Deponia - recenze
Zatímco mainstreamoví vývojáři hodili klasické adventury za hlavu, specializovaný tým z Daedalic Ent. se do nich s plnou vervou pustil a vydává jednu za druhou. Vždyť to nejsou ani 2 měsíce, co jsme se v Dark Eye: Chains of Satinav ujali role ptáčníka Geroma, a už se můžeme pustit do dalšího dobrodružství, tentokráte zasazeného do vzdálené budoucnosti na planetu Deponia.
The Dark Eye: Chains of Satinav - recenze
Das Schwarze Auge je německou alternativou Dungeon & Dragons, která se hlavně v zemi svého vzniku těší velké oblibě. Logicky tedy člověk při videoherní adaptaci takového námětu očekává, že se bude pohybovat v ranku RPG her nebo přinejhorším zabrousí do strategie. Většinou tomu tak i bývá, ale tentokrát ne. Namísto šablony výživného RPG se totiž nová hra z prostředí Das Schwarze Auge navlékla do podoby klasické point and click adventury.
Spirit Camera: The Cursed Memoir - recenze
Spirit Camera: The Cursed Memoir se snaží předložit poutavý hororový zážitek s využitím augmentované reality, která umožňuje do obrazu snímaného kamerou vkládat v reálném čase virtuální nepřátele a důležité předměty. Nebo při určitém stimulu přehrávat animace či oživovat stránky jednoho ošuntělého, fialového deníku, který naleznete v balení s hrou. A právě s ním si užijete nejvíce legrace.
Minecraft - recenze X360 verze
Dovedete si představit LEGO ve virtuálním světě? Pokud ano, máte v hlavě hrubý náčrt Minecraftu. Je to jako nekonečná stavebnice. Kostičky jsou všude, kam se jen podíváte. Jsou z nich mraky, rostliny a dokonce i zvířata. Na první pohled se titul z dílen (nezávislého) studia Mojang může zdát zaostalý, ale v několika následujících vteřinách hráče přesvědčí o staré pravdě - v jednoduchosti je síla.
The Walking Dead: Epizoda #1 - recenze
Zombie. Je na nich něco sexy. Příšerného a sexy. Vrací se do populární kultury jako bumerang, přestože by měly ležet dávno pod drnem přechodné módy. Jak dlouho to je od doby, kdy George Romero natočil Úsvit mrtvých? Třicet čtyři let. Od té doby se zombie objevují jako na běžícím páse. Ne snad, že by před Romerem nebyly - v historii se v té nebo oné podobě vyskytují stovky let. Možná je to proto, že nám v rozporu se všemi náboženstvími ukazují, jak otrhaně, primitivně a zoufale letargicky může vypadat život po životě. Intelektuálnější z nás v nich vidí kritiku konzumerismu, filozofické konstrukty a zhmotnění politických strachů. Skutečný důvod jejich neustálého výskytu ve filmech a hrách bude ale prozaičtější: prostě se do nich dobře střílí. S vážnou tváří.
Superbrothers: Sword & Sworcery EP - recenze
Audiovizuální dílo Superbrothers: Sword & Sworcery EP vzalo minulý rok útokem iPad. Osobitá a nepříliš tradiční adventura přišla nečekaně a na pár dnů všem geekům ochromila oči, uši, srdce, dotykové displeje a další orgány. Málokdo asi čekal, že tohle "umělecké" dílo, které jako by se sem propadlo z dob dávno minulých, bude tak působivé. A teď se mohou nechat uhranout i majitelé počítačů.
Botanicula - recenze
První kroky v logické adventuře Botanicula jsou o objevování říše divů. Do detailu prokreslené kulisy, surreálné postavičky a překvapivé animace vám na tváři instantně vyvolají pobavený úsměv, který nezmizí. Nasednete totiž do vlaku plného hádanek, jejichž řešení vás odměňuje milým humorem a novými „jů-hele-tyjo!“ momenty.
