Rozladění z ladění?
Nově použitý Frostbite Engine, na kterém běží třeba i Battlefield 1, odvádí svůj kus práce. Že je tenhle díl zase o něco hezčí, si uvědomíte na první pohled. Animace, pohyb míče, obličeje hráčů i trenérů, kolize, fyzika, filmečky, zvuky, stadiony, dresy… Prvních pár chvil budete v oslnění čučet na televizi a říkat si, že o moc reálněji už to prostě vypadat nemůže. Ale není všechno zlato, co se třpytí, zvlášť když zapojení nového enginu přímo volá po odvážnější úpravě základních herních systémů. A k tomu, stručně řečeno, nedošlo.
Tedy, aby nedošlo k omylu: nějaké to ladění rozhodně proběhlo, a veteráni nepochybně okamžitě poznají, že nehrají FIFA 16. Hra je opět o něco pomalejší a přemýšlivější, odměňuje taktický přístup a fotbalovou inteligenci. Hráči se zdají být více specializovaní. Rychlé, hbité křídlo, jehož nasazení se v některých předchozích dílech v podstatě rovnalo cheatování, zdaleka nebude tak smrtící, když i v dobré pozici z jeho nohy zamíří půlka míčů mimo tři tyče. Ostatně právě střílení na bránu se dočkalo příjemného vylepšení - vaši útočníci svou ránou občas pohladí trávník a jindy pánu bohu vysklí okno merunou. Prostě jak jim to zrovna sedne.
K čemu je teda Iniesta?
Jsou to vesměs změny k lepšímu, ne že ne, ale v žádném případě se nejedná o jakoukoli revoluci. Ačkoli poznáte určité rozdíly oproti předchozím dílům, jádro hratelnosti je pořád v podstatě totožné s tím, na co jste zvyklí poslední roky. Podle mého názoru to mají na svědomí dvě konkrétní proměnné, a první z nich jsou přihrávky. Ty sice možná po trávníku hopkají pomaleji, ale i tak je vyloženě divné, jak jsou všechny přesné. Dokonce i slabším hráčům bez problémů vycházejí složité kolmice, tedy pokud je sami nepokazíte příliš dlouhým podržením tlačítka. S troškou šikovnosti si tak lze za pomoci jasnozřivých patiček a perfektních narážeček ťukat balon div ne donekonečna.
A druhá příčina relativní stagnace? Umělá inteligence. Je obecně vzato stejně jako v minulém ročníku dost kvalitní, a dokonce se naučila i solidně útočit (zvlášť pokud si troufnete na nejvyšší, legendární obtížnost). Ale na její obranu platí pořád ty samé triky. Stačí si trpělivě podávat míč kolem vápna, dokud se v obraně neotevře díra, kterou zaplní hráč nabíhající z druhé vlny, a v tu chvíli jste sami před bránou. Obráncům také nijak zvlášť nevadí, když se útočník přebírající míč zády k brance prostě otočí, udělá krok stranou a vypálí z vápna, za což by jim i to nejmírnější trenérské koťátko na tréninku utrhlo uši. Brzké centry točící se směrem do brány, které byly zhoubou všech defenzivních linií v minulém díle, naštěstí už tak přehnaně smrtící nejsou.
zdroj: Archiv
Harry Potter a fotbalová svatyně
Ve výsledku to ale stejně znamená, že se skrz obranu většinou dostanete celkem předvídatelným způsobem a vaše ofenzivní akce si časem budou podobné jako vejce vejci. Dobře, to je možná přehnané vyjádření, protože sem tam rozhodně dojde k nějaké té chaotické holomajzně, kdy se balon poodráží, ani nebudete vědět jak, ale takových situací není moc. V konečném důsledku se vaše kombinační snažení stane pouhým prologem před tou skutečnou zkouškou - soubojem s brankářem.
Gólmani ve FIFA 16 měli dost často ve zvyku vytahovat neuvěřitelné zákroky, a nový díl mezi tyče opět staví absolventy Bradavic. Přes obranu se nějak dostanete, ale prostřelit libovolného brankáře třeba z takové Premier League je docela oříšek, i když jste ve stoprocentní šanci. Možná nad tím mávnete rukou jako nad klasickým příkladem herně novinářské neschopnosti, ale já jsem o své pravdě přesvědčený. Uvedu reprezentativní příklad. Čtvrtoligovému Wycombe Wanderers jsem v poháru z osmi střel nasázel 6 gólů, zatímco jednička Watfordu Heurelho Gomes mi stejný počet pokusů z podobně výhodných pozic zlikvidoval. Mám pocit, že rozdíly mezi dobrými a špatnými týmy by měly být znatelné spíš v poli než na brankové čáře. Ale je třeba sportovně uznat, že animace zákroků jsou u gólmanů opět zvládnuté opravdu skvěle.
