Vážně jsem si myslel, že se tentokrát vyhnu pohlcení. Že nebudu skoro proti své vůli trávit procházky, sprchy i pracovní porady ve vnitřních debatách, jak co nejlíp osvěžit základní jedenáctku a který talent by mi dobře zapadl do akademie. Že nebudu mentálně experimentovat s různými typy kreativních pozic pro svého talentovaného záložníka. Že se na to zkrátka podívám po novinářsku, v klidu, analyticky, bez velkých vášní a emocí.
Místo toho posledních pár dní narážím do věcí a mumlám: „Mbappé, nebo Haaland? Mbappé, nebo Haaland?“ Leju vařící vodu na ruku místo do hrníčku, nezúčastněně pozoruju naskakující puchýře a přemítám nad tím, jestli Masona Greenwooda přetrénovat na křídelníka. Šéfredaktor Aleš na mě křičí něco o tom, že mě na místě vyhodí, pokud článku o Crusader Kings ještě jednou přidělím titulek: „3-4-3 je přece evidentně lepší než 3-5-2!“ A já se jenom zasněně usmívám. Šťastný. Pohlcený.
Jonáši, kamaráde, můžeme si podat ruce. Mojí velrybou je Football Manager 2022.
Nejdřív práce, potom zábava
Nový díl dlouholeté manažerské série, tak proslulé a uznávané, že v ní profesionální trenéři tráví stovky hodin a hromada článků o ní vychází třeba i na prominentním fotbalovém serveru The Athletic, jako obvykle nenabízí nic zas tak převratně revolučního. Až se jednoho dne stane, že Football Manager zvládne zobrazovat zápasy v nádherném, realistickém enginu, který byste si spletli s načančaným produktem od EA Sports, zapálím ze samé radosti v pokoji u počítače regulérní hooliganské pyro, ale tipuju, že náš dům nelehne popelem ještě tak deset let.
I letos toho tedy Football Manager nechává opravdu hodně na vaší představivosti, navzdory slibům tvůrců, že do zápasového enginu implementovali spoustu úchvatných novinek. Ano, když si pod brýle nasadím ještě kontaktní čočky, sem tam na hřišti zahlédnu nějakou tu novou animaci nebo překvapivě chytré řešení situace, ale ani ročník 22 zkrátka není nic pro fotbalové voyeury.
Tady nejde o krásu, o přešlapovačky, zidanovky a nůžky do šibenice. Tady jde o statistiky držení míče, plánování přáteláků a dovolených, komunikaci s fyzioterapeuty a skauty, pečlivý trénink a, bohužel, spoustu a spoustu tiskových konferencí, kde se vás novináři ptají na otázky jako: „Myslíte si, že když hrajete s posledním týmem tabulky, máte automaticky vyhráno?“ A když odpovíte, že ne, že ten zápas berete vážně jako každý jiný, daný pisálek dramaticky zařve: „TAKŽE SE BOJÍTE, ŽE JE VŠECHNO ZTRACENO?!??!?“
Novináři jsou idioti.
Práce fotbalového trenéra je zkrátka dřina – zápasy si musíte odsloužit. Na každé jedno triumfální vystřelení ze židle, když rohem v poslední minutě vyrovnáte na 1:1, připadají dlouhé desítky minut, v nichž zíráte do detailních tabulek, hrabete se v procentech a vymýšlíte, jestli je lepší svému pravému křídlu říct, ať se příště drží u lajny, nebo ať spíš atakuje střední obránce soupeře.
Nebo to samozřejmě dělat nemusíte. Můžete všechny možné povinnosti přidělit podřízeným zaměstnancům, říct řediteli sportovních operací, ať vám přivede hráče, jaké chce on, nakázat asistentovi, ať vede tréninky (a pokud ho obzvlášť nesnášíte a vydržíte sledovat němou hrůzu v jeho očích, třeba ho i posílat na tiskovky) a sami se soustředit na zápasy, kam jmenujete hráče podle počtu hvězdiček.
Football Manager je v tomhle ohledu poměrně liberální a nechá vás hrát tak, jak je vám pohodlné. Jenže jestli k němu budete přistupovat jako k takovému o něco pohlednějšímu Czech Soccer Manageru, připravíte se tím o slušnou řádku těch nejlepších novinek, jaké letošní díl nabízí.
