Recenze
Splatoon - recenze originální střílečky
26. 6. 2015
|
Jakub Kovář
Po zdi stéká inkoust, olihně unaveně vydechují a v končetinách křečovitě svírají tu váleček s barvou, onde paintballovou pistoli. Rozhodčí počítá, kdo vyhrál kolo, a nakonec přiřkne výhru nám. Nicméně byla těsná: opravdu šlo o každý vybarvený čtvereční centimetřík. S úsměvem od ucha k u uchu pak celý tým opět míří do akce, aby si užil další čtyřminutovou přestřelku. Přestřelku, v níž neteče krev proudem, ale na zdi se stříká barva a vůbec nejde o to, kolikrát „zabijete“ (nabarvíte) své nepřátele, ale o to, kdo na konci svým inkoustem pokryje větší plochu úrovně. Tak nějak vypadá textový přenost souboje ve Splatoon.
Not a Hero - recenze
8. 6. 2015
|
Václav Pecháček
Politici jsou obvykle nudní suchaři. Pořád by sáhodlouze debatovali o věcech typu “Vyhláška o reorganizaci byrokratického aparátu Ministerstva pro místní rozvoj” a snažili se nahnat pozitivní bodíky u Václava Moravce. Nejvíce vzrušujícím aktem, který po nich můžete chtít, je selfie v bazénu nebo vazba na Pankráci. Politici jsou zkrátka jenom lidé jako vy a já. A to je možná chyba. Možná že politika by byla daleko zábavnější a prospěšnější, kdyby ji dělali obrovští fialoví králíci, disponující teleportačním zařízením a nesmyslnou gramatikou. Jako v Not a Hero.
The Incredible Adventures of Van Helsing II - recenze
6. 6. 2014
|
Vilém Koubek
Když se vám jedny dveře zabouchnou před nosem, otevřou se někde jiné... nebo tak nějak se to říká. V podobném duchu tvoří své hry i vývojáři z NeocoreGames a zatímco v prvním dobrodružství potomka slavného lovce upírů Van Helsinga jste řešili problémy napáchané vaším otcem, tentokrát přišel čas, abyste uklidili po sobě. Zaslouží si ale pokračování skutečně dvojku v názvu, když už od pohledu působí v podstatě identicky jako předchůdce?
Outlast: Whistleblower - recenze
2. 6. 2014
|
Ondřej Švára
"Nerušit, necivět, nepostávat - probíhá zákrok!" Na chirurgii a možná ještě na pitevně by člověk nad takovou zprávou mávl rukou a v klidu dodržel instrukce. V Outlast: Whistleblower je ale všechno trochu jinak. Každé písmeno, každá věta a každá situace tu má naprosto jiný, děsivý význam. Studio Red Barrels se loni blýsklo s Outlast, který lze považovat za jeden z nejpůsobivějších survival hororů poslední doby. Nedávno pro hru vydali rozšíření Whistleblower, od nějž si fanoušci slibovali podobně psychicky náročný zážitek.
Deadfall Adventures - recenze
29. 11. 2013
|
Jan Olejník
Stále častěji nabývám dojmu, že opravdová filmová dobrodružství se s námi rozloučila v osmdesátých letech. Zůstala nám coby důležité historické relikvie, abychom si díky nim čas od času připomněli, že výpravný hon za pokladem nebo za záchranou světa lze natočit i bez absurdních hádanek, patetických dialogů, všudypřítomných CGI efektů a Nicolase Cage.
The Wolf Among Us - recenze 1. epizody
21. 10. 2013
|
Miloš Bohoněk
Jedna ruka se přehrabuje v míse s chipsy, druhá ruka líně kliká myší. Takový luxus vám dopřeje málokterá hra. Mezerníkem dění na obrazovce kdykoliv pozastavíte, ale když si před usednutím do křesla odskočíte na malou a vypnete mobil, nemusíte se přerušovaného zážitku obávat - za dvě hodiny budete mít dokoukáno. Tedy dohráno.
