Alder’s Blood – recenze

Nezabíjejte boha. Zabít boha je pěkně blbý nápad. Nietzsche to udělal, a co se mu stalo? Umřel. Stejně jako umírají všichni kacíři a bezvěrci, kterým se ve strategii Alder’s Blood poštěstilo zavraždit svého otce a stvořitele, protože z posvátné krve se rodí monstra s jediným cílem. Celkem podobným tomu, jaký kdysi měla Potopa světa.

Someday You'll Return – recenze

Utíkat je snadné. Je o tolik lákavější najít si výmluvu a odejít, jako by se vás to netýkalo, než se složitě potýkat s trápením. Problém je, že se skoro vždycky nakonec musíte k problému postavit čelem a o co později k tomu dojde, o to to bývá horší. Právě v takové situaci je hrdina české hororové adventury Someday You’ll Return od studia CBE software. Vy v jeho kůži zjistíte, proč se do lesů okolo Cimburka rozhodně ani trochu nechtěl vracet.

Kingdom Under Fire – The Crusaders – recenze

Korejská společnost Blueside se proslavila především značkou Kingdom Under Fire, která vyniká spojením klasické real-time strategie s dalším žánrem a vzniká tak pozoruhodně namixovaný koktejl. V roce 2019 vyšla dlouho odkládaná a ještě déle očekávaná hra Kingdom Under Fire II, která klasickou strategii propojila se základy akčního MMO, kritici však výsledkem nebyli příliš potěšeni a u fanoušků titul také kdovíjak nezazářil. Nejspíše i proto se v Blueside rozhodli, že jejich další krok nebude nová hra, ale opětovné vydání populární Kingdom Under Fire – The Crusaders, která vyšla před čtrnácti lety na původní Xbox.

Sakura Wars – recenze

Zkusme si na chvíli představit, že by slučování ministerstev překročilo hranice průmyslu a dopravy a spojila se, dejme tomu, ministerstva obrany a kultury. O zábavu by se tak lidem starali vojáci i jiným způsobem než prostřednictvím vtipů o Pandurech a hráli by kupříkladu ochotnické divadlo. Tím bychom se mohli přiblížit k Sakura Wars, jejichž hlavní část se odehrává v prostředí tokijského divadla, kde sídlí speciální vojenská jednotka známá jako Flower Division.

SnowRunner – recenze

Jak popsat nepopsatelný zážitek? Hru, na kterou se těšíte možná ze všeho nejvíc, i když je pro většinu ostatních naprosto nepochopitelná? Jak jim máte dokázat, že pomalé ploužení hustým bahnem či sněhem a sledování bezkonkurenční fyziky těžkých trucků vyvolává pocity vzrušení a nutně to neznamená, že jste podivíni? Kdo nebude chtít, ten to nikdy nepochopí. Kdo se odváží vstoupit, najde jednu z nejlepších her svého druhu, která bude těžko hledat obstojnou konkurenci.

Gears Tactics – recenze překvapivě skvělé strategie

V herní branži existuje jedno nešťastné stigma: když se studio proslaví střílečkovou sérií, všichni od něj očekávají už jen střílečky a domnívají se, že nic jiného neumí. Samotní vývojáři se neradi nechávají takto zaškatulkovávat a historie už mnohokrát ukázala, že jde o nesmyslný předsudek. Vždyť i mistři RPG umějí shootery (Blizzard), i bohové gangsterek zvládají ping-pong (Rockstar) a i notoričtí akčňáci dokážou nečekaně dobré tahovky (Coalition/Splash Damage). A právě o jedné takové tahovce bude dnes řeč.

MotoGP 20 – recenze

Italské studio Milestone zvládá najednou vyvíjet dvě série offroadových motorek, MXGP a Monster Energy Supercross, a dvě série silničních motorek, Ride a MotoGP. Většinu z nich dodává každý rok v lehce obměněném stavu a dá se říct, že se s každým dalším dílem zlepšují. Platí to i o letošním MotoGP 20, ale evoluce je natolik střídmá, že by se tvůrci měli zamyslet nad kadencí vydávání svých her.

XCOM: Chimera Squad – recenze

Na XCOM 3 čekám jako na smilování, a tak jsem v redakci minulý týden s nadějí zadržel dech. Firaxis totiž najednou oznámili jakýsi XCOM: Chimera Squad s tím, že hra vychází zhruba za týden. Jenže to netrvalo dlouho a já zase vydechl, protože jsem si krátce po spuštění uvědomil, že tohle není ten XCOM, který hledám.

Mortal Kombat Legends: Scorpion’s Revenge – recenze krvavého animáku

Filmový Mortal Kombat měl v kinech premiéru před čtvrt stoletím a pořád se objevuje na předních místech žebříčků nejlepších adaptací počítačových her. Ne snad, že by byl až tak dobrý, ale režisér Paul W. S. Anderson pochopil, co po něm publikum chce. Ve hře si parta bojovníků dává stylově po držce a když se bude to samé dít na plátně, nikoho to neurazí.

Persona 5 Royal – recenze

Hnulo se v něm svědomí. I když, něco mi říká, že to nebylo svědomí. Byla to moje skupinka zlodějíčků, jejichž cílem není nic menšího než snaha změnit lidská srdce k lepšímu a přinutit i ty největší zlosyny ke zpytování svých činů. Persona 5 by se mohla jevit jako simulátor života japonského studenta s nějakými těmi tahovými souboji, ale ve skutečnosti jde o neuvěřitelně atraktivní cestu do hlubin lidského vědomí okořeněnou tím správným japonským bizárem.

