Battle Brothers se dá nejsnadněji popsat jako kombinace Mount and Blade, Darkest Dungeon a Blackguards. V základu jde o tahovou strategii na hexech (odtud Blackguards), v níž spravujete kumpanii žoldáků (Mount and Blade) ve fiktivním a lehce fantasy světě. Cílem může být samozřejmě stát se nejslavnější kumpanií na kontinentě, ale popravdě řečeno, budete rádi, když se dožijete konce hry (a zde se hlásí o slovo Darkest Dungeon). Živý žoldnéř a bohatý žoldnéř je totiž spokojený žoldnéř.
Ačkoliv se ve světě vyskytují fantaskní prvky jako orkové a nemrtví, nepočítejte s žádnými nadpřirozenými schopnostmi. Vaši svěřenci jsou obyčejní lidé a nejblíž ke kouzlení bude mít nežádoucí, doslova magická schopnost třikrát se netrefit i přes 80% šanci na zásah. Jelikož ve hře není magie, neexistuje způsob, jak se efektivně při boji léčit. A vzhledem k tomu, že zde funguje systém permanentní smrti, připravte se na to, že vaši žoldnéři budou umírat. Hodně a bez ohledu na to, na jak vysoké úrovni jsou, i bez ohledu na vaše city a němou argumentaci: „ale Konrad se mnou byl od začátku, celých těch 60 hodin, nemůže být přece mrtvý!“ Jenže on je.
Jsi příčetný muž, nebo Ironman?
Spousta toho jde samozřejmě zachránit systémem save/load, ale tohle rozhodnutí je jen na vás. Na začátku vám tvůrci řeknou, že podle nich byste měli Battle Brothers hrát na Ironmana, tedy bez možnosti vrátit se zpět k uložené pozici. Souhlasím s nimi, ale zároveň vás varuji, že díky tomu možná budete hru začínat několikrát. Já kvůli recenzi šel cestou save/load, protože to prostě šetří čas, ale i tak mi hra zatím pozřela padesát hodin.
Neznamená to, že jsem byl beze ztrát. Když po vleklé bitvě máte těžké ztráty, ale víte, že o moc líp to udělat nešlo, prostě se s tím smíříte. Vlastně jsem load používal jen ve chvílích, kdy se mnou vypekl systém náhody. Ve chvíli, kdy se ještě nedostanete k prvnímu tahu a tři žoldnéři jsou po nepřátelské salvě díky trojici kritických zásahů mrtví, máte pocit, že tahle hra je strašně nefér a nesnášíte ji. Je to součást designu a možná to působí realisticky, ale prostě vás hra vytrestá, i když jste nic neudělali špatně.
Nejméně třikrát jsem se ocitl v situaci, kdy by mě Ironman poslal na restart celé hry nebo o dobrých dvacet hodin zpátky. Vzhledem k tomu, že obtížnost průběžně narůstá, může se stát, že při velkých ztrátách v řadách veteránů nebudete schopní čelit aktuálním protivníkům. Vzhledem k tomu, že jsem s Battle Brothers zažil nejvíc naštvaných vypnutí hry za hodně dlouhou dobu (a to jsem strávil stovku hodin v Darkest Dungeon bez podobného výbuchu vzteku), doporučil bych začít první hru opatrně a teprve druhou si dát na Ironmana, až budete vědět co a jak. Protože vzhledem k tomu, že je každá nová hra vygenerovaná od začátku, budete se chtít k Battle Brothers vrátit. Možná i s důtkami a příručkou progresivního flagelanta, ale budete. Je totiž pekelně návyková.
zdroj: tisková zpráva
Mám tu jednu krásnou, omlácenou přilbu. Kdopak ji dostane?
Když zrovna nebojujete na hexové mapě, pohybujete se se svou vlaječkou po mapě světa. Cestujete do měst, kde nabíráte nové kontrakty, najímáte nové žoldnéře a pořizujete lepší a lepší výbavu. Rada do začátku – kvalita převyšuje kvantitu. Než abyste měli víc žoldnéřů na úkor vybavení, raději své stávající pořádně vyzbrojte. Lepší helma může znamenat rozdíl mezi životem a permanentní smrtí. Hra indikuje zásahy na hlavu odděleně od těch do těla a jeden dobře trefený šíp do čela dokáže zabít.
