Čekali jsme dlouho. První videoukázka z Crimson Desert spatřila světlo světa už před sedmi lety, takže skutečný vývoj mohl trvat klidně osm, devět let. A, všechna čest, je prostě a dobře vidět, že vývojáři celou dobu opravdu pracovali, co to jen šlo. Výsledek tomu totiž odpovídá: Korejské studio Pearl Abyss přináší maniakálně obrovský a nesmírně ambiciózní opus.

Jak už jsem nejspíš možná někdy v minulosti naznačil, onlinovka Black Desert od stejných autorů je pro mě už léta druhým domovem. Přesto (nebo možná právě proto) se přiznám, že jsem od Crimson Desert moc nečekal: Slabiny rukopisu studia totiž znám až moc dobře. Nakonec ale přišlo příjemné překvapení. Ale zároveň ne úplně bez výhrad.

Crimson Desert je sice pravověrné offline sólo dobrodružství bez jakýchkoliv online, multiplayerových, komunitních, kooperačních a kdovíjakých ještě funkcí, ale v principiální rovině se o něm dá prohlásit úplně to samé co o Black Desert: Hra, která dokáže spoustou věcí nefalšovaně fascinovat a vyrazit dech, zároveň celou řadu jiných prvků tristně nezvládá.

Z popela

Jednou takovou věcí, kterou Pearl Abyss prostě a dobře neumí a u níž se neblahá obava bohužel potvrdila i v Crimson Desert, je napsat poutavý příběh.

Hra sleduje osudy protagonisty Kliffa z pyšného severského klanu Greymane. Drsňák tvrdý jak týden starý chleba ale nemá úplně nejlepší den: Během grilovačky (nebo co) jeho klan přepadnou konkurenti z jiného kmene, bitka se šeredně zvrtne, pobodaný a zesměšněný Kliff skončí unášen proudem zpěněné řeky pryč od děsivého masakru. Zbude mu jen chuť dovést klan rozmetaný do větru zpět ke slávě a samozřejmě touha po spravedlivé pomstě.

Vyprávění sleduje dvě hlavní dějové linky: Jednu celkem osobní (a o poznání zajímavější), v níž budete s Kliffem obnovovat právě klan Greymane a osvobozovat svou okupovanou domovinu. A druhou high fantasy záchranu světa, která je tak strašlivě provařená a předvídatelná, že div fyzicky nebolí ji konzumovat.

zdroj: Pearl Abyss

Dělat to nicméně budete, ať už se vám chce, nebo ne, protože protože příběhové cutscény sice lze zrychlit, ale nejde je přeskočit.

Upřímně, jádro zápletky jako takové nenadchne, ale ani úplně neurazí. Prostě standard, klasika, normálka. Horší jsou spíš scenáristické veletoče – dojde na řadu chvil, kdy je vám tak nějak jasné, kam chtěl pisatel příběhu nasměrovat další děj, ale zároveň si nebyl úplně jistý, jak to udělat, a výsledkem jsou neobratně šroubované, přes koleno lámané sekvence událostí, které spolu vlastně ani nijak nesouvisí. Spojnice mezi nimi či motivace postav, proč zrovna dělají, co dělají, si máte nejspíš domyslet sami.

Mimochodem, pokud by vás napadlo se zeptat: Žádná znalost Black Desert Online tu není potřeba. Hra se sice odehrává ve stejném univerzu a používá řadu stejných jmen postav a bossů, ale jedná se nejspíš jen o pomrknutí na veterány, protože žádná hlubší souvislost krom shody jmen neexistuje.

Nový žánr?

Tvůrci dělali před vydáním ramena, že si pro nás připravili originální a neotřelý druh zážitku, protože, jak tvrdili, Crimson Desert nebude RPG, ale spíš unikátní akční adventura, která bude místo grindu odměňovat průzkum světa.

Nebojte, žádné mentální zocelení v očekávání toho, jak vás z křesla smete revoluční nový žánr, nakonec opravdu není potřeba. Crimson Desert totiž samozřejmě je akční RPG, jen s trochu jinak pojmenovaným systémem rozvoje postavy.

zdroj: Pearl Abyss

Posilování postavy funguje po designové stránce v nejlepším pořádku: Klíčovou komoditou tu místo zkušeností představují artefakty, za které zlepšujete své dovednosti i výbavu. Získávají se přitom všude možně: Průzkumem světa, porážením bossů, luštěním hádanek, plněním výzev i mordováním běžných nepřátel. Takže, ruku na srdce, jde prostě o expy v bledě modrém.

