Můžete se snažit jak chcete, můžete být sebelepší člověk, ale vaše minulost vás nakonec vždy dostihne. Tak by bylo možné shrnout "poselství smrti", které nám před osmi lety naservírovalo české studio Unknown Identity. Dodnes s přehledem nejlepší adventura, která v našich končinách vznikla, byla původně plánována jako uzavřený příběh tragického hrdiny Samuela Gordona a jeho rodiny. Ale jak už to tak bývá, člověk míní a vlastníci autorských práv na značku mění. Společnost DTP se s původními českými autory nerozešla v nejlepším a její touhu po pokračování úspěšného příběhu museli uspokojit němečtí vývojáři z Cranberry Productions. Ti roztáhli svůj vlastní příběh do dvou dílů a vykutali Posla do moderní podoby trilogie táhnoucí se přes dvě desetiletí...

Série LEGO her je tu s námi už pěkně dlouhou dobu a prozatím stihla pokrýt několik veleznámých filmů, od Hvězdných Válek přes Indiana Jonese až Harryho Pottera. Někdo si ale řekl, že by nebylo od věci splácat z kostiček i pirátské dobrodružství v čele s věčně ožralým Johnnym Deppem. Protože co jiného může být esencí pravé zábavy než toulky po oceánech? Mručet slastí by měli především fanoušci filmové série, kteří z titulu také vytáhnou to největší množství humoru. Ten je totiž postaven zejména na znalosti filmové předlohy a bez ní tak budete nad některými momenty jen kroutit hlavou. Jak už je u LEGO série zvykem, Piráti z Karibiku vás protáhnou všemi třemi filmy, od Prokletí Černé perly až po Konec světa. Jako třešničku na dortu si ale užijete i film zbrusu nový. Mluvíme samozřejmě o Vlnách podivna, který se dostane do českých kin 19. května. LEGO hříčka je tak unikátní možností podívat se za kulisy čtvrtého filmového dílu. No, kdo by to nebral?

Znáte taková ta nedorozumění pramenící z rozdílnosti vzdálených kultur? Onehdy jsem se zakoukal do cizinky – smutný příběh. Ona vyprávěla vtip, já se nesmál. Já vyprávěl vtip, ona se urazila. Nedopadlo to. Vláčela mě do pitomých podniků, kam se stahovali kulturní emigranti, a měla legraci z brunátného sólisty souboru staré hudby. Byl jsem paf z jejích očí. Divila se, proč nejsem paf z jejího iPadu. Ale proč vám to říkám: The Next Big Thing je také smutný příběh. Na podobných nedorozuměních stojí a padá. Ta cílená vcelku úspěšně generují humor, ten zbytek dělá z jinak sympatické hry záležitost k vzteku. Její pachatelé to sem přitom nemají zase tak daleko, ale vzdálenost Praha - Madrid na zmatení jazyků evidentně stačí.

Pozor na pár věcí. Gemini Rue je adventura a běží v rozlišení 640×480. Stojí za ní jeden kalifornský student a pár jeho přátel. Není zadarmo, ale za patnáct dolarů. A konečně, nenajdete v ní prakticky nic, co by se v různých podobách neobjevilo v jiných hrách už před mnoha lety.

Názor do pranice: škrty druhé Mafii pomohly. Kromě toho, že zřejmě díky nim stihla vyjít před koncem světa, se tak z Vitova příběhu stala tragédie rebela bez příčiny s jasným poselstvím, že zločin je spirála mířící do pekla. A je mi celkem putna, jestli to tak autoři (kolego?) zamýšleli nebo si do výsledku dosazuji tajenku, která tam původně nebyla, respektive být neměla.

Day of the Tentacle, Broken Sword, Monkey Island, Indiana Jones & The Fate of Atlantis. Chybí vám v tomto výčtu legendárních adventur nějaký další název? Určitě ano. A skoro bych se vsadil, že většina z vás by do pětice jmenovala některou z her série Gabriel Knight. Dáma, která stála za jejím fantastickým příběhem, se jmenuje Jane Jensen a od dob vydání třetího dílu se po ní v herním světě slehla zem. Částečně za to mohla nechuť velkých firem financovat vývoj nových adventur, částečně i její osobní ambice věnovat se knižní tvorbě.

