Kingdom Come: Delivarance – Band of Bastards – recenze
V dodatečném obsahu Kingdom Come už jste s Jindrou mohli pomoct se znovuvýstavbou Přibyslavic a námluvami milé dívky pro pana Ptáčka. Zatímco předchozí přídavky šlo řešit čistě mírumilovnou cestou, v Band of Bastards už se bez řinčení zbraní neobejdete. Posázaví obsadila loupeživá banda vedená rivalským šlechticem a vy je se skupinou žoldáků musíte zase vyhnat tam, kam patří.
Tannenberg – recenze
„Něco visí ve vzduchu,“ říkali si znepokojení obyvatelé v ulicích evropských měst. A měli pravdu – byla to první světová válka. „Něco visí ve vzduchu,“ říkali si znepokojení vojáci v rozbahněných zákopech. A měli pravdu – byl to jedovatý plyn. V Tannenbergu se stanete těmi druhými, rozklepanou bandou chlapíků, co se snaží nedýchat smrtící vzduch a neumřít po zásahu jedinou kulkou. Je to zábava.
Far Cry New Dawn – recenze
Herní série Far Cry je typickou ukázkou úspěšného self-made projektu. Z kdysi pouhé demonstrace síly rozhraní DirectX 9 vzešla globální značka s vlastním celovečerním filmem a pětidílnou herní sérií doplněnou o řadu spin-offů, jako je New Dawn. Novinka ohromí živoucím světem s nádhernými přírodními kulisami a bystrou umělou inteligencí. Dynamická hratelnost s nečekanými zápletkami vystačí na desítky hodin zábavy, kterou nicméně omezuje velká svázanost s pátým dílem ságy, mikrotransakční žebrota Ubisoftu a přehnaná vulgarita příběhu.
Apex Legends – recenze nastupujícího krále battle royale
Najednou mám pocit, že to takhle mělo vždycky být. Poté, co se pánové ve zlém rozešli s Activisionem, poté, co jim vyšel Titanfall jen na dvou platformách a poté, co Titanfall 2 tak trochu zapadl mezi Call of Duty a Battlefieldem, studio Respawn konečně dostálo svému jménu. Jeho znovuzrození sice proběhlo už před lety, ale na vrcholu je teprve teď. A zaslouženě.
Metro Exodus – recenze
Třetí díl adaptace knižní série sice stále hrdě nese slovo Metro ve svém názvu, nicméně opouští jeho zatuchlé tunely a vydává se s mnohem honosnější lokomotivou Aurorou napříč rozsáhlými pláněmi postapokalyptického Ruska. Dříve stísněné prostory střídají otevřená prostranství, ale jinak se toho zase tolik nezměnilo. Lidé jsou stejnými zrůdami pod i nad zemských povrchem, ať už dýchají filtrovaný nebo čerstvý vzduch. A vy bude opět jejich trnem v oku.
Sunless Skies – recenze
Po dostatečně dlouhé době smutku, aby bylo naplněno dekórum, opouští Padlý Londýn svůj odevzdaný hrob omývaný přílivem Podmoře. V patách své zrádné královně se davy kolonistů vrhají do bran vesmírných rovin, aby započaly svůj nový život na obloze, ve Vysoké divočině. A vy s nimi. Námořníci už se nenosí, horizont bez horizontu čeká na kapitány vzdušných lokomotiv na chmurných nebesích. Na cestu pár sudů surových hodin, výběr přepychových duší pro handlování s ďábly a samozřejmě trochu čaje. Chuť domova je potřeba nezapomenout. Vítejte v Sunless Skies, novém čtenářském a cestovním dobrodružství od Failbetter Games.
Kenshi – recenze unikátního RPG
Když se člověk u titulů, co kombinují velké množství různých přístupů a možností, snaží přesně vystihnout, čím vlastně doopravdy jsou, skončí leckdy v úzkých. Stěžejní prvek bývá mlhavý, nejasný, s rozostřenými okraji. Ne tak v tomto případě. Kenshi, monumentálně obrovská hra, jejíž hotová verze spatřila světlo světa po dvanácti letech ve vývoji, je skrz naskrz RPG v nejčistším slova smyslu. Hrajete role. V místní postapokalypse jich existuje závratné množství, a které se ujmete, je jen a pouze na vás.
The Hong Kong Massacre – recenze
Přemýšleli jste někdy při hraní Hotline Miami nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby Jacket uměl zpomalovat čas a zvládal by se s matrixovou elegancí vyhýbat kulkám? Vývojáři ze studia Vreski v tomto ohledu přešli od fantazírování k činům a The Hong Kong Massacre postavili na idejích zběsilosti, stylovosti a krvavosti. Výsledná hra má však k dokonalosti daleko.
At the Gates – recenze
„Sid Meier si myslí, že je jediný, kdo může před grandiózní 4X strategie pyšně cpát svoje jméno. Ale to se mýlí,“ funěl Jon Shafer, hlavní designér Civilization V, když v bezesných nocích přemítal nad názvem své příští hry. A tak se zrodila Jon Shafer’s At the Gates, strategie o barbarech, kteří postupně rozkládají upadající Římskou říši. Jenže se taky bohužel ukázalo, že když dva dělají totéž, není to totéž. A to nejen kvůli objektivně výbornému jménu „Sid“, které obyčejného „Jona“ poráží na všech frontách.
Slay the Spire – recenze
Existuje opravdu mnoho karetních her, existuje docela dost dobrých karetních her, ale najde se jen pár vyloženě skvělých karetních her. Do které kategorie se řadí Slay the Spire, už víte díky číselnému hodnocení. A aby byla karetní hra hodnocená takto vysokým číslem, nepotřebuje k tomu ani tunu nového obsahu padajícího z placených boosterů, ani multiplayer.
