Not a Hero - recenze
7/10
zdroj: Archiv

Not a Hero - recenze

Datum vydání:
7. května 2015
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

8. 6. 2015 19:45 | Recenze | autor: Václav Pecháček |

Politici jsou obvykle nudní suchaři. Pořád by sáhodlouze debatovali o věcech typu “Vyhláška o reorganizaci byrokratického aparátu Ministerstva pro místní rozvoj” a snažili se nahnat pozitivní bodíky u Václava Moravce. Nejvíce vzrušujícím aktem, který po nich můžete chtít, je selfie v bazénu nebo vazba na Pankráci. Politici jsou zkrátka jenom lidé jako vy a já. A to je možná chyba. Možná že politika by byla daleko zábavnější a prospěšnější, kdyby ji dělali obrovští fialoví králíci, disponující teleportačním zařízením a nesmyslnou gramatikou. Jako v Not a Hero.

Originální přístup k volební kampani 

Jak už jsem naznačil, v hlavní roli vystupuje fialový králík z budoucnosti, který si říká Bunnylord. Je přesvědčený, že on jediný dokáže uchránit svět před katastrofou, ale nejdřív se musí dostat k moci. A to prostřednictvím demokratického vítězství ve svobodných volbách na půdě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Každý správný politik samozřejmě potřebuje pořádnou volební kampaň a Bunnylord není výjimkou. A jak lépe přesvědčit voliče, že vám na nich moc záleží, než nemilosrdně eradikovat veškerý zločin ve městě pomocí skupinky po zuby ozbrojených psychotických vrahounů...

Nebezpečné kriminální živly jsou poschovávané v sérii poměrně rozsáhlých a nelineárních úrovní, kdy je často na výběr z více možností postupu - například místo dveří využít k nenadálému entrée venkovní okno. A vámi vybraný “hrdina,” jeden z devíti možných, je pak může za zvuků bouchaček a tryskající krve a za použití svých speciálních schopností vyškrtnout z Bunnylordova seznamu problémů. Abyste pochopili základní filozofii tohoto šíleného hlodavce, dávám k dobru jeho citát: “Věda a statistiky ukazují, že opakované přestupky jsou u mrtvých kriminálníků prakticky nulové.”

Překvapivě taktická záležitost 

“Hrdina” umí střílet, přebíjet, klouzat po zemi, sbírat power-upy, mlátit lidi, házet granáty, používat nejrůznější vychytávky jako miny nebo vybuchující kočičky - a poměrně překvapivě se umí také krýt. V tu chvíli do hry vstupuje “dva a půl dé” prvek: “hrdina” se tak nějak přitiskne ke stěně v pozadí a je nezranitelný nepřátelskými kulkami, pokud ho někdo z krytu fyzicky nevykope. To, co na první pohled vypadá jako šílená adrenalinová střílečka bez mozku, se tak místy mění na překvapivě taktický zážitek.

V něčem hra skoro připomíná Hotline: Miami. V pozdějších levelech je třeba si velmi dobře promyslet načasování a plán útoku: “Takže, jen co vyrazím okno, tak zblízka odprásknu týpka s brokovnicí, který mě jinak vystřelí zpátky ven a já se rozplácnu na chodníku. Potom udělám skluz, čímž podrazím nohy blbečkovi s pistolkou, popravím ho, pak honem do krytu a čekat, až se objeví posily, abych je uvítal molotovem.” Tohle celé samozřejmě trvá tak 4 vteřiny a pokud se vše nepodaří, jak má, “hrdina” se ocitá zpátky na začátku úrovně. A jak jsem již zmiňoval, levely jsou opravdu rozsáhlé.

Příjemně těžká obtížnost také není na škodu - hra je díky ní napínavá a zábavná. Mnohem horší je, že první série úrovní je až příliš snadná a na následný masakr nikoho nepřipraví. Ten zlom je tak drastický, že jsem vůbec poprvé zemřel až v sedmé úrovni, ale zato snad desetkrát za sebou. Dalším problémem je, že na ostatní “hrdiny,” kteří se postupně odemykají, člověk zkrátka není zvyklý. Zaučovat se v některém z náročných pozdních levelů tak znamená spoustu zbytečného umírání.

Charakter zajímavý, humor nic moc 

Proč dávám slovo “hrdina” do uvozovek? Protože, jak už naznačuje název hry, ve hře žádní opravdoví hrdinové nejsou. Seznam hratelných postav obsahuje snůšku magorů, mezi které patří falešný Skot s brokovnicí, mentálně nestabilní Velšanka nebo Jesus, španělský alkoholik a sexuální mašina zároveň. Samotný Bunnylord je ze všech nejhorší. Jeho morální kompas je neměnně nastavený na směr “populismus,” čili zachraňujete děti a babičky tak nějak kvůli průzkumům veřejného mínění, které tvrdí, že lidem je to z nějakého důvodu sympatické (fialoví králíci evidentně děti nenávidí, zato zbožňují drogy a brutální násilí).