A ano, i za ten grind vás hra odmění, pokud na něj budete mít náladu. Nutno nicméně pochválit, že vás do něj nikdy nebude vyloženě tlačit.

Obrovskou pochvalu pak také zaslouží způsob, kterým tvůrci zpracovali předměty a výbavu. Velká spousta nových zbraní i zbrojí, které při postupu hrou naleznete, vyválčíte či prostě a dobře dostanete, je totiž osazená buďto úplně novými dovednostmi, nebo velmi výraznými modifikacemi těch stávajících. Klobouk dolů, tak to prostě má být. Nový meč tak dokáže klidně změnit celou hratelnost, ne jen suše zvýšit pár čísel ve statistikách. A pozor, tyto nové dovednosti navíc můžete ze zbraní a zbrojí vyjímat a pak je kombinovat mezi sebou dle chuti. Paráda.

Pywel

Už v Black Desert tvůrci předvedli, že svět zvládají stavět na jedničku a kontinent v Crimson Desert to jen a pouze potvrzuje. Je totiž naprosto fantastický.

Rozmáchlá a monumentálně obří mapa světadílu Pywel je nacpaná obsahem a zajímavými místy, až jen oči přecházejí. Prvních pár hodin to umí i docela nepříjemně zmást a zahltit, jakmile se ale trochu rozkoukáte, přijde nadšení.

Překrásné idylické údolí provoněné pivoňkami ustupuje širým pláním a působivým vinohradům, kam až oko dohlédne ve vedlejším království. Majestátní vrcholky hor se tyčí k oblačným obzorům, smaragdový mech v severských lesích jen láká se na něj položit a dívat se na mraky. A nebo pokračovat kousek dál a změřit síly s nehostinnou tundrou. Na druhé straně světadílu zas čekají pláže, křivolaké zátoky a téměř surrealistická skaliska. A co by to bylo za Crimson Desert, kdyby vás vaše kroky nakonec nezavedly také do rozpálené pouště?

K čemu by ale byla krásná krajina, kdyby mělo jít jen o prázdnou kulisu? To se ale naštěstí nestalo: Ve hře jsem stihl nechat nějakých 140 hodin a pozor, i ve chvíli, kdy bych už v drtivé většině jiných her jen vyzobával poslední zbývající zrníčka, jsem si jistý, že jsem z Crimson Desert neviděl ani polovinu. Kam se otočíte, tam je co dělat. Svět je nacpaný obsahem, úkoly, hádankami, schovkami, poklady, svatyněmi, tajnými skrýšemi a dalším tisícem míst k objevení.

zdroj: Pearl Abyss

Krajina je navíc příjemně interaktivní: Po vzoru nových dílů The Legend of Zelda totiž můžete šplhat naprosto po všem a kamkoliv, přičemž vás omezuje jen a pouze ukazatel výdrže. A věřte, je to pecka. Totiž vědomí, že opravdu bez výjimky všechno, co vidíte, můžete vážně navštívit, zlézt a prozkoumat, funguje jako naprosto fantastický hnací motor k tomu, abyste opravdu měli chuť vidět co nejvíc.

Hra navíc umí průzkum odměnit: Ať už nálezem vzácného minerálu, který potřebujete třeba k vylepšení zbroje či zbraně, nebo tajným úkolem, truhlou, nenápadnou chatrčí s receptem na speciální rybí polévku, skrytou jeskyni s hádankou uvnitř či, a to platí prakticky bez výjimky, alespoň fenomenálním výhledem do dálky, když už se vyškrábete na nějaký ten vrcholek.

A co je potřeba zmínit: Žádné držení za ruku se nekoná. Hra nebude urážet vaši inteligenci zbytečnými nápovědami, drtivou většinu zajímavých míst nebo řešení občas docela zapeklitých hádanek nikdo vyzrazovat nebude. Na jednu stranu to znamená, že pak klidně třeba můžete projít celou hru bez nějaké důležité funkce, protože jste ji prostě přehlédli, nenašli a neodemkli. Jenže o to větší pak máte radost, když na něco přijdete nebo objevíte. Protože je to „vaše“ zásluha a nikdo vás k tomu nenavedl.