Mistr loutkař
Tou nejzásadnější novinkou jsou efektivnější a o něco uvěřitelnější poskoci. Vezměte si třeba pravidelná setkání se zaměstnanci, kteří jako nějací přeplacení, do výborně padnoucích obleků navlečení kultisté zvedají ručičky a snaží se upoutat pozornost svého mistra. „Já mám nápad, já!“ „Ne, já! Musíme najmout nového fyzioterapeuta!“ „Znesvěť mou jedinou dceru, prosím, ó veliký Ole Gunnare!“ „Pogba by měl kopat přímáky!“ A tak dále.
Ještě minule to byla spíš zívačka, kterou si člověk za neustálého klikání na „přijmout“ nebo „odmítnout“ odtrpěl. Letos je ale jejich prezentace mnohem lepší a informační hodnota mnohem vyšší. Všichni ti trenéři, asistenti, šéfové skautingu a další pilní mravenečci vysvětlují, proč po vás chtějí, co po vás chtějí, a ještě k tomu poskytnou drobnou SWOT analýzu – pěkně popravdě se od nich dozvíte nejen to, že navrhují zvýšit tréninkovou intenzitu vašeho hvězdného záložníka a čeho tím hodlají dosáhnout, ale i dost podstatný fakt, že takové zvýšení s sebou nese riziko únavy a zranění.
zdroj: Sports Interactive
Nejvíc ze všeho tohle platí pro datové analytiky, kteří se z polozapomenutého dodatečku, jímž byli ještě před pár lety, konečně vyšvihli do pozice absolutně klíčových zaměstnanců. Na dobrém analytickém týmu rozhodně neškudlete – byla by to stejná chyba jako vyrazit do války v obřím smrtonosném houfu, ale bez průzkumníků, kteří by vás mohli varovat před útokem ze zálohy.
Do inboxu vám den co den padají všechny možné grafy upozorňující na úplně všechno. V minulém zápase si nejvíc přihrávali Stanciu a Ševčík, zatímco Kuchta nedal Masopustovi ani jediný pas. Hráči Teplic spouštějí presink zásadně až na vlastní polovině hřiště. Pozor, v Mladé Boleslavi mají nejlepší hlavičkáře z celé soutěže!
Záplava informací ovšem postupem času začne být maličko ubíjející, a jak jsem se zpočátku rád proklikával novým Datovým centrem a sám si říkal o konkrétní vizualizace („Ukažte mi, který z mých útočníků nejlíp zakončuje!“), tahle kratochvíle mi krátila chvíli jenom krátkou chvíli.
Taky by se mi líbilo, kdyby analytici častěji, inu, analyzovali. V současné chvíli jsou schopní efektivně upozornit na statistické anomálie, napsat: „Podívej, trenére, Newcastle se pokouší o nejmíň centrů ze všech týmů v Premier League, ale zato procentuálně vzato centruje dost přesně!“ Jenže chybí nějaká nadstavba, analýza typu: „Je to proto, že se moc často nedostávají za půlku, ale když se za ni dostanou, Matt Ritchie a Allan Saint-Maximin dovedou do vápna kroutit nebezpečné balóny.“ To by mi jako trenérovi poskytlo daleko hodnotnější podklad třeba k tomu, abych tyhle dva chlapíky nechal na levém křídle speciálně hlídat.
Záplatovaná iluze
Kdyby mi analytici sdělovali podobné doplňkové informace nebo prezentovali svoje návrhy, kdybych se jich třeba na něco mohl organicky doptat, strašně by to pomohlo iluzi, kterou se Football Manager posledních pár let pracně snaží vyvolat – iluzi, že se vlastně neproklikáváte složitou excelovou tabulkou a v přímém přenosu nesledujete práci algoritmu, ale že jste obklopeni skutečnými lidmi.
„Čím míň abstrakce, tím líp,“ říkají si ve Sports Interactive a nechávají hráče v kabině sedět v půlkruhu kolem vás, pěkně každého u své skříňky. Na tiskovku s vámi pošlou mluvčího, který vyvolává jednotlivé novináře. S agenty komunikujete přes WhatsApp a esemesky, nikoliv instantní dálkovou telepatií jako kdysi.
