Pokémoni za svých třicet let existence vyzkoušeli téměř všechno – od klasických i karetních RPG přes fotografické safari, detektivní adventuru, až po bojovky. Vlastně je tak trochu překvapivé, že až dosud chyběla jedna z nejlogičtějších kombinací: Spojení světa Pokémonů s pohodovým simulátorem života, který by vám umožnil mezi svéráznými potvůrkami žít a budovat. Pokémon Pokopia tuhle mezeru konečně zaplňuje a dělá to tak skvěle, že se okamžitě zařadil mezi nejlepší spin-offy značky vůbec.

Pod rukama studia Omega Force vznikla hra, která kombinuje stavění z kostičkových bloků podobných třeba Minecraftu, komunitní simulaci s poklidnou atmosférou v duchu Animal Crossing nebo Stardew Valley, sběratelskou pokémoní posedlost i obrovskou dávku sandboxové kreativity. Spojuje je do celku, který není jen koktejlem cizích nápadů, nýbrž mimořádně návykovou, ale stále hlavně pohodovou hrou. A zároveň titulem, který konečně zavdává snad první pádný důvod, proč si pořídit Switch 2, kde vychází exkluzivně.

Chvilička s Pokémon Pokopia se snadno změní v několikahodinový maraton drobných úkolů. „Jen ještě opravím tuhle cestu. Když už jsem v tom, vysadím pár květin. A postavím domeček pro Squirtla. Jé, tamhle svítí relikvie, honem ji vykopat... Ještě upeču chleba a natěžím v dolech trochu zlata. To už venku svítá?“

Pokémoni bez boje

Pokopia začíná zvláštní premisou. Hrajete za Ditta, běžně fialového blobíka, který se proměnil do lidské podoby svého trenéra (či trenérky). Jenže trenér – stejně jako všichni ostatní lidé – ze světa zmizel. Krajina, která byla kdysi plná života, je teď pustá, až nepříjemně ztichlá. Města se rozpadají, příroda prahne a většina Pokémonů se rozutekla nebo schovala.

Jediný, kdo vás přivítá, je velikánský Tangrowth, stylizovaný do role profesora, který vás pověří zdánlivě jednoduchým, ale ve skutečnosti povážlivě monumentálním úkolem: Postupně obnovit svět tak, aby se do něj Pokémoni chtěli vrátit. A snad tím i přilákali zpátky někdejší lidské obyvatele.

zdroj: Nintendo

Tohle zkrátka není tradiční RPG s Pokémony. Nechytáte tvory do Pokéballů, nebojujete s trenéry. Místo toho budujete svět, kde mohou relativně svobodně žít.

Herní základ je inspirovaný Dragon Quest Builders od stejných tvůrců, ale pro nás kulturně bližším evidentním souputníkem bude spíše Minecraft. Terén se skládá z jednotlivých kostek, které můžete rozbíjet, sbírat a přestavovat podle vlastních představ. Opravujete rozpadlé cesty, čistíte krajinu od vrstev popela nebo toxického odpadu, zavlažujete vyschlou půdu a postupně měníte pustinu v živější místo.

Na začátku jde o drobnější zásahy – opravíte cestičku, aby se Pokémonům lépe pohybovalo, vysadíte pár trsů trávy, abyste potěšili Bulbasaura, nebo Squirtlovi rozšíříte jezírko a zalijete květiny. Jenže během pár hodin už stavíte celé domy, zahrady, mosty… Pokopia má zatraceně návykovou strukturu, která rychle sklouzne do režimu „ještě jednu věc…“ Řeknete si, že si jen skočíte vyrobit pár kostek na vyspravení chodníku, ale cestou vás napadne, že tamhle by se hodilo zabydlet Pidgeyho. Navíc na ony kostky potřebujete sehnat cement, který bude nutné nejdřív vyrobit, ale vápenec jste si nechali v truhle v jiné části regionu, tak se tam vydáte, no a najednou zjistíte, že uplynula hodina a seznam drobných úprav se rozrostl o několik dalších nápadů. Co jsem to původně… Jo, ano, chodník!