Rogue Legacy - recenze
16. 8. 2013
|
Karel Drda
Někdo kdysi řekl, že smrtí nic nekončí a měl pravdu. Právě smrtí vše začíná. Rogue Legacy je bezesporu nejlepší hrou letního kvartálu. Je to překvapení, které udeřilo jako hrom a dostane vás na kolena úchvatnými lokacemi, složitostí a bizarním poselstvím: Příbuzenstvo se vždycky hodí. Představte si, že jste rytířem. Musíte vyrazit na dobrodružnou výpravu a porazit temného nepřítele, který vás samozřejmě chce zničit. Co uděláte?
Deadpool - recenze
12. 7. 2013
|
Aleš Smutný
Deadpool není běžný komiksový hrdina. Tím spíš to není typický komiksový hrdina od Marvelu. Je to psychopat a žoldák s absencí morálky, příčetnosti, smrtelnosti (má stejnou totální regeneraci jako Wolverine) a ...také ví, že je v komiksu a čtou si o něm voyeurští čtenáři.
Gunpoint - recenze
8. 7. 2013
|
Ondřej Švára
Nad hlavní třídou se smráklo a déšť začal hrát na střechy. Tohle je večer jako stvořený pro jednoho muže, jeden televizní program a čtyři příjemně vyhřáté cihlové zdi činžáku. Nestěžuju si. Jako bych ale věděl, že tenhle večer klidně neskončí. Kožené křeslo mě najednou strašně pálí do zad a chystám se odejít. Prostě tuším, že brzy nastane chvíle, kdy budu muset zbavit svět dalšího lumpa.
Tiny & Big: Grandpa’s Leftovers - recenze
5. 7. 2012
|
Ondřej Švára
Nikoliv máslo, ale zapařené slipy je třeba míti na hlavě, abyste v herní adventuře dostali vděčnou roli hlupáka a pazgřivce. V té od Black Pants Studios je nosí poťouchlík jménem Big. A slipy naražené do čela mu dodávají magické schopnosti, s nimiž ovládá neznámou obětní pyramidu v neznámé poušti uvnitř neznámé země.
Field of Glory II: Medieval – recenze vynikající středověké strategie
11. 2. 2021
|
Václav Pecháček
Na koně a na zteč
Jump Force – recenze
18. 3. 2019
|
Jan Slavík
Máte-li rádi japonskou komiksovou tvorbu, pravděpodobně vám není zcela cizí jméno Weekly Shonen Jump. Jde o časopis mající oprávněný status otaku Bible, jehož stránky se staly rodištěm celé řady nejznámějších anime/manga sérií vůbec. Nejedná se navíc o žádného mladíka – první výtisk spatřil světlo světa už v roce 1968, což nám po složité matematické operaci napoví, že se loni slavily kulatiny. A jako lehce opožděný dárek přichází bojovka Jump Force od studia Spike Chunsoft pod vydavatelskou taktovkou Bandai Namco.
Battle Brothers - recenze
8. 8. 2017
|
Aleš Smutný
Další hrob, další dělení pozůstalosti, další přemýšlení, jak zaplnit prázdné místo v řadě. A možná i prázdné místo v srdci, protože pod drnem teď leží hrdý praporečník Solonius. Tedy, jeho části, protože úplně všechny nešly po bitvě s orky identifikovat. Kdo další pozvedne prapor žoldnéřské kumpanie a vydá se s ním do bitvy? Svět Battle Brothers se totiž s nikým nemazlí a smrt hrozí na každém kroku nejen nováčkům, ale i bojem zoceleným veteránům. A mohlo by se stát i něco horšího… mohly by dojít peníze.
Hitman: Absolution - recenze
18. 11. 2012
|
Ondřej Švára
Něco zasmrdělo. Buď je to archivní grónská pomazánka, do které jsem namočil loket, nebo já sám. Krčím se za regálem místního konzumu a cítím, že bé je správně. Na stěnách kšeftu pozoruji mihotající se červenomodré světlo. Začalo pátrání. Atmosféra se zahušťuje.
