenzi obstála UEFA Champions League 2001/2002 s oficiální licencí na Ligu mistrů?

Absolum – recenze fantasy roguelite mlátičky

Definice šílenství, nebo černý kůň roku?

Star Wars: Force Commander

Star Wars Force Commander - recenzeAutor: DepiPublikováno: 19.dubna 2000 •Prostě ...

Thea: The Awakening - recenze

V dávné minulosti temných let stěhování národů byl život pro lidi v mnoha ohledech jednodušší. Starosti běžného dne se obvykle smrskly na otázky, z čeho uvařit dnešní večeři, kde po ní složit hlavu a jestli rozdělání ohně a příjemné teplíčko stojí za riziko, že vás v noci ze spánku vytrhnou vlčí tesáky. Krátký život, nenadálá smrt - to byl rozsah jistot, se kterými se dalo celkem jistě počítat.

Feist - recenze

"Fist" nemusí znamenat jen pěst. Nechme stranou scórácké fórky na téma fisting a panzerfaust, koneckonců na stránkách Games.cz nemají své místo, a raději se vzdělávejme – "fist" je totiž i německé označení pro malého naštvaného pejska. Právě z němčiny také pochází anglické slovo "feist", které patří někomu, kdo je snadno k rozdurdění. Náladu stejnojmenné hříčky od švýcarské partičky vývojářů Bits & Beasts to vystihuje celkem patřičně.

Shadowgate - recenze

Nostalgie je sázka na jistotu. Obzvláště když chcete vydat novou verzi svého času (1987) dobře hodnocené a všeobecně populární adventury Shadowgate. Nabízí se proto otázky, zda se nejedná o možná až vypočítavě snadný úkol, případně jestli se dá na oživení klasické hry pro současnou generaci vůbec něco pokazit. A hned si také na obě dvě otázky odpovíme.

Hero of Many - recenze

Děje se to pořád. Po úspěchu mobilní verze hra vyjde na PC či konzolích (nebo naopak), aby vývojáři maximálně vytěžili aktuální zájem o hru. Kvůli rozdílným požadavkům jednotlivých platforem ale konverze často neudělá díru do světa, fanoušky zklame a tvůrcům stav konta zrovna moc nezvedne. Naštěstí to neplatí pro PC verzi Hero of Many od českého studia Trickster Arts.

Brány Skeldalu - recenze mobilní verze

Krokovací dungeon Brány Skeldalu je v českém prostředí zajímavý fenomén. Po čtyřech letech vývoje vyšla hra roku 1998 do světa, kterému kralovaly trojrozměrné střílečky s plynulým pohybem. A dungeony? Pro hráče byly dávno odepsané. Nešlo o nic převratného a dokonce ani o první českou hru svého druhu. Přesto Brány Skeldalu vzbudily na domácím trhu nemalý ohlas.

Gran Turismo 6 - recenze

Jsem s ní už několik hodin. Vlezl jsem ji pod kůži a zjistil jsem, že těch kůži je hned několik! Hraní Gran Turismo 6 je jako setkání se starým známým po deseti, patnácti letech. Nechci rovnou mluvit o třídních srazech, protože ty jsou pro většinu z nás noční můrou v jakémkoliv skupenství. Berme tedy v úvahu starého DOBRÉHO známého.

Aarklash: Legacy - recenze

Fantasy svět Confrontation nepatří zrovna mezi nejvyhledávanější předlohy pro tvorbu her. Krom toho, že ve své původní stolní podobě je už všemi figurkami v hrobě, objevil se ve hrách všeho všudy jednou a fanfáry mu zrovna nehrály. Po podprůměrném dobrodružství nazvaném prozaicky Confrontation bylo ticho jako... v hrobě.