Battlefleet Gothic Armada 2 - recenze
Na strategickém nebi vyšla hvězda jménem Battlefleet Gothic Armada 2. Září z hlubokého vesmíru, kde se na věky věků bojuje za ideály a hlavně přežití, v 41. tisíciletí, které zná jen válku. Velkolepá podívaná a dobře vyladěná herní směs splnila očekávání, když namísto zásadních novinek zdokonalila vše podstatné z prvního dílu a podtrhla svoji kvalitu epickými kulisami. Malému studiu Tindalos Interactive se povedlo vyrobit velkou hru, která fanoušky nezklame.
Feudal Alloy – recenze
Česká arkáda Feudal Alloy boří zažité představy o středověkých rytířích. Zatímco ti skuteční se oblékali do plechového brnění, náš herní rytíř je z kovu přímo sestrojen a bije v něm křemíkové srdce – je to robot. Společně s ním si užijete dobrodružství v klasickém stylu žánru metroidvania, i když díky pohádkovému designu si hru s žádnou jinou nespletete. Feudal Alloy se příjemně hraje i navzdory slabší umělé inteligenci nepřátel a malému nepořádku v RPG prvcích.
Strategic Command WWII: World at War - recenze
Jakmile člověk s alespoň minimálním zájmem o historii dostane nějaký ten válečný simulátor, měl by automaticky dostat chuť vyzkoušet si alespoň jeden z bezpočtu “co kdyby” scénářů. Právě války nabízí podobným fantastům plno neuskutečněných scénářů ve stylu, co kdyby se Polsko dokázalo bránit Německu, a co kdyby na ně nezaútočili ještě i Sověti. Co by se stalo, kdyby se Japonci drželi dál od Pearl Harboru a věnovali se jen Číně? Ani jeden z těch scénářů nedopadl dle mého očekávání.
Bury Me, My Love – recenze
Většina her pojednávajících o daleké, strastiplné cestě plné nebezpečí, příkoří a zrady vám dá do ruky meč nebo pistoli. Bury Me, My Love si vystačí s mobilním telefonem, a dokonce na tu cestu ani nepošle vás. Vy zůstanete sedět pěkně doma ve válkou zpustošené Sýrii, zatímco vaše manželka se snaží dostat do Evropy, kde na ni snad nebudou z letadel padat bomby. Je to občas smutný, občas veselý, celou dobu lidský příběh.
Project Warlock – recenze
Představte si retro akci, která se dovolává odkazů her, jako jsou Doom, Hexen nebo Wolfenstein 3D, ale nespoléhá na to, že ji spasí kostičkovaná grafika a zpátečnická hratelnost. Místo toho vám nabídne neutuchající řež, která se v mnoha ohledech drží tradic, ale nebojí se sáhnout také do modernějšího arzenálu a ze všeho nejdůležitější je pro ni vaše zábava. Takový je Project Warlock.
The Council – recenze celé série
Často ve hrách postrádám pocit, že respektují moji inteligenci. Nenechávají mě hledat místa, lidi ani předměty na vlastní pěst a radši na všechno nalepí ukazatele, případně mají potřebu vysvětlovat sebezřejmější popkulturní odkaz. Vývojáři zkrátka z dnešních hráčů mnohdy dělají tak trochu nesvéprávné hlupáky. The Council rozhodně zvládne polechtat sebevědomí vašeho vnitřního intelektuála, dokáže ale být i kvalitní hrou?
Warhammer 40,000: Mechanicus - recenze
Games Workshop rozdává licence ke svému oblíbenému universu s grácií Ježíška, v důsledku čehož se doslova a do písmene v poslední době roztrhl pytel s herními tituly s visačkou Warhammer 40,000. Z toho pochopitelně těží především menší nezávislá studia hledající cestu na výsluní hráčské přízně anebo třeba řemeslníci z francouzské dílny Cyanide Studios, autoři posledních adaptací Space Hulka. Jejich krajánci z Bulwark Studios se tedy také vydali na křížovou výpravu skrze legie cizáckého hnusu, za svatým grálem kladných recenzentských hodnocení v tahovce Warhammer 40,000: Mechanicus.
Book of Demons - recenze
Na pojem early access dá dnes a denně házet neuvěřitelné množství špíny a jeho problematikou se zaobírá nejeden videoherní novinář. Přesto v tom nepřeberném množství titulů, které se vydávají do early access, existuje několik zářných příkladů reprezentujících zdravý vývojářský přístup a výbornou práci hráčské komunity. Prvním budiž letošní hit Dead Cells, dalším by mohla být právě Book of Demons.
Pathfinder: Kingmaker – recenze
Hned v úvodu přiznám barvu: mám slabost pro RPG založená na systému D&D. Kromě nespočtu seancí Dračáku už ani nepočítám, kolik hodin jsem utopil v prvním a druhém díle Neverwinter Nights. Pathfinder: Kingmaker má ke jmenovaným RPG velice blízko. Hra přímo vychází z gamebooků Pathfinder, což jsou dobrodružství ve stylu D&D s mírně modifikovanými pravidly. Hráči zběhlí v házení dvacetistěnkou se tu budou cítit jako doma.
Unavowed – recenze
„Kde je konec starému dobrému BioWare,“ lamentují často nostalgičtí hráči, kterým chybí příběhové hity dávných let. Mass Effect: Andromeda se jim nelíbil, další Dragon Age je v nedohlednu, mezitím se připravuje multiplayerový hybrid Anthem. Budoucnost silných narativních her plných okouzlujících společníků zkrátka vypadá bledě, aspoň tedy na PC. Nebo možná ne. Záleží, zda jste místo střílení a sekání ochotní klikat na předměty a řešit hádanky. Pokud ano, čtěte dál, protože Unavowed je něco pro vás.
