Shadowrun: Dragonfall - recenze
Bez kontaktů jsi mrtvý, ale s nimi vlastně taky. Krutá rovnice bezpochyby nejlépe vystihuje charakter nového dodatku k loňskému Shadowrun Returns. Návrat do izometrického herního světa, který nebýt Kickstarteru, zůstal by už jen knihám a hrstce zaprášených stolních her, se jmenuje Dragonfall a zhostil se přetěžkého úkolu bravurně.
South Park: The Stick of Truth - recenze (číst až od 18 let!)
Městečko South Park už sedmnáct let baví a znechucuje své diváky a za tu dobu se objevilo i několik herních zpracování. Nejznámější z nich je asi Chef's Luv Shack, soubor miniher proložený vědomostním kvízem, který ale vyšel ještě v době, kdy byl vrcholem techniky Dreamcast od Segy.
Fable Anniversary - recenze
Pokud ve videoherním průmyslu existuje synonymum pro enormní hype následovaný skromným uznáním minutého cíle, pak je tím synonymem jméno Peter Molyneux. Chlapík, který si svým snílkovstvím a bezuzdným vizionářstvím vysloužil nejen řadu uznání, ale minimálně stejnou řádku ústrků, posměšků a kritiky z řad herního publika. Přitom v roce 2004, kdy původní verze Fable (PC verze s přídomkem Lost Chapters se objevila o rok později) vyšla na Xbox (nutno dodat, že šlo do stejné míry o dílo Molyneuxe i lidí ze studia Blue Box), měl za sebou zářezy jako Populous, Magic Carpet či Dungeon Keeper, tedy významné milníky herních dějin.
Consortium - recenze
Je to Mass Effect, ale bez velkoleposti. Je to System Shock, ale bez panické hrůzy ze Shodan. Je to Deus Ex s chybějící apokalyptikou. Consortium, jinak také vesmírná odysea vojína Bishopa, vypadá na vskutku netradiční mix tradičních ingrediencí. Z ničeho neopisuje tak okatě, aby dostala nálepku plagiátu, ale zároveň se kvůli tomu těžko identifikuje. Pro marketing existuje snad už jen jeden katastrofičtější scénář. Co může být horší, než že si lidé hru zapamatují jako kopii veledíla? Snad jen to, že si ji nezapamatují vůbec.
Might & Magic X: Legacy - recenze
Kdykoli si starší ročníky stýskají, že hry už nejsou, co bývaly, je to pravda jenom z poloviny. Jsme to především my sami, kdo není, kým býval. Jeden z nejlepších dungeonů všech dob, Wizardry VII, jsem hrál ve dvanácti, zatímco dnes mi táhne na dvaatřicet a ne, nemůžu si dovolit propadnout hře podobného kalibru, i kdyby mi nakrásně tancovala před nosem. Navzdory tomu, že mě za hraní her namísto rodičovského peskování někdo platí, je představa dobrovolné výměny reálného života ve prospěch toho virtuálního prakticky nemožná. Moje povinnosti i zájmy neustoupí stranou způsobem, jakým kdysi odlétala do kouta školní taška.
Blackguards - recenze
Co uděláte, když vás křivě (tedy pravděpodobně křivě, moc si toho nepamatujete) obviní z vraždy, zavřou do žaláře a následně oznámí, že budete další den viset? Ne, neschoulíte se do koutku tmavé cely jako každý správný zlomený člověk, ale pěkně si provraždíte cestu ven a rozhodnete se zjistit, kdo to na vás ušil, a proč.
The Banner Saga - recenze
Za ta léta na sněhu jsme se naučili mnohému. Nejstarší pravidlo zní, že ti v čutoře nezmrzne občerstvení, přimícháš-li do něj pálenku. Avšak vzhledem k tomu, že cesta je náš odvěký osud i cíl a alkohol je k sehnání v každé vesnici, celé generace našich předků platili za zavlažování těla zpráchnivělým úsudkem a jakákoliv bezvýznamná křižovatka stezek jim v mlžném oparu působila dilema. My už jsme jiní, tolik nechlastáme. Ale cestování, dilemata a hlavně křižovatky, jak ty dopravní tak i životní, s námi zůstaly. Jsme polepšení, přesto pořád kočovníci.
Redshirt - recenze
Pokud vás to, podobně jako mě, táhne k divným hrám, po přečtení informací o Redshirt vám radostí poskočí srdíčko. Jde se o simulaci sociálních sítí odehrávající se na palubě vesmírné stanice Megalodon-9. Bystřejší fanoušci Star Treku si k tomu navíc určitě domysleli, že zde vystupujete jako postradatelná postava, která je při každé nebezpečné misi povolána do prvních řad, tedy onen titulní Redshirt.
Avadon 2: The Corruption - recenze
Pokud nesledujete nezávislou scénu detailněji, pak vám pojem Avadon asi nic neřekne. Nebudu chodit kolem horké kaše, já o jedničce slyšel jen velmi vzdáleně. A to ještě od takových těch divných přátel, co vyznávají hraní komplikovaných her a při komunikaci s vámi se zásadně dívají na suk uprostřed stolu.
Baldur’s Gate II: Enhanced Edition - recenze
Baldur’s Gate je legendární série, která znovu dokázala na obrazovkách oživit počítačový svět Forgotten Realms. Je začátkem a zároveň i koncem. Koncem jedné éry počítačových RPG a začátkem té následující. Jde o základní stavební kámen tvorby společnosti BioWare, protože všechno, co přišlo po Baldur’s Gate hrách byla, svým způsobem, jenom variace na motivy načrtnuté v této sérii.