Velmi chytrá je i volba hlavního hrdiny. Ditto totiž dokáže kopírovat schopnosti ostatních Pokémonů, což se přímo promítá do herních mechanismů. Squirtle vás naučí plivat vodu, díky čemuž můžete zavlažovat půdu a oživovat vegetaci, Bulbasaur zase umožní vytvářet trávu a jiné rostliny přímo ze zavlaženého terénu. Další Pokémoni přihodí rozbíjení kamenů, prosekávání vegetace, nebo později i plavání a plachtění. Vítám přitom detail, že díky transformacím Ditto nemusí v batůžku nosit nástroje, které tak nezabírají místo v už tak docela omezeném inventáři vzhledem k širokým možnostem a množstvím věcí.

zdroj: Nintendo

Každá nová schopnost zároveň otevírá nové části mapy spolu s úpravami prostředí, takže se místní sandbox rozevírá postupně a nezahltí vás všemi svými libůstkami najednou. Zároveň Pokopia neustále připomíná, že jste ve skutečnosti Ditto, a ne člověk, se kterým si vás na první pohled často pletou. Při pádu nebo průchody úzkými průrvami se postavička rozteče do fialového blobu a v téhle podobě se třeba i koupe ve vaně. Roztomilé detaily dodávají jinak mírně obskurnímu zástupci první generace potřebnou dávku osobnosti.

Největší změna oproti klasickým Pokémonům ale spočívá v tom, jak získáváte nové tvory do „sbírky“, která je v tomto případě spíše vesničkou. Nechytáte je do Pokéballů, abyste je posílali do boje, ale tvoříte prostředí, které je přiláká. Pokud například vykouzlíte čtyři políčka vysoké trávy u sebe, mohou se ve startovní oblasti objevit Bulbasaur, Charmander nebo Squirtle. Přidáte strom a najednou máte šanci přivábit Scythera nebo Bellsprouta, zatímco třeba květinová louka nebo tábořiště přitahují zase jiné druhy.

Systém habitatů funguje jako dlouhatánská série environmentálních hádanek, které vás nutí experimentovat s kombinacemi terénu, rostlin, nábytku i dekorací, anebo třeba s nalezenými zkamenělinami. Místní Pokédex obsahuje překvapivě širokou škálu Pokémonů z různých generací, takže motivace objevovat pořád nové kombinace vydrží až do konce.

Pokémoni jako sousedi i levná pracovní síla

Jakmile se k vám Pokémon nastěhuje, stává se z něj součást komunity a tehdy Pokopia začne pro změnu připomínat Animal Crossing a trochu i Palworld. Pokémoni totiž mají v duchu svých typů vlastní preference, chutě, drobné úkoly, příběhy i osobnost. Charmander si třeba postěžuje, že je kolem něj příliš vlhko, což svědčí ostatním obyvatelům, ale on by potřeboval spíše sušší místečko někde u ohně. Squirtle by se pochopitelně raději přestěhoval k vodě a Drifloon zase zatouží po proudění horkého vzduchu, ale také po plyšákovi, díky kterému Ditta dokáže přenést do snových světů.

zdroj: Nintendo

Postupně tak zařizujete jejich domovy, plníte pochůzky a sledujete, jak se město zaplňuje. Pokémoni si spolu hrají, dávají vám dárky, reagují na předměty, prodávají v improvizovaných obchůdcích nebo vás zvou k minihrám. Nejde navíc jen o líbivé stavěníčko, mají totiž i praktické schopnosti.

Scyther vám nařeže dřevo, Piplup čistí olejové skvrny, které se seskupily na pláži, Magmar zapaluje oheň a další tvorové umí zpracovávat suroviny, třídit odpad nebo vyrábět stavební materiály. Postupně tak vzniká ekosystém, kde má každý důležitou roli a přispívá k fungování své osady. Správné rozdělení práce i podle bydliště je klíčem k efektivnímu rozvoji, pokud nechcete všechno obíhat sami. Tenhle systém zároveň dává prostor i méně známým Pokémonům, kteří v hlavních hrách působí tak trochu navíc, ale tady se z nich stanou vaši užiteční miláčkové.