Kromě výzbroje musíte mít dost peněz na výplaty a samozřejmě i jídlo, jehož kvalita ovlivňuje celkovou morálku. Dobře živený, pozitivně naladěný voják se nenechá jen tak rozhodit. Dlouhodobě demoralizovaný žoldnéř, který poslední týden jí jen pšeničné placky, začne utíkat po prvním mrtvém spolubojovníkovi. Manažerská stránka hry je velmi důležitá. Párkrát se mi stalo, že jsem vydělal pořádnou sumu peněz, celou ji utratil na nové žoldnéře i výbavu a najednou jsem zjistil, že mám plat jenom na dva dny.
Těžká rozhodnutí, co nakoupit, vás čekají na každém kroku. Je hezké, že můžete svému oblíbenci koupit novou obouruční sekeru. Jenže bez nástrojů na opravu výbavy budete bojovat v nevyhovujících zbrojích a s opotřebovanými zbraněmi. A budete umírat. Bez léčebných prostředků zase nebudete moci mezi bitvami likvidovat lehčí zranění, která se mohou zhoršit do podoby permanentních a snižují aktuální počet životů. A budete opět umírat.
Pamatuju časy, kdy jsem měl obě uši
Celý systém zranění je velmi podobný Darkest Dungeon a přidává jednotlivým žoldnéřům na osobitosti. Dočasná zranění řešíte jen chvíli a stačí pár dnů nebo předražená péče v klášteře, ale ta permanentní mohou být problém. Jeden z mých kopiníků dostal zásah do plíce, která mu následně zkolabovala. Kvůli tomu měl tak málo staminy, že za kolo nezvládl skoro nic. Dilema, jestli se s ním rozloučit, nakonec vyřešila o dva dny později sekera jednoho lapky. Můj momentální seržant a praporečník je také celkem smolař. Má už jen jedno oko, jedno ucho a chybí mu jeden prst. Ale pořád žije, takže to možná takový smolař není.
Smrt je zkrátka všudypřítomná. Sice ji dokážete s dobrou taktikou odolávat, ale ve vyhrocenějších bitvách prostě musíte na ztráty přistoupit. Můj první kontrakt od šlechtického rodu, ke kterému jsem se dlouho probojovával postupným zvyšováním proslulosti své kumpanie, byl přesně takový. S dvanáctičlennou partou jsem vzal zakázku na vyhnání orků. Jenže místo dosavadních orčích mladíků na mě čekalo čtrnáct berserků. Na konci půlhodinové bitvy zůstalo naživu sedm děsivě posekaných žoldnéřů. A to jsem si v bitvě vedl dobře. Peníze byly skvělé, lup mi vynesl dalších pár stovek, a tak jsem pohřbil svého oblíbence Solonia a šel doplňovat stavy.
zdroj: Archiv
Nejvíc vám pořádně zatápí místní umělá inteligence. Musím říct, že už dlouho jsem se nesetkal s tak (ne)příjemně přizpůsobivým počítačovým protivníkem. Dokáže dobře analyzovat vaší formaci a pokud má převahu ve zbraních na dálku, stáhne se a nechá vás pochodovat skrz salvy šípů. Naopak, pokud máte výraznou převahu vy, žene se dopředu, aby minimalizoval dobu, kdy je ve volném poli. Umí soustředit síly na slabá místa a jen málokdy provede úplnou hloupost. Když už, je to většinou ve chvíli, kdy se bitva rozpadne na řadu individuálních soubojů. I tak ale umí dobře počítat pravděpodobnosti a bonusy plynoucí třeba z terénu.