Nebojí se přitom pořádně šťavnatých kousků, když přijde na hádanky. Některé po vás budou chtít takové pátrání, o které si většina dnešních her nemá odvahu říct. Jak už ale padlo, Crimson Desert věří vaší inteligenci a upřímně mě potěšilo, že ode mě čekala, že si všechno rozlousknu pěkně sám. Přidám radu: Zkuste řešit sami bez nápověd na internetu, onen sladký "aha!" moment za trochu trápení rozhodně stojí.

O něco menší slast už jsem ale měl z náplně především vedlejších questů: Jedná se o až příliš standardní, inspirace prostou RPG vatu. Spousta úkolů je až moc roztahaných a rozvláčných, kolikrát se tasí už dávno přežitá zadání typu: „Přines mi pět bylinek!“, což působí jako nepříliš vítaný exkurz do muzea zastaralých herních mechanismů. A ano, pokud byste se ptali, rostou asi tak dvacet metrů daleko.

Jednoznačně tu bohužel zvítězila kvantita nad kvalitou: Úkolů si totiž tvůrci připravili stovky, ale na žádné moc velké vymýšlení originálních dějových nebo scenáristických postupů nedošlo. Questy z hlavní linky alespoň občas mají velkolepé pointy a padají při nich hrady i praskají spiknutí, ale vedlejší mise jsou jak přes kopírák: Nejdřív zpravidla někam jedete s jinou postavou, která vám zdlouhavě cosi povídá, pak většinou přijde vypravěčské trojné salto s pěti vruty, když vám společník začne vysvětlovat, proč s vámi vlastně nemůže pokračovat, a pak vás pošle chytit rybu nebo něco podobného. Inu, žádná sláva, co si budem.

Nejsladší harampádí

Hra vás mimochodem také nechá svobodně sbírat prakticky všechen nábytek, nádobí, ozdoby, obrazy a další blbůstky, které pak můžete použít ke zvelebení vlastního příbytku. Takže i když zrovna při výpravě tentokrát nenajdete truhlu plnou zářících pokladů, můžete se obohatit třeba o půvabnou salátovou místu, co se vám bude mimořádně vyjímat doma v kuchyni.

zdroj: Pearl Abyss

Možná jste si právě zaklepali na čelo, ale já měl opravdu radost, když jsem se z dobrodružství vracel jak křeček s batohem plným stylových květináčů. Kliff je sice možná před ostatními borec, co místo ranních lupínků šňupe kovové piliny, ale doma, když to nikdo nevidí, rozhodně tančí u plotny, pečuje o truhlíky gloxinií a chová kočky na rukách.

Vzít kočku do náručí a mazlit se s ní tu mimochodem opravdu jde. Hře za to od srdce děkuji.

Geniální mix, nebo zbytečný chaos?

Zopakuji to ještě jednou: Zdejší svět nabízí naprosto maniakální množství obsahu. Snad všichni jsme se ale proto báli, aby toho náhodou nebylo moc. Aby se hra nezhroutila pod tíhou vlastních ambicí, aby dokázala žonglovat se stem míčků a, prostě a jednoduše, aby se to všechno nerozmělnilo v nekoherentní břečku.

Na to konto musím přijít s uklidňujícím prohlášením: Crimson Desert drží pohromadě. Hra si své zhůvěřilé množství mechanismů dokáže obhájit, dávají totiž logický smysl.

Jasně, že když dáváte do kupy rozprášený klan, budete potřebovat místo, kde vybudujete tábor, ne? A pak dá rozum, že chlorofylu prostí svěřenci nebudou získávat energii ze slunce, takže bude potřeba farma a statek. Ve světě plném technomagie a steampunku dává smysl, že budou existovat i robotické zbraně. A jasně, že si v hospodě zahrajete karty, však kdo by jen tak seděl s půllitrem, když se můžete pobavit i jinak?

