Psychonauts 2 – recenze pokračování kultovní skákačky
10/10
zdroj: tisková zpráva

Psychonauts 2 – recenze pokračování kultovní skákačky

Datum vydání:
25. srpna 2021
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

23. 8. 2021 15:00 | Recenze | autor: Šárka Tmějová |

První Psychonauts z roku 2005 jsou prakticky slovníkovou definicí přídomku kultovní. Hra uvízla v limbu prvního Xboxu, který skoro nikdo neměl, a krátce po vydání ji vydavatelství odepsalo coby totální komerční propadák. Kdo si ale skákačku studia Double Fine s Razputinem Aquatem zahrál, rozhodně nelitoval. Ba naopak – od kritiky posbírala hromadu cen a dostává se na seznamy nejlepších her vůbec, takže objektivní kvality zřejmě má, jen s tím načasováním a prodeji to bylo horší.

Druhý díl ovšem nezačíná tam, kde dětského cirkusového artistu a psychika jednička před šestnácti lety zanechala. Navazuje totiž na odbočku z roku 2017 exkluzivní pro virtuální realitu, kterou patrně hrálo ještě méně lidí než neprávem pozapomenutou jedničku. To ale vůbec nevadí, protože dvojku uvozuje shrnující klip, který vás rychle uvede do děje.

Ve zkratce: Existují jedinci, kteří díky svým schopnostem dokážou cestovat do duší ostatních bytostí. Mysl je nejtvárnější, když je ještě mladá, takže se ti nejnadanější psychikové rekrutují z řad dětí, což je i případ desetiletého Razputina, nováčka mezi stážisty Psychonautů.

V prvním díle utekl od své cirkusové rodiny na speciální letní tábor, kde se naučil své schopnosti ovládat a využívat, ale také pomohl vyšetřit, kdo ostatním táborníkům kradl mozky. Navíc se seznámil se svou první láskou Lili, dcerkou ředitele speciální jednotky zvané Psychonauti. Její otec Truman Zanotto byl za podivných okolností unesen a vy v rámci Psychonauts 2 musíte vyřešit, kdo za jeho únosem stojí, proč k němu došlo, kdo je špehem mezi špiony a jak to celé souvisí s Razovou fobií z vody i uprchlickým původem jeho rodiny, která pochází z válkou stižené fiktivní země Grulovie.

Když se mentalista potká se zubařem…

Úvodní pasáž vás hodí rovnou do metaforické mentální vody, protože se vydáte do dentální mysli šíleného vědce a bývalého zubaře, doktora Lobota. A začnete rychle chápat, proč Double Fine vývoj dvojky trval dlouhých šest let. Nestává se totiž často, aby se vám do rukou dostala hra, která srší skvělými nápady, kreativitou a vtipem, ale navíc funguje i řemeslně a je radost ji hrát. A Psychonauts 2 jsou přesně tím titulem, který v praxi funguje líp než z popisů na papíře.

zdroj: Archiv

V jádru jsou druzí Psychonauti brilantní akční 3D plošinovkou poháněnou vynikajícím příběhem. Skákačkové pasáže evokují devadesátkové klasiky, ale bez technologických limitů typu otravná kamera nebo rozvrkočený framerate. Všechno má příjemně plynulou odezvu, Razovy akrobatické kousky působí přirozeně a zásadně opravdu skáče tam, kam ho posíláte, takže nedochází k frustrujícím momentům z jiných hopsaček, kde víc bojujete s ovládáním než se samotnou překážkovou dráhou. I checkpointy jsou velmi benevolentní, takže vás nečeká žádné otravné opakování několikrát překonaných míst – a že ke konci nejspíš pár pokusů potřebovat budete. 

Ono klasické skákání osvěžuje celá řada speciálních schopností, které mají zpravidla hned několik využití při boji i při průzkumu úrovní. Třeba taková pyrokineze vám přijde vhod nejen při zahánění depresivních myšlenek v bojových pasážích, ale umí také zapálit obraz zakrývající tajný průchod, kde se schovávají stará známá „emoční zavazadla“ nebo různá jiná tajemství, kterých je všude poschovávaná spousta.

Levituju, levituješ, levitujeme…

Hra v tomto směru pečlivě odměňuje jak váš skokanský um, tak i zvídavost – pokud někde tušíte ukrytý předmět, na 99 % tam bude. Na některá místa se ale během prvního průchodu nemáte ani šanci dostat, protože vám schází speciální schopnost potřebná k jejich dosažení, což nahrává pozdějším návratům. Třeba Razovo papírové alter-ego si odemknete až ke konci hry, ale poštovní schránky, kterými dokáže proklouznout jedině kreslený rošťák, potkáváte prakticky od začátku.