The Wheelman - recenze
27. 3. 2009
|
Redakce Games.cz
Dokázal Vin Diesel v GTA klonu z Barcelony zaujmout efektními smyky a úhybnými manévry nebo dopadl špatně jako většina her dle filmového scénáře?
Race Pro - recenze
25. 3. 2009
|
Redakce Games.cz
Vlastně už posedmé recykluje SimBin svůj koncept závodních her pod značkou Race, přičemž tentokrát se dostalo na konzoli. Pořád ale platí, že jízdní model se povedl na jedničku s hvězdičkou.
God of War Chains of Olympus recenze
8. 7. 2008
|
Redakce Games.cz
Kratos si prosekal cestu i na handheld PSP. Krev stříká, končetiny létají a oponenty drtí brutalitou sobě vlastní. Vhodnější hru na ukrácení dlouhé cesty na dovolenou jen tak nenajdete.
Silent Hill - recenze filmu
6. 7. 2006
|
Redakce Games.cz
Hráčská komunita obrací tyto dvě slova horem i spodem. Mnoho nadšených recenzí i zklamaných diváků, ale dost možná nová naděje pro nadcházející herní adaptace, protože se rozhodně nejedná o šedivý průměr.
The Punisher - recenze
31. 1. 2005
|
Redakce Games.cz
The Punisher se může jevit jako obyčejná third-person akce, která se podobá Max Paynovi, avšak vyniká donucovacími metodami, resp. mnoha způsoby mučení nepřátel, které z ní dělají jednu z nejbrutálnějších her.
Kuma: War - recenze
8. 1. 2005
|
Redakce Games.cz
Chcete těm zavšiveným Iráčanům osobně vysvětlit, kdo je na světě pánem? Máte chuť rozstřílet Udaje na kusy? Nebo je vám libo zajmout Saddáma? S puškou v ruce morálně podpořte naše vojáky bojující za lepší zítřky!
Ashen – recenze
6. 1. 2020
|
Miloš Bohoněk
Dark Souls. Nemá cenu tančit v bojovém postoji kolem horké kaše a snažit se o Ashen mluvit ve vakuu, protože neexistovat „souls-like“ subžánr, téměř jistě neexistuje ani Ashen. Soubojový systém založený na stamině, vzdálené checkpointy, ztráta všech penízků po smrti, drsní protivníci, žádná pauza a samozřejmě i táborové ohně, Estus flaštičky a nadávky na adresu matek vývojářů. Co krok, to paralela s dílem mistra Mijazakiho a spol. Akorát se tu tomu všemu říká trochu jinak. Což ovšem vůbec neberte ve zlém!
Space Hulk: Tactics - recenze
23. 10. 2018
|
Jan Slavík
Na vesmírném horizontu se rve prostor. Nenadálá warpová bouře ohýbá realitu a ze zející trhliny vyplouvá gigantické těleso. Obrovský slepenec vraků a asteroidů, zlověstný a smrtelně nebezpečný. Zejména pro blízkou imperiální planetu, do které hrozí narazit. Naštěstí se okolo z bitvy vrací křižník jedné z kapitul Adeptus Astartes Blood Angels, která odpovídá na tísňové volání. Ačkoliv sami poranění z předchozí řeži, jejich věrnost Impériu je neoblomná a ochota obětovat se pro vyšší cíl absolutní. Dobrodružství pod taktovkou Space Hulk: Tactics od studia Cyanide může začít.
Sniper Elite 4 - recenze
14. 2. 2017
|
Jan Slavík
Úplněk skrývá svou bledou tvář za mračny. Tábor se halí do stínů. Strážnému na stanovišti pomalu klesá hlava, snad aby snil o manželce a dětech, co na něj čekají doma. Nadešla ta správná chvíle pro nezvaného hosta, kterého objímá houští ostružin na nedalekém vršku. Smrtící elegán metodicky pozvedá pušku k líci. Její váha je v rukách důvěrně známá, její chlad uklidňující. Hra na kočku a myš může začít.