Pokopia dokonce není jen pohodový simulátor života, kde byste si cíle museli v první řadě tyčit sami svými budovatelskými ambicemi. Zvlášť na poměry žánru skrývá i překvapivě zajímavý příběh. Proč lidé zmizeli? Co způsobilo, že je svět v troskách? A proč některé Pokémony potkáváte v podivných regionálně-postapokalyptických variantách?

Odpovědi jsou rozeseté po mapách v podobě starých záznamů nebo ruin, a zejména dlouholetí fanoušci série si naplno užijí momenty, kdy narazí na známé lokace z regionu Kanto. Jen v nepříliš zachovalé podobě. Kontrast mezi melancholickou historií světa, kde se evidentně něco nehezkého stalo, a optimistickou atmosférou budování nové komunity funguje výborně, dokonce si troufám říct, že poměrně emotivně. Zvlášť když si uvědomíte, že Pokémoni neumí číst, a tak zatímco vy si z deníkových záznamů vyvodíte, co se stalo a jestli se jejich oblíbení lidé vrátí, jim nezbývá než se bezelstně držet zvelebovací naděje.

Všechno postavit máš!

Pokopia má jednu vlastnost, která je zároveň největší předností i slabinou: Obrovské množství aktivit. Neustále něco stavíte, shromažďujete suroviny, vytváříte habitaty, experimentujete s dekorem, plníte úkoly Pokémonů, odemykáte nové recepty a objevujete oblasti.

Hlavní příběh má sice kolem třiceti až čtyřiceti hodin, ale sám vás upozorní, že si před dokončením (a odemčením všech schopností) nemáte se stavbou perfektních měst dělat velkou hlavu, protože skutečná životnost hry je mnohem delší. Perfekcionisté mezi námi jich v ní snadno stráví další desítky, neřkuli stovky hodin optimalizací města, dokončováním Pokédexu a obecně zvelebováním.

zdroj: Nintendo

Pro někoho to bude splněný sen, ale skrz množství systémů dokáže být Pokopia někdy zahlcující, obzvlášť při vstupu do nové lokace. Párkrát jsem hru musela odložit, protože mě frustrovalo, že už si svůj osobní seznam úkolů pro daný večer zkrátka nepamatuju, ale nechtěla jsem podlehnout ani chuti psát si ho bokem na papír, protože za každou splněnou položku další tři přibyly.

Pokémoní utopie i s přáteli

Zajímavým bonusem je multiplayer, kde můžete až ve čtyřech vzájemně navštěvovat své světy, ale především společně stavět na speciálních ostrovech bez příběhových omezení. Ideální místo pro společné projekty, experimenty a megalomanské stavby, na které jinak dostanete prostor hlavně v Oblázkovém městě. Pokud tedy dáte dohromady několik Switchů 2, můžete ho použít i jako kreativní hřiště pro partu kamarádů.

zdroj: Nintendo

Pokopia je skoro dokonalá, ale nějaké slabiny se přesto najdou. Občas vás potrápí systém stavění, co se týče přesného umisťování nebo bourání bloků. V užších prostorách někdy zazlobí kamera a inventář by mohl být přehlednější, zejména v pozdějších fázích, kdy máte surovin opravdu hodně a skladujete je ve spoustě úložných prostor na různých místech.

A jak už bylo řečeno, někdy může být hra až příliš štědrá v tom, kolik věcí vás nechá chtít dělat najednou. Systémů, úkolů i osobních projektů je zkrátka tolik, že se někdy snadno ztratíte v tom, co jste vlastně plánovali plnit a stavět.

Všechno jsou to ale spíše drobnější vady u jinak mimořádně pohlcující záležitosti. Pokopia totiž plní přesně ten sen, o kterém fanoušci Pokémonů sní už dlouhá léta. Místo tradičního RPG, kde se hlavně bojuje, nabízí zážitek stojící na budování komunity, objevování a kreativitě s trochu jinou sběratelskou motivací. A pokud někdo hledal záminku, proč si pořídit novou konzoli od Nintenda, Pokopia je jedním z prvních opravdu silných argumentů pro Switch 2. Protože jakmile začnete budovat vlastní pokémoní ráj, jen velmi těžko se od něj odchází.