Remember Me - recenze PC verze

Historie se opakuje i v budoucnosti. To není oxymoron ani experiment s logikou. Alespoň ne ve vizi francouzských vývojářů z Dontnod Entertainment. Pro svou akční adventuru Remember Me si stvořili svět roku 2084, který v mnohém kopíruje naši současnost i včerejšek, a protože se z nich neumí poučit, dodává mu to nezaměnitelného aroma podobně jako kávě vtíravá reklama.

Civilization V - recenze

Když jsem hru poprvé spustil, naštvalo mě jak pomalu se nahrává. A že musím projít tři startovací menu, než vůbec nastartuje. Když se pak po čase objevila herní mapa, znejistěl jsem ještě víc. A brblal si pod vousy něco jako "Propánajána, tak tohle je nová Civka? Barevné lalulá pro děcka odrostlá na Teletubbies?!" Jenže stačilo prvních pár tahů aby mě hra pěkně profackovala a já zjistil, jak hluboká to byla mýlka.

inFamous: Second Son - recenze

Úspěšné série jsou základní ingrediencí každé konzolové generace. Čtvrtý Playstation těch opravdu exkluzivních zatím nabízel poskrovnu, ale s příchodem inFamous: Scond Son se to mění.

Stunt GP - recenze

Pamatujete si ještě na Re-Volt, skvělé závody autíček na vysílačku? Stunt GP se snaží o něco podobného, ale na jinak pojatých tratích.

Samurai Shodown – recenze

Bojovky jsou žánr specifický. Nic v nich totiž nenafejkujete. Jak to myslím? Jednoduše. V dnešních obrovských open worldech a mnohahodinových hrách s RPG prvky můžete na první pohled docela snadno vykompenzovat nepříliš dokonalou hratelnost. Přidáte pár desítek questů, zvýšíte počet lokací, hratelných postav nebo dopravních prostředků – a alespoň na první zdání se vaše dílo může tvářit jako lepší, zábavnější, pompéznější, přinášející zábavu na desítky a stovky hodin. To v případě bojovek tak úplně neplatí.

Onimusha: Warlords – recenze

Nadpřirozenem propletená historická fikce Onimusha letos slaví osmnácté narozeniny. Čerstvě plnoletý titul Onimusha: Warlords stál na začátku pěti her vydaných ve čtyřech letech, po nichž následovalo ještě jedno pokračování v roce 2006. Po roce 2012, v němž vyšla prohlížečová hříčka Onimusha Soul, se pak po celé sérii definitivně slehla zem. Až do letoška, kdy se na PS4 objevil HD remaster prvního dobrodružství samuraje Samanosuke Akečiho.

Assassin’s Creed Odyssey – recenze

Až do nedávna každý podzim znamenal příchod minimálně jedné iterace Assassin’s Creed. Egyptské Origins po roční pauze příjemně překvapily, ale stále působily relativně tradičně, s Odyssey se však tvůrci vydali do mnohem méně probádaných vod plných příběhových rozhodnutí a rozvíjení RPG prvků. A triér!

PES 2019 – recenze

I ti nejlepší z nás by se měli někam posouvat. Nepřešlapovat na místě, nebýt spokojení s tím, co už dokázali, hledět ke vzdálenějším obzorům. PES 2019, nejnovější přírůstek do série, která se dlouhodobě chlubí tou nejrealističtější simulací dění na zeleném pažitu, ale ustrnul, zatímco konkurence pádí kupředu. Pořád se hraje skvěle – ovšem obvinění, že jde jen o předraženou aktualizaci soupisek, je o dost oprávněnější než dřív.

Fe - recenze

Bohulibý projekt EA Originals po neskutečně krásné plošinovce Unravel vdechl život další charismatické skákačce, tentokrát s názvem Fe. Oba tituly se od sebe významně liší, ale najdete v nich i mnohé společné body. Tak například hlavním hrdinou je neidentifikovatelná příšerka s velkýma ušima, která je tak roztomilá, že byste ji chvílemi samou láskou sežrali.