FIFA 17 - recenze
22. 9. 2016
|
Václav Pecháček
Nová fotbalová sezóna rovná se nová FIFA. Takový je nenarušitelný řád světa, nevyhnutelný výsledek pradávné rovnice. Stejně jistý, jako že se střídají roční období, jako že každé ráno vyjde slunce, a jako že všechny trofeje o nejlepšího fotbalistu světa si mezi sebe rozdělí Messi a Ronaldo. A protože fotbalová veřejnost stále tvrdošíjně odmítá ocenit úžasné výkony Tomáše Rosického Zlatým míčem, nic se na tom nezmění ani letos. Dámy a pánové, přivítejte FIFA 17 - nejnaleštěnější fotbalovou hru všech dob.
Balrum - recenze
21. 7. 2016
|
Václav Pecháček
Hrdinové epických fantasy příběhů jsou většinou uhnětení z jiného těsta než obyčejní smrtelníci jako vy nebo já. Nikdo z nich například nehněte těsto a nepeče si svůj vlastní chleba. V přestávkách mezi utínáním dračích hlav a svatbami se spanilými princeznami jim nezbývá čas ani na vybudování vlastního příbytku nebo chov dobytka. Všichni ti mečem mávající rekové bez bázně a hany se málokdy věnují i uspokojování základních biologických potřeb každé živé bytosti, což samozřejmě dává smysl. Kdyby si Aragorn uprostřed Stezek mrtvých zničehonic přidřepl a hlasitě se dožadoval ruličky toaletního papíru, dost by to narušilo pracně budované napětí. Ale ne každý hrdina se narodil jako právoplatný dědic trůnu Gondoru a Arnoru. Někteří z nich začínali jako nuzní sedláci, kteří se ke vší té proslulosti a luxusnímu DPS propracovali opravdu velmi zvolna, skrze brambory a hromady hnoje. A RPG Balrum vypráví právě o takovém nepravděpodobném zachránci světa.
Spintires - recenze
25. 8. 2014
|
Lukáš Grygar
Nikdy jsem si nepotrpěl na auta, protože vedle Mercury Park Lane z devětapadesátého mi máloco přijde jako auto. A řídit v 21. století Mercury Park Lane z devětapadesátého není zrovna to nejpraktičtější, co můžete se svými úsporami dělat. Rád ale vzpomínám na náš rodinný Wartburg - modrý kombík, se kterým jsme se škrábali Podkrkonoším nebo Jeseníky, a ta rezavá bestie všechno dala, ošlehaná od jedlových větví a zabahněná lesními cestami kolem Rejvízu. Proč tak obšírně? Protože na Spintires se tak musí.
FRACT OSC - recenze
22. 6. 2014
|
Ondřej Švára
Bez vysvětlení, perspektiv a jakékoliv naděje, že by mohlo být líp, jsem se octil uprostřed ničeho. Přivítal mě svět bez charakteru a všechno zahalovala mlha beznaděje. Trocha kovových barev okolo „sršela“ smyslností asi jako cisterna popelářského auta. Brzy mě napadlo že, Fractu někdo zapomněl vdechnout život. Svět této hry postrádal krásu i logičnost, neměl začátek ani konec, neměl nic, co by stálo za zmínku. Zkrátka jsem si vytrpěl nesmyslné herní seznámení. Nechat se znova pozvat k hraní Fract? To by byl atentát na rozum, pomyslel jsem si. I když… tahle hra používá docela zajímavé mimikry.
Professor Layton and the Azran Legacy - recenze
6. 12. 2013
|
Miloš Bohoněk
Každé herní univerzum má jistou vnitřní logiku. Sadu pravidel, podle nichž hráč řeší vzniklé situace. V Call of Duty všechny postřílíte, v Devil May Cry všechny zmlátíte, v Pokémonech se nikdy nikoho nedotknete, ale vysíláte své zvířecí prostředníky. No a v sérii Professor Layton si pro změnu vždy poradíte vyřešením nějaké hádanky.