Počet fanoušků Games.cz na Facebooku se zvedl o další stovku, což znamená, že vydáváme další čtenářskou recenzi, jak jsme minule slíbili. A pořád platí, že k tomu do budoucna přistoupíme pokaždé, když se počet našich fanoušků na Facebooku zvedne o 100. A nyní již recenze od Nyctalopa (původní znění najdete zde).

Vybavujete si logo firmy Disney? Rozsvícený hrad, rachejtle, ohňostroje, kolem profrčí víla a vytvoří nad tím vším oblouk z hvězdného prachu. Kýč jak bič, ale kupodivu se za něj schovalo spoustu opravdu hezkého. Disneyho odkaz se totiž neomezuje jen na ždímání peněz a debutující tým Junction Point, šéfovaný veteránem klasik jako Ultima Underworld a System Shock, nám to zkouší připomenout způsobem, který nelze jednoduše roztřídit do připravených hodnotících škatulek.

Lajsnout si virtuální reinkarnaci Indiana Jonese je hodně velké sousto. A zkusit to rovnou na poli adventur je čirá sebevražda. Animation Arts totiž nejsou LucasArts v časech scénáristy Hala Barwooda nebo skladatelského tria Bajakian / Land / McConnell a Lost Horizon tím pádem není a nemůže být uctívanou Fate of Atlantis. Přesto si s gustem nabíhá proti sázkovému kurzu, který bookmakeři herní historie posadili sakra vysoko. Ale nebyl tohle vlastně jeden z Indyho charakteristických rysů, jít do situací, které se zdály být bez šance na vítězství?

Pokud Assassin's Creed Brotherhood přináší nějaké důležité poselství, dalo by se shrnout následovně: až před vámi bude na zemi ležet chlápek, který vám zabil dva bratry i otce, zničil život celé vaší rodině, připravil vás o veškerý majetek, chce ovládnout svět, myslí si, že je vyvolený prorok a shodou okolností je to papež, tak až budete nad tímhle chlápkem stát a on vám řekne, ať to s ním skoncujete, tak to s ním sakra skoncujte! Protože jinak dopadnete jako Ezio Auditore.

Tohle mi vždycky přišlo krapet na hlavu: symbolem emancipované virtuální hrdinky je silikonová modelka, obložená zbraněmi. Chápu, že vývoj her je pořád ještě především mužský svět, ale že se budou k Laře Croft hlásit i hráčky? Inu, asi je to ideál, ke kterému střední proud tíhne. A lze mu to prominout vždy, když spolu s vnadnou archeoložkou dorazí i výborná hra. Guardian of Light je oproti původní skepsi přesně ten případ a potlesk zaslouží především za skutečnost, že se jeho tvůrci (a jejich investoři) nebáli jít na zavedenou herní sérii docela jinak.

Probudit se s rozsáhlou amnézií v interiéru temného hradu, v němž se na vás sápe jeho krvavá minulost a značně podivná současnost, to je premisa hodná těch nejděsivějších nočních můr. Frictional Games, autoři vynikající série Penumbra, se žádných hororových námětů nebojí a tak hráče bez obav vhodí doprostřed jednoho takového komplexu a vnuknou mu jednoduchý úkol – přežít. Amnesia: The Dark Descent doopravdy není hrou pro bábovky a strašpytle, kteří své nehty strachem zarývali do myši už při hraní F.E.A.R. či jiných, jen okrajově tajemných her. Amnesia chce primárně děsit. Vlastně se jedná o jeden z velevzácných kousků, které nepoužívají tmu a strach z neznámého prostředí jen jako součást vnitřních monologů hrdiny, ale jako styčný prvek hratelnosti. Dokáže takovýto horor zaujmout fanoušky klasických adventur?• Příběh bez minulosti Popravdě mě testovaná hra, navzdory skvělým referencím od zahraničních redaktorů, hned zpočátku lehce zklamala. Sérii Penumbra jsem hodnotil velmi kladně, ale prvky beletrie v ní hráč musel hledat zvětšovacími skly. Amnesia řeší hrdinovu minulost, důvody a okolnosti ztrátou paměti a než jsem si stačil na prakticky bezejmenného hrdinu zvyknout, už dávno jsem se probíral druhou polovinou hry. Možná jsem poněkud staromilný, ale nedokážu vnímat horor bez toho, abych věděl, proč a z jakého důvodu je všechno kolem mně tak děsivé. Odhalování minulosti komplexu z nalezených papírů a mluvených flashbacků sice není špatné řešení, ale pro příště už bych raději zvolil nějaký ucelenější způsob vedení děje.