Nadstandardní standardky
Jednou z novinek, která se tvůrcům podle mě povedla velmi výrazně, jsou nové možnosti zahrávání standardních situací. Už jen možnost naznačení hodu při vhazování potěší, a to je ještě to nejmenší. Odteď máte možnost volné kopy rozehrávat z pohledu klasické televizní kamery, což znamená, že soupeř hrající na stejném monitoru jako vy neví, kam je vlastně namíříte. Případně při rozích i přímácích můžete využít zaměřovač, pomocí kterého míč pošlete přesně tam, kam chcete. Nebo radši označíte hráče ve vápně a zkusíte balón poslat konkrétně jemu? Variant je spousta, gólů z toho všeho padá tak akorát, a je zábavné přemýšlet, jak na soupeře vyzrajete příště. A to ani nemluvím o překopaném systému penalt, který je s tím předchozím jednoduše nesrovnatelný, což myslím jako nejhlubší kompliment.
Změnami si prošly i osobní souboje, a přestože nové možnosti krytí míče příliš nemění celkovou dynamiku hry a rozhodně neřeší problémy, které jsem popsal o pár paragrafů výše, přece jen mají jeden velmi užitečný efekt - ve hře dochází k více faulům. Když protivníka zády odstavujete od balónu a on provede obranný zákrok (přičemž to v žádném případě ani nemusí být skluz), většinou dojde k nedovolenému zákroku, vy si kopnete pěknou novou standardku a rozhodčí se navíc vůbec nezdráhají za podobné přečiny vytahovat žluté karty. To je obzvlášť důležité v manažerském kariérním módu, kde následná zastavení činnosti mohou pořádně zamíchat vaší sestavou. Naopak, počet zranění si v nastavení vyžeňte klidně o půlku nahoru, protože jinak zůstanou vaše trenérské schopnosti marodkou neozkoušeny.
O zmíněném módu kariéry, ve kterém se staráte o všechny aspekty vedení týmu, je ovšem jinak třeba říct, že se prakticky vůbec nezměnil. Autoři přidali několik spíš kosmetických vylepšení - to když vám například majitel dá za úkol prodat určitý počet replik dresů a posílit tak sílu klubové značky. Jak to uděláte? Tak, že se vašim populárním hráčům bude dařit. Recept? Vyhrávejte. Jindy zas musíte dodržet klubové tradice a vychovávat mládež, což znamená, že z akademie vytáhnete mladíka a necháte ho hrát nějaké ty zápasy. Přitom právě systém mládežnického týmu zůstává stejně nudný jako vždy, bez možnosti své talenty vést třeba v rámci juniorské soutěže. A to přitom tvůrci vytvořili autentické prostředí malého předměstského hřiště, kde na sebe pořvává pár rodičů, které se objevuje v novém módu The Journey - Cesta.
zdroj: Archiv
Alex loví trofeje
Tímhle elegantním oslím můstkem se dostávám k přídavku, díky kterému mají všichni marketingoví zřízenci v centrále EA dodnes na rtech spokojený úsměv. Jde o příběhový mód, ve kterém se zhostíte role mladého hráče Alexe Huntera a dovedete ho ke slávě. Pracovali na něm vynikající scenáristé i schopní dabéři včetně několika hvězdných fotbalistů. A výsledek? Možná se budete divit, ale vlastně je docela úctyhodný. Kromě povedených videí a dramatických situací v The Journey narazíte i na něco, čemu by se s přimhouřenýma očima dalo téměř říkat RPG systém. Vybíráte si schopnosti, při rozhovorech volíte dialogové možnosti, které ovlivňují vaši osobnost, což následně určuje popularitu u fanoušků a trenéra… Je to vlastně o dost hlubší a složitější záležitost než byste se nadáli.