Yesterday - recenze
V historii počítačových her jsme se setkali s mnoha inovacemi, díky kterým vznikly buď nové žánry, nebo alespoň prvky, bez nichž si dnešní hry už nedokážeme představit. Některým žánrům se však výraznější evoluce vyhnula a pokusy o ni se ne vždy setkaly s úspěchem. Dobrým příkladem mohou být adventury a kontinuální snaha o jejich převedení do 3D světa. Ne, že by neexistovaly kvalitní plně 3D adventury, ale jen málokterá z nich dokáže vykouzlit takovou atmosféru jako hry s ručně kreslenou 2D grafikou, se kterou se u adventur (komerčních i indie) setkáváme v poslední době stále častěji.
Journey - recenze
Netrvalo to dlouho, něco málo přes dvě hodiny, ale i tak relativně krátký zážitek může posunout chápání videoher a šeredně zamíchat s vaším osobním žebříčkem top titulů posledních několika let. Podvodní flOw byl příjemným překvapením, rozkvetlý Flower definitivně přesvědčil i ty největší škarohlídy o možné umělecké stránce videoher a Journey se s melancholickým nádechem dotýká dokonalosti. Zanechává hluboké pocity a prostor k příjemnému rozjímání.
King Arthur II - recenze
Král Artuš je zajímavý mix strategie á la Total War, RPG a textové adventury. Největší díl tohoto překvapivého koktejlu na první pohled zapadá do první kolonky. Zcela podle vzoru výše zmíněné série budujete, domlouváte různá spojenectví a posouváte armádu vašeho udatného reka po mapě, abyste se v klíčových okamžicích přepnuli do RTS simulace bitvy samotné a předvedli brilantní taktický výkon při přímém velení vašim jednotkám.
Dear Esther - recenze
Dříve, než spolu zabředneme do symbolického rozplétání příběhů, bádání v náznacích a empatického truchlení bez zjevného důvodu... Než podnikneme cestu na ostrov, který ve skutečnosti vůbec nemusí existovat bez ohledu na povahu světa... Dříve, než naprosto odradím všechny z vás, co pohrdáte poezií a podobnými formami krásy, tak by se snad slušelo poznamenat, že Dear Esther není hra. Daleko více jí sluší označení „interaktivní zážitek“ a dost možná by se dalo říci, že zážitek s velkým „Z“.
Uncharted: Golden Abyss - recenze
Ach ty videoherní paradoxy. Série Uncharted se na PS3 rozvíjí díl od dílu ve stále filmovější herní zážitek, od kterého čekáte, až konečně přeteče i na velké filmové plátno a ona jako na potvoru nakonec přistane na malém displeji handheldu PS Vita. Není to a priori špatný tah. Podpořit rozjezd nové herní mašinky kapesní adaptací jedné z nejoblíbenější PlayStation značek současnosti dává z marketingového hlediska smysl. Zvlášť, když jedním z hlavním prodejních artiklů PS Vita je výkon, který se dá na líbivé produkci Uncharted her krásně demonstrovat.
To the Moon - recenze
Kdo je bez viny, háže kamenem, ale nám tady na Games nezbývá, než provinile najet na ikonu majáku a pokusit se odčinit jeden z loňských hříchů. Který? Opomenutí titulu, který by se možná vešel do hned několika kategorií naší velevážené ankety o hry roku. To the Moon je za prvé adventura, za druhé nezávislá a za třetí jde o možná vůbec nejsilnější věc, jaká se na herní scéně vloni objevila.
LEGO Harry Potter: Years 5-7 - recenze
K hraní LEGO her potřebujete pouze správnou náturu, smysl pro humor a nesmí vám vadit samotná podstata výtvoru, tedy marketingové propojení dvou produktů ve třetím, tvářícím se jako ojedinělá herní bomba. Pokud ani jednou z těchto vlastností neoplýváte, pak je pro vás LEGO Harry Potter: Years 5-7 ztrátou času, který vám nic a nikdo nenahradí. V opačném případě k vám štěstěna byla nakloněna, protože se chcete a umíte bavit nad lehce infantilní hříčkou, která v počítačovém světě jako zásadní komunikační nástroj používá barevné kostičky stále velmi populární stavebnice.