Bleeding Edge – recenze týmové mlátičky

Týmové multiplayery založené na spolupráci jsou dohasínajícím trendem posledních několika let, který z herního chvostu velmi nekompromisně vyšouply battle royale. Skupinovky to mají těžší: Ne vždycky máte po ruce pár kamarádů ochotných si s vámi zahrát, měly by tedy stejně dobře dokázat propojit a bavit cizince, kteří se zrovna potkali, i partu přátel, kteří se chtějí odreagovat společně. Přijít s něčím novým a hráče pořádně nadchnout je čím dál tím těžší s každým odehraným titulem, v žánru kooperací snad ještě těžší než jinde. Mám přes 300 hodin v Overwatchi a v Bleeding Edge jen 15. A teď už do něj nechci investovat ani minutu navíc.

Panzer Corps 2 – recenze

Druhoválečná strategie Panzer Corps z roku 2011 si dala za cíl navázat na legendární sérii Panzer General a v mnohém se jí to podařilo. Od jejího letošního pokračování se proto očekávalo mnohé, a pokud doufáte, že tato recenze bude plná přímého srovnání se zmíněnými hrami, pak vás radši rovnou zklamu. V textu vás totiž čeká pohled nováčka dříve nepolíbeného tahovými válečnými strategiemi, který má ale jasné poselství: nebojte se toho, vystupte ze své komfortní zóny a zažijete něco skvělého! Panzer Corps 2 je pro novopečené stratégy jako dělaný.

Call of Duty: Modern Warfare 2: Campaign Remastered – recenze

Moderní válka je zpátky. Call of Duty pokračuje s oživováním původní série Modern Warfare a navazuje na tři roky starý remaster prvního dílu předělávkou dílu druhého, respektive jeho kampaně, která je to jediné, co vás v „nové“ hře čeká. Po multiplayeru byste toužili marně, ale jestli chcete vyplenit gulag a projet se na sněžném skútru, jste na správném místě.

Final Fantasy VII Remake – recenze

Jeden z nejslavnějších hrdinů (a s ním i jeden z nejikoničtějších záporáků) je zpět. Milované, kultovní a dnes již notně zubem času ohlodané JRPG Final Fantasy VII se konečně dočkalo vydání svého remaku. Krásného, moderního a také jen částečného přepracování, které za sebou určitě zanechá výraznou stopu kontroverze a hodně otázek.

Half-Life: Alyx – recenze

Nový Half-Life, to je něco, co se nestává každý rok. Vlastně ani co pět let, nebo dokonce dekádu. Jde o celých 13 let, kdy naposledy spatřil světlo světa titul s tímto názvem, což je o to horší, že spousta z nás si dobře pamatuje na cliffhanger v závěru Epizody 2. Half-Life: Alyx není třetím dílem série, takže na události poslední hry nenavazuje, ale nebojte, i tak má co nabídnout, obzvláště těm, co holdují univerzu Half-Life a nebojí se na hlavu nasadit VR headset.

TT Isle of Man 2: Ride on the Edge – recenze

V odvětví motorsportu je spousta bláznivých a nebezpečných disciplín, ze kterých se tají dech a tvoří husina už jen v pozici diváka. Jednou z nejděsivějších je soutěž motorek TT na ostrově Man, který se nachází mezi Velkou Británii a Irskem. Druhá videoherní adaptace tohoto šíleného podniku ve vás vyvolá pocit, že něco takového může absolvovat jen naprostý blázen. Ještě teď se mi z toho zvedá žaludek, ale touha vrátit se na nebezpečné silničky je větší.

Resident Evil 3 – recenze

Remake Resident Evilu 2 loni všechny příznivce hororu patřičně nadchnul a Capcom je vzápětí potěšil ještě víc – s předělávkami ještě není konec. Policistka Jill Valentine se pravidelně umisťuje v žebříčcích ikonických herních hrdinek a po 21 letech je odhodlaná všem ukázat, že nepatří do seniorské kategorie. Zejména pak zombíkům a biologické zbrani, která ji pronásleduje všude po Raccoon City. Jak se tenhle návrat návratu vydařil?

Iron Danger – recenze unikátního taktického RPG

Her, v nichž můžete vracet čas, je plus minus nekonečno, ale žádná z nich není jako Iron Danger. Tahle realtimová, ale zároveň tahová, sólově kooperační RPG strategie se vymyká přirovnání. Nejbližší, co mě z vlastní zkušenosti napadá, je hudební program Audacity, jen místo tracků mixujete úskoky, výpady a kouzla – a výsledkem je symfonie zabíjení. Zní to divně, hraje se to skvěle.

MLB The Show 20 – recenze

MLB The Show 19 byl přelomový ročník slavné baseballové série, loni dost možná ten nejlepší z velké sportovní čtyřky (FIFA, NHL, NBA, MLB). Hra přinesla skokový rozdíl nejen v grafickém zpracování, ale také v hratelnosti nově zaměřené na RPG prvky, jako je vylepšování vlastního hráče nebo celého týmu. Jak na toto úctyhodné dědictví navázal nový ročník?

Nioh 2 – recenze

Nabruste katany, naostřete kopí, za opasek srovnejte nástroje nindžů, oprašte posvátné štětce k psaní ochranných talismanů. Japonsko se zmítá v bouřlivém a krví zbroceném období Sengoku a jako by snad řada krutých střetnutí a vojenské manévry potenciálních sjednotitelů po celé zemi nepřinesly dost útrap, ještě se to všude hemží démony, nestvůrami a přízraky. A ty není radno podceňovat. Mají na vás totiž zálusk a nedají vám nic zadarmo.