Jenže ještě není hotovo, ani náhodou ne. Kromě polovičaté analýzy existují i další špendlíky, které nemilosrdně splaskávají mýdlovou bublinu realistického zážitku – například strojové, ubíjející, stále stejné rady asistenta během zápasu. Zápas co zápas mi hučí do ucha: „Trenére, vystřídej McTominaye, ještě jedna žlutá karta a bude suspendován!“ Mojí jedinou možností je ho prostě ignorovat, ačkoliv bych ho nejradši chytil pod krkem, pořádně s ním zatřásl a spolu s kapičkami slin mu vrhl do obličeje pertinentní otázku, za koho mám McTominaye asi tak vystřídat, když to je můj jediný defenzivní záložník.
Kráčíme kupředu – ale pomaleji
Mezery. Mezery, kam se člověk podívá. V interakcích, ve „vylepšeném“ zápasovém enginu, na kterém krok kupředu skoro není vidět, třeba i v tom, že top týmy z české ligy stále ještě preferují přestupovou politiku takzvaně „na Rotaně“ a přivádějí přestárlé, předražené bývalé hvězdy ze zahraničí, místo aby skoupily to nejlepší ze zbytku soutěže a přidaly k tomu jednoho, dva skandinávské či africké talenty.
A přece je vidět dost pokroku na to, aby letošní ročník fanouškům stál za pořízení. O datové analytice a schůzkách se zaměstnanci jsem už mluvil, ale nestačil jsem zmínit třeba výrazně vylepšený zážitek z posledního dne přestupového období anebo – a to je pro českého fanouška nadmíru důležité – změnu generování nových talentů, kteří by nyní svými schopnostmi měli přibližně odpovídat reputaci daného národa. Nemělo by se tedy jako v minulých ročnících stávat, že se po všech možných Vyškovech, Českých Lípách a Sokolovech zrodí generace nedvědovských supertalentů, kteří do pěti sezón vytlačí na lavičku všechny existující hráče české ligy nebo se přestěhují do Barcelony.
Hra navíc evidentně připravuje půdu pro eventuální příchod ženského fotbalu, o němž se už nějakou dobu mluví – upravuje terminologii některých pozic, takže se například z klasického Target Mana stal Target Forward (a železnou rukou vám už nevládne Chairman, ale Chairperson, což ale nemá tolik společného s ženským fotbalem jako spíš s uznáním skutečnosti, že na světě existují ženy jako Debbie Hewitt).
Samozřejmě je tu ještě jeden důležitý faktor, proč se dají všechny nedostatky celkem snadno přehlédnout: Jak už jsem se svěřil na začátku článku, pořád mě to strašně baví a vsadím se, že zbytek hráčské obce na tom bude stejně jako já. Zažívám přesně ten starý známý neukojitelný rauš, ze kterého mi v hlavě duní: „Hraj dál! Hraj dál! HRAJ DÁL!!!“ Football Manager 2022 je opět bezprecedentně úchvatná simulace nejlepšího sportu na světě a já se nemůžu nabažit nejen slavných vítězství, ale i proher, v nichž se pak desítky minut vrtám ve snaze zjistit, co jsem udělal špatně.
Ubíhá herní týden za herním týdnem, skutečná hodina za skutečnou hodinou a mně se nechce dělat nic jiného než plánovat přestupy a vymýšlet způsoby, jak konečně vyzrát na toho germánského lišáka Jürgena Kloppa. Někdy bych radši virtuálně trénoval, než abych se díval na skutečný fotbal nebo si šel ven zakopat. A za to patří novému ročníku stejná dávka obdivu jako jeho předchůdcům.
Nedá se ale rozporovat, že udělal menší krůčky kupředu než oni. Obvykle bych se po vydání nového Football Manageru ani za nic nevrátil k tomu starému. Tentokrát, kdyby mi třeba někdo na oplátku nabídl soukromý tryskáč s permanentkou na Old Trafford a dodatkem, že v soukromé lóži můžu jíst suši z nahé hrudi Cristiana Ronalda, bych zpátky do ročníku 2021 vklouzl bez slz a bědování.