Tato premisa je poměrně sympatická a dodává hře osobitý charakter. Horší je konkrétní způsob, jakým hra komunikuje. Zatímco hlášky “hrdinů” s jejich směšně přehnanými přízvuky přímo během akce jsou zábavné, prostor mezi jednotlivými misemi je věnován Bunnylordovým sáhodlouhým, “vtipným”, monologům. Vývojáři stvořili zcela absurdní scénář, který vezme základní sdělení a naroubuje na něj “vtipná” slova a slovní spojení, která jsou často propojena s dalšími podivnými prvky (milkshake z rozmixované mrtvé lišky, “vtipné” vizuály Bunnylordových prezentací).

Proč dávám slovo “vtipné” do uvozovek? Protože skoro nic z toho bohužel vtipné není. Tvůrci se hrozně moc snaží, aby bylo, ale nefunguje to. Ano, sem tam se člověk uchichtne, hlavně ze začátku, ale pak je to pořád to samé dokola a trvá to děsivě dlouho. A ačkoli je humor velice subjektivní záležitost, věřte mi, že budete mít nutkání tyhle mezihry přeskakovat (což díkybohu jde), jen abyste dostali přístup k další skvělé akci.

Hraje se dobře. Bez debat 

Akce je to totiž naštěstí opravdu výborná. Mix frenetického střílení a chladného kalkulu disponuje příjemným střídavým tempem a napětím, které pramení z absence checkpointů. Navíc se dá hrát několika různými styly. Ano, můžete běhat s brokovnicí jako šílenci a do všech dělat skluzy. Nebo se radši budete trpělivě krčit v krytu a začnete střílet teprve tehdy, když bude váš nepřítel přebíjet. K dispozici jsou hrdinové vhodní pro oba přístupy i pro jejich kombinaci.

Nejrůznější power-upy a speciální zbraně jsou vynikajícím okořeněním základní hratelnosti. Občas se vyplatí vystřílet místnost plnou afroamerických drogových překupníků, protože se v ní ukrývá například schopnost, díky níž se budou vaše kulky odrážet od stěn a vytvoří tak neuvěřitelné olověné inferno. Každá mise je také doplněna třemi vedlejšími úkoly typu “dokonči misi za 60 vteřin” nebo “ukradni všechny děti.” Čím více jich cestou splníte, tím dříve se odemknou další “hrdinové.”

zdroj: Archiv

Tvůrci zvolili velmi jednoduché rozvržení ovládání, které je docela intuitivní. Vystačíte si s šipkami a čtyřmi dalšími klávesami. Jedno úskalí tohoto systému je fakt, že k tlačítku X je přiřazeno jak krytí, tak i skluz. V žáru boje se velmi často stane, že váš “hrdina” místo zapadnutí za nejbližší skříň provede elegantní skluz přímo do náruče smrti, asi jako kdyby zkusil zkosit Tomáše Řepku.

Nepřátelé samotní jsou poměrně hezky navržení. Nejde jen o fakt, že existuje několik druhů záporáků, z nichž každý má speciální vlastnosti (imunita proti skluzům, miliarda HPček). Podstatná je i jejich překvapivá osobitost. Navzájem se povzbuzují, sypou z rukávu kontextuální hlášky třeba ohledně přebíjení a po sražení na zem dokonce prosí o milost těsně před tím, než jim komicky přehnaným způsobem ustřelíte hlavu.

Dobrá hra, co má mouchy 

Pokud se nebudete moc zaobírat vedlejšími úkoly, Not a Hero proběhnete za několik hodin, což není na škodu. Když jsem se vracel k některým úrovním kvůli plnění vedlejších úkolů, hra začala být poměrně repetitivní a nezáživná. Na oněch pár hodin kvalitní zábavy si ovšem nemůžu stěžovat, navzdory nedostatkům, které jsem zmínil. Bunnylord a jeho tým zabijáků/volebních manažerů nabízejí něco nového v rámci hratelnosti i příběhové omáčky, co stojí za to vyzkoušet. Zvlášť, když hru v budoucnu chytíte v nějaké slevě.

Verdikt:

2D akčních her v pixel artové grafice by se člověk nedopočítal. Najdou se mezi nimi jak skvělé, tak i mizerné produkty, jako v kterémkoli jiném žánru. Not a Hero se svou rychlou akcí a překvapivě robustními taktickými elementy naštěstí patří spíše do první skupiny.

Nejnovější články