Mechanismy k sobě po konceptuální stránce sedí bez problémů a pevně. Horší už je, že některé působí spíš jen do počtu, když dojde na jejich praktické využití. Vezměte si třeba takový kupecký obchod. Kliff totiž může postavit vůz, naložit ho místními specialitami, vyhlédnout si, kde je po nich poptávka, odvézt je tam a, alespoň na papíře, vydělat takovou horu peněz, že by do nich mohl skákat lomeňáky jak strýček Skrblík.

A nutno připustit, že na chvíli zapomenout na osudy světa, jen tak se kodrcat s vozíkem po kamenité cestě přes louky i lesy a pozorovat, jak pomalu ubíhá půvabná krajina, je nesmírně pohlcující a zvláštně meditativní zážitek. Bohužel má ale také celou aktivitu smysl dělat právě jen a pouze kvůli zážitku, protože skutečný výdělek je minimální a vaše hradiště vydělá násobně větší částky už jen tím, že pošlete svěřence do práce.

V praxi jsem se tak nakonec projel vozíkem pouze jednou, abych si to zkusil, a pak už nikdy. Což je věčná škoda. A nejedná se o jediný lehce zbytný mechanismus: Ve hře například najdete mapu, která ukazuje, které části země ovládá jaká frakce a jak přátelské máte s tou kterou skupinou vztahy a podobně. Nemám nicméně pocit, že by to mělo jakýkoliv vliv na cokoliv. To je ale pak škoda věnované práce, když mechanismus ve výsledku k ničemu není.

zdroj: Pearl Abyss

Opulentní řežba

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem za deset let neopustil Black Desert, je jeho soubojový systém, který v žánru jednoduše nemá konkurenci. Od boje v Crimson Desert jsem proto čekal čistou dokonalost a... Nedostal jsem ji. Zábavy ale i tak nabízí víc než dost a je zřejmé, že pořádnou živelnou řežbu mají tvůrci zkrátka v malíku.

Bitky se zpočátku mohou zdát celkem primitivní: Kliff ovládá pár základních výpadů, rychlé slabší seknutí, silný pomalejší útok, odražení štítem, úskok, zkrátka klasika. V průběhu hry se ale možnosti plynule rozšiřují: Učíte se nové útoky a začnete k nim používat nejen meč, ale i ruce a nohy, kdy do repertoáru přibývají kopy, pěsti i zápasnické chvaty.

Které se mi zpočátku zdály zbytečné, ale pak přišlo sladké prozření: Opravdu mají využití – není nic příjemnějšího, než když popadnete zbabělého zbrojnoše, co se otravně krčí za štítem, a místo zbytečného osekávání ho majestátním suplexem (nebo hezky česky zvratem, chcete-li) zarazíte do země jak tyčku proti krtkům.

Připočítejte skutečnost, že Kliff zvládá přímo v boji elegantně přepínat mezi dvěma zbraněmi a obě mají vlastní sadu pohybů. Později přibudou hrátky s živly, kterými lze nabíjet některé útoky, i spousta dalších speciálních schopností a dovedností nalezených ve světě, jež můžete kombinovat tak, aby to vyhovovalo vašemu hernímu stylu. Výsledek je jasný: Bohatý, bytelný a prakticky po všech stránkách velmi povedený soubojový systém, s kterým je radost si hrát.

A ještě možná důležitější než jen suchý výpis teoretických možností je skutečnost, že bitky především velmi dobře působí pod rukama. Jsou rychlé, nemilosrdné, ale zároveň jde skvěle cítit váha za každým švihem, každá rána zabrní rukama i vám v křesle, a když nebožáka popadnete pod krkem a vší silou s ním napálíte o zem, je to tak skvěle uspokojivá šlupka, že opravdu není problém uvěřit, že už se chudák nezvedne. Výbornému pocitu pomáhají též stylové dorážečky a všeobecně skvělé animace pohybu i útoku.