S pomocí speciálních odznaků nakoupených za krystalky Psitania jdou navíc schopnosti i různě modifikovat – některé úpravy jsou spíše kosmetické, třeba změna barvy levitační bowlingové koule nebo možnost hladit zvířátka telekinetickou rukou, jiné jdou přímo k jádru schopnosti, jako když se ze zpomalení času najednou stane zrychlení.

Připnuté odznáčky můžete mít naráz maximálně tři, a účinky některých z nich dokonce lze i kombinovat mezi sebou. Schopnosti si nezávisle na nich ještě vylepšujete za posbírané ranky, jejichž levelováním se opět můžete dostat i na dříve nepřístupná místa na základně, v jejím okolí i v jednotlivých duších, jindy vám zase výrazně pomůžou v boji s mentálními běsy.

Když představivost nemá hranice

Jestli byly úrovně prvního dílu utržené z kreativního řetězu, ty ze dvojky jsou z jiného světa. Lesík nedaleko domovské Motherlobe skrývá bývalý zábavní park kolem kouzelného vodopádu, který vyčaruje úsměv na tváři nejen všem fanouškům seriálu Gravity Falls.

Ještě tvořivě odvázanější jsou ale jednotlivé duše, jejichž prostory vždy korespondují s povahou konkrétní postavy a jejími vnitřními démony, ruku v ruce s jejich vizuální a zvukovou stránkou jde ale i samotná hratelnost a bossové, které uvnitř musíte porazit, abyste nešťastníkovi pomohli a on na oplátku nějak poradil vám.

Jeden příklad za všechny: Ocitnete se v mysli Razova velkého dětského vzoru a jednoho ze zakládajících členů Psychonautů. Kdysi jeden z nejlepších agentů o sobě ale pochybuje a manifestací jeho strachů je šílená televizní kuchařská show, kde ho maňáskové nápadně připomínající ostatní zakladatele kritizují ještě předtím, než jim s Razovou pomocí naservíruje první pokrm.

zdroj: Xbox

Vaření sestává z telekinetického přetahování diváků-ingrediencí přes náročné skákačkové pasáže na vyhrazená stanoviště – létají hrnce, nože, mixéry, pánve, přičemž jde o jediné místo v celé hře, kde se musíte vejít do poměrně přísného časového limitu, po kterém vás nečeká oddech, ale boj s reklamní přestávkou. Cítíte ten stres? A to dokončením tříchodového menu zdaleka nic nekončí, ještě vás čeká šmejděníčko v zákulisí, které vyvrcholí bizarním soubojem se zvracejícími maňásky.

Podobných divotvorných metafor a přenesených významů je hra plná, od designu úrovní až po způsob, jak se nejefektivněji vypořádat s nepřáteli. Třeba u špatné nálady nejdřív musíte vystopovat její skrytý původ a panické ataky je potřeba zpomalit, aby se ve své ztřeštěnosti vůbec daly trefit. Tvůrci vás kreativně donutí využívat všechny speciální schopnosti, protože složení protivníků je pokaždé jiné a ke konci už jsou bitky se všemi soudci, cenzory a splíny pořádně frenetické.

Sdílené starosti jsou poloviční starosti

Návštěv mozkových závitů absolvujete přes desítku – každá z mozkoven je jiná, stejně jako jejich majitelé, a navíc i ty z postav, do jejichž hlav se tentokrát nepodíváte, mají ve hře své nezastupitelné místo. Jsou to třeba Razovi spolužáci, respektive spolustážisti, kteří provozují vlastní rádiovou stanici a nováčkovi dělají různé naschvály, ale vracejí se i mentoři Sasha a Milla, táborový vedoucí Coach Oleander a celá široká rodina, která si v blízkosti institutu Psychonautů postaví svůj cirkusový stan.

Vynálezce Otto vám zase věnuje své podivné výtvory – třeba foťák s důmyslně ukrytým fotomódem, kam si v duchu moderních aplikací můžete dokupovat různé filtry, ale i podivný detektor zbloudilých myšlenek. Herecké výkony dabérů jsou na vysoké úrovni, navzdory tomu, že někteří propůjčují hlas vícero postavám. Dokonce se mezi nimi mihnou nějaká ta slavná jména jako Elijah Wood nebo Jack Black.

Plejáda charakterů je vážně široká, ale prakticky všechny jsou natolik výrazné, aby se vám vzájemně nepletly. Stejně tak se vám do paměti vryjí i jednotlivé úrovně, které zkrátka nad běžnou produkci množstvím nápadů vyčnívají. Mírně dětské stylizaci navzdory ani druzí Psychonauti nejsou hrou pro děti – maximálně pro děti devadesátek, které vyrůstaly u televizních animáků, ale už tehdy v jejich roztomilosti tušily něco zvráceného.

