Když Geralt z Rivie umírá, umírá většinou neslavně – alespoň v rámci logiky drsného světa, kde se i triviální zakázka na utopence může proměnit v nejsmolnější kontrakt všech dob. Roztrhaný příšerou, probodnutý vidlemi, poklidně ve spánku na Corvo Bianco po boku vyvolené čarodějky… V Reigns: The Witcher ale často stačí, aby se někdo hůře vyspal, špatně formuloval otázku a cesta věhlasného zaklínače končí o poznání absurdněji: Jedním špatným „svajpem“ doleva.
Je to zvláštní pocit, sledovat hrdinu, který si jindy poradí s každým prokletím, nestvůrou, intrikami i Divokým honem, jak opakovaně selhává na něčem tak banálním, jako je interpretace dvouřádkového morálního dilematu. Jenže právě v tom spočívá kouzlo (a taky jistá míra frustrace) nového přídavku v sérii Reigns.
Balada o zaklínači
Za hrou ve spolupráci s CD Projektem stojí studio Nerial, tvůrci karetní, primárně mobilní série, která už od roku 2016 staví na jednoduchém, ale chytlavém principu rozhodování mezi dvěma možnostmi. Tentokrát zasazenému do světa Zaklínače 3, respektive jeho poněkud nespolehlivým vypravěčem Marigoldem zkreslené verze, jak ji líčí ve svých písních.
Náš oblíbený kumštýř je v podstatě opravdovým protagonistou nové odbočky, nehrajete totiž za „skutečného“ Geralta, ale za jeho vybájenou verzi. Každý průchod představuje jednu baladu, kterou Marigold sepisuje, čemuž odpovídá i míra přehánění a rychlost, s jakou můžete na stezce selhat. Tak trochu působí jako sbírka fanfikcí s oficiálním štemplem, kde se vedle politických intrik mnohdy víc řeší, s kým Geralt dnes večer ulehne u ohně. Jestli víte, co tím myslím.
Svajpuj a přežij
Základní princip se od předchozích Reigns nijak neliší. Dostáváte kartičky, rozhodujete se pohybem doleva nebo doprava, některé důsledky se projeví okamžitě, jiné vám do balíčku zamíchají dlouhodobější následky a nová rozcestí. Nad Geraltem visí čtveřice mečů osudu, alias reputace s lidmi, nelidmi a mágy, plus jakási „zaklínačskost“, která reprezentuje, jak si vědmák vede coby lovec monster. Jakmile jeden z nich tne příliš vysoko, nebo naopak nízko, balada končí.
A končí často.
Balancování vztahů je jádrem hry a opět i jejím největším kamenem úrazu. Reigns nejsou apriori těžké, ale mnohdy nečitelné, protože vám sice naznačí, které ukazatele rozhodnutí ovlivní, ale už ne jak (a jak moc). V tomhle systém až příliš spoléhá na metodu pokus-omyl a posléze na to, že si v opakovaných průchodech budete nevyzpytatelné dopady voleb už pamatovat.
zdroj:
Nerial
Na jednu stranu to celkem odpovídá nečernobílému světu Zaklínače, kde nikdy nemůžete být se všemi zadobře, jenže místní rozhodnutí jsou nahodilá a bezprostřední až příliš. Na straně druhé se úvodní série karet začne hodně brzo opakovat, což v určitém bodě tvoří poměrně nezábavnou kombinaci. Náhodně vylosované úkoly do začátku si sice můžete až třikrát prohodit a postupně si odemykáte další, ale některé stejně budete vídat častěji, než by bylo záhodno.
Novinkou zaklínačské epizody je pak improvizovaný soubojový systém, který se spouští při zaplnění zaklínačského ukazatele nebo v konkrétních bodech některých balad. Geralt se v něm pohybuje ze strany na stranu, vyhýbá se útokům a snaží se zasadit vlastní. Na mobilu vlastně docela fajn jednoduchá arkáda, která se ovšem na PC kdovíproč v základu ovládá myší, což je dost křest ohněm.
Drobný zádrhel sice můžete vyřešit doporučeným gamepadem, ale přemapovat minihru na šipky by snad měla být záležitost na jedno odpoledne, která by o poznání zvedla hráčský komfort. Pokud pořízení hry zvažujete, přikláním se nejen kvůli ovládání, ale už z povahy zážitku spíše k mobilní verzi.
Bojem nicméně nebudete trávit tolik času jako v jiných zaklínačských hrách, představuje spíš vítané drobné osvěžení, podobně jako skládání písní, kde se s Marigoldem snažíte správně nakombinovat motivy pro dané publikum. Změna tempa je fajn, ale podobných pauz je vlastně málo na to, jak často budete vídat některé karty. Napovím, že hodně často.
zdroj:
Nerial
Geralt do tramvaje
Reigns: The Witcher je ideální na kratičké seance – jeden pokus trvá pár minut, dva nebo tři pobaví, ale rozhodně jimi nechcete trávit hodiny v kuse. V tomhle ohledu jsou ve studiu Nerial pořád opravdu zdatnými mistry mobilního formátu. O to zvláštněji pak působí snaha vás u Marigoldových zpěvů udržet dlouhodobě. Odemykáte si totiž nové karty, tajné konce a zvedáním bardské úrovně postupujete i jeho příběhem, což si ovšem žádá desítky a desítky pokusů i specifických kombinací voleb. Jenže repetitivnost vám nejspíš začne lézt na nervy mnohem dřív, než se do hlubších vrstev vůbec dostanete.
Co se ale Reigns musí v každém případě nechat, je věrnost předloze a smysl pro humor. Kartičky Geralta neustále zatahují do konfliktů a bizarních situací, kde se zuby nehty snaží být neutrální a samozřejmě na to doplácí. Politika, rasismus i absurdita každodenního života na Kontinentu tu jsou podávané s roztomile sarkastickým odstupem, kde podivně specifické odkazy na memy nejen z herního Zaklínače můžete přehazovat vidlemi, včetně věštění ze sýra nebo variace na Oktoberfest, kde Geralt hodnotí piva. Pokud se k nim tedy zvládnete prosvajpovat přes flirtování s nedobytnými čarodějkami a neodbytné cedule poptávající lovce monster.
Reigns: The Witcher jsou přesně tím, čím se zdají být: lehkou, stylovou odbočkou v kulisách slavné značky s příjemně ironickým nadhledem. Skvělá hra na cestu tramvají nebo zabití deseti minut. Méně ideální, pokud od Zaklínače za každou cenu chcete něco víc.
