Call of Cthulhu - recenze
Studio Cyanide, které můžete znát díky videoherní adaptaci Blood Bowlu nebo skrze dobrodružství gobliního tichošlápka Styxe, se rozhodlo zařadit se svým zpracováním Call of Cthulhu do nekonečného zástupu vývojářů těžících z díla H. P. Lovecrafta. Povedlo se mu povznést se nad zvučné jméno kultovního autora a skrývá se za líbivými sliby o strachu a Prastarých také dobrá hra?
Red Dead Redemption II – recenze
Sebejistá, okázalá, masivní. Těžko najít jedno správné slovo, které by nové hře od tvůrců série Grand Theft Auto slušelo. Red Dead Redemption II posouvá laťku svého žánrového mixu tak vysoko, že bude trvat roky, než se s ní někdo pokusí alespoň držet krok.
Shadow of the Tomb Raider – recenze
Pět let zpátky jsme se dočkali zbrusu nové, mladistvé Lary. Tahle křehká dívenka, tehdy ještě neposkvrněná nebezpečným dobrodružstvím, nešla pro bolestivé výkřiky daleko. Ale poměrně rychle se zocelila a my napříč třemi novými díly sledujeme její přerod v nebojácnou mašinu na zabíjení, kterou jsme znali dříve. V Shadow of the Tomb Raider už není pochyb, že máme co do činění s vyspělou slečnou Croft. A spolu s hrdinkou dozrála i hra.
Shenmue I & II – recenze
Téměř před dvěma dekádami se objevila hra, která následující vývoj herního průmyslu ovlivnila možná víc, než by si mnozí mysleli. Netradiční, v mnoha ohledech revoluční, poutavá, výpravná, ale i frustrující a pro mnohé nepochopitelná – taková byla japonská Shenmue. Nyní se vrací na naše obrazovky v prakticky nezměněné podobě společně s druhým dílem, aby si oba skvosty mohli užít i dnešní hráči. Otázkou ovšem zůstává, zda je dokážou náležitě ocenit.
We Happy Few – recenze
Představte si ten nejkrásnější, na pohled nejšťavnatější kousek ovoce, perfektně zralý a vybízející k ochutnání. Máte? Fajn. A teď si představte, že se do něj s chutí zakousnete a vzápětí zjistíte, že je to voskové ovoce z výlohy asijského bistra. Takže ho rychle vyplivnete, ale stejně máte problém zbavit se pachuti svíček na patře. Tahle metafora není možná úplně dokonalá, ale We Happy Few na mě zapůsobilo nějak podobně.
FAR: Lone Sails – recenze
Patřím k těm věčně neposedným lidem, kteří dlouho nevydrží na jednom místě. Zavřete mě do domku se zahradou, zatíženého hypotékou, a sledujte, jak chřadnu, nebo mě posaďte k portálu s levnými letenkami a kochejte se jiskřičkami v mých očích, které si nezadají se skelným pohledem hazardního hráče. Touhu podlehnout vábení dálek máme s hlavní hrdinkou FAR: Lone Sails, myslím, společnou...
Downward Spiral: Horus Station – recenze
Virtuální realita navzdory dřívějším optimistickým předpovědím spíše skomírá. Poměrně slibně vypadal Fallout VR nebo Resident Evil 7 VR, žádná z těchto her však nepřekročila svůj stín. To znamená, že takový ten klíčový titul, který by ke koupi VR vybavení přiměl i docela obyčejné lidi, nejen technické nerdy, stále ještě chybí. Downward Spiral: Horus Station je další z her, která by to mohla změnit. I ona však od začátku nabízí dva módy – s VR brýlemi a bez VR brýlí. A tak na sebe v podstatě hned vysype, že ambicemi změnit situaci nehýří.
Moonlighter - recenze
Jak to, že když v RPG zajdete do obchodu, vždycky dostanete nabídku nových zbrojí, zbraní a lektvarů? Kde se berou? Že by si je prodavači sami vyráběli kadencí dvaceti kusů za odpoledne? Co vás nemá, po nocích prolézají kobky a bojují s monstry, aby pak přes den měli výbavychtivým hrdinům co nabídnout a tím odlehčit jejich naditým měšcům. Alespoň tedy v akčním rogue-lite lehce RPG obchodním manažeru Moonlighter od studia Digital Sun.
Detroit: Become Human – recenze
Přestože mám k zápletkám Davida Cage své výhrady, hry od studia Quantic Dream pro mě byly a budou srdeční záležitostí. A to navzdory častým kritickým hlasům, že víc než hry jsou to interaktivní filmy, na které se možná hezky dívá, ale s hraním mají pramálo společného. Naštěstí tu nejsem od toho, abych obhajovala definici toho opravdového hraní, ale proto, abych zhodnotila Detroit: Become Human.
Forgotton Anne – recenze
„Na světě je tolik věcí, které nepotřebuji,“ pravil kdysi Sókratés a inspiroval tím nejen Díogena, ale dost možná i dnes velmi populární minimalismus. Lidí, kteří už nechtějí být otroky svých věcí, je dnes spousta nejen mezi městskými liberály bez hypoték, zato s avokádovým toustem. Ale co když je to naopak? Co když naše věci nechtějí být našimi otroky, a ten telefon, o kterém se domníváte, že vám ho kdosi odcizil, prostě jen nehodlal nadále trpět neustálé doteky vašich nenechavých prstů?