Kliff také mimochodem není jediná postava, za kterou můžete hrát: V průběhu hry se zpřístupní ještě osvalený ork a mrštná šermířka. Oba mají vlastní povedené soubojové systémy, ale i tak jejich přítomnost bohužel působí spíš jako něco, co napadlo designéry až poté, co už byla hra hotová.

zdroj: Pearl Abyss

Hlavní příběh totiž jednoznačně počítá s Kliffem a většinu důležitých misí vás nenechá odehrát s nikým jiným. Stejně tak ve hře najdete jen velmi málo výbavy a zbraní pro zbylé postavy. Což je celkem škoda – minimálně za bleskurychlou šermířku se totiž hraje také velmi dobře a bylo by fajn, kdyby se jednalo o opravdu plnohodnotnou možnost.

Zmíněná nedokonalost soubojů pak pramení spíš z designu bitev jako takových: Na to, že před sebou máme hru na klidně 300 hodin, je totiž běžných nepřátel poměrně málo druhů a jejich vraždění se proto celkem rychle okouká.

Úplně nadšený jsem nebyl ani ze skutečnosti, že sice papírově velíte mocnému klanu severských bijců, ale když pak kolikrát dobýváte hrad nebo osvobozujete tábor otroků nebo něco podobného, musíte zcela sami zamordovat kvótu nepřátel, než hra uzná, že jste vyhráli.

Tato kvóta bývá mimochodem docela ostrá, u větších nepřátelských ležení je tak nezřídka potřeba úmorně pobít i stovky běžných nohsledů, což trvá klidně třeba půl hodiny. A že bych se v takovou chvíli úplně ztrácel v opojné zábavě, se říct nedá.

K dobývání řady vedlejších a nepovinných pevností si opravdu logicky lze přizvat klanové druhy, což úděl značně ulehčí a dobývání tvrzí je pak takový zážitek, jaký jsem si představoval, ale v misích hlavní dějové linky to kdovíproč nejde a občas jsem si pak připadal jako v nepříliš povedeném klonu Dynasty Warriora.

A jednu věc je potřeba z celého soubojového systému odstranit úplně: Někteří nepřátelé vás umí tak nějak po khabibovsku strhnout na zem, načež si na vás vylezou a začnou do vás bušit. Oukej, dobře, problém ale je, že k jejich shození je potřeba odehrát minihru se strefováním tlačítka ve správnou chvíli, která je tak rychlá, že jsem si jistý, že by měl problémy i člověk s reflexy stíhacího pilota.

Ve výsledku se tak potěšíte pohledem na to, jak váš hrdina spolyká třicet ran na čelist, než se konečně šťastnou náhodou trefíte do správného místa v minihře. A když vás pak o tři vteřiny později shodí na zem další nepřítel, už máte chuť designéry proklít do pátého kolena. Korunu celé tragikomedii pak nasazuje fakt, že občas opodál celou dobu klidně postávají spřátelení vojáci, kteří ale nemají sebemenší potřebu vám pomoct a jen s bohorovným klidem pozorují, jak z vás nepřátelský soldát vytlouká duši. 

Ne, děkuji pěkně, tuto část boje je nutně potřeba upravit nebo rovnou odstranit. Je totiž příšerná.

Králové

Běžní nepřátelé ale jinak nepředstavují moc velkou výzvu a jejich masové vraždění slouží spíš jen k tomu, abyste se mohli cítit pořádně mocně. A nakonec proč by ne, funguje to velmi dobře. Náročná bitva přichází, až když dojde na zlatý hřeb, tedy konflikt s bossy.

Respektive hřeb, se zlatem bohužel musíme být opatrnější. Bitev s bossy hra nabízí něco přes 70, jenže kdybych tvrdil, že jsou všechny zábavné a povedené, nejspíš by se pode mnou rozestoupila zem a za svou bohapustou lež bych se propadl rovnou do horoucích pekel.

Zdá se mi totiž, že si tvůrci nebyli úplně jistí, jak vyšponovat obtížnost. Výsledkem je spousta bojů, které prostě a dobře nejsou zábava. Bossové zejména ke konci hry bývají až příliš agresivní, plní obrazovku tak strašlivým množstvím bordelu, že ani nevíte, co se vlastně děje, bez problémů jsou schopní vás zabít z plného zdraví v řetězu různých omráčení a shazování na zem a podobně, neustále se teleportují sem a tam, vyvolávají davy překážejících pomocníků, a boj se pak u některých exemplářů mění v ryzí otravu.