Resident Evil 7: Biohazard - recenze

Když vás ztrapňují nebo nějakým jiným způsobem trápí vaši příbuzní, obvykle jejich chování okomentujete rčením, že rodinu si člověk zkrátka nevybere. A v případě Bakerových z nového přírůstku do série Resident Evil to platí dvojnásob, jak se vám pokusí vysvětlit vývojáři z Capcomu. Životní lekce je to relativně dlouhá, propracovaná, děsivá, ale hlavně velmi zábavná!

Assassin's Creed Pirates - recenze

Někdy stačí jedno slovo a máte jasno. Levoboček Assassin's Creed IV určený pro Android a iOS se proto jmenuje prostě a výstižně Pirates. Je totiž o... pirátech! Na vývoji pracoval přes půl roku čtyřiceti členný tým, v jehož čele stáli producenti Kenwayových dobrodružství, a přesto nebo právě proto Kenwaye nečekejte.

Darkest Dungeon: Tablet Edition - recenze

Určitě jste četli spoustu oslavných článků, které vyzdvihují unikátní kouzlo Darkest Dungeon. Vždyť hráči se do titulního podzemí a ztrápených myslí svých dobrodruhů mohou vydávat už téměř dva roky a hra si za tu dobu vybudovala skutečně solidní reputaci. Logikou věci netrvalo dlouho, a šmejdit kobkami mohli nejen uživatelé na PC, ale rovněž i na konzolích. Nu, a "mobilní" verze Darkest Dungeon: Tablet Edition nakonec vyšla také na iPadech, kam se její tahové pojetí soubojů a strategická rovina hodí dost možná i úplně nejlépe. 

Turok - mega-recenze

V husté džungli nehostinné planety, která připomíná Zemi v období druhohor, se prohánějí stáda prehistorických ještěrů, jejichž zájmem je někoho nebo něco sežrat. Stala se obětí nerozvážných kroků i hra?

Driver Parallel Lines - PC recenze

S ročním zpožděním dorazil od minula zkompromitovaný řidič i na monitory počítačů, ale jak se zdá, v dnešním konkurenčním provozu to bude mít opravdu hodně těžké.

The Last of Us Remastered - recenze

Když vyšla The Last of Us na PlayStation 3 (recenze Vaška Rybáře), byl jsem jeden z prvních, kdo netrpělivě přešlapoval před prodejnou GAME. Další hra od studia Naughty Dog! Pro sichr jsem si ještě před tím znovu „otočil“ Uncharted 2, abych se dostal do správné nálady. Jenže třetího dne jsem spatřil titulky a při jejich sledování jsem se zahořklým výrazem ve tváři odložil gamepad a dumal nad tím, jestli jsem za tohle dílo opravdu vysolil čtrnáct stovek dobrovolně, nebo zda jsem nebyl při smyslech. The Last of Us jsem se zadostiučiněním zpražil na svém blogu a myslel jsem si, že už se k němu nikdy nevrátím. Ovšem nevyzpytatelné jsou cesty boží. Tudíž krom analýzy vylepšené vizuální stránky se nyní dočkáte i názoru člověka, se kterým Last of Us zas až tak nezamávala.

Railway Empire - recenze

Rozvoj vlakové dopravy znamenal mnohé jak pro další rozvoj Anglie v období těsně po hlavním boomu průmyslové revoluce, tak sehrál důležitou roli především ve Spojených státech amerických, kde byl růst průmyslu a expanze dál na západní pobřeží umožněna především díky železnici. Ostatně, Vinnetou by mohl vyprávět. V Railway Empire nicméně neplníte roli Old Shatterhanda, který se s domorodci handrkuje o každou míli, aby se k nim následně přidal, ani se nesnažíte indiány kvůli vedení železnice zdecimovat. Váš úkol je mnohem méně brutální, ale o to důležitější a v mnohém složitější: zajistit, aby se zboží i lidé dostali ve správný čas na správné místo, průmysly na sebe pěkně navazovaly a města v USA se utěšeně rozrůstala.