The Thin Silence - recenze depresivní adventury
The Thin Silence před spuštěním hry upozorňuje, že na vás hodlá naložit dávku depresí, zklamání životem, motivů sebevraždy a dalších závažných témat, která rozhodně nejsou pro slabé povahy. Upozornění se objevuje také v propagačních materiálech, a to dokonce natolik, že působí jako jistá forma lákadla. Bohužel však ve hře samotné deprese vyznívá do ztracena a spolu s nudnou hratelností nevytváří zrovna příjemný zážitek.
City of Brass – recenze
Jedinou, avšak naprosto spolehlivou pozvánkou do City of Brass pro mě bylo zjištění, že pod vývojem hry jsou podepsáni někteří autoři BioShocku. Jakožto velký fanoušek celé proslulé série jsem tak City of Brass musela mít, bez ohledu na další informace ohledně hratelnosti.
Apocalipsis: Harry at the End of the World - recenze
Spolupráce polských herních studií s metalovými kapelami už v minulosti přinesla svoje ovoce. Nijak náročná ale o to údernější skladba Sword of the Witcher od kapely Vader doprovázela vydání prvního Zaklínače. Tentokrát ale ještě trošku přitvrdíme. Už tak znepokojující obrazy a motivy inspirované dřevoryty z 15. a 16. století v Apocalipsis totiž podkresluje důmyslně maskovaná hudba kapely Behemoth a do role vypravěče byl pasován sám frontman kapely Adam "Nergal" Darski.
#WarGames - recenze
Úspěch od fiaska může oddělovat velmi tenká hranice. Rádoby interaktivní film #WarGames to k vlastní smůle potvrzuje z onoho negativního úhlu pohledu. Od tvůrce Sama Barlowa bylo možné po jeho „televizní detektivce“ Her Story očekávat další hru významně ovlivněnou videem, ale namísto toho vzniklo jen video nepatrně ovlivněné hrou. Umělecký experiment se slaboduchým příběhem, do kterého lze zasahovat jen velmi provizorně, ukrývá pod rouškou zdánlivé geniality těžko pochopitelný brak.
Yakuza 6: The Song of Life - recenze
Téměř rok a půl musel anglicky mluvící svět čekat na závěrečnou epizodu populární série o japonské mafii s názvem Yakuza 6: The Song of Life. Od svého vzniku v roce 2005 ušla Yakuza dlouhou cestu, na níž si vyzkoušela nejrůznější herní prvky, varianty otevřeného světa, střídající se charaktery. Prostě všechno, co může natěšený hráč čekat. Je tak příznačné, se v závěru celé série hra zaměřuje na jednu postavu a nabízí hráčům až filmovou podívanou s velkým důrazem na vyprávění.
Bayonetta 2 – recenze
Cereza, Umbra Witch, neodbytná krasavice… Bayonetta je nazývána různými jmény. Všechna jsou pravá a všem naslouchá s neskrývavou hrdostí. Ještě aby ne, když je to právě ona, kdo svými ladnými pohyby vdechuje život jedné z nejpříjemnějších akčních her za posledních, řekněme, třicet let, Bayonettě 2.
Sea of Thieves - recenze
Rare slibovali, že Sea of Thieves je nejambicióznější projekt jejich dlouholeté historie. Vzrušující život piráta na moři i na souši, a to vše navíc s kamarády, rodinou či obdobně dychtivými pocestnými. „Staňte se pirátskou legendou!“ Mnozí z nás tak rychle nabyli dojmu, že stát se pirátskou legendou by mohlo znamenat získávání reputace přepadem obchodních plavidel, potápěním ostatních pirátských lodí, pleněním přístavů, atd. Jednoduše tím, čím je takový pirát běžně živ. Nejednoho by také hned napadlo, že si budete moci zahrát i na lovce pirátů a dopřát si tučných odměn za každou doručenou hlavu s kurdějemi prolezlým chrupem nějakého toho bídáka. Ale tohle v Rare neslíbili.
A Way Out – recenze
Možná nejlepší pozvánkou ke čtení recenze (a potažmo i hraní) A Way Out pro většinu hráčů bude zmínka o tom, že se jedná o docela nový projekt tvůrců Brothers: A Tale of Two Sons. Hra, která se do paměti zapsala originálním, ale přitom zcela přirozeným ovládáním dvou postav najednou, zaslouženě sklidila pozitivní kritiku, takže pro Hazelight Studio byla asi největší výzva překročit svůj vlastní stín. Skvělá zpráva je, že se jim to povedlo. Bez výhrad a takřka bez problémů.
Where the Water Tastes Like Wine – recenze
„Pověz mi smutný příběh,“ poprosil mě větrem ošlehaný tramp sedící naproti mně u táborového ohně. Kdyby mě požádal před deseti hodinami, nejspíš bych mu neřekl ani slovo, ale během cesty skrz naskrz Spojenými státy třicátých let minulého století jsem se lecčemus přiučil. Za chvíli se tak spolu s jiskrami k hvězdnému nebi vznášela slova popisující děsivé rolníky, kteří pracují ve dne v noci a nikdy nepřestávají zpívat. Z noční tmy jsem utkal obraz kozy s rohy ďábla polehávající vedle spáleného stavení. A to jsem ani nezmínil sám sebe – kostlivce chabě předstírajícího, že je muž. Ne, Where the Water Tastes Like Wine rozhodně není tradiční hra.
Fe - recenze
Bohulibý projekt EA Originals po neskutečně krásné plošinovce Unravel vdechl život další charismatické skákačce, tentokrát s názvem Fe. Oba tituly se od sebe významně liší, ale najdete v nich i mnohé společné body. Tak například hlavním hrdinou je neidentifikovatelná příšerka s velkýma ušima, která je tak roztomilá, že byste ji chvílemi samou láskou sežrali.