Jasně, najdete i velmi povedené kousky, a líbí se mi například skutečnost, že prakticky každý boss má nějakou slabinu, na kterou je zábava přicházet, jenže na ty zbytečně přehnané bitky by také nestačily prsty obou rukou. Přidejte navíc skutečnost, že na kameru a zamykání na cíl není úplně stoprocentní spoleh a místo bosse vás nezřídka stojí život skutečnost, že jste místo na boj z ničeho nic koukali do zdi nebo na kmen stromu, takže vznikají situace, kdy jsem měl sto chutí hru prostě vypnout.

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, je nutno doplnit, že vás hra nebude nijak omezovat v tom, kolik si do boje vezmete léčiv nebo oživovacích medikamentů. Což znamená, že když si dáte tu práci, navaříte si před bojem barel polévky jak ze střediska Armády spásy a strávíte hodinu se slinou v koutku trháním levandule, abyste se ještě mohli vyzbrojit padesáti pilulkami, co vás v případě nutnosti zvednou ze země, ubijete pak opravdu jakéhokoliv bosse. I kdybyste mu měli dát pokaždé jednu ránu a znovu a znovu zemřít.

Je to sice zábava jak kopat pařez lžičkou, ale pokud máte dost oživení, nakonec prostě vyhrajete. Jenže to opravdu není herní design, který by si zasloužil moc ohňostrojů a fanfár.

zdroj: Pearl Abyss

Trvá to

Ke hře mám vlastně jen dvě velké výtky. Jednu jsme si právě odbyli: Řada nepřesvědčivých bossů. A druhou probereme nyní: Těžkopádnost.

Ale pozor, teď není řeč o skutečnosti, že Kliff má nějakou váhu, nezastaví z plného běhu na pětníku a velkou spoustu aktivit doprovodí možná trošku zdlouhavou, ale detailní a atmosféru budující animací. Je to úplně stejný přístup, jako když Arthur z Red Dead Redemption 2 ručně stahoval srnku z kůže nebo křesal při rozdělávání táboráku uprostřed prérie. Prim tu zkrátka hraje uvěřitelnost a realističnost. Bavila mě v RDR2 a užil jsem si ji i v Crimson Desert.

A detaily, jako třeba že Kliffův hlas zní jinak v uzavřené nebo otevřené helmě? Nebo skutečnost, že (překrásně zpracované) počasí extrémně ovlivňuje úspěšnost plížení, které je za dne prakticky nemožné, ale v noci pod zataženou oblohou vás zas nikdo nevidí na pět metrů? Paráda, jen houšť.

zdroj: Pearl Abyss

Problém ale je, že ani po skoro sto padesáti hodinách nemůžu říct, že by mi například úplně stoprocentně vyhovovalo ovládání. Chození na klávesnici je otravně prkenné a hrdina se pak otáčí s mrštností bitevní lodi Bismarck, volil jsem tedy vedení na ovladači, které nabízí přeci jen příjemnější a plynulejší pohyb.

Jenže gamepad zas naráží na nedostatek tlačítek a nepříliš šťastně namapované funkce. Například sebrání předmětu a skok na stejném tlačítku jsem proklínal od začátku do konce – kdyby hra nabízela počítadlo, kolikrát jsem trapně poskočil do vzduchu jak králík místo toho, abych sebral, co jsem chtěl, nebo kolikrát jsem začal jak Geralt ze země zdvihat náhodné vědro či chytat motýla, když jsem si chtěl s někým promluvit, nejspíš by se zastavilo někde v čtyřmístných hodnotách. A ono se to zdá jako maličkost, ale věřte, časem začne opravdu solidně lézt na nervy.

Nemluvě o úkonech, které potřebují daleko víc klávesových vstupů, než by potřebovat měly. Například takové sázení semínek doma na poli: Hra vás přinutí odskrolovat inventářem, najít semínko, kliknutím ho vybrat, kliknutím ho vzít do ruky, kliknutím namířit na pole a dalším kliknutím zasadit. A tohle u každé jedné rostliny zvlášť. Netvrďte mi, že to nešlo elegantněji.