Afterfall: Insanity - recenze
Budoucnost lidstva není považována za nějakou procházku růžovým sadem. Pokud by se navíc měl našinec řídit vyhlídkami herních vývojářů z Polska, pak by se asi velmi záhy rozhodl pro dobrovolný odchod ze světa. Pokud nás totiž nebudou terorizovat emzáci, roboti či decimovat jaderné války, pak nás budou chtít alespoň požírat zmutované zombie. O tom, jaké by to mohlo být, se můžeme dozvědět z hororové akční adventury Afterfall: InSanity.
The Legend of Zelda: Skyward Sword – recenze
Zpátky do krásné minulosti a minulost představit současnosti. Po pěti letech vývoje Nintendo vydává nové dobrodružství Linka a Zeldy, a tím tak oslavuje 25. výročí videoherní značky, jež okouzlila bezmála celý svět. Jenomže Link tenkrát byl poplatný své vlastní době. Dnešní hráči spíše očekávají modernější přístup japonských vizionářů tam, kde trojrozměrná Zelda bloudila, zakopávala a rušila. Oddaným fanouškům série se dá Skyward Sword přiblížit jinými slovy: je to stará dobrá Zelda se všemi svými pro a proti. Některé věci se však donekonečna omlouvat nedají.
Uncharted 3: Drake's Deception - recenze
Filmovatění her je pro někoho morem, pro jiného vítanou evolucí, ale rozhodně je postupujícím trendem. Může to vést k frustraci nad tím, že v Call of Duty každé tři minuty střílíte, abyste další dvě sledovali testosteronové dialogy, případně něco, co se bortí, aby vám to uvolnilo cestu do dalšího koridoru. Ale když se to povede, otevírá to zcela nové dimenze zábavy a sepětí s herními hrdiny.
Pirates of Black Cove - recenze
Piráti to nemají ve svém životě jednoduché. Často přijdou v boji o nohu a s tou dřevěnou se pak boří do písků pláží. Hák místo ruky není také žádná výhoda, může si na něm sice pověsit maso do udírny, ale při stírání paluby má velkou spotřebu hadrů, které trhá ostrou špičkou háku.
The First Templar - recenze
Historie bez příměsi fantasy nebo sci-fi, to je ve hrách nedostatkové zboží. First Templar takovou hrou klidně být mohla, kdyby… No, ono těch kdybysmů je opravdu požehnaně a při hraní téhle solidní akční adventury se budete občas cítit jako na tobogánu. Na strategie specializovaní tvůrci z bulharského týmu Haemimont (Tropico 3, Tzar, Celtic Kings, Glory of the Roman Empire a další) totiž ve své první nestrategické hře nepochopitelně zkombinovali mix příjemných i záludných překvapení, že z toho jde jednomu opravdu hlava kolem.
The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D - recenze
Pokud se o nějaké hře na Nintendo 3DS dá bez přehánění říct, že si kvůli ní nemalé množství lidí koupilo samotný handheld, pak je to The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D. A to i přes fakt, že se vlastně jedná o remake více než deset let staré hry. Kult Zeldy se v tomto případě spojil s vydatnou porcí nostalgie, která je navíc podepřená až neuvěřitelným hodnocením na Metacritic, které se zastavilo na devadesáti devíti ze sta. Z vlastní zkušenosti ale vím, že některé hry není radno vykopávat z nostalgického hrobu. Ne zřídka se mi totiž potvrzuje, že zkreslené vzpomínky jsou lepší jak hra samotná. Je to i případ znovuzrozené Zeldy?