Výjimku v chování tvoří nemrtví, kteří jdou mechanicky vpřed (ale zase jim nic neuděláte šípy, protože jsou to jaksi kostlivci), a orkové, kteří jdou zuřivě vpřed a dokáží rychle překonat i velké vzdálenosti. Sympatické je, že se výjimečně podaří připlést do bitvy dvojici nepřátel. Jednou mě napadli lapkové ve chvíli, kdy jsem šel bojovat s nemrtvými. Těm bylo jedno, kdo je kdo, živý jako živý, a tak lapkům zdecimovali pravé křídlo, já levé, a pak jsem dorazil přeživší. Tedy, nepřeživší. Nepřátel je vícero druhů a nechci je vyjmenovávat, protože překvapení z toho, co daný netradiční soupeř dokáže, patří ke kouzlu hry.
Krvácející šachové figurky
Battle Brothers je unikátní i vizuálním zpracováním. Na hexové mapě jsou bojovníci zobrazeni jen jako busty na základně, takže připomínají šachové figury. Chvíli trvá, než si na tenhle styl zvyknete, ale po čase jej doceníte. Když pominu, že každého žoldnéře snadno odlišíte nejen dle výzbroje, ale i tváře, vousů a tak dále, tento styl umožňuje dobře vizuálně znázornit aktuální i dlouhodobá zranění. Nedoléčený žoldnéř nastupuje do bitvy s obvazy, během ní mu naskakují šrámy a tak podobně. A když se povede obzvlášť dobrý zásah, hlavička uletí a přidá se k jinak dost krvavé scenerii. Podle množství šrámů rychle poznáte, jak na tom asi daný bojovník je se zdravím, a když mu zničí přilbu nebo štít, opět vám to hra názorně ukáže.
Štíty jsou důležitou součástí taktiky a hodně schopností se soustředí na jejich likvidaci, nebo naopak posilování. Jak vaši svěřenci získávají nové levely, vylepšujete jim jak základní vlastnosti jako je počet životů či útoky na dálku i na blízko, tak i přidáváte speciální schopnosti, které by měly podpořit specializaci. Mám tak v kumpanii experta na obranu se štítem, který už ledacos vydrží, ostrostřelce s kuší i brutálního sekerníka, který musí mít bez štítu silnou zbroj, ale většinou na jedno máchnutí sekery zabíjí. Tím spíš proti nemrtvým, kteří jsou na zbraně tohoto typu velmi náchylní. Samozřejmě, jak přidáváte nové schopnosti, každý z vašich svěřenců vám přirůstá k srdci. I podrazácký ožrala Dirk, který má výraz zvrhlého padoucha a umí se ohánět řemdihem. Nakonec jej při dobývání pevnosti dostal jeden z ochranky velitele. Chudák Dirk, už se nenapije...
Krev, pot, slzy a uspokojení
Jenže právě to dělá z Battle Brothers tak zábavný titul. Nikdy nemůžete usnout na vavřínech, protože i prostý lapka s krátkým lukem může s trochou štěstí trefit kritický zásah, a pokud máte opotřebovanou zbroj či přilbu, může být s vaším veteránem amen. Jakékoliv taktické prohřešky umí hra potrestat. Na druhou stranu není pedanticky zlá. Dokáže vás nadchnout, ukázat i pozitivní stránku všeho.
Plnění dlouhodobých úkolů jako je obstarání si standarty či zvolení seržanta jsou momenty, které si zapamatujete, protože podtrhují váš růst. Stejně tak líté bitvy, na jejichž konci možná zůstalo několik vašich mrtvých, ale celý ten proces za to prostě stál. Je uspokojující sledovat jak roste obtížnost a s ní i schopnosti a výzbroj soupeřů. Battle Brothers není o tom projít vše bez ztráty kytičky, ale vytěžit z aktuální situace maximum.
Pokud máte rádi tahovky a líbí se vám možnost spravovat u svých jednotek každý kousek vybavení a pečlivě vymýšlet taktiku s přihlédnutím k tomu, jaké máte k dispozici jednotlivce, tohle je hra pro vás. Občas je díky systému náhody nefér a někdy umí přepálit obtížnost tak, že na vás padnou deprese. Většinu času ale jedete stylem „ještě jeden kontrakt“, což mi zatím v rámci jedné kampaně vydrželo padesát hodin. To už je hodně solidní výkon.