Podobná těžkost, úpornost a jistá nespolehlivost je znát až nepříjemně často. Kliff většinou vyleze na cokoliv, občas ale z ničeho nic ne a najednou padáte k zemi bez zřejmého důvodu. Umí roztáhnout „křídla“ a plachtit, někdy to ale udělá hned a jindy až po pár metrech. Což je, pravda, většinou úplně jedno, jenže v případě, že na přesném letu závisí třeba celá hádanka, by z toho člověk zešedivěl. 

Lezení a skákání po různých plošinkách najdete v Crimson Desert mimochodem opravdu bohatou porci – bavíme se o vyšších desítkách různých rébusů, chrámů a hádanek, při nichž budete muset skákat, šplhat a létat. A většinou všechno funguje bez problémů, jenže bohužel opět najdeme pár kousků, kdy bojujete s ovládáním daleko víc než se samotným rébusem.

Třeba když dali tvůrci tlačítka, která je potřeba stisknout úderem, na uzounkou římsu. Ze které se oním úderem shodíte. Inu, nebudu lhát, zrovna u této pasáže jsem si procvičil slovník neslušných výrazů jak už dlouho ne. A podobné chvíle prostě kazí celkový dojem, nedá se nic dělat.

Je to trochu jako když jdete na dlouhou, pěknou procházku. Počasí se povedlo, nad hlavou čistý blankyt, společnost je příjemná, ale... lehce vás tlačí pravá bota. Ano, pořád si užijete krajinu, pořád si vychutnáte čarokrásnou přírodu a vůni lesa, ale nikdy úplně z koutku mysli nevytlačíte vědomí, že vás prostě bolí noha. Zhruba takový pocit jsem měl ze zdejšího ovládacího schématu a neobratného vedení postavy.

To samé lze nakonec prohlásit i o uživatelském rozhraní jako takovém. Je pomalé. Nabídky se přepínají s nepříjemnou prodlevou – a ono se tohle maličké zdržení za celé hraní docela brutálně nasčítá, protože do menu pochopitelně koukáte každou chvíli. Nalistovat něco je zdlouhavé, funkce, které by měly být hned po ruce, jsou zbytečně schované a podobně. Jde si na to zvyknout, ale prostor na zlepšení tu bez debat je.

Prostor černé magie

Ale u věci, u které jsem upřímně čekal, že budu muset dštít s přehledem největší sirné bouře, musí naopak přijít naprosto nekritická chvála.

Přiznejme si, obavy byly na místě. Crimson Desert běží na modernizované verzi enginu BlackSpace, který využívá už Black Desert, a odtud přicházela nejistota. MMO se totiž léta potýkalo s mizernou optimalizací, dodnes pořádně neumí vodu ani vertikální pohyb a trpí na brutálně časté doskakování objektů. Jenže od startu Black Desert uběhlo už deset let a z kanceláří Pearl Abyssu museli listonoši odnášet lejstra podepsaná krví snad po celých štosech, protože co předvádí engine Crimson Desert opravdu odpovídá jménu: Černočernou magii.

zdroj: Pearl Abyss

Hra působí jak přepychová výkladní skříň moderní technologie: Engine zvládá všechen pohyb bez sebemenších problémů, je napěchovaný moderními efekty a funkcemi, s ledabylou grácií pracuje se světlem, do toho zvládá vypočítávat dynamické počasí i vlivy podnebí, chrlí rušná města, pak jen tak mezi řečí kouzlí neskutečně detailní výhledy do takové dálky, jaké jsem ve hrách snad ještě nikdy neviděl, a ještě si drze běží naprosto plynule a bez jakýchkoliv propadů snímkové frekvence. A to i ve chvílích, kdy je obrazovka plná částicových efektů, na čemž si spousta jiných enginů pravidelně láme zuby.

Potlesk ve stoje. Vážně. Doufal jsem, že za deset let bude BlackSpace už na jiné úrovni, než ho znám z Black Desert, ale takhle dobré jsem to nečekal ani v nejdivočejších snech. Jasně, absolutní dokonalost neexistuje a například stíny v interiéru občas umí trochu zazlobit, ale jinak klobouk dolů.