Ani příběh samotný vůbec není marný. Jistě, občas v něm trochu zasmrdí hollywoodský patos, ale většinu času jde o velmi kompetentní interaktivní filmeček, kombinovaný s klasickou Fifou, který ve vás pravděpodobně sem tam dokonce vzbudí emoce. Například když máte za úkol udělat při svém debutu dojem na trenéra, zbývá minuta do konce, vám se nedaří vůbec nic a zčistajasna se k vám odrazí míč, vy napřáhnete, a v tu ránu rána od tyče do brány umlčí celý Anfield. K pocitu úlevy se přidá i opravdová pýcha, když na váš úspěch reagují komentátoři, Twitter, rodina, když se vás na gól ptají novináři při rozhovoru. A přitom kdyby míč letěl o kousek vedle, příběh by se odvíjel zase trochu jinak.
Mód samozřejmě trpí určitými pochopitelnými omezeními, které způsobuje mimo jiné i fakt, že si můžete vybrat svůj tým, i když jen v rámci anglické Premier League. A protože byste asi jen těžko sehnali 5 lidí z každého týmu jako herce, Alex Hunter se bude v libovolném klubu stýkat s vymyšleným asistentem a pár fiktivními hráči, spíš než se skutečným manažerem a sestavou - ti tvoří pozadí v kabině a samozřejmě se s nimi potkáte na hrací ploše během samotného zápasu. Až budou hlasové syntetizéry schopné napodobit Mourinha se Zlatanem, nebo dokonce legendární chraplák mého oblíbeného Seana Dyche, pak se tahle situace možná změní. Ale zvlášť když zvážíte, že je to první pokus o podobnou příběhovou odbočku, bude cesta Alexe Huntera za slávou velmi příjemným zpestřením vašeho fotbalového zážitku. Kdyby se tenhle mód stal pravidelnou součástí série, vůbec bych si nestěžoval.
Kartiček není nikdy dost!
Čas se nachyluje, recenze bobtná, a já se pořád ještě nestačil zmínit o hře více hráčů. Přitom právě multiplayer, a konkrétně neuvěřitelný zlatý důl jménem FIFA Ultimate Team, ve kterém si z kartiček stavíte vlastní tým, spoustu hráčů zajímá možná ze všeho nejvíc. Navíc právě tenhle druh virtuálních čutálistů potěší, že tvůrci z EA multiplayeru nepochybně věnovali víc pozornosti než offline kariéře. Například došlo k přepracování systému FUT ligy. Ted se v případě dobrých výsledků se svou skvadrou můžete zúčastnit speciálních víkendových zápasů o tučné výhry. To by mělo narušit rutinu klasických online divizí, ve kterých je občas těžké odlišit jeden mač od druhého.
Druhý přídavek do FUT bude mít určitě menší herní dopad, ale líbí se mi natolik, že mu věnuju vlastní odstavec. Jedná se o Squad Building Challenges, tedy systém výzev, na základě kterých musíte ze svých kartiček postavit tým podle specifických pravidel. Ta mohou vypadat třeba takhle: váš tým musí obsahovat aspoň 7 hráčů ze 7 různých zemí, se souhrou 50 % a celkovým hodnocením minimálně 60. Když tuhle výzvu splníte a potvrdíte, všichni hráči vám z klubu navždy zmizí, ale vy místo nich získáte víc než pěknou odměnu. Není to fajn? Jde o hezkou malou puzzle minihru, která vám navíc pročistí balastem prolezlé hlubiny vašeho týmu plné bronzových nýmandů.
zdroj: Archiv
Závěrečný hvizd
A když už jsem zmínil nýmandy, zdá se, že jsem se nebezpečně rozepsal. Tahle recenze už je tak dlouhá, že jí pomalu začíná běžet Fergie Time. A tím pádem nastává čas na rekapitulaci. FIFA 17 opakuje některé chyby svého předchůdce a slibované změny se na běžném hraní projevují až příliš málo. Přídavky v rámci vší té omáčky okolo jsou ale dostatečně lákavé na to, aby další díl fotbálku od EA stál všem fanouškům bezpečně za koupi, ať už je lákají grafické vymoženosti, příběhový mód nebo třeba vylepšený multiplayer. Myslím, že se dá zodpovědně prohlásit, že FIFA 17 je nejlepší hrou z celé série. Ovšem pokud náhodou chcete zůstat u šestnáctky a počkat si, s čím se EA vytasí příští rok, svět se rozhodně nezboří.