Fallout 1.5: Resurrection - recenze
Psal se rok 2003, frčely hry jako Arcanum nebo Morrowind a Black Isle (vlastněni a financováni tonoucím kolosem Interplay) srdcem i duší makali na projektu Van Buren alias Fallout 3, který měl být pomyslným zlatým hřebem dosavadního snažení. Nesmyslně vyplácané peníze za nikdy nedodělané projekty typu Torn, odchody největších herních mozků a váznoucí výplaty však dávaly tušit, že se nad Černé ostrovy víc než co jiného žene temná mlha. Na Mikuláše Black Isle klinicky umřelo a mnohé sny s ním.
How to Survive - recenze
Pro někoho může být záplava zombie titulů politováníhodná, ovšem existuje i spousta hráčů, kterým díky každému novému titulu se zombie tematikou zaplesá srdíčko. Pokud vás tedy zombíci otravují už z principu své prohnilé existence nebo prostě jen proto, že je jich dle vás moc, How to Survive vám nic neřekne. Jedná se o jednoduché zombie RPG, které do herního žánru nepřináší vůbec nic nového, snad vyjma docela vtipného příběhu.
Pokémon X & Y - recenze
„Na tomhle světě není nic jisté, vyjma smrti a daní,“ prohlásil Benjamin Franklin a skoro se trefil. Na jednu jistotu totiž zapomněl - noví Pokémoni (dovolím si skloňovat) budou dozajista skoro stejní, jako ti předešlí. Vždyť i ta Poké sestřička se nadále uklání a Snorlax na mostě zaclání! Kolegu Franklina omlouvá snad jen to, že kvůli zakládání USA či co neměl na hraní s Game Boyem tolik času, jako trenéři Pokémonů.
Aarklash: Legacy - recenze
Fantasy svět Confrontation nepatří zrovna mezi nejvyhledávanější předlohy pro tvorbu her. Krom toho, že ve své původní stolní podobě je už všemi figurkami v hrobě, objevil se ve hrách všeho všudy jednou a fanfáry mu zrovna nehrály. Po podprůměrném dobrodružství nazvaném prozaicky Confrontation bylo ticho jako... v hrobě.
Football Manager 2014 - recenze
Drahý kamaráde a příteli Football Managere, toho času 2014, známe se už nějaký pátek. Je to vlastně už přes deset let a to ses na začátku jmenoval jinak. Prožili jsme si svoje, na tisíce hodin bych to odhadoval. Probdělé noci na vysoké škole, kdy jsme druhý den kašlali na přednášku, protože jsme chtěli dostat Rotherham o patro výš. Někdy nás taky chytl rapl a klávesnice nepřežila nával cholerického šílenství zcela ve zdraví.
Realms of Arkania: Blade of Destiny - recenze
Někdo vnímá remake jako sprosté slovo, pro jiného jde zase o způsob, jak přiblížit starší klasiku novým generacím hráčů. Jeden bere remake jako parazitování na původním díle, druhý v tom vidí způsob, jak vydělat nějaké peníze na starém nápadu. Trošku ho oprášit, tady něco vylepšit, tam něco přidat, přizpůsobit ho moderním trendům nebo ho jen zkrátka vydat, aby to nějak slušně vypadalo, a pamětníci před tím automaticky otevřeli peněženky. A když se k nim přidá nedůvěřivá „mládež“, o to lépe. Znamená to více peněz pro všechny, hlavně pro majitele značky.
Diablo III - recenze konzolové verze
Mít slabost pro konspirační teorie, myslel bych si, že Blizzard to svým nejvěrnějším hack’n’slash fanouškům udělal snad schválně, jen aby je znova popíchl. Když Diablo III vypustilo studio před rokem na domácí PC platformu (viz recenze PC verze), prodalo se sice během prvního dne kolem čtyř milionů kopií, ale pověsti jedné z nejúspěšnějších PC her historie předcházela pověst jedné z nejkontroverznějších. I prostý singleplayer vyžadoval neustálé připojení k internetu, „občas“ vyskočil Error 37, zmizel LAN, přibyl požadavek registrace na Battle.net, legendární předměty padaly jednou za uherský rok a v neposlední řadě tu byla rozporuplná aukční síň s reálnými penězi.
Mario & Luigi: Dream Team - recenze
Ať už se Mario objeví v jakékoliv hře, vždy je jasné, že bude zachraňovat princeznu Peach ze špinavých pracek Bowsera, a že to bude na dlouhé lokte. Výjimkou není ani RPGčko Mario & Luigi: Dream Team, ve kterém Bowsera doplňuje netopýří král a celá hra trvá desítky, čtete správně, desítky hodin.
Divinity: Dragon Commander - recenze
Špičková herní krmě se může od těch nechutných lišit mnoha unikátními vlastnostmi. Například tím, jak citlivě smíchá téměř nemísitelné žánry, aby strávník nežaloval, že někde něco přeteklo a jinde zas něco chybí. A přesně takové je Divinity: Dragon Commander. Je to královská bašta, která téměř nikdy nezklame chuťové pohárky, protože kuchtíci z Larian Studios přesně věděli, kde čeho ubrat a co s čím ladně spojit. Vytvořili dílo s ambicí na michelinskou hvězdičku a mají můj téměř absolutní obdiv.
Shadowrun Returns - recenze
Každý národ se modlí, aby byl mír uzavřen raději před válkou než po ní, ale většinou to nevyjde. Ani v naší blízké budoucnosti prý nebudeme chytřejší. Počítá s tím scénář k Shadowrun Returns a jeho autor Jordan Weisman, jinak designérská legenda. Na jeho velký tvůrčí návrat se vyplatilo čekat. Nový Shadowrun je temný, syrový a postapokalyptický. Tak ho máme rádi.