Škola hrou? Hra školou?

Hra vážná témata rozhodně neobchází a za lehce pitvořivými, odlehčenými maskami a variacemi na cirkusovou hudbu se pouští do nejrůznějších krizí duševního zdraví od úzkostí přes deprese po alkoholismus, ale na pozadí příběhu řeší třeba i migraci, globální oteplování, korporátní prostředí nebo vměšování velmocí do konfliktů v rozvojových státech.

Přitom nesoudí, na sílu nepoučuje, nikomu se nevysmívá a zároveň není nabubřele seriózní přednáškou o důležitosti duševního zdraví. Všechny tragické příběhy vždycky nějak naoko shodí dětinským kanadským žertíkem o ukradeném oblečení nebo vtipem tak geniálně pitomým, že se mu uchechtnete nahlas, i když u displejů zásadně jen hlasitěji vydechujete nosem.  

zdroj: Double Fine

Svérázný chytrý humor je koneckonců rukopisem celého studia Double Fine, Tima Schafera a dědictvím ještě z dob adventur od LucasArts, což může být pro tuzemské publikum zároveň i největší slabinou celé hry. Psychonauts 2 nedisponují českou lokalizací a trochu se obávám, že i kdyby ji náhodou měli, většina jazykových vtipů se v překladu nenávratně ztratí. Ale zase, jestli byste se kvůli nějakým vtipům měli naučit pořádně anglicky, tak kvůli těmto.

Naproti tomu jdou Psychonauti tentokrát na ruku těm hráčům, kterým samotné skákání moc nejde a chtějí se soustředit na příběh – díky speciálním nastavením můžete Razovi usnadnit souboje, vypnout poškození při pádu nebo mu rovnou zapnout nesmrtelnost. Osobně jsem tyhle možnosti nevyužila, ale určitě vítám, že ve hře jsou.

Moc co vytknout nemám ani technickému zpracování – stylizace samozřejmě na rozdíl od fotorealistické grafiky hodně odpouští, ale na Xboxu Series X hra běžela i ve 4K bez zadrhávání, všechna načítání byla otázkou maximálně několika vteřin a do menu mi spadla blahé paměti jen jednou, což by ale dle slibů průvodní brožurky k recenzní kopii měl vyřešit day one patch. 

Má tady někdo nějaký duševní problém?

Ať přemýšlím, co mi moje vlastní mysl dovolí, vlastně nevím, za co bych Psychonautům vyčinila. Možná se Raz v době recenzování vydal do mojí hlavy a propojil tam myšlenkové bubliny s nápisy „Psychonauts 2“, „vynikající“ a „10“, ale pro mě osobně zatím s přehledem vede letošní výpravu na vyhlašování her jinak ne úplně nejsilnějšího roku. 

Tenhle styl skákačky správně zahrál na moji nostalgickou strunu bez zádrhelů žánru vlastních a přidal příběh, kde není nouze o nečekané zvraty a spoustu srandy. A já vám většinu z jeho skvělých nápadů ani nechci vyzradit, protože když začnu blábolit o tom, jak budete balancovat na zlatém vejci a to vejce je vlastně kaviár, ale taky vražedná zbraň, budete si patrně klepat na čelo. Ale když to samé udělá Double Fine, bude to dávat smysl. Fakt, přísahám! Na psí uši a na plameňáčí svědomí. 

S poměrně důsledným, ale zdaleka ne stoprocentním sbíráním předmětů a myšlenkových úlomku jsem po dohrání kampaně skončila s Razem na ranku 86 (ze 102), kdy počitadlo ukazovalo nějakých 19 hodin a těch zbylých šestnáct by mi na pár dalších asi ještě rozhodně vystačilo. 

Titul tvůrčích i herních kvalit Psychonauts 2 si rozhodně zaslouží trochu lepší status než pozici kultovní klasiky, o které všichni sice slyšeli, ale skoro nikdo ji nehrál. Takže prosím vás, buďte tak dobří, zahoďte předsudky vůči dětsky vypadajícím hrám a dejte Psychonautům šanci. Budou koneckonců i v tom Game Passu, který je stejně za hubičku, takže kdyby vaší duši náhodou nesedli, zbyde vám případně i na terapii. 

Recenzní kopii Psychonauts 2 nám poskytlo české zastoupení firmy Microsoft.

Verdikt:

Psychonauts 2 zvládli obnovit moji víru v jinak notně vyčpělý žánr 3D skákaček. Kreativní vulkán chrlící nápady umí rozesmát, dojmout i donutit k zamyšlení, ale především nikdy nenudí. 

Nejnovější články