Řečí čísel: Hrál jsem na konfiguraci R9 5900X + RTX 4090. V nativním 4K s plnými detaily a ray tracingem jsem viděl čísla okolo 45 FPS, což, pravda, není úplná výhra, ale hra vypadá fenomenálně, jsem jí tudíž ochoten odpustit jistou náročnost a využití technologických berliček.

zdroj: Pearl Abyss

Po jejich aktivaci už byly k vidění lepší hodnoty: S DLSS v nastavení kvality vyskočila snímková frekvence k příjemným 80 FPS. Zapnutí pokročilé AI funkce rekonstrukce paprsků ji opět srazilo k 60 FPS, a byť je se zapnutou rekonstrukcí nasvícení ještě o fous hezčí, zas takový rozdíl, aby stál za čtvrtinu plynulosti, to podle mého názoru nebyl. Nakonec jsem se tedy obešel bez ní.

Kde mám sluhy?

Technický stav samotné hry nicméně není bez poskvrny. Bylo by samozřejmě s podivem, kdyby se 300hodinový epos obešel úplně bez bugů a musím uznat, že drtivá většina hry funguje až překvapivě hladce, ale bohužel došlo i na pár chvil, kdy se povedla docela nepříjemná bota.

Pár (díkybohu pouze vedlejších) úkolů nešlo dokončit a hře se naneštěstí podařil i docela zlý zářez, když mi z ničeho nic zmizeli svěřenci a už se neobjevili. Nemohl jsem pak kvůli tomu splnit úkoly, které potřebovaly, abych své vojáky někam poslal, a to mi prakticky uzamklo celou linku s obnovou Kliffovy domoviny.

Měl jsem hru možnost před vydáním probrat s kolegy ze zahraničních médií a můžu proto rovnou reportovat, že se nikomu jinému zrovna tohle nestalo – takže jsem měl prostě jen pořádnou smůlu. Jenže smůla nesmůla, prohlásit hru za technicky bezvadný produkt ale prostě a dobře nelze.

Navíc nešlo o jediný závažnější problém. Silně nepříjemná byla například také situace, kdy máte pilotovat bojového robota, který, pokud vám ho zničí, se má znovu objevit v hangáru. Což se nestalo a já pak musel pár set nepřátel koncipovaných pro masové vraždění mechem pobít útrpně ručně. A kolegové zase občas hlásili problémy se spuštěním hry či záseky při načítání, které se mi sice osobně vyhnuly, ale problém zkrátka existuje. Doufejme, že pomůže day one patch, který jsem při hraní neměl k dispozici.

Palec nahoru, ale ne bez výhrad

Crimson Desert i přes veškeré remcání a bodání obviňujícího ukazováku nakonec doporučím. Je to obrovské, výpravné, rozmáchlé a nesmírně ambiciózní dobrodružství, jehož fantastický svět a přenádherný vizuál mě nepřestal fascinovat po více než sto hodin. Může se pyšnit parádní atmosférou, chytlavým fantasy soundtrackem, návykovým průzkumem, zajímavými hádankami a fortelným i náležitě brutálním soubojovým systémem.

A kdybyste chtěli rozlousknout opravdu každý hlavolam, vidět každé místo, splnit všechny úkoly i výzvy a porazit všechny bosse, oněch avizovaných 300 hodin herní doby by klidně mohl být ještě spíše střízlivý odhad.

Ano, hra si zároveň hází docela dost klacků pod nohy a při klopýtání pak nelze než obracet oči v sloup. O to víc, že se často jedná o chyby, které by bylo velmi snadné opravit, protože kdybych nevěděl, že jsou Pearl Abyss dlouholetí veteráni, tak nějak automaticky bych předpokládal, že za ně může designérská nezkušenost.

To ale na druhou stranu dává naději, že se tvůrci na problémy ještě zaměří a hru uhladí, jak by si zasloužila. S Crimson Desert ostatně mají ještě velké plány: Chystají se rozšíření a další podpora. Nejspíš jediné, co už opravit nepůjde, je nezajímavý příběh. Ten, hádám, už nikdo přepisovat nebude.

Nemohu nicméně hodnotit podle toho, co možná jednou přijde, musím známkovat, co jsem viděl na monitoru. Tedy hru, která v některých věcech selhává, ale těch, které umí velmi dobře, je přeci jen víc. Výsledek je zábava, jen nesmíte čekat dokonalost v každém směru.